logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KRISTINA KALLERTOVÁ

O Zlaté Koruně

Na horním toku Vltavy (v originále "am Oberlauf der Moldau" - pozn. překl.) leží v údolí malebné místo s nevšedním jménem Zlatá Koruna (Goldenkron). To jméno odkazuje na někdejší klášter a žije dál v malé obci, která později vznikla v jeho areálu.
(...)
Historický areál obce se chýlí k meandru Vltavy a leží stranou větších lidských sídel a dopravních tepen. Ideální místo pro založení kláštera! Odpovídalo požadavku po co možná největším soustředění na službu Bohu v odloučení od povrchní horlivosti lidského světa. Mniši tvořili duchovně a hospodářsky soběstačné entitu, zcela ve smyslu benediktinského hlavního hesla Ora et labora (Modli se a pracuj). Klášterní budovy byly rozloženy po celém poloostrově a tvořily přitom souvislý, funkčně promyšlený celek. Jádrem kláštera byly jako u jiných podle benediktinských regulí vzniklých založení klášterní chrám a k němu přilehlý kvadrát budovy konventu. Chrám Nanebevzetí Panny Marie ve Zlaté Koruně je největší sakrální stavbou jižních Čech a zrcadlí stejně jako konvent v různosti svých architektonických slohů celé dějiny kláštera: gotický kostel a přilehlý konvent, areál přetvořený v renesančním a barokním slohu, v 19. století nepřiměřeným užitím závažně poškozený a ve 20. století citlivě znovuobnovený. K vnitřnímu areálu kláštera patří budovy, v nichž se nachází obydlí opatovo, špitál a ubytování pro hosty. Bezprostředně na ně navazují hospodářská stavení. Po husitských válkách se mnišský život stále silněji stahoval do vnitřní části areálu, zatímco práce v jeho části venkovní byly vykonávány laiky. Osada téhož jména jako klášter, která při něm později měla vzniknout, dává v sobě dodnes znát rysy někdejšího klášterního hospodářství. Profanizovaný laický kostel sv. Markéty a takzvaný hospic, dále patrový gotický dům neznámého určení, gotická bašta, zbytky zděného ohrazení, barokní sýpka, rozličné klášteru příslušející hospodářské a obytné budovy - to vše se stále ještě pojí do mocného komplexu, který ve svém úhrnu nemá v Čechách obdoby.

Předchozí text, tvořící v originále německé resumé ke knize Dějiny Zlaté Koruny (2013), mi laskavě poskytl její editor Jindřich Špinar, kolega, jemuž jsou svěřeny historické fondy Jihočeské vědecké knihovny, umístěné právě v části zlatokorunského klášterního areálu, hmatatelně svědčí o několikerém zdejším pobytu německé bohemistky Kristiny Kallertové. Zavedl ji sem zájem o barokní kázání na nepomucenské téma, kterým zamýšlela věnovat svou habilitační práci. Narodila se v roce 1962 v bavorském městě Wei҆ßenburg, bohemistiku studovala na Masarykově univerzitě v Brně, jako lektorka češtiny na řezenské univerzitě proslula ovšem zejména mnoha svými knižně vydanými překlady u české literatury, mezi nimiž nechybí ani jméno Boženy Němcové (zastoupené i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže). Když se jí v kterémsi rozhovoru ptali, kterou českou báseň má nejraději, uvedla Vozy v polích (mohla by se jmenovat i Dies irae) od nedocenitelného Bohuslava Reynka (vyčítalo se mu německé vzdělání a vlivy):

Vozy v polích zanechané
v čele s hrstkou jetele,
stojí na souvrati. – Vane
důvěry dech z pláně setmělé.

Na kterého Eliáše,
vozy v polích, čekáte,
ohlížejíce se plaše
v mlhy k lesům přisáté?

Oblaků kdy býci bílí,
keřů kozli kosmatí
vytrhnou vás, kdy zakvílí
kola v letu závrati?

Mlčí kola s klanic kříži,
s řetězy a se rzi skob.
Mlhy modravé je tíží,
smírná roucha bez ozdob.

Stojí vozy, na únavu
jako lůžka zchystány,
zahaleny v tichou slávu
čekání a ochrany.

Archy v šeru příprav stojí,
s páry vran a holubů.
Ti, kdo prahnou po pokoji,
budou vzati do srubů.

Vozy polní, starci rziví,
do úvozu zapadlí,
jako lítost, jež se diví
nad kaluží zrcadly.

Vozy, ptáci s křidly větrů
na pomezí schoulení,
až tmu těla z duše setru
po mdlobách a bloudění,

vy jen moje údy siré,
hlínu z hlíny, z prachu prach,
vneste do bran dies irae
v nejistoty tišinách.

Dvěma voly rohatými
bude tažen jeden z vás,
jako plamen mezi dýmy,
který hořel, který zhas...

Už jenom proto sem dotazovaná na selské kdysi jižní pomezí náleží. Abych se v něčem neopakoval, odkazuji na následující kolegův doporučující dopis ohledně zařazení Kristiny Kallertové mezi "šumavské" autory. Myslím, že k němu lze sotva co dodat.

Doporučující dopis

Jindřich Špinar


Zdravím Vás, oba autory KK s následujícím tipem:
Již léta na KK nenacházím a stále více postrádám jedno jméno: Kristina Kallert. Teď, když připravujete opět rozšíření, už jej tedy připomínám, trochu s ostychem, protože patří do osobního života, což nerad tahám na veřejnost. Stačí si její jméno vygooglit a námětů pro ni tam je více než přehršle (tahle množstevní jednotka mě vždycky znepokojuje, protože ji neumím převést do soustavy SI ani jiných početních systémů).
Doplnit snad můžu pro její silnější kandidaturu na KK toto:
Někdy před rokem 2000 ji poprvé přivedl do knihovny v Zlaté Koruně prof. Bok, když hledala náměty pro srovnávací studii (její ovšem, domnívám se, nikdy nedokončenou habilitační práci) barokních kázání na sv. Jana Nepomuckého - a to v češtině a v němčině z hlediska filologického. Ale různé studie drobnější i větší na toto téma pak stejně vydala, jak je zřejmé také z internetu. Náš fond tohoto typu barokních kázání (a čeho máme více, ničeho!) v následujících letech pak poznala tak důvěrně, jako málokdo.
Jinak je mimo mnoha jiného autorkou (nikoli překladatelkou!) "Zusammenfassungu" knihy Dějiny Zlaté Koruny (2013). Není divu, ke Zlaté Koruně si za dlouhá léta vytvořila velmi niterný vztah. Její drobné CV je umístěno společně s ostatními autory na přehybu obálky té knihy. Její německo-česká knihovna s příměsí ruštiny, srbštiny, slovinštiny, angličtiny a jiných jazyků patří k nejlepším soukromým knihovnám, jaké jsem kdy spatřil (a to si myslím, že už jsem leccos viděl). Mnohokrát jsem měl možnost se v ní probírat na Glockengasse Nr. 2 v samotném srdci Řezna. Stali jsme se přáteli, znala i děti i kočku Mindu.
Vícekrát jsme si vyměňovali i byty, ona tady, já/my u ní. První knihou, kterou si u mě v antikvariátu asi tenkrát ještě koupila, byla v roce 1923 vydaná vzácná knížka "Ve jménu demokracie" (o boření mariánských a svatojánských sloupů po r. 1918). Pak mi léta prodávala za český, i na místní poměry malý plat v antikvariátu - to se u toho dobře bavila vždycky pár dní v roce.
Zatím naposledy jsme se potkali náhodou na Čerchově, poslední dobou totiž jezdívá s manželem na letní byt do Lesního Mnichova pod oním českofalckým kopcem. Ostatně v Řezně už nebydlí, rušné centrum kamenného města vyměnila za venkovský Irlaching u Schwandorfu (její manžel ale není sedlák, bydlí v Řezně a je činný na univerzitě v Augšpurku).
Co dál k ní? Bytostně patři do Frank a Švábska, i když kořeny hledá někde v evangelickém prostředí Durynského lesa.
Účastnila se před pár lety přípravy velké šumavské přeshraniční výstavy v Zwieselu - to asi nenajdete na internetu.
Myslím, že z jí překládaných děl do němčiny měla nejradši listy Boženy Němcové a pak Pole orná a válečná od Vančury... o jejích překladech je toho hodně všude. Velmi si považuje Bohuslava Reynka.
Působí na univerzitách - kdysi asi 5 let v ruském Petrohradě (tam zažila perestrojku - pamatuju např. na vyprávění, jak tam lidi vstávali v kinech, když dávali film Pokání od Tengize Abuladze, u nás taky tehdy velmi silně vnímaný atd. atd.), pak víc než pět let v Brně. To pak pendlovala se svojí "antilopou", jak říkávala bílé audině po tátovi, mezi Řeznem a Brnem s ideální zastávkou uprostřed ve Zlaté Koruně (240 km na obě strany). Později tedy na univerzitě v Řezně, Pasově a jinde v Bavořích a ve Frankách - úmyslně to dělím, protože ona taky. "Proboha! Franky nejsou Bavory" - její slova.
A osobní dojem: jestli mám v literatuře za nejlaskavějšího spisovatele Stiftera, pak za nejlaskavějšího člověka mám asi právě ji. S inteligentním, velmi jemným humorem.
Je činná v řadě učených a literárních česko-německých společností, bývá jejich častým a tvořivým účastníkem ... ale to už je zřejmé i z toho gůglu.
Miluje Bavorský a Falcký les s jejich nedílnými "doplňky" na české straně.
Zdravím srdečně a přeji košatící život vašemu dílu.


- - - - -
* Weißenburg in Bayern (BY) / Zlatá Koruna

Obrazové přílohy:
(ukázky)

První "popandemický" literární večer roku 2021 věnoval Adalbert-Stifter-Verein v Sudetoněmeckém domě jejímu překladu knihy Aleny Wagnerové o Mileně Jesenské (Wallstein Verlag, 2020) - na snímku je se Zuzanou JürgensovouPrvní "popandemický" literární večer roku 2021 věnoval Adalbert-Stifter-Verein v Sudetoněmeckém domě jejímu překladu knihy Aleny Wagnerové o Mileně Jesenské (Wallstein Verlag, 2020) - na snímku je se Zuzanou Jürgensovou
S českobudějovickým spisovatelem Jiřím Hájíčkem

zobrazit všechny přílohy

TOPlist