logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

LEOPOLD KNAPP

Der kleinen Renate zum Geburtstag


Renatchen, mein süßes, mein herziges Kind,
Wie schön ist 's wenn wir hier so... duck-fröhlich sind.
Wenn hell Deine Kuglein voll Schelmerei schauen,
Die Guckerln, die lieben, die sammt-saphir-blauen!
Wie glanzen die Lockchen im goldenen Schein
Ich glaube die Sonne blickt ärgerlich drein,
Weil sie 's mit dem Flirren nicht... besser versteht,
Wenn sie voller Pracht hoch am Himmel dort steht.
Doch wo denn!! Sie macht ja ein lachend' Gesicht,
Denn, neidisch, nein! Das ist die Sonne ja nicht!
Und auch der Mond der ist weidlich erstaunt.
Er scheint mir ja gleichfalls sehr heiter gelaunt,
Weil er mein Renatchen das kleine erblickt.
Schau! Wie er verliebt Dir ein Küßchen gar schickt!
Die Vöglein... horch! zwitschern so nah in den Zweigen...
Die Grillchenganz leis auf Smaragd-Wiesen geigen.
So schöne Musik, Kind! Sie machen 's für Dich...
Und dies' kleine Liedlein... für Dich summ' es... ich!

Malé Renatce k narozeninám


Renatko, sladké dítě moje zlaté,
jak pěkně nás tu vidíš rozesmáté!
Šelmovských oček sametovou krásu
Ti zářit zřím v safíru, modrojasu!
Lokýnky svítí zase v samém zlatě,
i slunko žárlí, když tak hledí na Tě
a spatří třpyt, jehož aby se bálo,
když dosud samo v něm na nebi stálo.
Směje se však, než závidět by mělo:
to by mu přece vůbec neslušelo!
A taky měsíček je dobře naladěný
z té notně pro něj překvapivé změny.
Když uhlídá Renatku maličkou,
hle! z lásky obdaří ji hubičkou!
Ve větvích ptáčci švitoří a pějí,
s cvrčky v smaragdu luk se předhánějí.
Té muziky, mé dítě! A všecička je Tvá...
a tuhle písničku pro Tebe broukám... já!

P.S. Tak přivítal budějovický hudební skladatel vnučku svého "geniálního", jak mu říkal, přítele Karla Sazymy, narozenou 28. července 1951. Poznámka při titulu básně zní: gewdm. v. s. Onkel P., tj. "věnováno jejím strýčkem Poldim".

Der weise "Schwarze Turm"


Die Sonne versank in rubinroten Wolken.
Die Dämmrung schwebt sacht durch die Gassen der Stadt.
Das Brausen des Lebens verklingt. Alle Häuser,
sie sinken in Schlaf, sind Tages-Licht satt.
Sie hören verträumt noch den Schritt später Gäste.
Verhallt sind die Klänge der Hast--- Tiefe Ruh!
Sie breitet den Schleier der Stille, des Friedens,
in Märchenstimmung versinkst nun auch Du!
Der Dom im seiden-grauen Mantel blickt auf
zum alten Freund, den Turm
Schwarz scheint er wie aus Tula-Silber,
er widerstand gar manchem Sturm.
Und da beginnt ein tiefes Murmeln
aus ihrem steinern-ernsten Mund:
Was sagst Du zu den neuen Zeiten?
Die Wunder um uns in der Rund!
Die Wagen fahren ohne Pferde,
durchs Himmelblau der Platin-Kahn
schisst um die Spitze meines Hauptes...
fast hätte er mir weh getan.
Ach! Sagt der Dom... ich find das lustig,
wie langweilig war 's dazumal
und liebe Gäste aus der Fremde,
sie kommen zu uns ohne Zahl.
Sie kommen zu uns froh, versonnen,
zu sehn die alte Heimat-Pracht,
zu Freunden kommen sie als Freunde,
was einstens war sei, leis verlacht.
Du sprichst vernünftig, sagt der Turm,
ich werd' es meinen Glocken sagen,
sie sollen durch den Erz-Gesang
den Frieden in die Weite tragen.
Die Pummerin, die greise Dame,
zufrieden schaukelnd, nickt sie froh:
"Ich werd' es allen Häusern sagen,
den Menschen drinnen eben so." -
Und da begann ein frohes Klingen,
durch dunkle Straßen, alte Gassen.
Die Menschen guckten aus dem Fenstern
und konnten alles dies nicht fassen.
Sie alle horchten auf mit Staunen,
es klang so schön: "Versöhnlichkeit!"
Und ihre Herzen eng und traurig,
sie wurden fröhlich und ganz weit.
Der Mond ging auf im Silberscheine
und alles wurde hell und licht.
" Wie einfach ist der Frage Lösung
und wir, wir sah'n die Lösung nicht!"
Nur Liebe, Güte und Verständnis
kann unsrer Welt den Frieden bringen
... Und aus den Morgenwolken leise
begann ein süßes Lied zu klingen.

Geträumt hab' ich dies kleine Märchen,
der Morgen kam so sonnenklar.
Vielleicht wird diese Nacht-Geschehen
beim alten Stadtturm -- doch noch wahr!

Čarovně moudrá Černá věž


Slunko se ztápí v rubínových mracích,
šero se tiše snáší městskou ulicí.
Živý šum doznívá. Už dne a světla syty
domy se do tmy zanoří a spí.
Ze sna slyší ještě krok pozdních hostí,
pak tóny spěchu hasnou, hluboký je klid.
Šlář ticha šíří se a mír. V tom pohádkovém divu
šanci i ty máš se teď utopit!
V hedvábně šedém plášti dóm teď vzhlíží
na svoji přítelkyni věž.
Černou se zdá, zdobnou jak v tulském stříbře,
po mnoha bouřích ji tak zastaneš.
Dere se zhloubi vážný šepot
z kamene jako z temných úst:
Co říkáš na ty nové časy?
Div na div vidět všude růst!
Bez koní vozy městem jedou,
člun z platiny po nebi dál
kolem mého hrotu se žene...
málem by bolest udělal.
Ach! praví dóm: To veselé je,
jak pomalý byl kdysi svět,
jak milých hostů z cizích zemí
teď přichází k nám bezpočet.
Vracejí se sem okouzleni
v nádheře spatřit starou zem,
s přáteli přátelé se sejdou
včerejšky zahnat úsměvem.
Rozumně mluvíš, poví věž,
teď já chci zvony v širou dáli
kovovým hlasem oslovit
mírem ty, kdož by naslouchali.
Pummerin, starožitná dáma,
houpe se blaze, mih co mih:
"Všem domům říci bych to chtěla
a hlavně i všem lidem v nich." --
Radostný hlahol po ulicích
každým koutem teď slyšíš znít
a lidé vyhlížejí z oken,
nedokážou hned pochopit.
S úžasem všichni naslouchají,
zní to tak krásně: "Smíření!"
I stísněná a smutná srdce
se na radostná promění.
Stříbrná luna nebem vzchází
a všechna noc je třpyt a jas.
"Jak prosté řešení je sporů
a míjelo tak dlouho nás!"
Jen láska, smír, porozumění
mohou spasit tento náš svět.
--- A z jitřních mraků zvolna, tiše
nejsladší píseň počne znět.

Tu pohádku jsem spatřil ve snu
než probudil mne jitřní svit.
Snad však ta noc při Černé věži
by přece mohla pravdou být?

P.S. Slovní hříčka "weise-schwarze" německého titulu je ovšem do češtiny sotva přeložitelná. Stejně tak asi překvapí toho, kdo necítí už v německé koncovce " -in" ženský živel, že zvon Pummerin je vlastně dáma.

Obě ty básně mám díky paní "Bibi" Jíchové, roz. Sazymové, z pozůstalosti jejího otce Karla Sazymy. Autorem veršů, který Sazymovo křestní jméno píše někdy se zalíbením postaru Carl, byl českobudějovický klavírista a hudební skladatel Leopold Knapp. Narodil se v bohaté místní německé patricijské rodině, zmiňované tu ve městě už od 16. století. Zabývali se prý ponejvíce jirchářstvím a koželužstvím a vystupují často jako majitelé domů v České ulici (Böhmgasse). Z tamního čp. 12 pocházel i poslední z členů rodu, vykonávajících ještě ono tradiční jirchářské a koželužské řemeslo, totiž Franz Wenzel Knapp (1849-1908), od roku 1905, jak alespoň uvádí heslo Knappové v Encyklopedii Českých Budějovic (autorem je Daniel Kovář), žijící trvale ve Čtyřech Dvorech (Vierhöf) na usedlosti čp. 1. Byl i čestným hejtmanem budějovického sboru ostrostřelců (Freischützenkorps) a je pochován na hřbitově v Mladém (Lodus). Syn Leopold spatřil v Budějovicích světlo světa 11. listopadu roku 1887. Neoženil se nikdy a po válce nebyl ani zahrnut do odsunu zdejších Němců. Sklonek života (zemřel 10. dubna 1977 v nedožitých 90 letech) strávil v "Dolním" Římově, svým pobytům tam, jak je už od dětství uchovával v paměti, vytvořil skvostné literární laudatio německým textem, který přeložil do češtiny 1967 k autorovým osmdesátinám významný bibliofil Alois Dyk, vydavatel slavné edice Emporium a rovněž milovník římovského "genia loci". I ten překlad se mi dostal do rukou ze "sazymovského" archivu. V záhlaví Knappova parte, oznamujícího datum pohřebního obřadu v českobudějovickém krematoriu, stojí tyto české verše:

Jen ještě pohled zpátky
s tím trpce němým rtem
a kdož mě měli rádi
všem dík a sbohem všem.

Mám některé svazky z jeho knihovny, jak jsem je nabyl v antikvariátu tady na náměstí ještě někdy dvacet let po jeho smrti, a jsou z těch mých nejcennějších. Svědčí o člověku, s nímž odešlo dvojjazyčným Budějovicím a dvojjazyčným Čechám víc, než si vůbec s tak dosud malým odstupem dokážeme uvědomit.

- - - - -
* České Budějovice / † † † České Budějovice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jeho narození v České ulici čp. 12 Franzi Wenzelu Knappovi a jeho ženě Katharině, roz. Karlíkové,
původem ze Stráže nad Nežárkou (babička z matčiny strany byla roz. Knappová z Třeboně)
Zpráva o úmrtí jeho matky 28. října 1937, jak ji přinesl místní tisk
K úmrtí matčině vyšla v  Budweiser Zeitung i tato báseň, označená šifrou "S.", označující zřejmě autorství synovo
K úmrtí jeho matky se objevil v tisku i tento ohlas, označující zesnulou za jednu z řad "starobudějovických patricijů"
Syn tu ze srdce děkuje všem, kdo se podíleli účastí na jeho neštěstí z matčina skonu

zobrazit všechny přílohy

TOPlist