logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

GUSTAV KINDERMANN

Něco málo o volarských pazdernách

Ve volarské kotlině (v originále "im Wallerer Tal" - pozn. překl.) stálo mezi mnoha seníky roztroušeno několik pazderen, které se od nich na prvý pohled sotva lišily. Teprve když se přišlo blíž, dalo se zjistit, že ta přízemní stavení jsou zčásti zděná a mají i malý komín.
Co to vlastně je taková pazderna (v originále "die Hoarstub'n oder Brechstub'n" - pozn. překl.)? Je to zemědělské stavení sloužící ke zpracování (přesněji sušení a drhnutí - pozn. překl.) lnu (a také konopí - pozn. překl.). Len byl ve Volarech (Wallern) pěstován odedávna. "Der Hoar", jak se mu tady na Šumavě říkalo, poskytoval vlákno k výrobě lněné příze. Když byl modře kvetoucí len zralý, začala sklizeň lnu, zvaná tu "Hoarraffa". Stonky byly vytrhávány ze země v trsech (v originále "büschelweise", tj. doslova "v chomáčích", rozuměj po hrstech - pozn. překl.) i s kořeny a v řadách pokládány na poli k uschnutí. Déšť a slunce způsobily, že stonky vyschly a pazdeří na nich se stalo křehkým.
Nato byly stonky vázány do povřísel a sváženy domů k dalšímu zpracování. Drhnutím bylo od stonků odděleno lněné semínko.
Ze lněného semínka, řečeného tu "Linsert", kterého nebylo nutně zapotřebí pro setbu na příští rok, se získával lněný olej. V domácí medicině se lněného semínka užívalo proti zácpě a v horkých zábalech (v originále "warme ,Linsert'-Packungen" - pozn. překl.) na boláky a vředy. Pozdě na podzim, když byly dokončeny žňové práce, přinášeli sedláci a malozemědělci jeden po druhém (v originále "reihum" - pozn. překl.) svůj len do pazderny k lámání a česání (v originále "zum Brechln und Hachln"- pozn. překl.). Zatímco se první suchá povřísla protahovala lámací lavicí (lámacím strojem), další se rozkládala na suchém podkroví. Stonek musil být opravdu suchý a křehký, aby se pazdeří, jeho dřevitý obal, lehčeji lámal. Proto se také v pazderně topilo. Za už chladných podzimních dnů sem nezřídka rádi zavítávali mládenci, jakkoli riskovali, že je "lamačky" v pazderně pracující (v originále "Brechlerinnen" - pozn. řekl.) podle prastarého obyčeje chytnou, lnem svážou a teprve po nějakém slibu (ústupku) zase propustí na svobodu.
Lámání, jímž se pazdeří drtí a odděluje od lněného vlákna, byla velice namáhavá a prašná ženská práce, která však byla kvůli družné sousedské pospolitosti konána pěkně zvesela. Rozložený svazek vlákna byl následně vyčesáván protahováním přes kovový hřeben tak dlouho, až zůstala opravdu jemné dlouhé vlákno. Vyčesané krátké vlákno zvané "Spitzwerg" (tj. doslova "pichlavá koudel" - pozn. překl.) se zpracovává na hrubou přízi (zvanou i "pytlovina" - pozn. překl.), středně dlouhá jemnější lněná koudel pak na přízi středně jemnou, zatímco dlouhé vlákno na jemnou lněnou přízi. Příze nebyla jen surovinou pro tkalce, nýbrž i pro valchy, vyrábějící šerku (hrubší "šeré" sukno, také "šeř" česky zvané - pozn. překl.). Ze šerky se šily velmi odolné kalhoty pro muže; také ponožky byly podsazovány šerkou, aby déle vydržely. Zvlášť dobře se hodily tyto velice trvanlivé ponožky a šerkové podkolenky v zimě při svážení dřeva na saních. Chránily vydatně i proti chladu.
Šerka je vlastně smíšená z vlny a lněné příze - ze lnu v osnově (Kette), z vlny v útku (Schuss) - ve valše za vlhka a horka sražená v plstnatou tkaninu (v originále "zu einer Art Filzgewebe" - pozn. překl.).


B. Sitter, Wallern - Tirol im Böhmerwald (1991), s. 81-83

P.S. Byl jsem kdysi po maturitě téměř rok pomocným dělníkem ve lnárně, takže mám k textu jistou těžko sdělitelnou vazbu, danou namožením žaludku při trvalém skládání mokrého lnu z fůry, na které jsem byl věčně sám se svými vidlemi.

Gustav Kindermann se narodil 14. října 1919 ve volarském stavení čp. 169 u Stögerovy Huti, řečeném "Sougheisl bei Stögerhütte". Matka Anna byla rozená Nieglová a vidíme ji už bez manžela v kruhu dětí a vnuků na snímku, pořízeném roku 1949 v Pasově-Haibachu (Passau-Haibach). Hlavní zásluhou Gustava Kindermanna, který se roku 2009 dožil požehnané devadesátky (a v dalších letech ji i překročil), je spoluúčast na vydání pamětní knihy Die Stadt Wallern im Böhmerwald (2004), před jejímž tiskem dokázal shromáždit s velkým úsilím a rozhledem fotodokumentaci přes 2000 snímků rodného města a jeho někdejších obyvatel. Stal se spoluiniciátorem volarské rodácké korouhve, patronátu bavorského města Waldkirchen nad vyhnanci z Volar, pro který podnítil i finanční sbírku. Spoluzaložil v roce 1993 sdružení Förderverein Wallern/Böhmerwald e.V. a byl i zástupcem jeho předsedy, podílel se na zřízení volarské rodácké jizby ve Waldkirchen a sestavení seznamu padlých z Volar v obou světových válkách. Spolu s Alfredem Schiestlem (i samostatně zastoupeným na webových stranách Kohoutího kříže) připomněl v knize "Wallern-Tirol im Böhmerwald" krátkým textem rodnou Stögerovu Huť. Zemřel 28. listopadu roku 2016 ve Wuppertalu, spolková země Severní Porýní-Vestfálsko, brzy poté, co se dožil 97 let.

- - - - -
* Stögerova Huť, Volary / † † † Wuppertal (NRW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Volarská "Heimatstube", tj. "domovská jizba", ve Waldkirchen, kde byla instalována i jeho fotodokumentace
Parte
Nekrolog na stránkách krajanského měsíčníku
Znak města Wuppertal, kde zemřel
Pamětní deska "mrtvým domova" ve Waldkirchen vedle sochy sv. WolfgangaPamětní deska "mrtvým domova" ve Waldkirchen vedle sochy sv. Wolfganga

zobrazit všechny přílohy

TOPlist