logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRIEDRICH KINDERMANN

Z rodinné kroniky

Dne 6. ledna 1946
Znovu se chápu pera, abych zapsal všechno to velice těžké, co nás v tomto posledním roce stihlo (v originále "sehr schweres, das uns in diesem letzten Jahr getroffen hat" - pozn. překl.). Přišlo na nás tolik utrpení, že jsem dosud nebyl schopen to přenést na papír. Už pouhé pomyšlení na hodiny zoufalství, které jsme já a moje žena spolu s našimi syny prožili, mě rozrušilo tak, že se mi zdálo nemožné to papíru svěřit. A přece by to nemělo být zapomenuto. To napsané má jednou tomu, kdo tyto řádky čte, podat důkaz, že člověk musí být i v největším neštěstí silný a nesmí zoufat, poněvadž ho jeho rodina potřebuje a on musí svým nešťastným potomkům udržet domov (v originále "die Heimat erhalten muss" - pozn. překl.).
Poněvadž jsem jeden rok přeskočil, chtěl bych se krátce upamatovat. V říjnu 1944 byli naši synové ještě zdrávi, a my měli radost, že jsme oba naše nejstarší mohli toho měsíce uvidět doma na dovolené. Hans přijel z Itálie a Fritz prodělal francouzské polní tažení a přijel ze svého místa nasazení na Slovensku. Stal se z něj velký silný voják a postavou i silou překonal svého staršího bratra. Také náš nejmladší vyrostl na silného mladého muže. Tak jsme byli šťastní, když jsme naše tři syny mohli vidět zdravé pohromadě. Ta hrozná válka vedená nezodpovědnými zločinci ale jde dál a naši chlapci musejí zase pryč do těch strašlivých bitev.
Už tehdy jsme mohli pocítit dosah války i tady na Šumavě. Téměř denně nad námi přelétala nepřátelská letadla a v okolí bylo už shozeno množství bomb. Bylo napadeno prachatické nádraží a zničen sklad.
Zima byla mírná, následovalo krásné jaro. Se srdci rozervanými jsme konali svou práci v krásné Boží přírodě. Dne 15. ledna roku 1945 musel i náš nejmladší syn Otto jako šestnáctiletý narukovat k wehrmachtu. Bylo pro nás kruté muset vydat i posledního našeho syna. Od Fritzovy jednotka jsme dostali zprávu, že je zavřený v Budapešti. Museli se šest týdnů bránit byli pak přemoženi Rusy. Ani dnes po jednom roce ještě nevíme, jestli náš Fritz tehdy musel ztratit svůj mladý život nebo byl zavlečen jako válečný zajatec do ruských pustin.
To je naše každodenní tísnivá otázka. Hans se dostal počátkem prosince do Francie a byl tam při poslední německé ofenzívě těžce raněn a ztratil levou paži. To se stalo 25. prosince 1944. Byla to strašlivá rána pro mě a moji ženu.
Toto neštěstí by nás málem vyvrátilo. Jen starost o naše nešťastné syny a železná vůle udržet domov nám a našim chlapcům nám pomohl přenést se přes to nejtěžší. Smát jsme se tenkrát odnaučili a jen se železnou energií (v originále "nur mit eiserner Energie" - pozn. překl.) nám bylo možno vést hospodářství dál.

Dne 27. července 1946 v Machtolsheimu
Jsme v cizí zemi a mezi cizími lidmi (Machtolsheim je od roku 1975 jen místní částí města Laichingen /z Prahy je to odtud 322 km/ ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko - pozn. překl.). V předešlých řádcích jsem ještě psal o železné vůli udržet domov, ačkoli už tehdy bylo plánováno vysídlení všech Němců z Československa (v originále "die Aussiedlung aller Deutschen aus der Tschechei" - pozn. překl.). To, co bylo kdysi v roce 1937 a 1938 spácháno proti československému státu sprostě lehkovážnými elementy (v originále "von gemeinen leichtsinnigen Elementen gegen den tschechischen Staat verbrochen wurde" - pozn. překl.), které byly podporovány vládní propagandou Německé říše, postihlo nyní po porážce Třetí říše všechny Němce v zahraničí. Poněvadž se všude pořvávalo, že chceme domů do Říše (v originále "weil überall gebrüllt wurde, wir wollen heim ins Reich" - pozn. překl.), bylo vítěznými mocnostmi rozhodnuto všechny zahraniční Němce vykázat a "do Říše" přepravit. Nikdo to nechtěl považovat za možné. Hovořilo se nejprve jen o vinících. Až dokud k tomu nedošlo. Z naší osady nejprve v únoru 1946, pak v květnu zase pět rodin, pak jsme přišli na řadu i my. O této době s jejím strachem a starostmi, bezesnými nocemi (v originále "mit Iber Angst und ihren Sorgen, schlaflose Nächte u.s.w. Aussiedlung aller Deutschen aus der Tschechei" - pozn. překl.), by se ovšem dala napsat zvláštní kniha (v originále "könnte man ja ein Buch für sich schreiben" - pozn. překl.). Když si mnohdy čítám v dřívějších řádcích (rozuměj této kroniky - pozn. překl.), nacházím vždy tu radost nad prospěchem hospodářství a jak to hospodářství letitou pílí a prací rozkvétalo pro budoucí pokolení. Dne 5. června 1946 přijela do naší osady (v originále "in unseren Ort Perletschlag" - pozn. překl.) dvě auta se Slováky, kteří obsadili všechny selské usedlosti (v originále "alle Bauernhäuser" - pozn. překl.). Pro nás, kteří jsme byli přichystáni, to znamenalo s konečnou platností (v originále "war es soweit" - pozn. překl.), že musíme opustit náš milovaný šumavský domov.
Fritz, náš v pořadí druhý syn, zůstal v bojích o Budapešť, poslední zprávu jsme od něho dostali 21. prosince a pak nic víc. Stalo se, co jsme nepokládali za možné. Také poslední náš syn Otto, kterému bylo 28. října 1944 teprve 16 let, musel 14. ledna 1945 narukovat k wehrmachtu. Dostal se k těžkému dělostřelectvu do Ansbachu (v bavorských Středních Frankách originále "die Aussiedlung aller Deutschen aus der Tschechei" - pozn. překl.). V listopadu 1945 jsme od něj dostali psaní z francouzského zajetí, pak už nic víc. Náš nejstarší se vrátil domů jako nešťastný mrzák. Ztratili jsme své děti a nyní také domov. Nijaké pero nedokáže popsat utrpení, které bylo lidem prodělat.

Chci ještě krátce popsat naše vyhnání z domova. Směli jsme s sebou vzít na osobu 50 kilogramů zavazadel. Teď už se to nebralo tak doslova, každý sedlák vzal plný vůz. Přijeli jsme do Prachatic a v uprchlickém lágru jsme se po týdnu naložili a přes Plzeň odjeli do Furth im Walde, kde nás převzaly americké úřady a transport s 1200 lidmi z prachatického okresu nasměrovaly do Ulmu ve Württembersku. Odtud jsme byli rozdělováni do okolních míst. Mnoho rodin z Perlovic přišlo do Machtolsheimu. To místo se mělo stát naším novým bydlištěm. Obyvatelé nám vycházeli přátelsky vstříc a my získali poměrně dobrá ubytování. Bohužel jsme té švábské dolní němčině (v originále "dieses schwäbische Platt" - pozn. překl.) rozuměli jen velice špatně a také lidé jsou tu jiného typu. Zda se to tady stane naším druhým domovem, nevíme. Každý z nás by raději zase k nám domů.

Machtolsheim, dne 11. července 1948
Bouře života hučí dál přes lidské osudy. Ani zde v cizině se nedá dojít klidu. Oloupeni o domov, trávíme neradostný život mezi cizími lidmi, s cizími obyčeji a s jinými životními podmínkami. Moje žena je trvale churavá. Na život si vyděláváme prací u cizích lidí a dostáváme od státu malou podporu. Náš starší syn Hans se ještě doma oženil a osamostatnil se tu s ní. Po několika letech se tady odtud odstěhoval do sousedního Suppingenu (dnes stejně jako Machtolsheim místní část města Laichingen - pozn. překl.).
O Vánocích 1946 jsme konečně dostali zprávu, že náš druhý syn Fritz ještě žije a že se nachází v ruském zajetí. Také Otto nám pravidelně psal z francouzského zajetí. Já a moje žena jsme teď žili v ústraní v tichém stesku po svém ztraceném štěstí. Stíny plíživé nemoci, která mou věrnou choť už neopouštěla, tížily naše osamělé dny. Stav mé paní se zhoršoval. Musela se podrobit operaci, kterou šťastně přestála, ale po třech týdnech došlo náhle ke krizi a dne 27. září 1947 v nemocnici v Ulmu zemřela. Její život, tak bohatý na starosti a práci, došel svého konce. Nebylo jí ubohé dopřáno znovu spatřit své milované syny a svůj domov. Pochovali jsme ji na ulmském městském hřbitově. Teď stojím docela sám v tom cizím světě. Strašlivý osud mě nemohl hůře zasáhnout.

Machtolsheim, dne 5. ledna 1949
Zase je jeden rok u konce. Zima nás drží ve světnici a tak jsem si vzpomněl na svou kroniku.
Beru tu knihu znovu do ruky a pomalu pročítám, jak můj život šel. Ty řádky přinášejí vzpomínky na mnohé krásné chvíle, na úspěchy poctivé práce, na velké starosti a trpce přestálá utrpení. Po smrti své ženy jsem žil osaměle tady v cizí zemi. O Vánocích roku 1947 přijel náš nejmladší syn Otto na čtyřtýdenní dovolenou z francouzského zajetí. Tak jsem měl jeden jediný zbylý článek své ztracené rodiny u sebe. Slavili jsme spolu ty krásné sváteční dny v tichém smutku za zesnulou matkou. Pak musel Otto zase pryč a já zůstal sám a opuštěný. Byl jsem nucen pomýšlet na nový sňatek. I druhý syn Fritz ještě žil a psal pravidelně z ruského zajetí. Pokud by se měli oba synové vrátit ze zajetí, potřbovali by nezbytně matku.
V dubnu roku 1948 jsem se oženil s Eleonorou Geierovou z Křeplic (v originále "aus Kreppenschlag", Křeplice je pouhý místní název po zaniklé osadě, součásti obce Prachatice - pozn. překl.), která se ke mně přestěhovala. Začali jsme spolu nový život.
V červenci toho roku byl Otto propuštěn ze zajetí. V srpnu se vrátil také Fritz z Ruska. Jsme tak znovu rodina a prožíváme pohromadě šťastné dny. Život se tu stal lehčím. Pomalu se všechno zase vrací do ustálených kolejí (v originále "in geregelte Bahnen" - pozn. překl.).


Heimat - einst in Pfefferschlag und Perletschlag (2001), s. 238-241

Ten, po kom zůstala ta rodinná kronika, z níž český překlad cituje jen závěrečné pasáže publikovaného originálu, se jmenoval Friedrich Kindermann a narodil se v Sedlmíně (záblatská německá matrika píše "Zedlmin") čp. 1 dne 27. února roku 1896 (křest přijal následujícího 28. února v záblatském kostele Umučení sv. Jana Křtitele z rukou kaplana Georga Neubauera). Jeho otec Johann Kindermann (*14. května 1858 v Sedlmíně čp. 9) byl synem sedlmínského sedláka Engelberta Kindermanna a Marie Anny, roz. Fiedlerové z Horního Záblatí (Obersablat) čp. 25, matka Anna (*11.února 1863 v Zábrdí /v matrice "Zabrdy"/ byla dcerou Ignaze Jirouška, sedláka v Zábrdí čp. 1 a Marie, roz. Mauritzové z Drslavic (Drislawitz) čp. 27 (obě zmíněná stavení s tím číslem lze v Zábrdí i Drslavicích najít). Novorozencovým kmotrem se stal sedlák v Zábrdí čp. 1 Karel Jiroušek (podepsán v jinak německé matrice takto česky) "und seine Weib Maria" (tj. a jeho žena Marie). Pozdější přípis u křestního záznamu Friedricha Kindermanna nás zpravuje, že se 9. srpna roku 1921 v prachatickém kostele sv. Jakuba oženil s Theresou Reisingerovou, jejíž otec Wenzl Reisinger (*5. června 1858 v Perlovicích), "Stiftbesitzer", tj. držitel statku v Perlovicích čp. 4, byl synem Stefana Reisingera, sedláka v Perlovicích čp. 4 a Magdaleny, roz. Grillingerové z Petrovic (v matrice Peterschlag) čp. 1, matka Barbara (*5. prosince 1859 v Milešicích /v matrice Oberschlag/ čp. 34) byla pak dcerou tamního chalupníka Martina Merwalda a Magdaleny, roz. Geierové z Volovic (v matrice "Wollerschlag") čp. 5. Poněvadž mi není známo datum skonu Friedricha Kindermanna, připojuji alespoň "na odškodnou" úplný přehled známých jazykově německých majitelů perlovického stavení, sdružujícího čp. 3 (výměnek) a 4 v jeden celek (usedlostním jménem "Heisler"), jak jsem jej našel v téže publikaci, kde je publikována "Heislerových" rodinná kronika.

"Heisler", čp. 3/4

Josef Schumertl a Hans Schima

1652 Gregor Hayzl
1664 zeť Kaspar Fischer
1703 zeť Jakob Schiroki
1743 Mathias Reisinger (manželský syn Gregora Reisingera z Křišťanovic /v originále Christelschlag - pozn. překl./)
1787 Anton Reisinger
1808 Jakob Mikschl (z Urwafeil) si bere za ženu vdovu po Antonu Reisingerovi Katharinu
1822 předává vdova Katharina (po úmrtí Jakoba Mikschla) majetek svému synovi z prvního manželství Josefu Reisingerovi se souhlasem plnoleté dcery Kathariny, provd. Andraschkové ("Bausn" v Křišťanově /v originále Christianberg - pozn. překl./) a Marie, provd. Tischlerové ("Lindla" v Hlásné Lhotě /v originále Wihorschen - pozn. překl.).
Josef Reisinger se oženil s Katharinou Sitterovou ("Tomerl" v Libínském Sedle /v originále Pfefferschlag - pozn. překl.). Z tohoto manželství vzešli dva chlapci, Martin a Stefan. Ten starší z obou, Martin, umřel už jako dítě. Po narození Stefana zemřela matka. Josef a jeho otec byli formani a drželi si koně.
Josefova druhá manželka Magdalena pocházela z Hlásné Lhoty.
Krátce nato, co se znovu oženil, šel Josef pozdě odpoledne za ostré zimy z Prachatic domů. Poněvadž ho zřejmě přepadla nevolnost, posadil se na chvíli, aby si odpočinul. Byla nalezena jen jeho zmrzlá mrtvola.
Jeho žena se později vdala za Adalberta Mauritze z Albrechtovic (v originále "von Albrechtschlag" - pozn. překl.), Malému Stefanovi bylo tenkrát šest let a byl dvojnásobným sirotkem.
Roku 1840 žili na statku Adalbert Mauritz (30) a Magdalena (32). Děti: Wenzl (1 ?), Martin Reisinger (11 ?) a Stefan Reisinger (9) z prvního manželství Magdaleny s Josefem Reisingerem). Děvečkou byla Maria Hafnerová. Výměnek čp. 3 Peter Geyer (47) a Rosalie (36). Děti: Franz (15), Andreas (12), Sophie (6).
Zde jeden citát z rodinné kroniky posledního majitele Friedricha Kindermanna (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Aby bylo hospodářství zachováno v dobrém stavu a bez dluhů, byl sepsán inventář veškerého dobytka a hospodářského nářadí, aby zůstalo až do Stefanovy plnoletosti všechno v pořádku udrženo. Také nesměla být podnikána nijaká těžba dřeva a stáj, která byla už tehdy na spadnutí, měla být zbudována znova."
Poručníkem neplnoletého Stefana byl jeho strýc, Tomerl z Libínského Sedla. V té době bylo ještě nutno robotovat na panském (v originále "musste man noch Robot /Frondienst für die Herrschaft/ leisten" - pozn. překl.), a to až na Borku u Chválova (v originále "bis auf den Borkenhof in Hwalev", takto podivně psaný Chválov je dnes jen místní část Drslavic - pozn. překl.). Stefan Reisinger musel na cestářské práce až do Vicemil (v originále "bis nach Welzmühle" - pozn. překl.). Pracoval tam u "Hahnenwirta" (v originále "beim Hahnenwirt" - pozn. překl.). Pro malého Stefana to byly zlé časy, nikdo se o něho nestaral. Také jeho poručník své povinnosti v žádném případě neplnil. Chlapec nechodil nikam do školy, nenaučil se tudíž číst ani psát a také v mravním ohledu byl zcela otupělý. Při jednom pádu si zničil pravou ruku, která už zůstala trvale chromá. Jeho pěstouni se starali jen o to, jak z hospodářství vydobýt co nejvíc peněz. V tomto ohledu byli ještě podporováni obcí. Tři z jejich pěti vlastních dětí byly hluchoněmé a obec měla strach, aby obci nepřipadly jako břemeno. Za těchto okolností bylo hospodářství, na kterém kdysi panoval blahobyt, naprosto zruinováno. Krásný lesní porost byl vykácen. V té době byl "Plattenwald" zcela pokryt vysokým hvozdem. Stáj, která měla být zbudována, zůstala v původním neblahém stavu. Stefanovými právy se nezabýval nikdo. V roce 1853 dosáhl 23 lety věku plnoletosti, načež mu jeho nevlastní rodiče museli postoupit majetek a s dětmi se uchýlit na výměnek. Jak hospodářství vyhlíželo, hanba povídat: kdysi nádherný les zničen, pole zcela zanedbána, obytné stavení na spadnutí, stav dobytka pokleslý na minimum. Nářadí a řetězy byly rozprodány. Za takových poměrů bylo opravdu těžké najít vhodnou životní družku. Stefan Reisinger převzal, jak už zmíněno, hospodářství roku 1853 a vzal si za ženu Magdalenu Grillingerovou (*1829) z Petrovic (v originále "aus Peterschlag" - pozn. překl.) ze stavení, usedlostním jménem zvaného "Krempala" (v záblatské matrice je to čp. 1, ovšem datem jejího narození je tu 21. červenec 1832, viz ostatně dále udání jejího věku v roce 1862 - pozn. překl.). Stefan a jeho žena vedli tehdy těžký a úporný boj o domovskou hroudu. Obstáli v něm a zůstali domovu věrni. Stefan byl ovšem jediným obyvatelem stavení, nesoucím tu příjmení Reisinger. Jeho tchán z Petrovic byl zdatný, bystrý muž, který stál oběma radou i činem po ruce. Dům i stáj doznaly nové podoby.
V roce 1862 žili na stavení čp. 4 Stefan Reisinger (32 let) a Magdalena (29 let). Narodili se jim synové Wenzel (*1858), Adalbert (*1865) a Ignaz (1870). Na výměnku čp. 3 bydlili Adalbert Mauritz a Magdalena se svými dětmi Josefem (21), Thomasem (19) a Jakobem (16). Wenzl (23) žil už v Rakousku. Synové Stefan a Magdalena v hospodářství pilně vypomáhali, zejména Wenzel, který už v 16 letech konal všechny práce a musel otce všude zastupovat. Všichni tři bratři byli i zdatní muzikanti. Nejmladší Ignaz sloužil v letech 1890-1893 u dělostřelectva v Salzburgu a byl později povolán i do světové války. Wenzel Reisinger převzal hospodářství ve věku 33 let. Oženil se s Barbarou Merwaldovou (*1858) z Milešic (podle záblatské matriky se však narodila v tamějším stavení čp. 34 až 5. prosince roku 1859 - pozn. překl.). Stefan a jeho žena se stáhli na výměnek, který si předtím zbudovali. Stefan zemřel roku 1899 ve stáří 69 let. Jeho druhý syn Adalbert se v roce 1894 přiženil do Plešivce (v originále "nach Kolmberg" - pozn. překl.) ke vdově se dvěma dětmi na stavení řečené "Martini" (stavení čp. 6, viz i foto "s panem Reisingerem" na webu Zaniklé obce - pozn. překl.). Nejmladší Ignaz se přiženil rovněž ke vdově Mozalové (v originále "die Mozalin" - pozn. překl.) do Chrobol (v originále "nach Chrobold" - pozn. překl.).
Z manželství Wenzela a Barbary Reisingerových vzešly dvě dcery, Theresia (*1895) a Julie (*1898).
Friedrich Kindermann, narozený 27. února roku 1896 v Sedlmíně čp. 1, si dne 9. srpna 1921 vzal Theresii Reisingerovou za ženu a přišel tak na "Heisl-Wirtschaft" v Perlovicích (mladší sestra Julie se roku 1919 vdala do Modlenic u Vimperka (v originále "nach Modlenitz bei Winterberg" - pozn. překl.). S Wenzelem Reisingerem vymřelo i jeho příjmení na tomto hospodářství. Friedrich Kindermann sloužil jako voják u 91. pěšího pluku (známého též jako "šumavský" - pozn. překl.) a byl jako jeho příslušník v letech 1916-1918 účasten první světové války. Z jeho manželství s Theresií vzešli čtyři synové: Johann (*1922), Friedrich (*1925), Otto (*1928) a Adolf (*1933). Na statku žila ještě prabába Magdalena Reisingerová, která zemřela ve stáří 94 let roku 1924 a bába Barbara, která přišla o život v roce 1934 následkem dopravní nehody.
Otec Friedrich Kindermann byl obecním radním a také posledním starostou zdejšího německého hasičského sboru. Po vysídlení se rodina, stejně jako většina Perlovických (v originále "wie die meisten Perletschläger" - pozn. překl.), dostala do Machtolsheimu (hospodářství Kindermannových tu mělo rozlohu 20, 75 hektarů).


- - - - -
* Sedlmín, Volovice / Perlovice, Prachatice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam prachatické křestní matriky pro osadu Perlovice o narození jeho manželky Theresie
Dům čp. 3/4 v Perlovicích a před ním zleva synové Otto, Fritz, matka Therese, Johann jako voják a otec Friedrich
Arch sčítání lidu z roku 1921 pro stavení čp. 4 v Perlovicích s rodinou
Reisingerovou, kam se přiženil
Dům čp. 4 v Perlovicích (2018)
Sousední dům čp. 3 dnes rozhodně "výměnek" nepřipomíná

zobrazit všechny přílohy

TOPlist