logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HERBERT KNITTLER

Z úvodu ke knize o řece Lužnici


Lainsitz (v originále je toto označení používáno takříkajíc "s přednostním právem", český překlad textové ukázky dává ovšem přednost českému místnímu jménu - pozn. překl.), také Luschnitz, či svým českým jménem Lužnice, je dolnorakouská a česká řeka. Pramení u obce Karlstift, teče pak krátký úsek na české straně a vrací se u samoty Joachimsthal (v katastru osady Harmannschlag, která je částí dolnorakouského městyse Sankt Martin; Joachimsthal je dnes i poslední rakouskou příhraniční osadou na někdejší okresní silnici /dnes Nordwaldkammweg V13/, která spojovala rakouskou stranu s dnes zcela zaniklými Stříbrnými Hutěmi /Silberberg/ na české straně, kde dnes neexistuje nijaký hraniční přechod - pozn. překl.) do Rakouska nazpět, tvoří před městem Gmünd hranici s Českou republikou, sytí velké rybniční soustavy kolem Třeboně a ústí po velké zákrutě, nad níž leží město Tábor (podle některých českých vyjádření se "mu obloukem vyhýbá" - pozn. překl.), severně od Týna nad Vltavou do řeky Vltavy (v originále "in die Moldau" - pozn. překl.). Údolí řeky Lužnice je přírodním a sídelním prostorem, kulturním, hospodářským a rekreačním fenoménem zároveň (v originále "Kultur-, Wirtschafts- und Erholunsraum zugleich" - pozn. překl.).
Z hydrologického hlediska patří Lužnice se svými přítoky Braunau (česky Skřemelice, viz blíže německy nebo česky Wikipedia - pozn. překl.), Romaubach (česky Romavský potok, viz blíže opět německy německy nebo česky česky Wikipedia - pozn. překl.) a Kastanitzerbach/Reißbach (česky Koštěnický potok/Dračice, viz blíže, v obou případech ovšem samostatně /jde tedy o přítoky dva/, v tom prvním případě Koštěnický potok (německy a česky - pozn. překl.), jakož ve druhém případě Dračice (německy a česky - pozn. překl.) k onomu říčnímu systému, který proudí k Severnímu moři. Od jejích vodních kolegyň ve Waldviertelu - řek Kamp, Zwettl a Thaya (ta poslední z nich má i české jméno Dyje - pozn. překl.) ji dělí evropské rozvodí, které neustále probíhá v bezprostředním sousedství hranice mezi Rakouskem, Čechami a Moravou, ba částečně se s ní i kryje.
Svým tokem orientovaným směrem k severu symbolizuje Lužnice spojení horního Waldviertelu s jižními Čechami. V roli poutnice podél hranice (v originále "eine Grenzgängerin" - pozn. překl.) se krátkodobě pojí s nějakým sídelním celkem, brzy ho však opět opouští. Historie vykazuje četné pokusy majitelů přilehlých panství, zemských panovníků a státníků se Lužnice zmocnit a přivtělit co možno největší oblast při jejích březích ke svému vlastnímu teritoriu. Zejména horní tok Lužnice nabízel stále znovu podněty k hraničním konfliktům.
Záležitostí vyšší diplomacie se stal hraniční spor o Lužnici, provázející vojenská střetnutí dvou členů rodu Přemyslovců (v originále omylem "Přemyslidenbrüder" - pozn. překl.), Fridricha (viz blíže https://cs.wikipedia.org/wiki/Bedřich_(kníže) - pozn. překl.) a Soběslava (viz blíže https://cs.wikipedia.org/wiki/Soběslav_II. - pozn. překl.) v roce 1176, v němž babenberská strana (v originále "Babenberger Partei" - pozn. překl.) zasáhla ve prospěch prvního z nich, tj. Fridricha. Císař Friedrich Barbarossa listinou nato roku 1179 vydanou stvrdil průběh hranice mezi osadou Höhenberg a soutokem Schremelize a Lunsenize (v latinsky psané listině, datované dnem 1. července 1179 týká, to zní v českém překladu takto: "V horní části je oběma zemím, jmenovitě Rakousku a Čechám, hranicí hora, zvaná vysoká (mons, qui dicitur altus = Höhenberg). Od této hory jde hranice přímou čarou k soutoku dvou potoků, z nichž jeden má jméno Schremelize (= Skřemelice, Braunau), druhý Lunsenize (= Lužnice, Lainsitz). Odtud se hranice táhne až k dalšímu brodu, který se nachází u Segoru (= Krabonoš, Zuggers). Od onoho brodu jde hranice přímou linií k prameni řeky Gestize, od pramene této řeky ale až k Urgrube." - pozn. překl.). Na jih odtud, jak patrno, ovšem zůstal okraj hranice nadále vágní a neurčitý.
Aristokratická loajalita nevyžadovala ve vrcholném středověku ani uzavřená říšská teritoria ani lineární zemské hranice. Kuenringové, majitelé panství Weitra, nespatřovali nijaký rozpor v tom, přijmout od českého knížete či krále mimo své rakouské majetky v léno nějaký kus země. V roce 1185 udělil zmíněný už český kníže Fridrich Hadmarovi von Kuenring v léno (namísto německé citace uvádíme přetlumočení do češtiny - pozn. překl.) "jednu část naší země, která hraničí s Rakouskem, jmenovitě je to Weitra (Vitoraz) s lesem od řeky Lužnice až k řece Stropnici". Také jihočeští Rožmberci disponovali panstvími na území Bavor, Horních i Dolních Rakous. Teprve s konsolidací panovnické moci se staly panujícím knížatům, resp. králům majetky jejich šlechtických leníků přesahující zemské hranice trnem v oku. To, že se "vitorazští" Kuenringové ve střetu mezi Přemyslem Otakarem II, jemuž rakouské stavy po vymření rodu babenberského postoupily panovnickou hodnost, a Rudolfem Habsburským přidaly na Přemyslovu stranu, jim ovšem po vítězství Habsburků nemohlo být přičteno k dobru. Když se v roce 1296 postavili znovu do čela stavovského povstání, ztratili zemi i úřady. Ono kuenringské teritorium, které do roku 1296 mohlo být částí Čech a které česká historiografie definuje jako část vcelku k Čechám náležejícího "vitorazského" území, připadlo ztrátou moci Kuenringů v každém případě definitivně vévodství pod Enží (v originále "an das Herzogtum unter der Enns", tj. pozdější "dolní" Rakousy - pozn. překl.).
Hraniční konflikt v údolí Lužnice tím nebyl v žádném případě vyřízen. Po mnoho staletí existovaly mezi panstvím Nové Hrady (Gratzen) na české a Großpertholzem a Weitrou na rakouské straně na mnoha místech závažné názorové rozdíly ohledně průběhu hranice v oblasti tzv. "Freiwaldu" (tj. rakouské části Novohradských hor - pozn. překl.) a hory Nebelstein (ve starších českých turistických průvodcích zvané "Nebešťan" - pozn. překl.). Jeden pramen nedorozumění představovala skutečnost, že jak tok dnešní Lužnice - v prvních kilometrech od jejího pramene -, tak i východně od něho paralelně s ním tekoucí a později do něho ústící potok jménem Einsiedelbach byly označovány jako "Lainsitz", jmenovitě jako "junge Lainsitz" a "alte Lainsitz" (tj. "mladá a stará Lužnice" - pozn. překl.). To poskytlo novohradskému panství důvod, aby v roce 1670 území ležící mezi potokem a řekou reklamovalo pro sebe s tvrzením, že Einsiedelbach má být - stvrzený jako hraniční tok - řekou Lužnicí. Mezi Novými Hrady a Großpertholzem kulminoval roku 1751 konflikt ozbrojenou rvačkou. Teprve následně se určení zemské hranice sjednotilo do své dnešní podoby.
Obnoveným orientačním bodem mezinárodní diplomacie se stala Lužnice v roce 1919, kdy československá delegace dokázala na mírových jednáních v Saint-Germain prosadit připojení pásu dolnorakouského území na sever a na západ od města Gmünd k ČSR. Ačkoli rozhodující byly momenty dopravně zeměpisné, v období vzepětí nacionálních nálad nechyběly historicko-státoprávní pohnutky je legitimovat. Československé územní nároky, které ve své dále jdoucí podobě, v Saint-Germain ovšem nepřijaté, sahaly až k čáře Großpertholz-Heidenreichstein - a orientovaly se tak na evropské rozvodí - byly ovšem založeny právě i na historické příslušnost tzv. Vitorazska k Čechám (v originále "auch mit der historischen Zugehörigkeit des sogenannten Weitraer Gebiets zu Böhmen" - pozn. překl.).
Úsek řeky Lužnice, který zůstal v Rakousku, se následkem odtržení zmíněného zázemí města Gmünd (v originále "durch die Abtrennung des Gmünder Hinterlandes" - pozn. překl.) zmenšil ze 68 na 43 kilometrů. V letech 1938-1945 se sice - přechodně ovšem - stala "gmündská" končina až k osadě Schwarzbach (česky Tušť) "německou", od té doby je však průběh hranice nesporný (v originále "ist der Grenzverlauf seither unumstritten" - pozn. překl.). Daleko kratší úsek Lužnice se nachází na rakouské straně, větší část leží v jižních Čechách. kde je Lužnice vedle Vltavy jedním z nejvýznamnějších vůbec vodních toků (v originále "neben der Moldau das wichtigste fließende Gewässer" - pozn. překl.).


Die Lainsitz - Natur- und Kulturgeschichte einer Region (1997), s. 9-12

Textová ukázka z úvodu knihy, vyšlé jako 28. svazek edice "Forschungen zur Landeskunde von Niederösterreich", věnované zkoumání dolnorakouské vlastivědy, má v německém originále vlastně dva autory, v abecedním pořadí svých příjmení Herberta Knittlera a Andreu Komlosyovou. Ta je na webových stranách Kohoutího kříže zastoupena rozsáhlou ukázkou i samostatně, a tak nám zbývá věnovat se druhému z obou jmen jako tomu hlavnímu. Vlastně jsem se s ním v "jihočeských", a tedy i "šumavských" souvislostech setkal nejprve v poznámkovém aparátu studie Mgr. Jiřího Oesterreichera s názvem "Tannenbruck - Trpnouze: Geneze nazírání okrajové lokality (Příspěvek k dějinám "Vitorazska" a Novohradska), která se stala součástí sborníku "Regiony - časoprostorové průsečíky", vydaného roku 2008 pražským Historickým ústavem. Herbert Knittler je rodákem z Brna. Narodil se tam 7. května válečného roku 1942. Dva roky poté, co přišel na svět, padl jeho otec na frontě a on byl s maminkou po následujících dvou letech vysídlen z obnoveného Československa do tehdejší sovětské zóny Rakouska, kde prožil v dolnorakouském městě Weitra dětství a mládí. Stal se z něho tedy opravdový "Weitraer", česky bychom mohli říci i "Vitorazan". Po maturitě v roce 1961(to už bylo Rakousko 6 let samostatným neutrálním státem), kterou absolvoval s vyznamenáním, dal se zapsat na filosofickou fakultu vídeňské univerzity a promoval na ní roku 1966 na doktora filosofie v oboru hospodářských a sociálních dějin ve spojitosti s dějinami umění. Svou profesní dráhu započal v roce 1966 jako vědecký pracovník komise pro hospodářské a sociální dějiny Rakouské akademie věd, kde byl pověřen redakcí tzv. Knihy rakouských měst (Österreichisches Städtebuch). Poté, co absolvoval vojenskou prezenční službu u rakouského bundesheeru, stal se roku 1971 vědeckým asistentem Ústavu pro hospodářské a sociální dějiny vídeňské univerzity, po své habilitaci tři roky nato pak vrchním asistentem a univerzitním docentem. V roce 1979 došlo k jeho jmenování profesorem hospodářských a sociálních dějin, v kteréžto funkci působil až do odchodu na penzi roku 2003. Dějiny měst byly centrem jeho bádání i výkladů. Projekt výzkumu šlechtické ekonomické praxe se stal základem dolnorakouské zemské výstavy na téma "Adel im Wandel" (tj. Šlechta v proměnách), jejímž byl kurátorem a která se konala v roce 1990 na zámku Rosenburg u města Horn nad údolím řeky Kamp. V letech 1995-2004 zastával funkci předsedy Rakouské společnosti pro středověkou archeologii, z čehož vyplynul i jeho zájem o dějiny hmotné kultury, zejména o dějiny výroby skla. Jeho soukromá sbírka sklářských forem byla vydáním katalogu zpřístupněna širší veřejnosti. "Vitorazanův" zájem o řeku Lužnici mne jako soběslavského rodáka s ním přímo, byť na dálku, spojuje nelíčeným obdivem lokálního patriota.

- - - - -
* Brno / Weitra (A) / řeka Lužnice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálka jeho knihy o Lužnici (1997, Verein für Landeskunde von Niederösterreich)
Obálka knihy, kterou napsal spolu Wolfgangem Katzenschlagerem (2007, Verlag Bibliothek der Provinz, Weitra)
Obálka sborníku se studií Jiřího Oesterreichera (2008, Historický ústav Praha)
Obálky dvou dílů katalogu sklářských forem z jeho soukromé sbírky (2016 a 2018, Verlag Bibliothek der Provinz, Weitra)Obálky dvou dílů katalogu sklářských forem z jeho soukromé sbírky (2016 a 2018, Verlag Bibliothek der Provinz, Weitra)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist