logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

WOLFGANG KATZENSCHLAGER

Z dějin farnosti Höhenberg

Osídlení oblasti a založení kostela v Höhenbergu
Ve 12. století začali Kuenringové (rod původně nižší šlechty, který se v panovnických službách domohl majetku a splynul se stavem rytířů, takoví původně nižší šlechtici bývají označováni jako ministeriálové: právě Kuenringy o sto let později za věrnost králi Přemyslu Otakarovi II. potrestal Rudolf Habsburský odnětím Vitorazska - pozn. překl.) překračovat dunajsko-vltavské, resp. dunajsko-labské rozvodí, aby učinili oblast horní Lužnice (Lainsitz), pozdějšího přítoku Vltavy, předmětem své kolonizační činnosti. Nejvýznamnější roli v ní sehrál Hadmar II. Kuenring, zakladatel města Weitra (Vitoraz), hospodářského, administrativního a církevního centra celého tohoto prostoru. Ruku v ruce s mýcením lesů byla zakládána početná nová lidská sídla. Místní jména jako Reinpolz, Dietmanns, Wielands (počeštěno se to jméno objevuje ve dvacátém století v uměle vytvořeném místním jméně České Velenice - pozn. překl.), Heinrichs a Walterschlag dodnes připomínají některé vůdčí postavy tehdejší přeměny zdejší krajiny. Z obou stran se lidská síla zakusovala stále hlouběji do hraničního lesa na pomezí Rakouska a Čech (však je ten les ve starých pramenech i označován "silva Bohemica", "böhmischer Wald", tj. Böhmerwald, "Český les" nebo "silva Nortica", Nordwald, tj. "les na severu"), až docházelo ke stále častějším konfliktům. Roku 1179 vymezil proto císař Friedrich I. Barbarossa pevnou hraniční čáru mezi Rakouskem a Čechami: terminus est mons, qui dicitur altus; ab illo monte terminus dirigitur usque ad concursum duorum rivolorum, quorum unus vocatur Schremelice, alter Lunsenice (hranicí je hora, zvaná Vysoká /německy Hohe Berg, "Höhenberg"/; od této hory vede hranice k soutoku /německy Gemünde, "Gmünd"/ dvou říček, z nichž jedna je nazývána Skřemelicí /německy Braunau/, druhá Lužnicí /německy Lainsitz/).
Ze souvislosti textu císařovy listiny se dá dovodit, že v roce 1179 na místech řečených "Höhenberg" a "Gmünd" neexistovala ještě nijaká lidská sídla. Gmünd vznikl brzy nato, Höhenberg pak pravděpodobně teprve v prvé polovině století třináctého.
Ves vyrostla na východním úbočí hory a má půdorys dlouze protaženého trojúhelníka. Každému stavení přiléhají za ním jeho polnosti i lesní parcela (i staré české "lůs", nářečně bavorsky "Luß", znamená "část lesa připadající jednomu statku" a řadová posloupnost přilehlých polí a "lůsů" se německy označuje jako "Hausacker-Lußflur" - pozn. překl.).
Höhenberg ležel na území diecéze pasovské (Passau) a farnosti vitorazské (Weitra), založené ještě před rokem 1182 (původní farní osadou byla Altweitra, brzy po roce 1200 pak město Weitra). Ta končila na západě zemskou hranicí; na severu zahrnovala ještě území kolem Gmündu; na jihu ji vymezoval od Joachimstalu až ke Steinbachu tok řeky Lužnice; na východě zasahovalo pak území sousední farnosti Schweiggers až do bezprostřední blízkosti Weitry. Wetzles, Spital, Sankt Wolfgang, Großschönau a Waldenstein ležely už na území prapůvodní farnosti Schweiggers. Na území staré farnosti vznikly brzy ve větších místech filiální kostely: tak v Gmündu, v Sankt Martinu, v Unserfrau a také v Höhenbergu. Tím ovšem byly položeny i základy dalšího štěpení původního farního okrsku už tím, že se na takto vzniklé filiální kostely přenášely nejrůznější farní funkce. V Höhenbergu byl zbudován kostel na východní, tj. širší straně už zmíněného protáhlého trojúhelníka a byl zasvěcen svatému Jakubu Většímu, patronu poutníků.
Románské jádro svatyně lze datovat do 13. století. Její stavební rozvrh se ovšem odchyluje od schémat v okolí obvyklých: zatímco Weitra, Gmünd, Unserfrau a Sankt Martin mají věž kostela na východní straně, v Höhenbergu byla - jako i v Harmannschlagu - přistavěna k obdélné hlavní lodi mohutná věž na straně západní. Na východě pravděpodobně předcházela lodi polokruhová apsida.

Osamostatnění fary
Jako prvý kněz v Höhenbergu, jehož známe jménem, je doložen koncem října 1280 jakýsi "Ch(unradus) vicarius de Hohenperge". Vstupuje ve Zwettlu v jednání ohledně dvojího obsazení fary v Trhových Svinech (Schweinitz) spolu s duchovními z Weitry a Gmündu. Zajímavé je přitom titulování těch tří: Gottfried z Weitry, hlavní svědek, je označen jako "plebanus", tj. farář, Marquard z Gmündu jako "viceplebanus", tj. farářův náměstek a Konrad z Höhenbergu jako "vicarius", tj. vikář. Tím je patrné už započaté členění starého farního okrsku, na druhé straně se tu jeví Gottfried z Weitry jako jediný vlastní farář na celém území farnosti. Höhenberg byl v té době vikariátem s plným farním právem, tj. vikář sem byl sice dosazován farářem z Weitry, pod jehož dozorem se také nacházel, vlastnil však bílou štolu (značící právo konat křty i sňatky) a černou štolu (právo pohřbívat). Brzy je i zdejší vikář jmenován v listinách jako "plebanus" čili farář (např. 1332 Leopoldus ecclesie in Hohenperg plebanus, 1340 Eberhart pfarrer zu Hohenperge).
Desátek představoval původně církevní daň (daň z výnosu) na vydržování kněze, udržování církevních budov aj. Tak se i v případě Weitry kryla oblast desátku s územím původní farnosti. S jejím rozštěpením byl připraven farář o ten díl desátku, který získal svýn osamostatněním každý z někdejších filiálních kostelů. V kostelním okrsku města Gmündu a na exponovaném místě položeném Höhenbergu byl faráři odňat celý desátek - ne tak v Sankt Martinu a v Unserfrau!
Jako odškodnění za ztrátu štoly a desátku ve svůj prospěch byl vikář v Höhenbergu povinován dodávat faráři ve Weitře každoročně určitý obnos (penzi, Pension, census ecclesiae). Farář ve Weitře také i nadále dosazoval vikáře (faráře) v Höhenbergu.

(...)
Mezi válkami
Následky první z obou světových válek dvacátého století jsou právě na farnosti Höhenberg zvláště patrné: zemské hranice s Čechami se staly hranicemi státními a navíc se tu nápadně změnily v neprospěch Rakouska: po mírové smlouvě ze Saint Germain (1919) připadly osady Weißenbach (dnes Vyšné), Naglitz (dnes Nakolice), Tannenbruck (dnes Trpnouze), Fischerhäuser (dnes Fischerovy Domky) a Thiergarten (dnes Obora) nově vzniklému Československu. Farnost Höhenberg (nemluví se tu o záboru celého "českého" Vitorazska - pozn. překl.) tak ztratila dvě třetiny svého území. Jmenované osady byly podřízeny českou úřední cestou administratuře diecéze českobudějovické, teprve roku 1937 však byly k české diecézi přivtěleny i rozhodnutím Vatikánu. Höhenberská farnost sestávala teď už jen z farní osady samé a osady Reinpolz. Roku 1934 činil počet duší 291 (Höhenberg 176, Reinpolz 115).
S novými hranicemi bylo nutno se vyrovnat. Farář Paul Illetschko píše do pamětní knihy: "Byly činěny pokusy o nátlak na politické úřady v Kaplici (Kaplitz) a sbírány za tím účelem i podpisy v těchto osadách (Vyšné, Obora, Nakolice), aby totiž byly ponechány v péči původní své farnosti alespoň co se týče pohřbů a posledního zaopatření. Bezbožecké české úřady však ponechaly všechny žádosti bez jakékoli odpovědi. Pro každý případ zvlášť se musilo jednat o povolení z druhé strany. Na samotných hranicích dochází často k neutěšeným scénám. Přes hranice se smí jen s hraničním průkazem, opatřeným fotografií; zpočátku se nesmělo nosit vůbec nic s sebou, pak alespoň maličkosti ano, všechno muselo být ovšem ukázáno české finanční stráži. Dělo se mnohé podloudnictví, většinou ale vždy znovu nastrojené zlovolnými a škodolibými lidmi, a to často z obou stran. Bylo zabaveno spoustu zboží a uděleno hodně opravdu vysokých trestů, mnohdy i vězení. Tak i šlechetná paní majorová Oberbauerová byla odsouzena ke třem dnům vězení v Nových Hradech (Gratzen) a prolila tam mnoho slzí. Příčinou bylo pár pochoutek, které dostala od sestry a chtěla je s nesnázemi donést sem do Německých Rakous (Deutschösterreich)."
Dalším problémem byla hodnota peněz. Ozřejmuje to následující tabulka:


1 vejce
1 kg žita
1 kg hovězího masa
1 kg vepřového masa
Před válkou
6 haléřů (h)
16 h
96 h
1 K 40 h
1916
12 h
30 h
4 K
5 K
1921
100 korun (K)
200 K
800 - 1300 K
2000 K

I nadační kapitál ztrácel na ceně, nadační mše musily být redukovány, ještě roku 1922 mohly být přitom slouženy jen z vůle všech dárců.
Brzy se válečné škody přece jen začaly pomalu napravovat. Roku 1924 byly zakoupeny dva nové zvony (jeden vážil 481 kg, druhý 152 kg). Stály kolem 40 milionů (rakouských) korun.a dodala je firma Samassa z Vídeňského Nového Města (Wiener Neustadt). V roce 1930 byly k varhanám pořízeny nové píšťaly. Poněvadž koncem roku 1924 byla rakouská měna stabilizována (10 000 papírových korun = 1 šilink), nepohybovaly se nyní už ceny v milionových hodnotách, nýbrž obnášely tak kolem 1000 šilinků. Bylo však celkově tak málo peněz v oběhu, že příležitostné sbírky nevynášely nezřídka ani polovinu nezbytně nutného kapitálu. Chybějící obnos musel doložit farář ze svého.

Druhá světová válka a její následky
Říjen 1938 přinesl nejprve povinnost ubytovat německé vojáky, kteří vstoupili do "Sudet", aby je připojili k Říši (po záboru Rakouska a právě i Sudet přejmenované na "Velkoněmeckou" - pozn. překl.). Vyšné bylo od 31. ledna 1940 skrze farnost Höhenberg znovu podřízeno administratuře diecéze Sankt Pölten. Farnost poté čítala 583 duší.
Škola v Höhenbergu byla zavřena; děti z Höhenbergu chodily do dvojtřídky ve Vyšném, děti z Reinpolzu pak do školy v Heinrichs.
Když propukla v září 1939 druhá světová válka, byl brzy nato zavedeno přídělový systém na potraviny i ošacení, které bylo od té doby možno získat toliko na lístky. Mladí muži museli narukovat a mnozí z nich se domů už nikdy nevrátili.
Na jaře 1942 byly pro válečné účely rekvírovány tři zvony höhenberského kostela.
Po všech válečných hrůzách následoval v roce 1945 příchod sovětských vojáků a útěk i vyhnání německého obyvatelstva z území, připadlého znovu Československu.
Už 17. září 1945 byla znovuotevřena höhenberská škola. Poněvadž německým obyvatelům Vyšného, které teprve čekal "odsun", byla zakázána návštěva bohoslužeb v Höhenbergu, sloužil pro ně farář Hermann Siedl mše nejprve v místní kapli ve Vyšném, než byl od 21. listopadu 1945 zapovězen jakýkoli přechod hranic. Dne 21. prosince 1945 byla větší část obyvatel Vyšného dopravena na nucené práce v okolí Českých Budějovic. Asi kolem stovky osob uprchlo tehdy z příhraničního území do Höhenbergu a Reinpolzu a nalezli tam útočiště a ochranu. Na jaře roku 1946 se pak uskutečnilo několik uprchlických transportů na selských povozech k nádraží v Gmündu, kde se poté "odehrávaly v přeplněných dobytčích vagonech otřesné scény, poněvadž v nich byly vedle sebe bez nejmenšího ohledu přepravovány za nejistým cílem malé děti, starci a rakve, ve kterých leželi často sebevrazi, dohnaní k smrti zoufalstvím", jak se alespoň píše v pamětní knize farnosti.
Dva staří kněží z Nových Hradů byli farářem Siedlem 13. září 1946 převedeni přes hranice do Rakouska a ušli tak odvlečení a výslechům.
Po konečném odloučení Vyšného (dnes v něm žije 29 lidí, tj. méně než desetina stavu obyvatel v roce 1930 - 371 - pozn. překl.) od farnosti Höhenberg zůstala ta znovu omezena toliko na Höhenberg a Reinpolz. Poněvadž tu však natrvalo zůstali někteří uprchlíci ze sousedních vsí na druhé straně hranice, obnášel alespoň roku 1946 počet duší 400 (od té doby i tu při hranici dvou světů, nastolené tu téměř na půl století, poklesl do roku 1971 počet obyvatel na polovinu - pozn. překl.).

Přeložené ukázky textu pocházejí z cenné brožury 700 Jahre Pfarre Höhenberg, vydané v roce 1980 farářem Hermannem Siedlem, jehož jméno se objevuje právě i v našich úryvcích. Sám text je ovšem dílem autora nad jiné povolaného. Dr. Wolfgang Katzenschlager se narodil 10. března 1943 v dolnorakouské Weitře a je od roku 1989 ředitelem gymnázia v Krems an der Donau, kde je jinak jeho vyučovacím oborem latina, dějepis a společenské nauky (Sozialkunde). Žije přitom nejen blízko české hranice v rodné Weitře, nýbrž věnuje se i "našim", tj. společným tématům. Zpracoval a doplnil knihu Antonína Vávry Vrkoče pro regenta (1986) s historií a pověstmi Novohradska, které sám autor stačil ještě přeložit a upravit do německé verze, která pak vyšla pod názvem Gratzenerland a má ji ve svých fondech Jihočeská vědecká knihovna i s Katzenschlagerovým díkem za úspěšnou návštěvu její regionální studovny. Ve druhém čísle už 46. ročníku (1997) revue Das Waldviertel uveřejnil pak zásadní článek Vitorazsko - Weitraer Gebiet?, který jako "rakouský pohled na věc" slouží právě mnoha čtenářům zmíněného studijního pracoviště. Nejde totiž o historické spory, spíše o společnou evropskou budoucnost, které právě tento kus lesní pevniny (Silva Nortica!) skýtá tolikeré poučení.

- - - - -
* Weitra (A) / Höhenberg (A) / Nakolice / Vyšné

Obrazové přílohy:
(ukázky)

S Rudolfem hrabětem Buquoyem před farní korouhví
s obrazem novohradské Panny Marie Utěšitelky
v kostele Ducha svatého ve Weitře
Obálka a titulní list knihy (1992) vydané Nakladatelstvím Jihočeských tiskáren v Českých Budějovicích,
    do které napsal tři roky nato své věnování Jihočeské vědecké knihovně
Farář Hermann Siedl
Obálka (1980) knihy vydané farním úřadem Höhenberg

zobrazit všechny přílohy

TOPlist