logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RAIMUND KELNBERGER

Kvíčalí polívka

Bylo to v roce 1936 a Franz, dřevorubec z našich končin, který věru zrovna neoplýval pozemskými statky, dostal jednoho dne zatracený apetit na kvíčalí polívku. Kvíčaly (ptačí druh v němčině označovaný výrazy Quitscheivogel, Wacholderdrossel, Krametsvogel, krajově i Kronawitter - pozn. překl.) se v zimě vyskytovaly především tam, kde rostly jeřáby (Ebereschenbäume, na Šumavě byl ten strom nazýván nářečně i Feibam - pozn. překl.), v početných hejnech. Ti ptáci byli považováni za lovnou zvěř a myslivci je rádi stříleli už proto, že v takzvaných lepších kruzích platilo jejich maso za oblíbenou delikatesu. Zvláště chutná pak byla údajně kvíčalí polívka.
Jak jinak by se Franz k té laskomině dostal, než popadnout svou flobertku a přes všechen zákaz, poněvadž myslivec přece nijaký nebyl, vydat se na lov opeřenců. Právě nedaleko jeho stavení stály velké stromy dosud plné rudých jeřabin a na nich si pochutnávalo hejno kvíčal. To se teď ocitlo na jeho mušce.
Nahoře ve stráni stál před svým stavením Xander, Franzův soused, který ho pozoroval od počátku při té dobrodružné výpravě. On sám by si rád zamířil ze své předovky a začal proto z plna hrdla pokřikovat, že s tím střílením se tu musí přestat, jinak že přivede četníka atp. Franz si z jeho hulákání nejdřív nic nedělal, když to ale nemělo nijakého konce, položil flintu stranou, dal si ruce před pusu jako hlásnou troubu a zaburácel na Xandera: "Hele ty, víš co mně můžeš políbit?" Pak ve vší pohodě pokračoval v započatém lovu. To se mu ovšem mělo stát tentokrát osudným. Jeden četník z Borových Lad (Ferchenhaid) byl zrovna na obchůzce směrem na Nové Hutě (Kaltenbach) a měl od lesa celou tu pytláckou neplechu rovnou na očích. Krok za krokem se kradl blíž a blíž, aby právě ve chvíli, kdy Franz znovu zacílil na jednu ptačí kořist, hromovým hlasem zavelel: "Stát a složit zbraň!" Franz se sice na smrt vylekal, svou milovanou flobertku však obětovat nehodlal. Bleskurychle zahodil všechnu loveckou kořist, skočil do stínu blízkého seníku a pak už pelášil, co jen ho nohy nesly, podél živého plotu k pile mého otce, která stála pod svahem lesa. Než ho četník stačil dohonit, dorazil k našim vratům. Otec hned pochopil situaci, když před sebou zočil Franze, který sotva dechu popadal a svíral jen křečovitě svou zbraň. Ukázal jen mlčky k otvoru nad rámovou pilou, který vedl na půdu, téměř právě ve chvíli, kdy už stál bez dechu v našich dveřích i uhnaný muž zákona.
"Musí tady bejt ten chlap s kvérem," povídá otci. "Ba," zněla odpověď, "jednoho jsem tu viděl běžet, ale směrem ke mlejnu." Po krátkém zaváhání pokračoval četník v pronásledování pachatele. Alespoň se přitom zahřál, zato Franz musel po celé hodiny trčet a mrznout s drkotajícími zuby ve svém úkrytu. Vylézt nemohl, poněvadž jeho pronásledovatel se mohl v každou chvíli vrátit, až se na jeho přítomnost pro samý pracovní shon na naší pile nakrásně zapomnělo. Byl už skoro večer, když se otec najednou plácl do čela a přivolal psance dolů, že už je po všem.
Po tom dobrodružství si Franz na kvíčalí polívku nechal nadlouho zajít chuť. Zato Xanderovi byl celý případ jako očitému svědkovi, jehož napomenutí nebyla vyslyšena, ještě dlouho podnětem k šelmovským výpadům a škodolibým posměškům...


Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald (1980), s. 314-315

Kelnbergerova pila stála při náhonu ze Studeného potoka (Kaltenbach), který dal jméno dnešním Novým Hutím (dříve Kaltenbach), u cesty do Svinných Lad (Seehaid) v místní části zvané Granitz. Svah za pilou se poměrně prudce zvedal do vrchu Zvěřín (Thierberg), kde dodnes žije slať na starších mapách označená ještě Bärenfilz, tj. Medvědí (i přilehlý les měl podobně znějící jméno Bärenbuch Wald, tj. "les u Medvědího buku"), na novějších už Föhrerfilz, tj. Borková. Ta jména se asi prolínala jako sám les se zvěří v něm žijící tak dlouho, až se našla i s naší řečí mateřskou a pomáhá nám v ní pochopit rody, žijící tu před námi. Raimund Kelnberger starší, otec našeho autora, vlastník oné pily v Granitz zase po svém otci, narodil se 18. února 1891 v Borových Ladech (Ferchenhaid). Jeho rodiče Wilhelm Kelnberger a Rosa, rozená Fastnerová z Granitz, vystěhovali se na samém počátku minulého století v roce 1904 do Mannheimu. Tam při Rýnu a Neckaru pracoval syn Raimund v jedné továrně na gumové a celuloidové výrobky a navštěvoval i jednoroční kurz pro umělecký dekor. Když se po čtyřech letech rodina pro onemocnění otcovo vrátila domů na Šumavu, začal studovat na Státní odborné škole dřevařské ve Volarech a pokračoval na ještě specielněji řezbářsky zaměřené státní odborné škole v hornorakouském Hallstattu. Jako řezbář se prosadil i ve Vídni, ale v březnu 1915 musel narukovat k budějovické "infanterii" a odtud pak i odejít na haličskou frontu. Z ruského zajetí se dostal díky revolučnímu převratu zase domů. To z jeho iniciativy vznikla tady v odlehlé šumavské obci místní organizace sociální demokracie. Roku 1924 se oženil s Terezií Frankovou z Nových Hutí a převzal posléze rodinný podnik, který vedl až do vyhnání po druhé světové válce. Tady se mu narodil v roce 1921 syn Wilhelm a 17. prosince 1927 posléze druhý syn Raimund, kteří se oba později věnovali rovněž řezbářství. Měli v otci věru koho následovat. Vyzdobil svými pracemi Boží hrob v Novém Světě (Neugebäu), ležícím na protější straně údolí Vydřího potoka (Thierbach) za Velkou Královskou a Chalupskou slatí (Seefilz) při kostele a hřbitově, z nichž nezbyl dnes už ani kámen na kameni. Na granitzké pile prý byl pořád pohotově náčrtník k dalším a dalším skicám, než právě ten jemu, zapřisáhlému odpůrci slepého nacionalismu, čeští "revolucionáři poslední chvíle" při domovní prohlídce roku 1945 sebrali a zničili. Když trávil podzim života právě u syna Raimunda v novém poválečném domově v Röhrnbachu, Faberweg 6, restauroval pro místní kapli Nejsvětějšího Srdce Ježíšova oltářní kříž a vyřezal sem na přání krajanky Hildy Hajekové, rozené Kufnerové, i kopii údajně zázračné sošky Matky Boží ze Svaté Hory u Příbrami. Zemřel sice 18. dubna 1975 v okresní nemocnici ve Freyungu, pochován je však v Röhrnbachu, kde udržoval živou památku šumavské poctivosti a umu i nadále jeho syn Raimund Kelnberger mladší. Nejenže přispěl do rodáckého sborníku někdejších Kaltenbašských, ale vedl v Röhrnbachu i rodáckou pamětní síň, zvanou "Heimatstube", než 18. ledna 2010 také on skonal a byl uložen do téhož hrobu jako otec před 35 lety. Se svou ženou Marií, roz. Kernovou, pocházející z Chabičovic (Kabschowitz) poblíž Českého Krumlova (Böhmisch Krumau), kterou si vzal roku 1953 v Kumreutu od Röhrnbachu jen kus na sever, měli dvě děti, 1 syna a 1 dceru. Od roku 1962 bydlili v röhrnbašské místní části Faberberg ve vlastním.

- - - - -
Granitz, Nové Hutě / † † † Röhrnbach (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Zlatá svatba v Röhrnbachu 2003
Nekrolog v krajanském měsíčníku
Další nekrolog provázený citátem neznámého autora:
Teprve z vědomí toho, co jsme ztratili, můžeme poznat cenu toho, co jsme dokázali zachránit
Raimund Kelnberger starší

zobrazit všechny přílohy

TOPlist