logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

EMMA KOCI-GRUBEROVÁ

Australská předmluva a závěr knihy o ztraceném domově

Už 55 let žiju v Austrálii a stále ještě se myšlenkami vracím ke svému ztracenému domovu, kde jsem se narodila a kde jsem strávila své dětství a mládí. Byla to končina mezi horou Luzný (Lusen) a horou Roklan (Rachel) "tam na Šumavě, kde kolébka má stála" (v originále "tief drinn im Böhmerwald, wo meine Wiege stand" - pozn. překl.), jak se krásně zpívá v šumavské "hymně" (v originále "im Böhmerwaldlied, wo meine Wiege stand", autorka má zřejmě na mysli světoznámou píseň Andrease Hartauera, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Druhá světová válka bohužel tuto životní idylu zničila a mnoho lidí ztratilo tak jako já domov, majetek a všechno, co jim bylo drahé.
Vichřice té doby rozesela Šumavany do celého světa. Teď trávím sklonek svého života v Austrálii a mám hodně času vracet se v mysli nazpátek ke svému dětství a mládí.
Ve stavení zvaném Hübelhäusel (říkalo se tam i "Wigglschuasta" a mělo čp. 100 - pozn. překl.) při potoce Wiesenbach (česky to znamená "Luční potok", na plánku osady je ovšem psáno "Wiesengraben", což je česky "Luční strouha" - pozn. překl.) na okraji šumavské vsi Rehberg (tj. dnešního Srní, přičemž vlastní jádro Srní tvoří někdejší "kostelní domky", německy Kirchenhäuser a této "okrajové" části bylo dáno jméno Staré Srní - pozn. překl.) jsem bydlila se sestrou a s rodiči. Bylo to vlastně výminkářské stavení (v originále "das Austragshaus" - pozn. překl.) mého dědečka. Ten prodal sousedící s ním selskou usedlost (v originále "Bauernhof" - pozn. překl.) a odstěhoval se s částí své rodiny roku 1926 do Rakouska. Koupil tam u Steyru mlýn zvaný Schafweidmühle. Můj otec (jmenoval se Ludwig Gruber - pozn. překl.), jeho bratr Hans a sestra Rosl (tj. Růženka - pozn. překl.) v Srní zůstali.
Můj otec provozoval ševcovské řemeslo a maminka se starala o malé hospodářství. Vesnické společenství bylo propojeno příbuzenskými a sousedskými vazbami jako nějaká rybářská síť. Žily tu v našem Srní opravdu hrdé selské rody, mající za předky někdejší královské svobodné sedláky.
Ba, dávno, dávno je tomu! Začnu teď s líčením své životní dráhy, která věru neprobíhala vždycky zrovna přímým směrem. Byla mnohdy klikatá a kamenitá, trpělivostí a odříkáním jsem však nakonec dosáhla svého cíle - spokojeného života tady v Austrálii.
(...)

Mnoho let už uplynulo od onoho 8. prosince roku 1951, kdy transportní loď Goya (podle autorky šlo o norskou loď, potopenou za druhé světové války a po vyzdvižení z mořského dna sloužící po válce pod norskou vlajkou znovu, z mnoha pramenů však vysvítá, že německá loď téhož jména byla potopena roku 1944 v Baltském moři ve 4 minutách /!/ se 7000 uprchlíky na palubě zásahem torpéda ze sovětské ponorky a její vrak se podařilo objevit až v roce 2003 - viz k tomu SF Videoportal - pozn. překl.) s námi emigranty přistála v Port Melbourne. S obavami jsme vstoupili na půdu nové cizí země. Byli jsme téměř bez prostředků a netušili jsme, co nám přinese nejbližší budoucnost.
Z Port Melbourne jsme byli přepraveni do tábora Bonnigilla (má být Bonegilla /nadále v překladu takto/ na severovýchodě australského spolkového státu Victoria. Dostali jsme tam hned práci. Smluvně jsme se zavázali, že budeme v Austrálii dva roky pracovat. Trápil mě bolestný stesk po domově a po mých příbuzných, ale v následujících dvou letech pro nás nebylo návratu. Život šel prostě dál, jakkoli ty začátky byly opravdu velice těžké. Vyžádalo si hodně času, než jsme se naučili jazyku a zvykli si na australské klima.
Sám táborový život v Bonegilla byl vlastně pro začátek docela dobrý. Měli jsme plnou péči a mzdu za práci jsme si mohli ukládat. Dvakrát do týdne byla výuka angličtiny. Než jsme se odvážili první cesty do Melbourne, byli jsme už celkem dobře jazykově vybaveni. Ve městě bylo hodně továren na boty a Jaro (rozuměj autorčina manžela Jaroslava Kočího - pozn. překl.) tu jako švec našel taky hned práci. Byli jsme přičinliví a brzy jsme měli našetřeno tolik peněz, že to stačilo na zálohu na náš vlastní dům. Byl to dobrý pocit mít zase svou střechu nad hlavou. Časem jsme se seznámili s mnoha Němci, kteří vycestovali do Austrálie stejně jako my.
Žijeme tu teď už více než půl století. Platili jsme mnohokrát za chyby, které jsme učinili, ale tu a tam stálo i štěstí na naší straně.
Náš syn Karl Walter byl hodné dítě. Dobře se učil, po maturitě pokračoval ve studiích na univerzitě v Melbourne. Stal se učitelem dějepisu a zeměpisu. Je už teď 34 let ženatý a má dvě dcery a jednoho syna. Všechny tři jeho děti studují také na melbournské univerzitě. Karl žije se svou rodinou už 20 let v městě Alexandra, ležícím asi 150 kilometrů na severovýchod od Melbourne. Náš syn učí na Alexandra Secondary College (v roce 2007 oslavila škola, založená pod jménem Alexandra High School, 50 let své existence - pozn. překl.).
Jaro a já jsme až do důchodu pracovali v Melbourne. Poté jsme tamější náš dům prodali a odstěhovali jsme se do synovy blízkosti. Alexandra je zdravější místo k životu a je tu i klidněji než bylo v Melbourne. Mnoho mých přátel už je po smrti. Čím je člověk starší, tím častěji se ve vzpomínkách se steskem vrací ke svému dětství tam na krásné Šumavě.

Kniha, ze které pochází naše přeložená textová ukázka, nese název "Meine verlorene Heimat - Böhmerwald-Bayern-Österreich-Australien - Der Lebensweg einer Böhmerwäldlerin" a vyšla v roce 2007 tiskem Druckerei Rosenthaler ve Freyungu v Bavorském lese. Objednávky vyřizovalo nakladatelství Ohetaler-Verlag v Riedlhütte rovněž v Bavorském lese, na "bavorské Šumavě" se dříve také říkalo. Děj knihy začíná osudovým rokem 1938, pokračuje válkou, autorčiným nasazením v prachatickém sanitním kurzu a v pracovní službě zdravotnice na mnoha šumavských místech povětšinou u žen, na nichž při těhotenství či nemoci zůstala všechna starost o hospodářství, zatímco muž byl zrovna ve válce či už padl. Za jednoho pobytu doma v Srní se seznámila s otcovým ševcovským tovaryšem Jaroslavem Kočím z Kašovic u Sušice. Už v roce 1944 se jim narodil syn (mladé matce, která přišla na svět 25. února roku 1924, bylo dvacet let). Jaroslav sloužil v letech 1945-1946 v československé armádě a pak s Emmou hospodařili v Srní na stavení jejího otce, který s ostatními členy rodiny odešel transportem odsunu do Rakouska. Po komunistickém puči v roce 1948 prchli i oba manželé s malým synkem přes hranici do Bavorska, po nějakém čase do Rakouska k Emmině rodině, posléze pak jako "displaced persons" v roce 1951 dorazili do Austrálie, která tehdy uprchlíky ochotně přijala. Ze střední a východní Evropy jich tehdy na vrcholu nové, tentokráte "studené války" bylo opravdu nemálo. To však už je jiný konec světa. Má svět vůbec nějaký konec? Pokud ano, tím jedním je v této knize Šumava.

- - - - -
* Srní / Prachatice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jako mladá matka
Znak australského státu Victoria
Letecký pohled na město Alexandra ve státě Victoria na jihovýchodě Austrálie
Papírová vazba její knihy, vydané nakladatelstvím Ohetaler Verlag v roce 2007
Srní na staré pohlednici

zobrazit všechny přílohy

TOPlist