logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

REINHOLD KOEPPEL

Wild Wächst, Was Wachsen Will!

Měl prý to do češtiny sotva přeložitelné souvětí (zkusil bych tu aliteraci napodobit i s tím dvojitým W obrozenským pravopisem asi takto:

Wolnodiwě
Wzrůstá
Wše
Wůlí
Wzrůstat!)

napsáno na dveřích své selské jizby ve Waldhäuser am Lusen (viz i báseň Siegfrieda von Vegesack). Usídlil se tu v roce 1908 vlastně díky malířským toulkám, které ho vedly dva roky předtím poté, co se v saských Drážďanech (Dresden) vyučil obchodníkem s obrazy (jako "jednoročák" sloužil v královském saském "Leibregimentu" a coby malíř byl vlastně samoukem), do Prahy, Vídně a Budapešti a kupodivu míjely i chalupy, roztroušené po svazích šumavské hory Luzný (Lusen) na její bavorské straně. Lákaly ho totiž na putování, které podnikl se Siegfriedem Neumannem (malíř a prvolezec několika vrcholů jihoamerických And) právě zejména hory (Krkonoše, Beskydy, Karpaty včetně tehdy "hornouherských" Tater). V odlehlé horské vsi získal starou školní budovu (bylo s ní spojeno anekdotické vyprávění o pašerácké výpravě na "českou" stranu i s podílem učitelovým), kde si zařídil byt i ateliér. Narodil se jinak 21. dubna 1887 daleko odtud v sasko-anhaltském městě Oschersleben na řece Bode (Watzlik ho proto nazývá "Dolnosasem") jako syn místního knihkupce. Matku ztratil už ve svých třech letech. Svůj první obraz "Jarní bouře na horské slati" uveřejnil roku 1909 v proslulém mnichovském časopise "Jugend". Už rok nato vystavoval v mnichovském Skleněném paláci (Glaspalast, neuvěřitelně moderní architektura z roku 1854, zcela vyhořela v roce 1931) se skupinou Münchner Sezession, pak i v Pasově (Passau), Mannheimu a Drážďanech. Ovlivnilo ho, zejména barevnou odvahou, až pointilistické umění Giovanni Segantiniho (1858-1899, původem z Trentina, italský symbolistický malíř zejména horských krajin). V první světové válce sloužil Koeppel jako "Kriegsmaler" a byl coby pilot třikrát sestřelen. Sice přežil, následky zranění se však později měly prokázat osudnými. Roku 1920 se oženil se zámožnou Hanne Möslingerovou, které důvěrně přezdíval "Struppe". V nesnadných poválečných letech byly prý Koeppelovy obrazy poměřovány "kravskou měnou", tj. jeden obraz měl cenu jedné krávy. Přátelský kruh návštěvníků jeho horského azylu tvořili mimo jiné Alfred Kubin, Hans Watzlik, Siegfried von Vegesack a Max Peinkofer, shodou okolností všichni zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže. Od roku 1930 až do konce druhé světové války Reinhold Koeppel, přáteli nazývaný "Peter"), pravidelně putoval na "československou" Šumavu, pomnichovským záborem připojenou k nacistické "Říši". "Prvoválečná" zranění se projevovala postupně měrou stále zvýšenou v příznacích roztroušené sklerózy, která by nakonec malířskou práci Koeppelovi zcela upřela, alespoň pokud by se držel doporučení lékařů. Když už nezbývala opravdu nijaká naděje na uzdravení, chopil se palety znovu a po druhé světové válce i opět krátce vystavoval. Roku 1946 dal dokonce podnět k založení významné umělecké skupiny Donau-Wald-Gruppe, s nímž se v ní mj. sešli Hermann Erbe-Vogel či Heinz Theuerjahr. Reinhold Koeppel zemřel sice 15. prosince 1950 v Mnichově, pochován je však v Grafenau, jakoby symbolicky hned vedle památníku padlých a pohřešovaných (Heimkehrerdenkmal) na místním hřbitově.

Vzpomínky na Hanse Watzlika a Reinholda Koeppela

Dr. Alf König

Fotografie z dávných šťastných dnů, které se mi dostaly znovu do rukou, probudily tu vzpomínku na milé lidi a jeden vzrušující zážitek ve skalní stěně Černého jezera (v originále "in der Seewand des Schwarzen See", sama jezerní stěna /Seewand/ ční v jednom ze svahů Jezerní hory /Hohe Seewand, 1343 m/ - pozn. překl.) na Šumavě.
Jedna z fotografií zachycuje Hanse Watzlika, mého otce ředitele Alfreda Königa a malíře Reinholda Koeppela před lesem při vile Gratèl v Hojsově Stráži (Eisenstraß). Na té druhé vidíme skalní jeskyni v jezerní stěně s dýmajícím ohněm. Uprostřed snímku v podřepu sedí malíř Koeppel, vpravo od něj Hansjörg Watzlik a vlevo pisatel těchto řádků. Snímek byl pořízen v létě roku 1925. Koeppel tehdy maloval skicu ke svému velkému obrazu "Schwarzer See mit Seewand" (tj. "Černé jezero s jezerní stěnou" - pozn. překl.) a seběhlo se to tak: my mládenci, Watzlikův syn Hansjörg, můj bratr Max a já jsme si předsevzali podniknout výlet k Černému jezeru a tam přenocovat ve skalní jeskyni jezerní stěny, kterou jsme objevili už předtím.
Koeppel, se kterým jsme i my mladí (jemu bylo tenkrát 38 let - pozn. překl.) byli v dobrém přátelském vztahu a který chtěl už dlouho pořídit obraz Černého jezera, se k nám hned, vybaven svým malířským nářadím, připojil.
Byl nádherný teplý letní den a už v časných ranních hodinách jsme vystoupali do příkré jezerní stěny, kde pak v její horní třetině malíř objevil klečí porostlý výstupek (v originále "eine latschenbestandene Kanzel", doslova "klečí porostlou kazatelnu" či také "klečí porostlý posed" - pozn. překl.), odkud měl široký kruhový výhled a který mu umožňoval malovat. Byla to nádherná olejová skica, hluboko dole ležící jasnou modří zářící jezero, rámované temným jedlovým lesem, vlevo na obraze strmá skaliska jezerní stěny a v jeho horní polovině zelené nivy Hojsovy Stráže, vzadu za ní výběžky horského hřebene Můstku a Prenetu (v originále "Brückel und Brennet" - pozn. překl.), jakož i výhled do širé ćeské země.
Když malíř pozdě odpoledne svou práci ukončil, viděli jsme, jak nad námi táhnou přes horský hřbet od Bavor těžká bouřková mračna a jak poryvy větru otřásají jedlemi. Koeppel rychle sbalil své náčiní do ruksaku a přivázal k němu malířský karton s olejovou skicou. Stejně jako my natáhl na sebe nepromokavou větrovku a zamířili jsme pak v místech, kde byla skalní stěna méně strmá, kamením a kosodřevinou v nadcházející tmě k naší skalní jeskyni. Sotva jsme do ní vešli, rozpoutal se opravdový nečas. Bouře téměř síly orkánu, prudké přívaly deště a blesky provázené mocným duněním hromu, to všechno zuřilo kolem nás s nebývalou silou. Pozdě v noci, když nepohoda počala doznívat, zaslechli jsme mohutný, tupý šum, spojený se silným praskotem a rachotem. Zaznělo to v naší bezprostřední blízkosti a nám bylo docela úzko.
Následujícího dne, když jsme se časně zrána vydali na cestu domů, uviděli jsme, že kousek vedle naší jeskyně došlo k obrovskému skalnímu sesuvu. Bylo lze spatřit přelomené stromové velikány, bizarně zpřeházené přes sebe a prostřed nich jako příčinu té zkázy mohutné odlomené skalisko. Užasli jsme nad titánskými silami přírody a pocítili jsme vděčnost ke Stvořiteli, že jsme tu bouři zdrávi v jeskyni přestáli. Brzy jsme dorazili k jezeru, které tu leželo tiše a pokojně ve své nesrovnatelné kráse. Krátce jsme si při něm odpočinuli. Potom jsme se po stálém sestupu nádherným hvozdem brzy ocitli v údolí Úhlavy (v originále "auf der Talsohle des Zelzertales", ve sborníku Království české IV. Jihozápadní Čechy (1911) najdeme označení "údolí Zelzské" - pozn. překl.). Tady jsme zaznamenali, že řeka po silném dešti uplynulé noci vystoupila z břehů. Dřevěná lávka, přes kterou naše cesta domů vedla, proud odnesl. Museli jsme shodit šaty a brodili jsme se až po prsa ve vodě, zápasíce se silným vodním tokem, přes řeku na druhou stranu. Tam jsme si na břehu dopřáli krátkého odechu. Byl po bouřce zase nádherný letní den. Leželi jsme v trávě a těla nám brzy oschla.
Když jsme došli do Gratèlu, byli jsme našimi rodiči radostně uvítáni a stejně tak i Reinhold Koeppel svou milou paní Hanne. Všichni si o nás dělali velikou starost, poněvadž od Hojsovy Stráže viděli tu strašlivou bouřku nad jezerem. My zato uslyšeli k našemu značnému údivu, že v Hojsově Stráži nespadla ani jedna jediná kapka vody.
Báječná olejová skica přítele Koeppela byla všemi, zejména Watzlikem, který Černé jezero velice miloval, oceňována a můj otec jí byl nadšen natolik, že si u malíře objednal na jejím základě vytvořit velký obraz, který Koeppel také později o rozměrech 70 x 90 cm skutečně v oleji provedl. Watzlik však později zaznamenal naše zážitky z oné bouřlivé noci ve své knize pro mládež "Die Buben von der Geyerflur". Jsou v ní reprodukovány s básnickou licencí mnohé příběhy jeho syna Hansjörga, mého bratra Maxe i mne samého. Jejich bytostné rysy mají postavy hochů, nesoucích ve Watzlikově knize jména Friedel, Peter a Lutz.
Po válce, když jsem se od Hansjörga Watzlika dověděl, že jeho otec byl propuštěn z českého věznění a bydlí v Tremmelhausen u Řezna (Regensburg), otcovského přítele s jeho ženou jsem tam v červenci roku 1947 vyhledal. Strýček Hans a teta Lina, jak jsme je můj bratr a já od našeho dětství oslovovali, se velice radovali z mé návštěvy. Neviděli jsme se asi pět let, poněvadž jsem byl v té době na frontě. Bylo toho hodně k vyprávění. Zejména mnou otřáslo, co mi tenkrát pověděl o hrůzyplné vazbě (v originále "über die grausame Gefangenschaft" - pozn. překl.), kterou musil v Klatovech (Klattau) u Čechů přetrpět. Stěžoval si, že mu od té doby neslouží zdraví (v originále "er hierdurch gesundheitlich angegriffen sei", tj. doslova "tím bylo narušeno jeho zdraví" - pozn. překl.). Stopy věznění na něm byly znát, nápadně zhubnul a do jeho tváře se vryly ostré, bolestí poznačené rysy. Duchem byl však bdělý a jeho jazyk si zachoval jasnost výrazu. Přišla řeč i na krásné dny v Hojsově Stráži a on se mě optal, zda se zachovaly pamětní knihy, v nichž bylo tolik zápisů, pořízených tehdejšími návštěvníky vily Gratèl z řad literátů, malířů, hudebníků i mužů vědy. Musel jsem mu bohužel sdělit, že tam někde na druhé straně hranice zůstaly. Teprve o dvacet let později jsme nepřímou cestou jednu z nich získali nazpět. Watzlik by z toho měl jistě radost, poněvadž množství zápisů je tam právě od něho. Mluvili jsme i o mnoha přátelích, mezi nimi i o Reinholdu Koeppelovi. Vyprávěl jsem o tom, jak mi poslal pozvánku k souborné výstavě jeho díla, která se konala před několika dny v Řezně (pořádalo ji tam v červenci 1947 místní sdružení "Kunst- und Gewerbeverein" - pozn. překl.). Z pracovních důvodů jsem se vernisáže nemohl zúčastnit, ale řekl jsem, že mám v úmyslu zajet na výstavu následujícího dne. Watzlik ji už viděl a byl krásou Koeppelových prací a zejména jejich působivým zachycením šumavské přírody upřímně nadšen.
Přenocoval jsem v Tremmelhausen u milých přátel a poprosil jsem druhý den při rozloučení strýčka Hanse, aby mi do knihy "Die Buben von der Geyerflur", kterou jsem si sem donesl s sebou, něco vepsal na památku. Učinil tak následujícími slovy:

Tremmelhausen, 27. VII. 47

Wir leben!
Hans Watzlik
Für seinen lieben Alf.
(tj. "Žijeme!
Hans Watzlik
Svému milému Alfovi - pozn. překl.)

Ta věta s vykřičníkem, zvolání chlapce Petera, který nese moje rysy, jsou i posledními tištěnými slovy Watzlikovy knihy. Chtěl jejich opakováním vyjádřit naději na nový začátek po válečné katastrofě Německa roku 1945.
S pohnutím jsem se rozloučil s oběma mně tak milými lidmi a netušil jsem přitom, že svého otcovského přítele vidím naposledy.
Měl jsem pak možnost spatřit v Řezně bohaté dílo Koeppelovo, které mi toho dokázalo tolik říci - vždyť jsem byl od svých dětských dnů s končinami, které maloval, s lesní krajinou i s jejími lidmi úzce spojen.
Odpoledne jsem z Řezna odjel do Hohenau, kde byla na prázdninovém pobytu moje žena se synkem. Vykonali jsme několik dnů nato výlet do Waldhäuser am Lusen, abychom tam navštívili Reinholda Koeppela a jeho paní Hanne. Náš příchod je potěšil a i tady bylo hodně o čem hovořit. Vyprávěl jsem o svém pobytu u Watzlikových a o tom, jakým zážitkem pro mne byla Koeppelova výstava v Řezně. Také jsem mohl vyrukovat se zprávou, že jeho velký obraz "Der Schwarze See mit Seewand" byl zachráněn a je v majetku mé matky. To se stalo podnětem k povídání o tom, jak vznikl, také ovšem ke vzpomínce na přenocování ve skalní jeskyni nad jezerem za oné pro nás tak památné bouře. Po několika hodinách radostného setkání jsme přátele opustili.
Pár dnů nato napsal Hans Watzlik Koeppelovi o své návštěvě malířovy řezenské výstavy. Ten dopis (publikujeme ho v českém překladu - pozn. překl.) ukazuje, jakou míru nadšení, ale i pohnutí vzbuzovalo ve spisovateli velkolepé dílo jeho přítele. Je třeba poznamenat, že Koeppel oslovuje svého přítele jménem "Peter", jak mu byl zvyklý říkat.

Řezno-Tremmelhausen, 4. 8. 1947
Milý Petře,
chtěl jsem Ti napsat už dlouho, ale přišel mi do toho jeden několikadenní pobyt v Lamu, byl jsem s Linou na Ostrém (Osser) a dívali jsme se odtud na starou domovinu (v originále "ins alte Heimatland" - pozn. překl.). Byl krásný, tklivý letní den. Teď sedím zase v jurském vápenci (v originále "im kalkigen Jura", rozuměj v oblasti zvané "Bavorská Jura" - pozn. překl.).
Mám Ti co děkovat za krásný svátek, který jsi mně připravil svou výstavou. Tisíce dobrých vzpomínek mě zaplavují, vzpomínky na Tebe a milovaný svět, ve kterém žiješ, kde jsem byl tak často návštěvou a z něhož jsem si přinesl svého Eisengreina ("Der wilde Eisengrein" je Watzlikova kniha z roku 1927 o obrovi z lesů na hoře Luzný - pozn. překl.). Byla to barvami zářící dvorana (v originále "ein farbenleuchtender Saal" - pozn. překl.), umění pravé a radostné, jak je miluji a ctím.. Podáváš svět, jak se třpytí a dýchá. Jak mě vždy zasahovalo Tvé vidění niter lesa, to záhadné a přece důvěrně známé předivo světla v nich! Jak umíš pochopit les v jeseni, jeho ducha a plamen! Jak silně dokážeš vyjádřit démonii práce a prostoru ve svých obrazech foukačů skla! Jak jsem doma v jasných liniích Tvých horských lesů! Ta přebohatá přehlídka Tebou vytvořeného díla naplňuje obdivem všechny, kdo se jí přiblíží. Mí mladí řezenští přátelé z ní čerpají sílu a inspiraci a mnohým se teprve teď stalo jasným, jaký poklad v přírodě našeho lesa (v originále "an unserer wäldischen Natur" - pozn. překl.) máme. Ale i to cizozemské, cos maloval, dotýká se člověka jaksi "německy" a dá zaznít spřízněným strunám.
Petře, ještě jednou díky.
Lina a já Tě srdečně zdravíme.

Tvůj starý Hans.

Dva měsíce před svou smrtí navštívil Watzlik svého přítele ve Waldhäuser znovu a napsal mu třaslavým písmem, dosud plným naděje, do knihy hostí:

21. 9. 1948

Wie wild auch meines Herbstes Lauf,
ich lache nur: "Bergauf! Bergauf!"

(tj. česky asi takto: "Jakkoli divě můj podzim spěchá,
kéž smát se, jít k vrchům mně sílu nechá!" - pozn. překl.)
Svému Peterovi, své Hanně po dlouhých lech znovunalezený

Hans Watzlik.

Češi ho mohli zlomit tělesně, jeho duch, jak vysvítá z tohoto zápisu, zůstal však silný do konce.
Jeho přítel Reinhold Koeppel zemřel o dva roky později na následky zákeřné choroby, kterou si přivodil jako letec v první světové válce. Byl třikráte sestřelen a utrpěl přitom těžká poranění. S Hansem Watzlikem a Reinholdem Koeppelem jsem měl poštěstí potkat se ve svém životě se dvěma dvěma nádhernými lidmi, kteří ve mně svými výraznými charaktery zanechali silný, trvalý dojem. Jejich díla, knihy spisovatelovy a obrazy malířovy, mne obdařila hodinami rozjímání. Vděčně myslívám na ty mnohé radostné dny, které jsem s nimi směl strávit.


Böhmerwäldler Jahrbuch 1985, s. 92-97

Z dopisu příteli

Hans Watzlik

Starý druhu,
Děkuju Ti za vzpomínku na milovaný svět, ve kterém žiješ, který jsem měl možnost tolikráte navštívit a z něhož jsem si přinesl svého Eisengreina ("Der wilde Eisengrein" je Watzlikova kniha z roku 1927 o obrovi z lesů na hoře Luzný - pozn. překl.). Byla to barvami zářící dvorana (v originále "ein farbenleuchtender Saal" - pozn. překl.), umění pravé a radostné. Podáváš svět, jak se třpytí a dýchá. Jak mě vždy zasahovalo Tvé vidění niter lesa, to záhadné a přece důvěrně známé předivo světla v nich! Jak umíš pochopit les v jeseni, jeho ducha a plamen! Jak silně dokážeš vyjádřit démonii práce! Jak jsem doma v jasných liniích Tvých horských lesů!

P.S. Dopis je psán roku 1947, nedlouho tedy před Watzlikovou smrtí.

- - - - -
* Oschersleben (SAA) / Waldhäuser am Lusen (BY) / Hojsova Stráž / Černé jezero / † Mnichov (BY) / † † Grafenau (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

O vztahu Alfreda Kubina a Reinholda Koeppela vypovídá nejlépe tento text,
doprovázený Kubinovou potrétní kresbou už nemocného přítele
O vztahu Alfreda Kubina a Reinholda Koeppela vypovídá nejlépe tento text,
doprovázený Kubinovou potrétní kresbou už nemocného přítele
V myslivně na Březníku, která slouží jako restaurace s historickou expozicí
a informačním centrem je mu věnován jeden ze stolůV myslivně na Březníku, která slouží jako restaurace s historickou expozicí
a informačním centrem je mu věnován jeden ze stolů
Něco o vile Gratèl i s citací Mallyho textu v překladu, převzatém z Kohoutího kříže
Dnešní stav turistické ubytovny "Zámeček" v Hojsově Stráži

zobrazit všechny přílohy

TOPlist