logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ARTHUR KLENGEL

Cesta do Horní Plané

Na nádraží Černá v Pošumaví-Hůrka (v originále "Schwarzbach-Stuben" - pozn. překl.) jsem brzy odpoledne nastoupil další cestu do 16 kilometrů odtud vzdáleného městečka Horní Planá (v originále "Städtchen /Markt/ Oberplan" - pozn. překl.), šumavské domoviny Adalberta Stiftera (ten je ovšem i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Železniční trať vede přes řeku Vltavu (pod téměř zaniklou Hůrkou poblíž dnes zcela zatopených Rybářských Domků /Fischerhäuser/ - pozn. překl.) a pak po jejím pravém břehu dál proti vysokým hraničním horám (psáno v roce 1938, kdy ty hory ovšem přestaly být hraničními - pozn. překl.) k mému dnešnímu cíli, hornoplánskému nádraží, ležícímu ovšem při vsi Přední Štifta (v originále "Vorderstift", dnes Bližší Lhota, místní část Horní Plané - pozn. překl.) asi půl hodiny od města.
Nedaleko od nádraží stojící, lipami obklopený útulný hostinec "Zur Moldau" lákal k posezení (i německý průvoce po Šumavě, vydaný sdružením Böhmerwaldbund v Českých Budějovicích roku 1929 ho vřele doporučuje označením "sehr empfehlenswert" a jako jeho majitele jmenuje hostinského Martina Putschögla, o kterém se v hornoplánské kronice dočteme, že v roce 1926 zakoupil asi jako jeden z prvých zdejších za 2600 Kč čtyřlampový radiopřijímač - pozn. překl.); našel jsem tu dobré zaopatření až do příštího dne. Brzy jsem seděl při kávě pod lipami v hospodské zahradě. Hostinského dcera (mohlo by snad jít o onu Gretl Putschöglovou, narozenou 23. března 1918 v Přední Štiftě a zesnulou 14. března 1969 v Heidelbergu, jak o tom téhož roku referuje na straně 7 svého čísla. 7 rakouský krajanský list Sudetenpost s připomínkou, že se svou sestrou Melittou, žijící po válce v Linci a provdanou za architekta Hanse Foschuma, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, měly v Českém Krumlově hostinec "Zur Glocke", tj. "U Zvonu" - pozn. překl.) mi dělala společnost, poskytovala mi opravdu dobré rady ohledně mnou zamýšlené návštěvy Horní Plané a vyprávěla mi všelijaké zážitky z poslední doby, spojené zejména s návratem Sudet do Říše (v originále "Heimkehr des Sudetenlandes ins Reich" - pozn. překl.). Tady, nedaleko staré říšské hranice, jako bychom stáli v samém středu událostí. Daleko široko tu není nijaký český bunkr; to vysoké, nehybné lesnaté pohoří s Třístoličníkem a Plechým (v originále "Waldgebirge des Dreisesselberg und Blöckenstein" - pozn. překl.) bylo asi nahlíženo jako dostatečný a přirozený ochranný val.
Putuji do Horní Plané, městečka s velkým, krásným rynkem (v originále "Ringplatz" - pozn. překl.) a bohatými výlohami obchodů na něm (dosud "předválečnými" - pozn. překl.). Horní Planá je v oblasti mladé Vltavy (v originále "im Gebiete der jungen Moldau" - pozn. překl.) brána jako sesterské město Volar (v originále "als die Schwesterstadt von Wallern" - pozn. překl.), činí však svými moderními masívními domy zcela jiný dojem. Nejen to však. také lidé jsou tu prý docela jiného ladění. Hovoří-li se tam o "volarských hrubiánech" (v originále "von den ,groben Wallerern" - pozn. překl.), což jsem ovšem nijak nezaregistroval, tady je řeč "von dei stulzn Plauna", tj. o hrdých Hornoplánských, zač bych ale také nemohl ručit.
Oproti selskému rázu města Volar má však Horní Planá, zejména co se týče jejího obchodního života, charakter mnohem měšťansky určitější, jakkoli počet jejích obyvatel, vykazující kolem dvou tisíc duší, činí sotva dvě třetiny počtu, jímž se mohou chlubit Volary (podle Českého statistického úřadu měly Volary v roce 1930 5865 obyvatel, 2012 pak 3986, Horní Planá pak v roce 1930 podle Pohlova slovníku Orientierungs-Lexikon 1590 obyvatel, 2014 pak podle Wikipedie 2145 - pozn. překl.).
Mé první kroky vedly k rodnému domu Adalberta Stiftera (je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), šumavského literárního klasika, autora romantického vyprávění "Hochwald" (v českém překladu "Hvozd" - pozn. překl.) a jiných podivuhodných mistrovských děl, které se staly součástí pokladnice německého vypravěčského umění všech dob. Jeho román "Witiko" (tj. "Vítek" - pozn. překl.) je považován za jeden z největších historických románů světové literatury. Prostý, nízký domek je mi už po celá desetiletí znám z vyobrazení a přece není ve všem takový, jak ho ukazují reprodukce. Dne 3. června roku 1934 vyhořel. Zbudovali ho tu znovu s láskyplnou pietou věrně podle původního stavu, ba dokonce obnovili vzhled šindelem pokryté střechy, jak ji znal Stifter, která však byla později nahrazena taškovou, znovu byly pak vsazeny i původní vchodové dveře. Okna zůstala stejně malá, jako byla za Stifterova dětství a vedle dveří domovního vstupu leží dosud onen velký kámen, na němž Stifter jako dítě tak rád sedával. Téměř do samého konce celého svého putování jsem byl v zajetí kouzla míst, kde Stifter zanechal svou stopu, ten velký cituplný básník slova, který se z prostého šumavského chlapce (v originále "vom einfachen Waldlerbuben" - pozn. překl.) stal hornorakouským školním a pak i dvorním radou, působícím sice v Linci, všemi vlákny srdce však tkvějícím v šumavské domovině. Horní Planá a Šumava zůstaly mu nikdy nevysychajícím zdrojem jeho umění a onomu kraji a jeho lidu zbudoval svým dílem nehynoucí monument...

Rupert Essl (je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) cituje originál tohoto textu ve své knize "Oberplan - Der Geburtsort Adalbert Stifters" (1993) jako jednu z ukázek magnetické přitažlivosti Stifterova rodiště pro autory německého jazyka, byť je často dělila od Horní Plané značná zeměpisná vzdálenost. U Arthura Klengela (Essl uvádí jeho křestní jméno jen začátečním písmenem) není zase tak veliká, navíc jeho text "Fahrt ins Sudetenland", jak je v Esslově knize prezentován, vznikl ve vypjaté době připojení československých pohraničních oblastí k nacistické Říši. Roku 1938 bylo Klengelovi už 57 let. Narodil se jako selský syn v saské obci Bärenstein na německé straně hraničního hřebene Krušných hor (Erzgebirge) dne 23. srpna roku 1881. Jeho rodný dům stál na místě dnešního domu rodiny Sonnenschuhovy, jak uvádí webové stránky Sagenhaftes Bärenstein im Feuerschein, z nichž čerpám údaje o něm. Jeho matka pocházela ze starého Rauscherova mlýna (Rauschermühle) ve vsi Hirschsprung. od roku 1965 místní části města Altenberg v saském zemském okrese Sächsische Schweiz-Osterzgebirge (na české straně je tu nejblíže hranici Cínovec/jeho část na německé straněn jmenuje Zinnwald-Georgenfeld a je místní částí Altenbergu/, dnes místní část města Dubí). Když roku 1883 jeho rodičovský dům s doškovou střechou vyhořel a on si na novostavbu nemohl zvyknout, stal se mu skutečným domovem právě Rauscherův mlýn, kde navštěvoval svou babičku. Hirschsprung, pro který napsal v roce 1951 i kroniku, byl prostě jeho srdeční záležitostí víc než Bärenstein. Po vychození obecné školy navštěvoval vyšší dopravní reálku (Verkehrs- Oberrealschule) v Altenbergu a po jejím ukončení nastoupil k železnici (to jistě vysvětluje i některá místa jeho popisu cesty do Horní Plané). Roku 1903 se pak přestěhoval do Míšně (Meißen), kde působil po mnoho let jako vrchní inspektor a přednosta stanice. Je jistě obdivuhodné, že svou publicistickou a literární činnost konal při plném profesním nasazení. V letech 1919-1920 vyšly oba svazky jeho díla "Meißner Heimat" (tj. "míšeňská domovina"). Vlastivědné články publikoval převážně v regionálním listě "Müglitztal- und Geising- Bote", vydávaného altenberským nakladatelstvím Kuntzsch. V letech 1923-1945 vydával i jeho měsíční přílohu "Rund um den Geisingberg". Jeho nejzáslužnější a nejzralejší knihou je ovšem "Sagenbuch des östlichen Erzgebirges" (tj. "Pověsti východního Krušnohoří"). Arthur Klengel se stal čestným členem mnoha bärensteinských spolků. Pronesl v roce 1952 slavnostní řeč k 750. jubileu rodné osady a seděl při slavnostní objížďce v kočáru vedle staropurkmistra Mendeho. Když ještě jako třiasedmdesátník horlivě působil v oblasti památkové péče, stihla ho 31. května roku 1954 smrt cestou k míšeňskému městskému muzeu. Jeho pamětní kámen v rodném Bärensteinu s bronzovým portrétním reliéfem byl instalován 7. října 1969 na pozemku selského statku Glauch na zdejší Dorfstraße. 20. října 2009 byl pak přemístěn na nově upravenou náves pod Kantorským rybníkem (Kantorteich) na místě zasypaného Zilgerova rybníka (Zilgerteich), při trase spojující ves a město Bärenstein. Už u příležitosti Klengelových nedožitých pětasedmdesátin byl roku 1956 v Hirschsprungu vysvěcen park po něm pojmenovaný. Cítíte tu nezdolnou sílu regionalismu navzdory všem dobovým režimům (ať už máme na mysli staré mocnářství a "první" či "třetí" republiku na Stifterově Šumavě či nacistickou "Třetí říši" a po ní sovětskou zónu v Klengelově Německu) i v jeho šumavské výpravě za Stifterem?

- - - - -
* Bärenstein (SA) / Černá v Pošumaví / Hůrka, Horní Planá / Bližší Lhota, Horní Planá / Horní Planá / † † † Meißen (SA)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Pamětní kámen v rodném Bärensteinu s portrétním reliéfem
Jeho podoba na snímcích z bärensteinské pamětní síně
Hostinec "Zur Moldau" v Bližší Lhotě (Vorderstift), zmíněný v jeho textu, na pohlednici Josefa Seidela
I takto vypadal rok 1938, kdy byla psána jeho vzpomínka, v Horní Plané: útvar wehrmachtu, pochodující po hornoplánském náměstí

zobrazit všechny přílohy

TOPlist