logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MATTHIAS KALINA VON JÄTHENSTEIN

Sigmund von Birken, korunovaný císařský básník rodem z Čech

Jakkoli tento věhlasný básník, životopisec a plodný spisovatel dobyl si své vzdělání i vavřínovou korunu v Německu, smí být řazen k domácím (v originále "vaterländisch", což značí "vlastenecký" v dobovém ovšem významu - pozn. překl.) spisovatelům a učencům hned z dvojího důvodu, poněvadž totiž on i jeho otec se narodili v Čechách, kam se kdysi přistěhoval už jeho děd. Jeho praděd Wolfgang byl pastorem ve Stollbergu. Děd Daniel, který po tehdejším způsobu překládal své příjmení na latinské Betulius, byl za utrakvistických časů povolán jako pastor do obce Frauenreuth (nyní Kopanina) na Chebsku. Jeho syn Daniel, rozumí se otec našeho Sigmunda, získal pak úřad pastora ve Wildensteinu (dnes Skalná) u Chebu (Eger). Tam se (rozuměj ve Skalné - pozn. překl.) 25. dubna 1626 Sigmund narodil.
Už v roce 1629 musel otec Daniel se svou chotí Veronikou, dcerou norimberského měšťana Michaela Kobnera, i se svým sotva 3 roky starým synkem Sigmundem opustit jako protestant, který nechtěl přestoupit ke katolickému náboženství, na nejvyšší vynesený příkaz svou vlast. Vydal se zprvu se svou rodinou do ne tak vzdálené obce Hohenberg ležící při řece Ohři (Eger) na samé české hranici, poněvadž se jako mnozí exulanti i on kojil nadějí, že se bude moci brzy do vlasti opět vrátit. Když se ty naděje rozplynuly, putoval do Bayreuthu, a když tam nenašel obživu, dál do Norimberka (Nürnberg), města, které vůbec účastně přijímalo české exulanty a kde si Daniel Birken sliboval nalézt a také nalezl podporu u svého zámožného tchána.
Rok 1632, pro Norimberk tolik památný tím, že se v blízkosti toho dosud kvetoucího obchodního města nadlouho v opevněném ležení usídlil s početnými vojsky švédský král Gustav Adolf a s ním frýdlantský vévoda Valdštejn, způsobil následně i takovou nouzi o potraviny, že korec žita stál 24 tolarů a i rodina Birkenova a Kobnerova ovšem strádala veškerým nedostatkem. Roku 1633 zemřela následky válečných útrap a hladu, jakož i epidemie v Norimberku propuknuvší - zemřelo tam tenkrát na 12 000 obyvatel města - i Sigmundova matka.
On sám nabyl v norimberské škole U Ducha svatého ("an der heiligen Geistschule") vzdělání v základech nauk. Na nově zřízeném gymnáziu obeznámil se pod vedením učeného Johanna Michaela Dillherra i s klasickou literaturou a filosofií. Otec chtěl, aby se věnoval teologii, po jeho smrti roku 1642 však příbuzní hodlali nebožtíkova syna přimět spíše k obchodní činnosti. Birkenův talent ovšem vábilo básnické umění a další studia práv. Dillherr podpořil jeho sklony nejen svou radou rodině, ale dával šestnáctiletému tehdy jinochovi i soukromé hodiny jako přípravu k jeho vstupu na univerzitu.
Birken vstoupil na její půdu v Jeně roku 1643 a zaměřil se zvláště na rétoriku a básnictví, na filosofii a právní vědu. Slavný Johann Musäus tam tehdy přednášel dějiny a poezii, Daniel Stahl filosofii a doktor Kraus právo.
Ukájet svou touhu po vědění nebylo však Birkenovi v tom sídle Múz dopřáno dlouho: už v roce 1644 se musel vrátit do Norimberka k příbuzným, poněvadž dědictví po rodičích, z něhož v Jeně žil, bylo vyčerpáno. Využil však svá akademická léta k vědeckému vzdělání natolik výtečně, že plody jeho přirozených vloh a také několik německých básní, které se mu podařilo mezitím zveřejnit, vzbudily pozornost básnického sdružení, jemuž v Norimberku právě tenkrát dali vzklíčit pod jménem Pegnitzkého či korunovaného Květinového řádu Georg Philipp Harsdörfer a Johann Klaj (Pegnice je, jak známo, řeka protékající starobylým Norimberkem a členové sdružení se nazývali i Pegnitzschäfer, tj. Pegničtí pastýři - pozn. překl.). Birken byl do řádu přijat pod jménem Floridan a inspirován tím uznáním i pobídkami "řádových představených", dokázal svými básněmi už v 19 letech věku dosáhnout širšího uznání.
Vévoda August von Braunschweig-Wolfenbüttel si ho zvolil za vychovatele princů Antona Ullricha a Ferdinanda Albrechta. Dvorský život nepřirostl ovšem našemu básnickému géniovi k srdci nadlouho; vévoda ho na jeho vlastní žádost v přízni propustil a obdaroval, takže Birken mohl podniknout cestu po Dolním Sasku.
Byl na té své cestě přizván vévodou zu Zelle k vyučování jeho dcery do Dannebergu a také v Lübecku dostal nabídku převzít výchovu dvou mladých pánů von Bowisch. Poněvadž však tehdy (1648) měly být po předběžném uzavření Vestfálského míru projednány a stvrzeny právě v Norimberku zevrubněji jeho jednotlivé body, spěchal Birken do tohoto svého druhého domova, aby tam před tolika vznešenými vladaři a ještě početnějšími vyslanci snad všech tehdejších evropských dvorů dal se zaskvět svému nadání a postaral se tak i o své budoucí hmotné zajištění.
Ohlas, který si už stačil vydobýt svými básněmi, svými cestami i výchovnými výsledky, měl za následek, že mu tam byli hned svěřováni synové předních norimberských domů k soukromým hodinám státovědy a básnického umění. Novou pozici mu ovšem získala zejména řeč, kterou pronesl v přítomnosti všech vyslanců a rady svobodného města Norimberka o německém míru se vzácnou výmluvností a líbivou elegancí.
Když byla Ferdinandu III. přichystána v Norimberku zástupci německé říše velká mírová slavnost s velkolepou hostinou, byl jejími pořadateli vyzván právě Birken, aby ozdobil tu událost uvedením původní německé činohry. Nejenže ji dodal, nýbrž také vybral mladé šlechtice jako představitele jejích jednotlivých rolí. Hra měla všeobecný úspěch, zvláště ze strany císařovy, který po nejlepších doporučeních, jakých se od císařského vyslance knížete Piccolominiho a od hraběte von Windischgrätze dostalo kvalitám, znalostem, nadání a bezúhonnosti autorově, povýšil Birkena do šlechtického stavu s titulem Comes palatinus, korunoval jej na básníka a odměnil ještě zlatým řetězem s podobiznou císařovou, raženou rovněž ve zlatě. I císař Leopold I. odměnil učenost a literární výsledky Birkenovy v roce 1666 týmž zlatým řetězem s podobou vlastní.
Roku 1658 byl básník zvolen členem tzv. Fruchtbringende Gesellschaft (česky řečeno asi Plodonosná společnost) zvané také Palmenorden (Palmový řád) a založené ve Výmaru už v roce 1617 k "obnovení čistoty německé řeči" (spíše bychom asi dnes řekli za účelem tříbení literárního jazyka - pozn. překl.). Jejím tehdejším představeným byl sám výmarský vévoda Wilhelm a Birken získal podle obyčeje toho literárního sdružení "řádové" jméno, které mělo označovat cosi jako odlišení členské hodnosti. V jeho případě to bylo označení "der Erwachsene", tj. "dospělý". V roce 1679 byl pak přijat za člena Akademie věd v Padově.
Birken se nedožil nijak vysokého věku, který by za příhodných vnějších okolností jistě přál jeho další plodné a tolik prospěšné literární tvorbě. Zemřel 12. června 1681 ve svých 56 letech v Norimberku na náhlý záchvat mrtvice. Všichni jeho současníci udávali opravdovou, neokázalou zbožnost, založenou na skutečně vnitřním přesvědčení, vzácnou upřímnost a poctivost srdce jako hlavní rysy Birkenova charakteru.
Památníkem jeho zbožnosti zůstávají ostatně jeho duchovní písně, z nichž více než 50 pro ryzost svého povznášejícího výrazu se stalo součástí protestantských zpěvníků.


Monatschrift der Gesellschaft des vaterländischen Museum in Böhmen, 1829, květen, s. 430-436

Příspěvek o Sigmundu von Birken a jeho šlechtickém básnickém žáku Gottliebovi von Windischgrätz tvořil onehdy snad nejobsáhlejší text přednesený na klatovském sympoziu Znovuobjevená Šumava, kterého jsem se i když jen spíše pasivně zúčastnil v posledních zářijových dnech roku 1995. Četla tam tenkrát ze svého čerstvého díla Jirschi oder die Flucht ins Pianino Gertrud Fusseneggerová, o které hovořil v úvodní eseji o šumavské literatuře jako pojmu Walter Zettl. Birkenovo jméno si získalo takový prostor zejména díky klatovskému archívu a rodinnému archívu Windischgrätzů v něm uloženému po dobu renovace kladrubského kláštera. Nás tu však zajímá i osoba autora stati, kterou zveřejnil v květnu 1829 měsíčník Společnosti Vlasteneckého muzea. "Zapomenutý Budějovičan" Kalina z Jäthensteinu v tom textu chtěl oslavit právě český původ jednoho z nejoceňovanějších německých básníků času baroka, předcházejícího přece o pouhé století dobu německého a českého obrození. Měla být zachována jakási kontinuita přes šumavské hraniční hřebeny, než se právě ony staly v dobách následujících národním rozhraním. Zejména Budějovice se staly živým dokladem všech proměn doby, která si s převraty doby Birkenovy věru neměla co vyčítat. Kalina pocházel z přední budějovické měšťanské rodiny, otec byl městským radním a byl roku 1810 povýšen do šlechtického stavu, za základ přídomku "Jäthenstein" zvolil přitom dívčí jméno své choti roz. Jäthové. Syn Matyáš se jim narodil 10. ledna 1772, po budějovickém gymnáziu vystudoval v Praze filosofii a práva a dosáhl posléze na právnické fakultě roku 1819 hodnosti děkana. Rok předtím se stal členem Královské české společnosti nauk. Tři léta ji pak i řídil jako její direktor, v letech 1831-1839 byl jejím sekretářem a tu funkci předal do rukou Františka Palackého. S Palackým, jehož byl osobním přítelem, a také s Jungmannem to on byl v delegaci výboru Společnosti u hraběte Kolowrata, když ten doporučil, aby se více věnovali domácí literatuře se známou připomínkou, že jsme ovšem stále jen jeden národ. Jedna generace si tu podávala ruku s druhou. Když Kalina v letech 1838-1845 vydával německy časopis "Belehrungs- und Unterhaltungsblatt für den Landmann und kleinen Gewerbemann Böhmens", musil se o českou verzi v překladu postarat Jan Nepomuk Štěpánek, mimochodem i autor tehdy tak populární hry Čech a Němec (byla to také vůbec prvá česká hra v Kalinových rodných Budějovicích, uvedená tu roku 1839 německými ochotníky). Budějovice udělily svému rodákovi už roku 1815 čestné občanství, za korunovace v roce 1836 byl Kalina povýšen do stavu rytířského a dva roky nato uveden do zemského sněmu. 6. ledna 1848 zemřel na svém statku Zvíkovci u Rokycan a byl tam i pohřben. Zanechal po sobě 3 děti, 18 vnuků a 5 pravnuků, především se však v jeho německých pracích o dějinách Budějovic a zřízení jeho biskupství, o českých spisovatelích a učencích na způsob Veleslavínova Kalendáře historického dosud organicky pojí staré a nové Čechy, Čechy obojího jazyka. Jeho "německá odnož" jako třeba právě v Birkenově postavě mohla být pokládána za stejně ostré šlehnutí ohonu heraldického zemského lva jako ta druhá sotva se rodící. Škoda: dobře řvals, starý lve!

- - - - -
* České Budějovice / † † † Zvíkovec

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jeho portrét v siluetě na skle s papírem a hedvábím z doby kolem roku 1795 ve fondu Národního muzea v Praze
Jeho dcera Marie, provdaná za pražského advokáta JUDr. Jakuba Daublebského ze Sternecku (1800-1878), rovněž rodáka z Českých Budějovic
Obálka (1845) české verze prvního svazku 7. ročníku jeho periodika Belehrungs- und Unterhaltungsblatt für den Landmann und kleinen Gewerbemann Böhmens (Ponaučné i zábavné Listy pro polní hospodáře a řemeslníky v Čechách)
Latinsky ještě psaný záznam z českobudějovické matriky o jeho narození v rodině Mathiase Kaliny a jeho choti Ludmily
Rodné Budějovice na barevné litografii Augusta Hauna (1864)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist