logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MAGDA MARIA KERNOVÁ

Vzpomínka na vyhnání

Docela přesně si vybavuji i dnes, kdy uplynulo právě šedesát let od vyhnání naší rodiny Kernovy, osmi dětí Kristelbauerových, dědečka i naší tety Kathi Geyerovy (dohromady 17 osob) z osady Kollerhäuser-Mistelholz (dnes Borovští Uhlíři) a Oberhäuser (dnes Rohy), na ten 8. srpen 1946, kdy se tak stalo.
Byla neděle, svátek Narození Panny Marie. Panovalo nádherné počasí, hluboce modrou oblohu prozařoval sluneční svit jako v ilustraci nějaké obrázkové knihy.
Spolu s rodiči a sourozenci jsme ještě ráno byli na sváteční bohoslužbě v našem farním kostele v Chvalšinách (Kalsching). Po nedělním obědě si rodiče dopřávali obvyklou chvíli poledního klidu. Pozorovala jsem zblízka své mladší sourozence, jak si hrají před naším stavením. Náhle přede mnou stanul český starosta komisař Beran a ptal se, kde jsou mí rodiče. Nařídil mi, abych je okamžitě přivedla. Nic dobrého jsem se od toho nenadála. Komisař položil před otce na stůl podepsat papír k odsunu (v originále "das Ausweisungpapier" - pozn. překl.) s tím, že máme během hodiny opustit dům. Stáli jsme v šoku a nevěděli, co se vlastně stalo.
Bez vůle jsme začali cpát prádlo a šaty do pytlů a běhali s pláčem a křikem jako pomatení sem a tam domem. Přesně po hodině zastavilo před naším stavením nákladní auto, které nás mělo odvézt. Zavazadla a dětský kočárek s naším nejmenším, kterému byl právě rok, jsme naložili na korbu a poté, co jsme se na ni usadili i my, rozjelo se vozidlo směrem ke Krumlovu, kde nás čekal sběrný tábor. Mému otci, kterého jsem do té doby nikdy neviděla plakat, tekly při loučení s domovem slzy po tváři. Moje sestřenice, která sloužila u rodiny Stifterovy jako děvečka k dětem, nebyla ve své komůrce k nalezení. Cestou jsme ji potkali, jak jede na kole. Křičeli jsme na ni všichni, že musí s námi do tábora. Zastavila, nechala kolo ležet a nastoupila k nám na auto tak, jak byla, jen se šaty, co měla na sobě. Na otázku, kde tak dlouho byla, řekla jen, že na hřbitově u maminčina hrobu. Když jsme dojeli do Krumlova, museli jsme k tělesné prohlídce. Tatínkovi vzali kapesní hodinky a prohrabali všechna naše zavazadla. Nijaký cenný předmět jsme nesměli mít při sobě. Baráky, kam jsme se měli ubytovat, byly plné štěnic, vší a blech. Už po jedné hodině jsem je cítila lézt po těle. Štěnicím zřejmě moje krev zachutnala. Nevěděli jsme ještě, že tu naštěstí budeme nuceni strávit jen jedinou noc.
Každý z transportů musel mít totiž 1200 lidí a poněvaž jsme byli velká rodina a do plného počtu ještě několik lidí chybělo, přišla řada na nás. Snad taky proto, že dědeček a teta Kathi s pěti "Kristebauerových dětmi" přišli do tábora už před námi a dva nejmladší Kristelbauerovi byli v naší rodině, bylo možná jedním z důvodů, že bychom byli jinak rozděleni do dvou transportů. Možná.
Druhého dne nás naložili do špinavých dobytčích vagonů. Celkem 1200 osob do 40 vagonů. Vlak mířil přes Budějovice (v originále "Budweis" - pozn. překl.) do Furth im Wald. Tam jsme byli poprvé podrobeni odvšivení. Museli jsme se postavit do fronty a nafoukali nám rozprašovačem sypkou bílou dezinfekci na hlavu, do podpaží a zepředu za košili či halenku. Nejhorší byly záchody. Za prkennou stěnou provizorní dřevěná tyč ve výši sezení, k němuž také měla při vykonání tělesné potřeby sloužit. Pokud tak ovšem činilo řadou 30 až 40, někdy i víc osob zároveň, stálo to značné přemáhání účastnit se. Na talíř polévky se čekala fronta stejně jako na záchod.
Transport pokračoval, nevěděli jsme nikdo kam. Kolem půlnoci vlak kdesi zastavil. Byli jsme v Řezně (Regensburg). Jedna stará paní v našem vagoně hlasitě křičela bolestí. Můj otec šel za strojvedoucím a poprosil ho o horkou vodu, aby té ženě maličko pomohl. Po delší zastávce se dal vlak znovu do pohybu. Seděli jsme a spali na našich zavazadlech. Příštího dne odpoledne zastavil vlak v Mingolsheimu. Byli jsme vyzváni vystoupit. Na nástupišti se před mýma očima odehrávala dramata. Jako dnes vidím stát ženu před dětským kočárkem, ve ztrnulém děsu hledící na mrtvé dítě v něm. Jak jsem šla kolem, zaslechla jsem někoho říci: "Dem Kind ist es doch gut gegangen." (tj.: "Tomu děcku je nakonec dobře.")
Do tábora to bylo z nádraží pěšky asi deset až patnáct minut. Když jsme tam došli, ubytovali nás, 60 osob do jedné místnosti, ve které stály jen palandy a stůl s lavicí v rohu. Tábor vlastně tvořil starý zámek s mnoha svými vedlejšími budovami. Za války tu byl lazaret pro raněné vojáky, po válce sem umístili nás vyhnance z domova. 1200 lidem tu byl ovšem vyhrazen jen ten nejstísněnější prostor. Nejhorší byl ale tady v Německu hlad. K snídani byl hrnek černé kávy a kus chleba, v poledne talíř polévky a večer většinou něco kukuřičné kaše nebo žlutá řepa. To bylo všechno. Pro malé děti dávali sice mléko, také však příliš málo - po osm dlouhých týdnů, co jsme tu měli pobýt.
Maminka mě brávala denně na mši do blízkého kostela. Cestou jsem jednou měla nějaké nesouhlasné poznámky, proč že tam musím den co den chodit, navíc ještě o takovém hladu. Mlčky mě vyslechla a řekla mi potom, že bych se měla pořádně pomodlit ke svatému Josefovi. To bylo často slýchat od našeho pana faráře doma v Chvalšinách, abychom ve chvíli velké nouze hledali pomoc u pěstouna Pána Ježíše svatého Josefa. Toho dne se přihodil zázrak. Když jsme vycházeli z kostela, přistoupila k nám nějaká hodná paní a podstrčila nám do rukou několik chlebenek (v originále "Brotmarken", tj. kovové známky na výdej chleba - pozn. překl.). To byl skutečně dar z nebes.
Po osmi týdnech nás zase naložili do vlaku a za tmy jsme v něm dojeli do Künzelsau. Znovu "táborový život". Bylo nám tu o poznání líp. I jídla bylo trochu více a sanitární zařízení nebyla tak špinavá jako ve Furth im Wald a v Kisslau. Nebyla tady ale možnost se pořádně umýt. Pro 20 až 30 žen najednou jediná umývárna se sprchami u stropu a vodou, jak ji zrovna nastavila ta, kdo pod ni z nás vešla prvá.
Po dvou týdnech nás rozdělili do menších skupin a rozvezli do okolních vsí. My se tak dostali do Mulfingen. Byl mokrý a studený listopadový den. Vyložili nás rovnou před schody zdejšího kostela.
Stáli jsme tam nemytí, nečesaní, ve zbědovaném oděvu. Nijaký div! Nikdo nás tu nechtěl, nikdo se o nás nijak nestaral. Čekali jsme a čekali. Snesla se už tma a my stáli pořád ještě na ulici. Bylo dost pokořující, jak jsme tu postávali pod pouliční lampou. Tatínek se vydal hledat nějakého místního představitele. Ten se nakonec dostavil a nařídil, že máme strávit noc v mateřské škole. Od sester, které ji vedly, jsme dostaly teplé mléko a chleba. Usínali jsme na holé podlaze.
Nazítří naši velkou rodinu rozdělili a odtrhli navzájem jedny od druhých. Dědeček a teta Kathi dostali přidělenu podkrovní komůrku ve třetím poschodí. Kromě dvou matrací na podlaze, jednoho stolu a židle v ní nebyl ani kus nábytku. Dědeček nám dělal velké starosti, poněvadž vyjít schody tam nahoru pro něj představovalo velkou námahu. Marie a Resi Kristelbauerovy šly pracovat k jednomu sedlákovi, Anna, Bernadette, Frieda a Adolf přišli do dětského domova sv. Josefa. Dvě nejmladší z Kristelbauerových, Mathilde a Hedwig, zůstaly u mých rodičům, stejně tak jako doma u nich byli i mí sourozenci Franz, Alois a Elisabeth. Moje sestra Resi a já jsme u Mühlecks-Bäckera (tak se mu říkalo postaru "po domě") získaly pro sebe malou místnost s jednou postelí. V té jsme spaly celý jeden rok spolu pohromadě.
Rodiče byli úředně přiděleni k ubytování do hostince Adler. Hospodská se proti tomu bránila zuby nehty. Horní sál, který nám musila dát k dispozici, poskytla jen způli. Dala ho předělit prkennou stěnou, takže jedna polovina byla obytnou místností sedmičlenné rodiny Kernovy (přes den včetně nás dvou s Resi), druhou půlku si pak ponechala pro sebe jako skladiště. Když do něj chtěla vejít, musela přes náš "byt". Naši v něm zprvu neměli žádný nábytek, spalo se na holé podlaze. Byli jsme zvyklí na pec, tady se na malá kamínka vešel jediný hrnec. Chudák maminka v něm vařila všechno jídlo. Odehrávalo se tu všechno. Spaní, jídlo, bydlení. Poněvadž tu nebyla skříň, zatloukl tatínek do zdi pár skob a na ně se věšely šaty. Aby chránila tu "garderobu", přehodila přes ni maminka prostěradlo.
Přesto jednou, když si chtěla vzít v neděli na cestu do kostela svůj jediný zimník, měl na zádech díru velkou jako pěst. Bezpochyby ji vykousala myš. Bylo to k pláči. Hospodská, drzá a nestydatá, rázovala si naším bytem kdykoli jen se jí zachtělo. Šikanovala maminku, jak mohla. Dodnes bych nerozuměla tomu, kde maminka brala sílu to všechno vydržet, kdybych nevěděla, že ji čerpala ze své hluboké víry. Moje rodina musela v těch letech po vyhnání až do roku 1949 opravdu živořit v lidsky nedůstojných poměrech.
Navíc jsme měli velkou starost o naše bratry Hanse Wenzela a Ludwiga. Nevěděli jsme vůbec, zda jsou dosud naživu nebo padli jen do zajetí. Moje sestra-dvojče Ottilie, později františkánským řádovým jménem S.M. Veronika, byla už před vyhnáním na gymnáziu Školských sester III. Řádu sv. Františka v Amstetten (tehdy "Velkoněmecká říše", dnes spolková země Dolní Rakousko - pozn. překl.). Později, po sedmi letech, když jsme se spolu poprvé zase uviděly, řekla mi, že to byl nejhorší čas jejího života - nevědět, co je s námi a kde jsme.
Ztráta našeho domova bolí ještě dnes...
Mezitím jsme našli tady ve "švábské zemičce" (v originále "Schwabenländle" - pozn. překl.) ten nový. Mou skutečnou vlastí ale je a zůstává Šumava (Böhmerwald), kde jsem prožila své dětství.
Pro vás, mé milé neteře a synovci, jsem vypsala příběh našeho vyhnání. Měli byste vědět, co nás potkalo, kde máme své kořeny.


Glaube und Heimat, 2006, č. 12, s. 11-13

Už nevím, kdy jsem ten kout při hoře Bulový (Ochsenberg, to německé jméno zachovává vlastně původní význam českého označení, tj. "volový /volský/ vrch)", ostatně pod ním leží i ves Oxbrunn (tj. "volská studna", s českým ovšem jménem Březovík), spatřil poprvé a pak si doma přečetl ve staré německy psané vlastivědě přečetl, že jsem se díval na Borovské Uhlíře (Mistelholzkollern) nade vsí Borová (Mistelholz). Od té doby jsem tam byl mnohokrát a ten stesk lidí, co tu kdysi žili a museli odejít, šel se mnou i na Provázkovou louku (Schnurwiese) a pod Ptačí stěnu (Vogelwand, na starých mapách Vogler Steinwand), abych nebyl sám. Text, který tu podávám v českém překladu, svědčí ústy jedné ženy v řádovém šatě, že tu opravdu nejsme a nikdy jsme nebyli sami, ani v modlitbách. Narodila se 19. ledna 1931 v osadě Borovští Uhlíři v čp. 8 Johannu a Theresii Kernovým v rodině o devíti dětech jako jedna ze dvou sester dvojčat. Zatímco ona však, Magda Maria z řádu vincentinek oslavila v roce 2001 své sedmdesátiny v bádensko-württemberském Warthausen, kde působí jako "Kindergärtnerin", tj. řídící učitelka (Leiterin) mateřské školky, její sestra Veronika Ottilie, ve vzpomínce zmíněná, se jich nedožila. Zemřela 17. února 2000 v dolnorakouském Amstetten, kde podle sestřina vyprávění studovala už za války a nezažila tedy spolu s rodinou všechno, co jsme v něm četli. I my všichni, co jsme to rovněž nezažili, si díky slovům sestry Kernové uvědomujeme cenu domova dvojnásob. Máme ho stále před očima, plný vzpomínek těch, kdo ho museli kdy opustit.

- - - - -
* Borovští Uhlíři, Borová

Obrazové přílohy:
(ukázky)

V lednu 2008 oslavila své sedmasedmdesáté narozeniny
Ves Borová dosud celá i s okolními polnostmi, nahoře ve stráních Borovští Uhlíři, na pohlednici Josefa Seidela
Borová dnes (2015)Borová dnes (2015)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist