logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

RUDOLF KASTL

Jak jsem se v Trhových Svinech učil česky

V šumavských osadách, ležících v blízkosti jazykové hranice, chodili Češi nakupovat toliko (nebo prostě raději) k obchodníkovi, který uměl česky. Můj otec byl obchodníkem v Kaplici (v originále "in Kaplitz" - pozn. překl.). Hovořil dobře česky a měl nemálo zákazníků z blízkých jazykově českých vsí.
I někteří úředníci u něho nakupovali. Kaplice byla tehdy okresním městem. Politický okres zahrnoval soudní okresy Nové Hrady, Kaplice a Vyšší Brod (v originále "die Gerichtbezirke Gratzen, Kaplitz und Hohenfurth" - pozn. překl.).
V Kaplici se nedalo dobře česky naučit, jakkoli český jazyk byl na zdejší německé měšťance volitelným předmětem. Od těch nemnoha českých dětí se člověk naučit nic nemohl, poněvadž s námi mluvily německy.
Pro obchodníka existoval jednoduchý a laciný způsob, jak zprostředkovat svým dětem osvojení češtiny, totiž poslat je "na výměnu" (v originále "auf Tausch", říkalo se i "na handl" - pozn. překl.) do nějaké jazykově české obce. Obchodní zástupce byl otcem požádán, aby zjistil takovou možnost a úspěch se brzy dostavil. Už týden poté, co jsem absolvoval poslední svou školní třídu, odvezl mě kočár dopravce Alfreda Böhma, byl to takový předchůdce motorizovaného taxikáře, do českého městečka Trhové Sviny (v originále "in das tschechische Städtchen Schweinitz" - pozn. překl.) k tamnímu obchodníku Čeňku Tušerovi. Jeho syn pak stejným kočárem putoval k mým rodičům do Kaplice, aby se tady naučil německy.
Po několika málo dnech nejistoty jsem začal městečko zkoumat a poznávat. Mělo pěkné náměstí s podloubím. V podloubí bylo vždycky navečer po uzavření obchodů živé korzo. K mé radosti jsem měl po krátkém čase několik českých přátel, milých stejně starých společníků, kteří se ke mně jednoduše přidružili. Hned jim došlo, že jsem tu proto, abych se naučil česky, a dělalo jim dobře, když mi v tom mohli napomoci. Od té doby jsem byl pořád v houfu mladých Čechů, na které dodnes rád vzpomínám. Poprvé v životě jsem se dostal do hospody a pil pivo. Moje kapesné mi dovolovalo chodit každý týden jednou do kina. Kromě mne tu byli i jiní němečtí hoši, aby se naučili česky, a někteří z nich chodili do zdejší české školy. Sice jsme se navzájem znali a zdravili, ale každý z nás měl své vlastní české přátele.
Přes den jsem byl zaměstnán v krámě pana obchodníka Tušera. Čas tam strávený byl přece součástí mé výuky. Zákazníci mne měli rádi a zejména mužští, kteří si večer přišli na štamprli, si mě oblíbili. Někteří z nich uměli německy a ti mně pomáhali, když jsem něčemu úplně nerozuměl.
Můj kamarád Pepík Poes (v originále "Pausz", ale v kaplické matrice najdeme jen příjmení "Poes" - pozn. překl.) mě několikrát vzal s sebou do mlýna "U Kolínů" ke hře "na fanty". Scházeli se tam chlapci a děvčata a každému z nás bylo sotva 16 let. Na otázku, cože to má být "fant", zazněla vždycky stejná odpověď: "hubička", tedy pusinka (v originále "'Hubičku', ein Busserl" - pozn. překl.). Přání troufalejší tu byla sice taky, nedošla však nijakého naplnění. Kvůli mé plachosti se mi děvčata smála, a když jsem se snad zdráhal, převzala bez nějakých cirátů iniciativu sama.
Na Vánoce jsem jel zase domů a musím říci, že jsem se během toho půlroku naučil česky natolik, že jsem mohl přijmout místo kancelářského praktikanta v Praze. Netrvalo pak nijak dlouho a já ovládal češtinu tak, že ani Češi nepoznali, že jsem Němec.


Sudetenpost, 1971, č. 22, s. 5

P.S. V originále má ten text titul "Als Tschechisch-Schüler in Schweinitz" (stránka nese záhlaví "Heimatkunde und Kultur") a přivedl mne k němu a k jeho autorovi Bernhard Riepl, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. V prosinci 2016 vyšel český překlad v "informačním měsíčníku" Kaplický zpravodaj. Z hlubšího zájmu jsem se vrátil k originálu a přetlumočil si ho "pro domo sua" znovu, i s citacemi některých míst ze "Sudetenpost".

U československé armády v Českých Budějovicích roku 1932

V raných třicátých letech jsem na poli vzájemného soužití Němců a Čechů zažil něco, co by lepší snad ani nemohlo být (v originále "wie es besser nicht hätte sein können" - pozn. překl.) Byla to konkrétně moje povinná vojenská služba v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.), a to u pěšího pluku č. 1 Mistra Jana Husi, pojmenovaného po proslulém náboženském reformátorovi. Plukovní 4. rota byla pak pojmenována po "hrdinovi českých legií", plukovníku Švecovi. U té roty jsem sloužil já. Pluk byl založen už počátkem první světové války jako 1. československý střelecký pluk z Čechů žijících v Rusku a z válečných zběhů (po válce byl k němu z c.k. armády přidružen 91. "českobudějovický" /také "šumavský" býval zván/ pěší pluk, viz blíže Wikipedia, prvním velitelem takto nově vzniklého útvaru byl v letech 1920-1923 Karel Kutlvašr, viz o něm Wikipedia - pozn. překl.).
Poměry, které chci nastínit, se jistě týkají ve stejné míře jen několika málo československých vojenských útvarů té doby (v originále "nur für wenige tschechische Militäreinheiten der damaligen Zeit" - pozn. překl.). Rozhodně se však týkají i zbylých v Českých Budějovicích umístěných posádek. Vím to od mého bratra (Franz Kastl byl autorovým dvojčetem, narozeným 18. února 1910 v rumunském dnes městě Codlea - pozn. překl.), který ve stejné době jako já sloužil v Českých Budějovicích u dělostřelectva (305. dělostřelecký pluk tu byl umístěn v letech 1923-1932, od 1. září 1932 přešel do Tábora - pozn. překl.).
V 1. pěším pluku Mistra Jana Husi působilo nemálo německých důstojníků a rytmistrů (vojáků z povolání), kteří do něho byli převzati po skončení války z c.k. rakousko-uherské armády. Větší část důstojnického sboru byla však utvořena z bývalých legionářů, kteří během války bojovali proti habsburské monarchii na straně jejích nepřátel. Mezi nimi a německými důstojníky existovalo sotva nějaké napětí. Všichni příslušníci tohoto pluku byli pyšní na to, že v něm slouží, zejména pak vojáci 4. roty, ke kterým jsem patřil i já. Cítili se jako elita.
Velitel naší roty, štábní kapitán Pippich, byl Němec, stejně tak i druhý důstojník, kapitán (v originále "Hauptmann" - pozn. překl.) Zwerina. Jeho velitelský hlas byl v pluku pověstný a když byla nějaká paráda, velel on. Můj první starší světnice a instruktor (v originále "Stubenältester und Ausbilder" - pozn. překl.) byl rovněž Němec. Kolem čtvrtiny rekrutů byli Němci, většinou ze Šumavy. V prvých týdnech výcviku jsme zpívali naše německé písně, nato se jeden každý učil i ty české, i když mnozí vůbec nerozuměli textu.
Pro šestiměsíční poddůstojnický kurz byli vybíráni nejschopnější rekruti, a to bez ohledu na národnost. Totéž platilo i pro výcvik záložních důstojníků. Všude byl dosud cítit duch staré c.k. armády. Výcvik byl důkladný a náročný, bez šikan. Zejména v poddůstojnické škole panoval ten nejlepší duch a vládla soutěživost v tom nejlepším smyslu slova. Kamarádství mezi Němci a Čechy mělo velice dobrý, doslova přátelský ráz (v originále "war sehr gut, geradezu freundschaftlich" - pozn. překl.).
Při následných aktech povýšení byli Němci přímo upřednostňováni. U 5. roty byli oba na svobodníky (v originále "zu Korporalen" - pozn. překl.) povýšení vojíni Němci, což byla nejvyšší hodnost, které mohlo být hned po absolvování poddůstojnického kurzu dosaženo. U mé roty bylo osm takto povýšených, tři z toho Němci, mezi nimi i já. Když byla doba povinné vojenské služby ročníku po nás následujícím prodloužena na 24 měsíců, dosáhl jeden muž ze mnou vedené výcvikové skupiny hodnosti četaře, což byl jediný případ v celém praporu. Byl jím Němec Schneider.
Jaký duch tehdy mezi vojáky vládl, může dokumentovat následující událost:
Bylo obvyklé, že po ukončení poddůstojnického kurzu byl věnován četaři upomínkový dárek. Naším četařem byl šlachovitý rotný Máca, kterého jsme jako člověka doslova uctívali. Když mu nejlepší z absolventů kurzu v kruhu 30 mužů dárek předával, selhal mu téměř hlas. A nám zbylým třiceti zvlhly zraky. K témuž pak došlo, když se náš velitel štábní kapitán Pippich, Němec, u příležitosti přeložení loučil stiskem ruky s každým jednotlivým vojákem nastoupené roty. Byl sotva někdo, komu se neobjevily slzy v očích, dokonce i v případě slovenského pacholka od koní. Dnes je takový postoj k vojenské službě něčím nepředstavitelným a stal by se téměř najisto předmětem posměchu.
Duch této roty byl určitě záležitostí výjimečnou. Kdyby měl však někdo mít snad pochybnost ohledně mého líčení, může se optat mého přítele Karla Huemer-Krainera v Enns (jde o hornorakouskou obec v okrese Linec-venkov, ležící při stejnojmenné řece, které se jako obci říkalo česky Enže a která zde tvoří hranici s Dolním Rakouskem - pozn. překl.). Sloužil u stejného pluku v téže době jako já a byl jedním z obou zmíněných svobodníků 5. roty.


Sudetenpost, 1981, č. 11, s. 4

P.S. Text vyšel v krajanském listě jako součást pravidelné rubriky "Tribüne der Meinungen", věnované čtenářským ohlasům, míněním a stanoviskům (nemusely zřejmě být v souladu s postoji redakce.

Rudolf Kastl není rodákem z Kaplice, jak by prvá z textových ukázek mohla napovídat a není ani Šumavanem v širším slova smyslu, jak by se mohlo zdát z té druhé o "šumavském" pluku, přezvaném za "první republiky" na pluk Mistra Jana Husi (což ostatně v jistém ohledu možná šumavský rodák byl /Adalbert Stifter, zastoupený ovšem i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, prý dokonce o něm chtěl napsat román/). Narodil se dne 18. února roku 1910 v rumunském dnes městě Codlea (německy Zeiden, maďarsky Feketehalom) jako jedno z dvojčat (druhým z nich byl jeho bratr a jmenovec otcův Franz Kastl), které přivedla na svět jejich matka Irene (*16. března 1890) rodem z rovněž dnes rumunského Braşova (německy Kronstadt, v letech 1951-1961 Oraşul Stalin!), založeného už okolo roku 1211 Řádem německých rytířů a osídleného Sasy (říkalo se jim sedmihradští Sasové, ale pocházeli i z Porýní a z Vestfálska, z Durynska i z Bavorska) jako značná část Sedmihradska (Transylvánie). Uherský král je pověřil ochranou před kumánskými nájezdníky. Otec Franz Kastl, narozený v Hojné Vodě (Heilbrunn) 5. července 1882 se stal obchodníkem v Kaplici, ale aniž se dožil vyhnání německých obyvatel po druhé světové válce, zemřel čtyřiapadesátiletý po dlouhé nemoci 31. října 1936 a byl v Kaplici i pochován za velké účasti obyvatelstva, kterému byl znám jako dlouholetý předseda spolku vojenských vysloužilců. Zanechal podle zprávy o úmrtí v "Budweiser Zeitung" po sobě vedle truchlící vdovy i syna Franze, tehdy úředníka ústavu Kreditanstalt der Deutschen v Praze, jakož "našeho" Rudolfa, tehdejšího úředníka velkofirmy Schweighofer (její majitel je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) v Českých Budějovicích. Někdejšího frontového vojáka prý doprovodili ke hrobu kamarádi ze spolkových odnoží v Terčí Vsi (Theresiendorf, dnes Pohorská Ves), Rychnově nad Malší (Reichenau an der Maltsch), Rožmberku nad Vltavou (Rosenberg), Nových Hradech (Gratzen) i v Českém Krumlově (Böhmisch-Krumau). Zbývaly dva roky a oni se octli z republiky v nacistické říši. To republikánské období "šumavského" pluku stačil jeho syn záslužně připomenout na stránkách rakouského krajanského listu. Sám skonal v rakouském Linci po těžké nemoci 25. července roku 1989 v 79 letech věku, aniž se dožil pádu komunismu v rodném Rumunsku i na tehdy ještě "československé" Šumavě.


- - - - -
* Codlea (RUM) / Kaplice / Trhové Sviny / České Budějovice / † † † Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Se ženou Elfriede
Rodná, dnes rumunská Codlea, na pohlednici z roku 1928...
... a její znak
Inzerát otcovy firmy

zobrazit všechny přílohy

TOPlist