logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

BERTA KLEMENTOVÁ

Děti a zlatý koník*

Ústní podání ze Šumavy

Hlahol vánočních zvonů se rozezněl krajem a vyzval k cestě na půlnoční. Noc byla temná a třeskutě mrazivá (v originále "bitter kalt" - pozn. překl.). S mnoha napomenutími opouštěli sedlák a selka svou početnou dětskou drobotinu a vydávali se na cestu.
Stále víc jako by doléhala tíha starostí o přežití rodiny jako olovo i na jejich nohy, víznoucí ve sněhu... Nad každou stopou zabořenou v závěji se přesto zvedal třpyt světýlka naděje a sílu jít dál a dál dodávalo vědomí, že jim alespoň byla darována ta jejich zásluhou na svět přišlá hodná a vychovaná děcka.
Pohled nazpět už nezaznamenal nijaký zásvit ve stavení: jistě šla poslušně na kutě! Otec a matka tedy pokračovali v těžké chůzi a jejich oddechování zhluboka odpovídaly údery srdce zvonu, kterému brzy dali vstoupit do srdcí vlastních. Ta "tichá, svatá noc..." je naplnila docela.
"Oh weh, i kann nit schlofa... !" (tj. "Ouvej, já nemůžu usnout!" - pozn. překl.) - "I a nit!"
(tj. "Já taky ne!" - pozn. překl.) - "Mir kracht der Magen - lost 's und hört 's!" (tj. "Mně kručí v břiše - poslouchejte!" - pozn. překl.) - I hab a Hunger, au weh... !" (tj. "Ouvej, já mám hlad... !" - pozn. překl.) Kouzlo ticha bylo zlomeno a v nahnutém selském stavení lomozila nuzota dětského hejna chudých rodičů! Ti větší by se snad i do polštáře zakousli, aby sami sobě dokázali, že už se můžou počítat k "velkým", k jejich skřípání zubů a zaťatým pěstem v odporu proti tvrdým životním poměrům! Najednou se cítili všichni sbratřeni v pocitu své nouze a naslouchali teď už docela tiše do noci - ze které by přece jednou mohl k nim přijít opravdový "div". třeba nějaký anděl!... nebo?! Něco hrabe před domovními dveřmi! Huš pod peřinu! Tomu úzkostnému zvědavému naslouchání však došlo, že tam za dveřmi spíš někdo úpěnlivě prosí! Nebyl by ještě někde po ruce aspoň kousek kostkového cukru - který dnes musel nahradit celou štědrovečerní "hostinu" ... - Kdo to jen může venku být?
Ti "velcí" si navzájem dodávali kuráže: je třeba odsunout dveřní zástrčku! Strach těch malých naproti tomu je schoulil do kupy jako v nějakém ptačím hnízdečku, kde se tulí jedno holátko k druhému - s velikýma, tmavýma očima...
Poryv větru vytrhl váhavcům dveře z rukou a ty se rozletěly dokořán: stál teď před nimi docela malý koník - s hlavou smutně skloněnou hrabal pokorně kopytem ve sněhu, jako by o něco prosil! Pasáčkům a pacholkům, kteří se také přišli podívat, bylo hned jasno: "Na, so was Armes! Kommt 's und helft 's z'samm!" (tj. "Taková chudinka! Pojďte mu pomoct!" - pozn. překl.) Se znaleckými pohledy - ještě spíše však s dětinským soucitem - hned pochopili, že se něco skrývá pod špinavě šedou srstí, co se patří řádně vypucovat hřebelcem ! (v originále "das geputzt und gestriegelt gehörte!" - pozn. překl.)
Všechny, všecičky děti kartáčovaly, drhly, česaly a hladily s ohnivým zápalem srst svého nočního hosta, jejich hlad a únava jako by někam odletěly... ! Stále víc se vžívaly do jásavého nadšení, které ochromil až pohled na hubená žebra, rýsující se pod kůží do sněhobíla vykartáčovaného koníka.
Krmení! svitlo jim, ale kde je vzít, když je stavení vyjedeno opravdu do posledního drobečku?! Uprchlá starost se bolestně navrátila k těm dětem tolik chtějícím vykonat dobrý skutek, navíc obtížena až k srdci jdoucí bezmocí, jež se dokáže zmocnit i dítěte, když plno dobrých předsevzetí se samo musí cítit jako někdo nekonečně potřebný čísi pomoci!
Najednou se zvedl jeden z chlapců a donesl pár klasů z doškové střechy. Podržel je koníkovi při tlamě a ten je začal s chutí chroustat... "Es frißt!" (tj. "Žere to!" - pozn. překl.) Jásot ovládl všechny přítomné. Bez nějakého přemítání se všichni pustili do cupování a škubání střechy a koník jen žral a žral...
A tak to šlo vesele dál: když už nebylo co popadnout, chytily se děti za ramena a ti velcí šplhali směle a plni energie nahoru po holém krovu kolem dokola. Stále mocnější ržání a odfrkování žravého koníka se mísilo s dětským smíchem, jeho bříško se kulatilo a napínalo, srst se počala divukrásně lesknout a svítit až ta bělost oslepovala. Jako by se děti dívaly přímo do slunce, až si musily přikrývat oči malýma ručkama.
Pak najednou všecko kolem zase potemnělo a husté sněhové vločky padaly mezerami v trámoví. Až do posledního stébla slámy si děti rozebraly koníkovi na krmení střechu nad vlastními hlavami! Hrůzný chlad se snášel dolů z nočního nebe a děti se tísnily k sobě ve svých postýlkách, aby se alespoň trochu zahřály navzájem...
Jejich dobří rodičové zatím v kostele děkovali Bohu za to, co jim dal, a cítili se tím povzneseni a posíleni pro všechno, co snad má s nimi Bůh ještě v úmyslu!

Cesta nazpět domů jim připadla nezvykle dlouhá: "Seltsam!" (tj. "Zvláštní!" - pozn. překl.) mumlal si otec pro sebe - "dort - das müßte doch schon unser Haus sein?!" (tj. "tam - to už přece musí být naše stavení?!" - pozn. překl.) Matka zabodla své zraky do tmy a nejistě mínila: "Geh'n wir schneller!" (tj. "Pojďme rychleji!" - pozn. překl.) Tu stanuli před obvodovým zdivem své chalupy, nad nímž se přízračně tyčily holé krovy...
Ach Bože! - Ach Bože! - Ach Bože!
Pro toho, kdo už nevěří na zázraky, by tu měl celý ten příběh najít svůj trpký konec; vypráví se ale dodnes, že najednou stála všechna rodina před svým stavením a děti nestačily vyprávět a vyprávět... Tu náhle se vydral jakoby jeden jediný výkřik úžasu z těch i oněch úst a vpadaly hlasy dalších: "Da, schauts her! dort auch - und dort... !" (tj. "Tady, podívejte! Tamhle taky - a tam... " - pozn. překl.) Sníh, který zřejmě rozdupala koníkova kopyta, zářil zlatem spousty podkov, rozházených tu všude kolem! Posbírat je a kout hned plány, co by se s nimi dalo v nejbližší době počít, bylo jediné (v originále "war Eins!" - pozn. překl.)!
Matka se ovšem snažila učinit přítrž veškeré svévoli. Byla zcela dojata a uchvácena zázrakem, který se tu udál... ! Bedlivý otec ukázal náhle do dáli: všichni tam mohli spatřit, jak zářivě bílý šimlík kluše vzhůru do vrchu - až na samé jeho témě! Zahlaholilo sem jeho zaržání, než mohutným skokem dosáhl oblohy - a nebylo už po něm od té chvíle ani vidu ani slechu. Nočním nebem táhlo jen cosi jako dlouhý zlatý ohon a vlající zlatá hříva...

(Tento příběh o zlatém koníkovi si navzájem vyprávěním předávali naši šumavští předkové... Skrývá v sobě niterný odkaz! Předávejme jej i my dál - svým dětem a vnukům...


Böhmerwäldler Jahrbuch 1993, s. 144-146

Vzniká nové dílo

Hrabala jsem se nedávno ve starých fotografiích a našla jednu: sedím na ní při hromadě dřevěných polen a kapesním nožem vyřezávám z borové kůry koníka - tak, jak jsem se to kdysi naučila od vesnické mládeže v Borové (v originále "in Mistelholz", jak znělo německé jméno rodné vsi autorčina otce - pozn. překl.)... Jak výrazný může být takový zážitek z dětství a jaká síla je člověku k mání z tohoto vkořenění ve skutečné lidové kultuře! Ten základ mě vždycky znovu naplňuje hlubokou vděčností a má fundamentální hodnotu zejména tam, kde musím umělecky obstát před nějakým závažným a velkým zadáním: tentokrát je to 14 zastavení křížové cesty a jako patnácté "Zmrtvýchvstání" (v originále "Auferstehung" - pozn. překl.), které se má zároveň stát oltářním obrazem domácí kaple domova seniorů vídeňské charity v Mauer (v originále "Caritas in Wien/Mauer" - obec do roku 1938 jménem Mauer bei Wien je dnes součástí 23. vídeňského okrsku Liesing a jednou z 89 vídeňských "katastrálních obcí" - pozn. překl.). Tentokráte jsem modelovala reliéf z kameniny, jílovité nepórovité hlíny pálené za vysokých teplot. Pro lepší rozlišení mají být figury lehce barevně tónovány. Velikost desek nepravidelného tvaru sahá od 1,20 m po 80 cm.
Znovu jsou to prostí, hluboce citoví lidé, kdo se tu chopili iniciativy - neomylně si jistí hodnotami v dryáčnicím bludišti veřejné kultury (v originále "durch so viel Wirr-warr im öffentlichen Kulturbetrieb... " - pozn. překl.)...
Penzisté v domově trpí zvláště tím, že síla jejich představivosti počíná slábnout a není už opravdu dobře možné, aby se bez cizí pomoci dokázali pomocí obrazu zbožně soustředit a nepoklesli v roztržitost a únik do snění. Na druhé straně narážím právě při styku s velmi starými lidmi na jejich neúplatný bystrozrak a vnitřní prozíravost a také na přesvědčení, že bezprostřední zážitek z uměleckého díla nelze nahradit ničím: ani televizí, ani knihou o umění, ani jakýmkoli druhem interpretace a výkladu. Tento bezprostřední vztah k původnímu dílu už dnes často není něčím úplně samozřejmým, poněvadž se do oblasti umění pokusilo vetřít až příliš mnoho pseudoautorit a mnoho lidí upadlo následkem toho v nejistotu, zda mohou bez nějakého vysvětlení skutečně věřit svému citu a vědomí o svém prožitku si často cení výš než prožitek sám...
Staří lidé se dají méně rušit módními proudy a co mi tu zejména pomáhá v práci, je jejich hluboká touha po nějaké náboženské posile a bezprostřední styk s duchovnem - přede vším esteticky vyjádřeným! Jakou útěchou je mi, že tyto plodné duchovní síly zůstávají vždy opět živoucí a z nezřetelnosti dokážou vyhmátnout odpovídající tvar! Věřím, že generace dnešních "starých" lidí (v originále "die Generation heute ,Alten'" - pozn. překl.) musila obzvláštní měrou zakusit, co je to nést na svých bedrech kříž a utrpení (v originále "Kreuz und Leid - tragen" - pozn. překl.), takže je velice spřízněna s niterným postojem, z něhož vznikl památník Šumavanů (rozuměj autorčino sousoší šumavských vyhnanců u Lackenhäuser při úpatí Třístoličníku - pozn. překl.), a já jen mohu doufat, že nyní při tomto novém úkolu vydám ze sebe to nejlepší!


Hoam!, 1980, s. 267-268

Narodila se ve Vídni roku 1923 jako dcera Antona Klementa, který je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, rodáka z Borové blízko Chvalšin (Kalsching), jejichž jsou dnes místní částí, a Berty, roz. Weberové, kterou si otec 20. prosince 1920 vzal za ženu v kostele sv. Jana Evangelisty v 10. vídeňském okrese Favoriten. Zatímco Anton Klement skonal v březnu roku 1964, kdy bylo jeho dceři 41 let, jeho manželka, narozená ve Vídni dne 7. dubna 1900, zemřela tu 26. června 1976. Berta Weberová byla dcerou Leopolda Webera, pocházejícího z Wieden (což je jedno z nejstarších vídeňských předměstí, zmiňováno už v roce 1137), který v roce 1870 zakoupil několik pozemků na tzv. Matzleinsdorfer G'stätten, kterým se pak až do druhé světové války říkalo Webergründe. Téhož roku 1870 na nich postavil i prvý dům, ve kterém pak v dnešní Buchengasse 170/2 vedla jeho vnučka Berta Klementová po léta tzv. "Musische Arbeitsgemeinschaft", zabývající se problémy arteterapie. Už když se v mládí projevilo její výtvarné nadání, otec souhlasil, aby se stala učitelkou kreslení. Dceřiny sklony mířily však spíše k řezbářství, které mohla vidět jako spontánní výtvarný projev na otcově rodné Šumavě třeba hned u venkovských dětí. Učila se pak řemeslným dovednostem u lidových i profesionálních řezbářů, hrnčířů a kameníků a složila potřebné vysokoškolské zkoušky způsobilosti pro arteterapii a hudební terapii, pro výuku ženských i mužských ručních prací a také pro pedagogickou práci s dětmi v jeslích a mateřských školách. Právě její "múzické studio" jí pak umožnilo prověřit své schopnosti a vědomosti v praxi. Spojení uměleckého projevu s lékařstvím není v intencích Berty Klementové čímsi druhotným, vychází spíše ze samotné myšlenky soucitu s lidským utrpením a naděje v uchování dobra, jejímž výrazem je snad nejvýznamnější její dílo, totiž památník vyhnaných Šumavanů na počátku tzv. Vítkovy stezky (Witikosteig) na bavorských svazích hory Třístoličník u statku Rosenberger Gut v Lackenhäuser. V roce 1981 udělilo město Pasov v rámci svého patronátu nad šumavskými vyhnanci Bertě Klementové svou kulturní cenu.

- - - - -
* Vídeň / Borová, Chvalšiny /hora Třístoličník / Lackenhäuser (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

... a jehož motivem byla slova Ericha Hanse "... a dobro chraňte v každá čas!"
Domácí kříž
Hliněný reliéf s názvem "Ten, kdo nese kříž"
Její plastika z lipového dřeva, 95 centimetrů vysoká, zpodobuje šumavského světce Jana Nepomuka Neumanna
Boží muka v hornorakouské obci Zell am Moos, vyjadřující touhu po ochraně slabších

zobrazit všechny přílohy

TOPlist