logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ KNOTHE

Z výroční zprávy německého gymnázia v Prachaticích


Habsburský panovnický dům dosáhl počátkem 16. století vrcholného bodu své moci.
Maximilian (žil v letech 1459-1519, v českých pramenech psán jako "Maxmilián I. Habsburský" i "Maximilián I. Habsburský" - pozn. překl.) dokázal shromáždit ve svých rukou často izolované části habsburského rodového majetku, zejména pak německo-rakouské země. Německá císařská koruna spočívala od roku 1438 nenapadnutelně (v originále "unangefochten" - pozn. překl.) na hlavě některého z Habsburků a "šťastnými sňatky" ("Bella gerant alii, tu felix Austria nube" měl znít údajný výrok Matyáše Korvína o šťastných sňatcích Maxmilianových /a jeho dětí/; jde ve skutečnosti o obměněný citát z Ovidiových Listů heroin - pozn. překl.), tedy mírovou cestou byly získány Burgundy, Španělsko a "španělská" Amerika. Sňatkové dohody mezi Habsburky a Jagellonci, panujícími tehdy v Čechách a v Uhrách, otevřely výhled i k ovládnutí těchto zemí. Jejich nabytí a spojení s německohabsburskými majetky se stalo poté základem dnešní rakouské monarchie. I pro západní Evropu však to byla událost nadobyčejného významu (v originále "ein ungemein wichtiges Ereignis" - pozn. překl.). Muslimské barbarství (v originále "die moslemitische Barbarei" - pozn. překl.) stanulo po rozbití byzantské říše a zabrání Cařihradu (v originále "seit Zertrümmerung des byzantinischen Reiches und der Einname von Konstantinopel" - pozn. překl.) v roce 1453 jako hrozivý bouřkový mrak na východní hranici evropské civilizace. Právě tenkrát se nacházely Uhry pod vládou slabých Jagellonců a při nespoutanosti šlechty ve stavu zoufalé slabosti (v originále "in einem Zustande heilloser Schwäche" - pozn. překl.), Bylo otázkou nejvyšší důležitosti, aby došlo ke konsolidaci uherských poměrů co možno nejrychleji a aby se tato země stala skutečnou záštitou vůči záplavě Evropy ze strany Turků, od nichž hrozil evropskému křesťanství a kultuře zánik. Tato starost se musela dotknout i panovníka německé říše; zřetelně se totiž projevovala snaha Osmanů proniknout přes Uhry do Německa a učinit je, stejně jako ostatní země Evropy, pouhými provinciemi jejich světového panství.


Fünfter Jahresbericht des K.K. Staats-Realgymnasiums in Prachatitz (1876), s. (3)

Je to opravdu součást výroční zprávy německého gymnázia v Prachaticích, ta třicetistránková historická stať pod názvem "Ferdinand's I. Bemühungen die Länder der ungarischen Krone für Österreich zu erwerben", tj. "Snahy Ferdinanda I. získat pro Rakousko země uherské koruny". Není to téma nijak odlehlé českým dějinám, vždyť šlo o prvního Habsburka na českém trůně. Co však víme z naší dnešní školy o zásluhách Vídně na odvrácení tureckých nájezdů na sklonku středověku, který pro nás vyplňuje husitské hnutí, následované vzpourou českých stavů právě proti místodržícím dunajské metropole říše, která byla jakousi předchůdkyní Evropské unie? Ten předchozí a opravdu důkladný text byl dílem mladého, sotva třicetiletého suplenta na zmíněném gymnáziu, jímž byl až do roku 1878 Franz Knothe, rodák z Markvartic (Markersdorf) v okr. Děčín (Tetschen). Přišel tam na svět 30. listopadu roku 1847. Jeho otec Prokop Knothe byl majitel markvartického domu čp. 71 a stávkář, tj. výrobce punčoch a pleteného (stávkového) zboží, matka Antonia byla roz. Tietzeová z Benešova nad Ploučnicí (Bensen) čp. 69 (ten dům dosud stojí blízko tamního zámku ve stylu saské renesance, proslaveného nálezem relikviáře sv. Maura). Takto se to alespoň dočítáme ze záznamu prachatické oddací matriky z 24. srpna 1878, kdy tu v kostele sv. Jakuba Většího oddal děkan Johann Šwéda (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) už profesora c.k. učitelského ústavu v Trutnově (Trautenau) Franze Knotheho s dcerou prachatického starosty a poslance zemského sněmu i říšské rady MUDr. Ernesta Mayera Beatou Magdalenou Johannou Mayerovou. V letech 1878-1885 působil Knothe v Trutnově, následující čtyři roky v Chebu (Eger) a od 1. října 1889 do konce února 1897 v Praze, všude jako profesor na německých učitelských ústavech. Poté až do své náhlé smrti učil zeměpis, dějepis a německý jazyk na tom v Českých Budějovicích (Budweis). Dne 15. března roku 1909 v osm hodin ráno kráčel tu už jako ředitel ústavu do své kanceláře a pracoval tam do devíti, když ho přepadle lehká nevolnost a po návratu domů k ženě, která přivolala lékaře v 11 hodin srdce dosud energií kypícího muže přestalo bít. Pochován byl do rodinné hrobky v Prachaticích, kde Beata Knotheová už v roce 1886 získala z Chebu i pozemek pro budoucí vilu při promenádní cestě k Lázním sv. Markéty (St. Margaretenbad). Zbývá ovšem sdělit to hlavní: zesnulý se dlouhodobě věnoval výzkumu německých nářečí ve Slezsku, v severních Čechách (nářečí rodné obce věnoval dokonce knihu "Die Markersdorfer Mundart", vydanou v České Lípě /Böhmisch Leipa/ roku 1897), posléze pak i v okolí Prachatic a Českých Budějovic. Jeho slovník šumavského nářečí (Wörterbuch der Böhmerwald-Mundart) zůstal bohužel jen v rukopise, uloženém ve fondech rakouské akademie věd ve Vídni. Tam je i podkladem dalších prací a výzkumů. Není to vlastně tak špatný konec.

- - - - -
* Markvartice u Děčína / Prachatice / Lázně svaté Markéty, Prachatice / † České Budějovice / † † Prachatice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Zpráva o koupi pozemku při promenádní cestě k Lázním svaté Markéty jeho ženou
Titulní list a úvod jeho textu ve výroční zprávě prachatického gymnáziaTitulní list a úvod jeho textu ve výroční zprávě prachatického gymnázia
Pohlednice Johanna Hirsche zachycuje "novou" (od r. 1897) budovu prachatického gymnázia
Titulní list jeho práce o nářečí rodné obce (1895)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist