logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

BENEDIKT KASTNER

Pašijové hry v Hořicích na Šumavě

Každým rokem putují tisíce a tisíce lidí někam ven do náruče Boží přírody, do dálek světa, za poznáním jiných zemí a jiných končin, jiných měst a vsí i jejich obyvatel se svérázem obyčejů a mravů. Proud cestychtivých poutníků míjí každým rokem po velkých železničních trasách Šumavu a všichni ti, kdo v něm míří do Alp až za svým cílem, vůbec netuší, že za těmi povlovně se vršícími hřebeny, které lemují trať, je utajen malý svět plný nejryzejších a nejvznešenějších přírodních krás, nádherná Šumava. Chybí jí sice závratě výšin, ledovcová pole a skalní cimbuří velehor, zato dokáže oblažit poutníkovo srdce vážným majestátem nezměrných, pryskyřicí provoněných jedlových a smrkových lesů. Žádné jiné středohoří (v originále opravdu "Mittelgebirge", v češtině se toho pojmu neužívá zřejmě proto, že jde z českého hlediska o pohoří hraniční - pozn. překl.) se nemůže měřit se Šumavou velikostí a nádherou lesních porostů ani přibližně. Tady spatří přítel přírody dosud v celé jeho vznešenosti a kráse onen hvozd, který nám podal ve svém líčení ušlechtilý básnický duch Adalberta Stiftera; tady může poutník dosud žasnout nad posledním kusem starogermánského pralesa v jeho ponuré okázalosti. Líbezná, svěží zeleň horských luk je protkána drobnými hladinami vodních toků, vsazených spolu s nimi do krajinné náruče hvozdů. V příšeří pralesa a strmých skalních propastí dřímají temná, divoce romantická jezera, zatímco temena hor a skalisek zaručují daleké výhledy přes lesní moře a usměvavé nivy jižních Čech i Bavor na druhé straně až ke stříbřitě zářícímu odlesku Dunaje a dál k modrajícím se skalním obrysům alpských hřebenů. Hluboký klid spočívá na tom mohutném lesnatém pohoří. Nic neruší poutníka v jeho hloubavých snech než pád jedlových šišek nebo tlukot tetřevích křídel. Vedle mnohostranných krajinných půvabů vykazuje Šumava zajímavá historická místa a prapůvodně ryzí, bodré obyvatele, lpící na svém zděděném svérázu, mravech a zvycích. Tomu, kdo chce zkoumat staré lidové obyčeje, nabízí Šumava nezměrné poklady. Jednou z nejvýznamnějších složek tohoto dědictví jsou lidové hry a mezi nimi pak zejména slavné hořické pašijové hry, jejichž historii tu chci podrobněji představit, abych v širším publiku probudil živější zájem o tento vznešený divadelní počin, k jehož uskutečnění má v roce 1923 znovu dojít.
Původ šumavských pašijových her leží tu v Hořicích na Šumavě (Höritz) samých, kde zdejší občan a tkalcovský mistr Paul Gröllhesl v roce 1816 sestavil a sepsal podle starých domácích podání tragédii s názvem "Leiden und Sterben unseres Herrn Jesu Christi" (tj. "Utrpení a smrt Našeho Pána Ježíše Krista" - pozn. překl.) s předehrou "Die Versündigung der ersten Menschen im Paradiese" (tj. "Zhřešení prvých lidí v ráji" - pozn. překl.). Pro svůj text užil Paul Gröllhesl podle mnoha autentických zpráv na Šumavě tehdy velice rozšířenou knížku lidového čtení, jejíž titul zní "Das große Leben und Leiden Christi" (tj. "Velký život a utrpení Kristovo" - pozn. překl.) a kterou ve druhé polovině 17. století vydal kapucínský kněz Martin Cochem (1634-1712, působil také v Čechách /1693/ a jeho dílo, ve kterém prý některé scény byly ovlivněny tyrolskými lidovými hrami téhož námětu, podle německého vydání /bylo jich jinak údajně 177!/ z roku 1681 přeložil Engelbert Nymburský, kapucín v Horšovském Týně /Bischofteinitz/ i do češtiny /1698/ - podle Alexandra Sticha se tak české barokní literatuře dostalo "jedno z největších děl české prózy" vůbec - pozn. překl.). Johann Josef Ammann, od roku 1882 profesor na gymnáziu v Krumlově (v originále "in Krummau" - pozn. překl.), objevil ještě druhou Gröllheslovu verzi hořické pašijové hry z roku 1840.
Toto Gröllheslovo zpracování prodělalo až k velkým inscenacím v roce 1893 jistý vývoj, který lze přičíst zčásti právě samotným inscenacím, zčásti šíření hry a změnám v ní v souvislosti s tím došlým. Farář P. Brunno, který už jako student při hořických lidových hrách spolupůsobil, změnil text v době, kdy v Hořicích na Šumavě farářoval, mnoha poznámkami a škrty. V obci se provedení konala od pradávna a v letech 1816-1887 podle Gröllheslova sepsání s některými přerušeními jednou či vícekráte v každém desetiletí, zpočátku jen v nedělním ustrojení, později ochotnickým sdružením v divadelních kostýmech. Ve velmi prosté a střídmé podobě bývala v té době hra inscenována ve velkém sále hostince pana Thomy. Tato provedení hry se omezovala jen na Hořice na Šumavě samy a jejich nejbližší okolí. I pozornosti vzdělanější části šumavského obyvatelstva hořická hra téměř zcela unikla a také sami obyvatelé městečka neměli z větší části o ní nijakou povědomost. To platilo samozřejmě i pro toho, kdo sem na Šumavu jen zavítal, ledaže by snad měl opravdu výjimečný zájem o lidový život. V případě Johanna Josefa Ammanna byla ta podmínka splněna: jako učitel německého jazyka a literatury v Krumlově procestoval Šumavu křížem krážem a byl panem Wenzelem Tahedlem, nyní už penzionovaným poštmistrem ve Chvalšinách, upozorněn právě na hořické pašijové hry.
Dne 11. října 1890 zveřejnil P. Valentin Schmidt v pražském listu "Bohemia" článek o nich. Předseda spolku Deutscher Böhmerwaldbund vešel nato s panem Wenzelem Tahedlem a P. Valentinem Schmidtem ve spojení. Ze strany DBB byl začátkem roku 1891 divadelní ředitel pan Ludwig Deutsch pověřen, aby prozkoumal poměry v Hořicích na Šumavě a podal návrhy ohledně provedení pašijových her spolkovému vedení. Po těchto přípravných pracích bylo z podnětu předsedy DBB Josefa Tascheka rozhodnuto o velkolepé inscenaci, jejíž náklady spolek převzal a uvolnil pro ten účel prostředky ve výši více než 60 000 zlatých. Obec Hořice na Šumavě a obyvatelé městečka podpořili toto dobré dílo DBB podle svých nejlepších sil.
Na nabídku pana profesora J. J. Ammanna z Krumlova, který ve 30. ročníku časopisu "Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen" (MVGDB) zveřejnil o hořických pašijových hrách své pojednání, svěřilo mu spolkové vedení úkol přepracovat a doplnit text pro inscenaci v roce 1893 a ten po poradě s už zmíněným panem Ludwigem Deutschem, pověřeným uměleckým vedením inscenace, tu práci v létě 1892 také provedl.
Pan kapelník J. (rozuměj Jaroslav - pozn. překl.) Jungmann z Budějovic (Budweis) byl spolkovým vedením požádán, aby připravil hudební doprovod inscenace. I ten svůj úkol během léta 1892 splnil.
Umělecký vedoucí, pan divadelní ředitel Deutsch, od léta 1892 zajišťoval pořízení nádherných, historicky věrných kostýmů a také hereckou přípravu 300 představitelů jednotlivých rolí hry i členů komparsu.
V prvých měsících roku 1893 započala i výstavba nynějšího hořického domu pašijových her ("Passionsspielhaus" po rozebrání svých dřevěných částí byl spolu s blízkou kaplí na Randlesberku vyhozen roku 1966 do povětří trhavinou - pozn. překl.) a nepřetržitá už od té doby aktivní činnost uměleckého vedení.
Tak se tedy zrodilo krásné dílo pašijových her v Hořicích na Šumavě, o nichž se už od prvních inscenací v roce 1893 objevilo celé množství veskrze uznalých ohlasů.
Na uskutečnění velkolepého jejich provedení má nesmrtelnou zásluhu profesor Ammann. Bohužel došlo mezi ním a vedením DBB k rozporům a profesor Ammann roku 1894 z vedení her odstoupil.
Po profesoru Ammannovi se chopil přepracování stávajícího textu probošt Landsteiner a jeho úprava byla užita v dalších rocích, kdy došlo k uvedení her, tedy 1894, 1895, 1898, 1903, 1908 a 1912, jakož i v nadcházejícím roce 1923, kdy je opět očekáváme.
Návštěva pašijových her v Hořicích na Šumavě ve zmíněných právě letech byla opravdu masová. Ze všech zemí Páně přicházelo množství diváků, mezi nimi i vysocí duchovní a světští hodnostáři; hry působily hlubokým dojmem na všechny bez výjimky a bez výjimky kladná jsou také mínění o nádheře a vkusu jejich inscenací.
Neblahou světovou válkou byly bohužel ochromeny i hořické pašijové hry. Osamělý a opuštěný stál "Passionsspielhaus" na líbezném svahu kopce zvaného Randlesberg a toliko němě mohl svědčit o někdejším živém ruchu a shonu těchto míst. Čas převratu (rozuměj vznik Československé republiky a léta po roce 1918 - pozn. překl.) doprovázený pestrým zmatkem a těžkými zdejšími hospodářskými poměry sotva připouštěl myšlenku, že by v dohledné době mohly být pašijové hry povolány opět k životu. Rok po roce míjel, aniž by mohly být podniknuty jakékoli kroky ve prospěch jejich obnovených provedení. Nelítostná smrt na bitevním poli vyryla hluboké mezery v řadách někdejších účinkujících pašijových her. Zájem o znovuoživení jejich tradice vzrůstal však stále větší měrou. Z různých stran doma i v zahraničí přicházely dotazy ohledně dalších záměrů v té věci a nastal pozvolna čas odvážit se otázky, zda je vůbec naděje pašijové hry v Hořicích ještě kdy uvést, či to pro nepřízeň doby nepřipadá v úvahu. Malá skupina lidí se shromáždila 25. července 1921, mezi nimi i neobyčejně pro věc nadšený dlouholetý zdejší představitel Krista Jordan Wiltschko, který dnes bohužel už spí v chladné zemi, aby projednala možnost nové inscenace. Byl zvolen přípravný výbor s nynějším místním farářem P. Heinrichem (P. Paulus Heinrich má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení - pozn. překl.) v čele. Tento výbor pracoval nyní neúnavně pro znovuobnovení světově proslulých pašijových her a 9. října 1921 mohl už P. Paulus Heinrich před dobře navštívenou valnou hromadou oznámit, že obyvatelé městečka Hořice na Šumavě jsou odhodláni znovu provést pašijové hry, ovšem s tou podmínkou, že jejich provozování přejde na obec samu. Dosud bylo totiž v rukou družstva pašijových her (Passionsspielgenossenschaft) a DBB kryl provozní náklady. Přípravný výbor pokračoval dále ve své práci právě v duchu naplnění vůle obyvatel a po mnoha jednáních a rozhovorech s předsedou DBB panem Josefem Taschekem mohl dne 24. září 1922 na valné hromadě nynější starosta obce pan Johann Janovsky přítomným sdělit, že Passionsspielgenossenschaft a DBB vstřícnou dohodou a prodejem přenechávají provozování pašijových her obci Hořice na Šumavě. Následně byl zvolen výbor pašijových her (Passionsspielausschuß) se starostou Johannem Janovskym v čele, v němž je zastoupeno duchovenstvo, učitelstvo, občané i dělníci, jakož i mnozí představitelé a zástupci DBB. Po zralé úvaze došlo ke shodě v tom, že pašijové hry budou v roce 1923 provedeny znovu a výbor měl nemalou práci s tím, aby po mnoha letech klidu to velké dílo uvedl znovu do pohybu (v originále "ins Geleise zu bringen", tj. "do (normálních) kolejí" - pozn. překl.). Především bylo nezbytné najít schopného divadelního režiséra (v originále "einen tüchtigen Spielleiter ausfindig zu machen" - pozn. překl.). Ředitel divadelní společnosti Südböhmische Schaubühne pan Adolf Zoglauer (její vlastní zakladatelé Robert Scheu a Hanns Sassmann jsou každý zvlášť samostatně zastoupeni na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který si svou zdatností získal na Šumavě jistou pověst, byl jménem výboru pašijových her požádán panem zástupcem starosty (v originále "durch Herrn Vizebürgermeister" - pozn. překl.) Franzem Bayerem (jeho syn Franz Bayer mladší má své samostatné zastoupení na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.), aby převzal režii inscenací. Ochotně nám to přislíbil a my dnes můžeme říci, že jsme v osobě pana Zoglauera, který s velkou obratností a obdivuhodnou trpělivostí vede nyní už po několik měsíců zkoušky na ně, rozhodně nesáhli vedle (v originále "wir in Herrn Zoglauer keinen Fehlgriff gemacht haben" - pozn. překl.). Jednotlivé role jsou nyní znovu obsazeny, horlivě probíhá pod zdatným vedením pana učitele Johanna Cipina, současného představitele Krista, nácvik sborů, orchestr obezřetně řízený panem Franzem Paydlem, pokouší se také znovu pilným nácvikem docílit vzorného přednesu. Pečlivě se pracuje na reklamě, obstarává se co možná nejvíce ubytování v místě, krátce a dobře, Hořice na Šumavě vynakládají veškeré úsilí k tomu, aby se pašijové hry ve své osvědčené podobě mohly v roce 1923 znovu uskutečnit. První z letošních představení se koná na pondělí svatodušní (Pfingstmontag) dne 21. května 1923 a pak každou neděli až do konce srpna. Ke všem, kdo čtou tuto historii našich pašijových her, obrací se výzva, aby se v co největším počtu objevili na jejich provedení v tomto roce, aby o nich pověděli i svým přátelům a známým a přičinili se tak o opravdu dobrou jejich návštěvu.
Přijďte k nám jako milí hosté z domova i z širé dáli a shlédněte veliké divadlo o díle spásy našeho Vykupitele; můžete si být jisti, že budete milé Hořice na Šumavě opouštět oblaženi tím, co jste viděli, že to budete i propříště chovat v příjemné vzpomínce.
Tedy vzhůru v roce 1923 na Pašijové hry v Hořicích na Šumavě!


Budweiser Zeitung, 1923, č. 2, s. 1-4

P.S. Autor článku je v podtitulu označen jako "P. Benedikt Kastner, Kaplan in Höritz", tj. "kaplan v Hořicích na Šumavě". Hned za poslední větou jeho textu jsou redakcí listu otištěny se zřejmým záměrem tyto verše Schillerovy z básně "Die Huldigung der Künste" (tj. "Hold uměním"):

Wir hassen die Falschen,
Die Götterverächter;
Wir suchen der Menschen
Aufricht'ge Geschlechter;
Wo kindliche Sitten
Uns freundlich empfahn,
Da bauen wir Hütten
Und siedeln uns an.

My klneme falši,
co božské jen šidí;
my hledáme další
opravdové lidi;
kde dětství a mravy
zvedají štít,
tam dům náš se staví,
tam budeme žít.

Velebí duše má Hospodina...

Z kázání u příležitosti primice
novokněze Franze Irsiglera 14. července


Hochpreiset meine Seele den Herrn,
und mein Geist frohlockt in Gott,
meinem Heiland; (...) denn
Großes hat der Herr an mir getan,
der da mächtig, und
Name heilig ist!

 

 


Velebí duše má Hospodina
a veselí se duch můj v Bohu,
Spasiteli mém; (...) neboť
mi učinil veliké věci ten,
jenž mocný jest,
a svaté jméno jeho!

Tato slova MAGNIFICAT (označení pochází z prvého slova latinské citace "Magnificat anima mea Dominum..." přejaté do mešního obřadu z Písma svatého /Luk. 1, 46/ - pozn. překl.) zazní dnes radostně tam u oltáře v duši novoknězově! Ta slova probouzejí také v našich srdcích opravdové city vděčnosti vůči Bohu, který z našeho středu, z lidu našeho jazyka, daroval nám nového duchovního.
Když se nyní z tohoto posvátného místa rozhlížím po tolikerém množství svých posluchačů, musím se zamyslet a položit si otázku, KDEŽE TO VLASTNĚ JSEM? Podle těch známých tváří, které ke mně s radostí vzhlížejí, měl bych se domnívat, že stojím na kazatelně svého nezapomenutelného farního kostela Malšín (Malsching) v krásné zelené Šumavě! A přece se mýlím! Sice je mi většina mých posluchačů skutečně dobře známa a mohu je nazývat svými milými farními ovečkami (v originále "meine lieben Pfarrkinder" - pozn. překl.). Zdravím také vás všechny z celého srdce. Sice je středem naší dnešní slavnosti můj někdejší chráněnec, kterému jsem kdysi pomáhal razit cestu ke kněžství. A přece nejsem na své šumavské faře v Malšíně, nýbrž stojím na kazatelně farního kostela (sv. Valpurgy - pozn. překl.) německého města Beilngries (v hornobavorském okrese Eichstätt - pozn. překl.), abych při dnešní primici kázal slovo Boží. Jakkoli je toto poznání pro nás spojeno se slzou stesku, pozvedá nás naše svatá katolická víra v našem niterné hořkém neštěstí! Pláč a touha po drahém, ztraceném domově nemůže nikdy umlknout a ztišit se, ale útěcha našeho svatého náboženství, které nás učí, že nic se neděje náhodou a vše přichází shůry - čili že těm, jež Bůh miluje, přispívá vše k dobrému - čili: to, co Bůh na nás sesílá, je pro naše dobro, i kdybychom to nedokázali chápat! To všechno nám dnešního dne, který je svátkem kněžství a domova zároveň, ony bolesti a ono potupení vám způsobené dává vidět v jiném světle.
Milí moji farníci, milí šumavští přátelé (v originále "Böhmerwaldfreunde" - pozn. překl.)! Nechceme si dnes nijak kalit svou sváteční radost. Neboť událost, kterou tu dnes slavíme, nám zvěstovává: z našeho lidu, z naší domovské farnosti Malšín vzešel znovu jeden Pomazaný Páně (v originále "ein Gesalbter des Herrn", vlastně Mesiáš, Kristus /slovo "Christos", "Christ" značí "pomazaný"/ - pozn. překl.), nový kněz. Dnešní náš svátek dokazuje světu, že Šumavané i v nouzi a v bídě, v zármutku, potupě, ponížení a opovržení, nevinně vyhnáni z domova, oloupeni o všechny své pozemské statky, neztratili přece svůj statek největší, svou svatou katolickou víru. Vidím v duchu před sebou pět někdejších kandidátů kněžství z malšínské farnosti, dva vyrvala z našeho středu strašlivá válka, jeden měl primici už 4. března tohoto roku v Ellwangen, druhý má přijmout, jak je předběžně určeno, své kněžské svěcení letos na podzim, dnes pak hledíme s oprávněnou pýchou tam k oltáři, kde jako primiciant stojí opět syn našeho domova. Řekněte, není náše dnešní slavnost důstojnou připomínkou naší farnosti? Věřte mi, že nedokážu slovy vyjádřit všechny ty radostné pocity, které mne dnes oblažují v duši. Já, váš někdejší duchovní pastýř, mohu jen vzhlédnout k nebi a zvolat: Bože, děkuji Ti za velkou milost kněžství, kterou jsi propůjčil jedné z mých farních oveček, děkuji Ti za znovu shledání s většinou z nich!


F. Irsigler, Rund um den Turmberg :Chronik Pfarrgemeinde Malsching (1987), s. 378-379

Narodil se jako Alois Kastner v rakouském Bad Leonfelden (tehdy jen Leonfelden) 2. května roku 1891 a 25. ledna 1957 tam byl poté, co 21. ledna 1957 skonal (po operaci žlučových kamenů) v nemocnici v Linci (Linz), i pochován. Klášter Vyšší Brod, kde se stal cisterciákem a přijal řádové jméno Benedikt, leží odtud na dosah. Odešel odtud nejprve jako kaplan do Hořic na Šumavě (tam vznikl i jeho text o zdejších pašijových hrách, na jejichž obnově po první světové válce se osobně podílel), od roku 1927 až do vyhnání 1946 působil pak jako farář a děkan v Malšíně. Kněžské povinnosti plnil v rodné rakouské obci nakonec až do své smrti. Děkan, kapitulář kláštera vyšebrodského, biskupský notář diecéze budějovické, konzistorní rada diecéze linecké však zůstal ve své lidské opravdovosti zejména v paměti Šumavanů, poněvadž zánik jejich domova dokázal symbolicky povznést k "zápalné" oběti Hospodinu. Chtěl je vlastně přimět, aby slovu domov dali duchovně lidský rozměr, jak to v té krásné básni, v Budweiser Zeitung přiřazené textu o pašijových hrách, činí klasik německy psané poezie Friedrich Schiller.

- - - - -
* Leonfelden (A) / České Budějovice / Vyšší Brod / Hořice na Šumavě / Malšín / † Linec (A) / † † Leonfelden (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Na snímku fotoateliéru Seidel s datem 11. června roku 1933 a jeho podpis z malšínské matriky
Jako mladý kněz v Hořicích, vedle něho ve dvojím plášti Paulus Heinrich
Jako dvaatřicetiletého kaplana v Hořicích ho vidíme v řádovém úboru na snímku z roku 1923, zachycujícím výbor pašijových her
    - pátý zprava v prvé řadě sedí opět P. Paulus Heinrich
Slavnostní přijetí nového faráře v Malšíně na snímku z dubna 1927

zobrazit všechny přílohy

TOPlist