logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ANTON KIESSLICH

Ohornův fond pro německou Šumavu

Až dosud místní radou Německé národní rady v Prachaticích (v originále "vom Ortsrate Prachatitz des Deutschen Volksrates", Deutscher Volksrat für Böhmen byla organizace založená roku 1903 Josefem Wenzelem Tittou /1863-1923/ ke koordinaci německých "obranných" sdružení, politických stran, tisku a zástupců německých měst a okresů v Čechách, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), resp. jeho bývalým předsedou panem Karlem Pohlem (ten byl v Prachaticích i vydavatelem proslulého časopisu "Der Böhmerwald" /1899-1907/ - pozn. překl.) vedená a spravovaná tzv. "Ohornova sbírka pro německou Šumavu" přešla jednomyslným rozhodnutím dne 24. března 1912 v Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.) shromážděných bývalých zástupců všech místních rad na území jižních Čech, jakož i sdružení Deutscher Böhmerwaldbund a Bund der Deutschen in Böhmen do vedení a správy nové, ze zástupců obou těchto zmíněných obranných sdružení utvořené pracoviště (v originále "Arbeitststelle" - pozn. překl.) se sídlem v Budějovicích. Byla proto na všechny přátele a příznivce německé Šumavy vznesena žádost, aby všechnu Ohornova fondu se týkající korespondenci ráčili zasílat na toto nové pracoviště v Budějovicích, peněžní zásilky však na filiálku České eskomptní banky na účet Ohornova fondu.
Pracoviště Ohornova fondu pro německou Šumavu v Budějovicích


Budweiser Zeitung, 1912, č. 59, s. 10

Vedle Josefa Tascheka (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) a Josefa Stegmanna za spolkové vedení DBB (rozuměj Deutscher Böhmerwaldbund) se pod toto provolání (české listy ho označily za "tahanici" mezi Němci), publikované opakovaně hned několika čísly německého českobudějovického listu Budweiser Zeitung podepsal za spolkové vedení Bund des Deutschen in Böhmen (BdDiB) kromě jednatele Heinricha Schwarze jeho místopředseda a zakladatel Anton Kießlich. Pomiňme teď skutečnost, že Karl Pohl založil brzy nato v Prachaticích tzv. Deutscher Kreditanstalt für Böhmerwald (Německý úvěrní ústav pro Šumavu, valnou hromadou ze 4. května 1919 se přeměnil včetně Karla Pohla ve své správní radě i s celým Ohornovým fondem v pouhou odbočku /Zweiganstalt/ Kreditanstalt der Deutschen in Böhmen) a získal pro jeho následnou stejně mocnou propagaci samotného spisovatele Antona Ohorna (1846-1924, zjednal si mj. jméno několika protiklerikálními díly) a věnujme svou pozornost zakladateli významného sdružení BdDiB, který se Šumavou v závěru života doslova spojil svůj osud. Narodil se 14. nebo 18. září roku 1858 v Praze jako syn Josefa Kießlicha (*1824 v Rumburku), který na Malém rynku blízko Staroměstského náměstí v Praze založil jednu z nejstarších pražských kaváren, a jeho ženy Barbary, roz. Herzmannové (*1825 v Praze). Rodiče se brali 17. dubna 1854 v Praze u sv. Havla. Syn navštěvoval malostranské gymnázium a obchodní akademii. Už jako mladý muž byl zvolen do výboru pražské odbočky sdružení Deutscher Schulverein (DSV), která byla z valné části ovládána nacionály antisemitského zaměření. DSV, založený roku 1880, byl "obranný spolek" (Schutzverein) na podporu německého školství v Předlitavsku, jehož obdobou v českém prostředí byla Ústřední matice školská. Císař František Josef I. považoval DSV za příčinu národnostních třenic a chtěl ho v roce 1883 zakázat. Kießlich byl členem výboru Schönererova (více viz Wikipedia) školského spolku Schulverein für Deutsche (založen 1886 ve Štýrském Hradci /Graz/) a spoluzakládal Deutscher Klub, sdružení německých nacionálů pod vedením Otto Steinwendera (o něm viz blíže https://cs.wikipedia.org/wiki/Otto_Steinwender). V pražské odbočce spolku Deutschnationaler Verein zastával funkci místopředsedy, později předsedy. V roce 1894 se v Praze stal spoluzakladatelem už zmíněné organizace BdDiB, jejímž byl do roku 1919 místopředsedou, předsedou výboru pro péči o mládež, předsedou výboru pro sirotčí péči a předsedou vánočního výboru. Spoluzakládal i řadu turnerských spolků a stal se jedním z iniciátorů zavedení "árijského paragrafu" do jejích stanov (z odporu vůči vylučování Židů z nich se zrodilo dodnes živé světové sportovní hnutí Makabi). Především se ovšem věnoval povznesení Lázní svaté Markéty u Prachatic (Sankt Margaretenbad), kde už v té době žil, od roku 1919 jako čestný předseda BdDiB, a kde 19. prosince 1925 také zemřel. Stal se čestným občanem Prachatic a v roce 1913 i Záblatí (Sablat). Jeho manželka Theodora (*1868 v Praze), vdova po pražském nakladateli Ernstu Rennovi (1844-1910), ho přežila a účastnila se v září 1926 slavnosti "Kießlich-Feier" u hrobu zesnulého. Když byly roku 1939 po připojení Prachatic k nacistické "Říši"přejmenovávány prachatické ulice, byla cesta od kaple Panny Marie Loretánské, zvané též Hüblerova kaple, dál k Lázním svaté Markéty nazvána "Kießlich-Straße". Ani se neptejte, v sousedství jakých jmen se při tom přejmenovávání ocitl. Však nebylo poslední, ale začátek konce německých Prachatic a německé Šumavy vůbec to bezesporu byl. Stačí zajet na svah šumavské hory Libín na místa, kde stávaly lázeňské domy v majetku Bund der Deutschen in Böhmen.

- - - - -
* Praha / † Lázně svaté Markéty, Prachatice / † † Prachatice

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Takto referoval český list"Šumavské proudy" o jeho volbě prachatickým čestným měšťanem v roce 1913 - spolu s ním byl tímto titulem na témže zasedání obecního výboru poctěn i Edmund Kaltofen
Válečného roku 1916 označil poměry v Lázních svaté Markéty za stále se lepšící a návštěvnost navzdory válce za rostoucí
Recenze jeho vzpomínek "na turnerská léta"
Velká zpráva o"Kießlichově" slavnosti v Lázních svaté Markéty roku 1926

zobrazit všechny přílohy

TOPlist