logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

OTTO JUNGMAIR

Jedna neznámá fotografie Adalberta Stiftera

Když před Vánocemi roku 1867 vzdal mladý literární historik Dr. Anton Schlossar ze Štýrského Hradce (Graz) tehdy už nemocnému Adalbertu Stifterovi (je i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) hold svým známým dopisem, odpověděl mu adresát se současným věnováním jedné své fotografie i těmito slovy: " Die Photographie, welche ich Ihnen sende, ist ungefähr sechs Jahre alt. Ich habe keine jüngere." (tj. "Fotografie, kterou Vám posílám, je asi šest let stará. Novější nemám." - pozn. překl.) K tomuto časovému bodu - tj. ke dni 23. prosince 1867 - tedy později ve známost vešlé poslední snímky spisovatele zachycující ještě neexistovaly. Dne 10. listopadu posílá Stifter svou velkou podobenku, pořízenou lineckým fotografem neznámého jména, kterou asi svému mladému ctiteli ze Štýrského Hradce věnovat nechtěl, své přítelkyni svobodné paní von Eichendorffové. Napsal k tomu: "Meiner Gattin ließ ich zu ihrem Geburtstage eine große Photographie von mir machen, und gab sie ihr als Erinnerung an mein Kranksein, das noch in dem Bilde zu sehen ist und an meine Wiedergenesung." (tj. "Mé manželce jsem nechal k jejím narozeninám pořídit mou velkou fotografii, kterou ode mě dostala darem jako vzpomínku na mou nemoc, na tom snímku dosud patrnou, a na moje zotavení." - pozn. překl.) - Šlo o velký oválný snímek, opatrovaný v hornoplánském Stifterově rodném domě a později ve Stifterově jizbě tamního Šumavského muzea, kam ho daroval Stifterův bratr Johann, jemuž ho spisovatel předal za své poslední cesty k hrobu matčinu. K této Stifterově cestě došlo koncem října roku 1867. V mé knize "Adalbert Stifters Linzer Jahre" (tj. "Linecká léta Adalberta Stiftera" - pozn. překl.), vyšlé jako 7. svazek edice "Schriftenreihe des Adalbert Stifter-Institutes des Landes Oberösterreich /ASILO/", jsem na s. 304 dal ten snímek reprodukovat.
V krásném úvodu ke Stifterovu románu "Witiko" (Verlag der Literarischen Adalbert Stifter-Gesellschaft in Eger, 1930) Franz Hüller (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) poprvé předeslal textu dotud neznámou fotografii spisovatelovu, znovu pak doprovázející také nové vydání této knihy (Schriftenreihe des Adalbert Stifter-Institutes des Landes Oberösterreich, sv. 5). Originál snímku ve vizitkovém formátu se ztratil při Hüllerově vycestování z jeho sudetoněmeckého domicilu v roce 1945 s jeho kufrem, Čechy zabaveným. Druhý týž snímek vlastní člen našeho institutu (rozuměj ASILO - pozn. překl.) Andreas Markus (také on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v Linci. Ani na něm se nestkáváme s nijakým označením firmy. Podle shora citovaného Stifterova dopisu a výmluvné výrazové síly těchto fotografií vznikl Hüllerem poprvé publikovaný snímek bezpochyby až po shora zmíněné velké fotografii a je tedy poslední nám dochovanou fotografickou podobenkou (v originále "auf uns gekommene Aufnahme" - pozn. překl.) Stifterovou.
V létě tohoto roku (publikováno v roce 1958 - pozn. překl.) mne navštívila Stifterova prapraneteř, paní Margarete Rapholdová, roz. Boričová, cestou z Bückeburgu v Německu do Stifterových rodných míst (v originále "in die Stifterlandschaft" - pozn. překl.) a ukázala mi variantu této poslední fotografie, zachycující spisovatelovu podobu. Ta varianta pocházela z majetku jejího otce, vnuka Stifterovy sestry Anny Marie, provdané Schopperové. Otec vzal při svém vystěhování do Vídně (v originále "als dieser nach Wien auswanderte" - pozn. překl.) tu fotografii vedle jiných vzácných upomínek na spisovatele z Horní Plané (v originále "an den Dichter von Oberplan nach Wien" - pozn. překl.) s sebou. Manžel současné majitelky byl během poslední války služebně vyslán z Vídně do jedné muniční továrny v Magdeburgu a pak odveden k wehrmachtu. Během jeho nepřítomnosti byl byt manželského páru v Magdeburgu zničen bombardováním. S výjimkou této fotografie tak provždy zmizely ze světa pečlivě Rapholdovými opatrované stifterovské upomínky.
Linecký institut (rozuměj ASILO - pozn. překl.) dal s majitelčiným svolením pořídit kopii snímku, která je zde v jejím čtvrtletníku publikována poprvé (v Kohoutím kříži ji najdeme reprodukovánu v obrazové příloze stránek Adalberta Stiftera, jinou "poslední" fotografii Stifterovu i v obrazové příloze stránek Wilhelma Formanna - pozn. překl.).
"Ecce homo!" (tj. "Ejhle člověk!" - pozn. překl.) napsal kdysi Franz Hüller k jím reprodukované fotografii. Zatímco na té podobence k románu "Witiko" "die weißen wohl gepflegten Hände des Dichters" (tj. "bílé dobře pěstěné spisovatelovy ruce" - pozn. překl.) - o nichž se zmiňuje Emilie Binzerová (rovněž samostatně zastoupená na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ve svém slově na rozloučenou se Stifterem, jehož Hüller nazývá neúnavným literárním "dělníkem a brusičem" (v originále "Arbeiter und Feiler" - pozn. překl.) s rukama, které "abwehrend gegen die Dinge dieser Welt sich verschränken" (tj. "se jako na obranu kříží před věcmi tohoto světa" - pozn. překl.) a skrývají pod kabátem, spočívají na této "nové" fotografii jakoby v rezignaci a svátečním oddechu po práci na spisovatelově klíně. Jeho pohled směřuje světu ztracen a života se odříkaje kamsi na druhou stranu, kamsi do daleka (v originále "in Jenseitsfernen" - pozn. překl.).


Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahresschrift, 1958, č. 3-4, s. 91-92

Vznik Stifterovy mistrovské novely "Bergkristall"*

Mezi mnoha povídkami našeho velkého básníka prózy Adalberta Stiftera je novela "Bergkristall (do češtiny přeložená pod názvy "Horský křišťál", "Štědrý večer" i "Ledovec" - pozn. překl.) ze sbírky "Pestré kameny" (v originále "Bunte Steine" - pozn. překl.) považována za "perlu" jeho vypravěčského umění. Těmi nejprostšími, nejskromnějšími prostředky líčení přírody a lidí dosahuje tu autor na svém uměleckém vrcholu maximální účinnosti. Jako v mnoha jiných jeho povídkách nacházíme i tady tři niterné mocnosti jako hybatele jeho umění, jako zdroj, z něhož utváří svá díla. Oko malíře Adalberta Stiftera, jehož malířská pozůstalost ve vídeňské sbírce (v originále "in der Wiener Adalbert-Stifter-Sammlung" - pozn. překl.) vykazuje významně vysokou úroveň, postihuje z jevů a nálad to podstatné a vtiskuje to nesmazatelně do paměti. Přírodovědec ve Stifterovi jde po podstatě jevů, zkoumá a prohlubuje smyslový vjem. Konečně génius vypravěčův formuje celý zážitek jednoduchými prostředky svého jazyka na naléhavě plasticky působící umělecké dílo. Vizionářská schopnost jeho fantazie ho navíc činí schopným zpodobovat krajiny a přírodní nálady nad vlastní smyslový vjem tak přesvědčivě, jak je svým tělesným zrakem nikdy spatřit nemůžeme: tak třeba Gardské jezero s okolím v povídce "Zwei Schwestern", stepní ráz uherské puszty v próze "Brigitta" či zvlášť barvitě pak vylíčená liduprázdná pouštní dálava v novele "Abdias".
K této trojici inspirativních niterných sil, z nichž rostou Stifterova vyprávění, můžeme však v případě mistrovské novely "Bergkristall" přičinit ještě jeden další vhled do procesu vzniku jeho prací, poněvadž máme z jedné vzpomínky se Stifterem blízce spřáteleného Friedricha Simonyho, proslulého "objevitele" Dachsteinu, podrobnou informaci o bezprostředním podnětu k napsání právě zmíněné novely. Friedrich Simony (nemanželský syn armádního lékaře, rodák z Hrochova Týnce /Hrochowoteinitz/ v okrese Chrudim a od raného dětství sirotek bez otce i matky, žil v letech 1813-1896 - pozn. překl.), vedle svých výzkumů oblasti pohoří Dachstein i zakladatel muzea v Hallstattu, později už coby profesor vídeňské univerzity i zakladatel jejího Geografického ústavu, působil ve svém mládí současně se Stifterem v roli domácího učitele dětí kancléře Metternicha a od té doby ho se spisovatelem pojilo trvalé přátelství. Simonyho chata na Dachsteinu je trvalou připomínkou jeho osobnosti, kterou Stifter ve svém románě "Nachsommer" (v českém překladu "Pozdní léto" - pozn. překl.) přátelsky zvěčnil v postavě mladého přírodovědce Heinricha Drendorfa. Simony jako prvý strávil několik zimních dnů a nocí na dachsteinském ledovci a množství horských motivů zachytil i jako výtečný kreslíř.
V létě roku 1845 podnikl Stifter ze svého letního pobytu v Linci výlet do hor, za něhož učinil zastávku v Gmundenu a pak i v Hallstattu, kde navštívil tam žijícího Simonyho. Přítele nezastihl doma a poněvadž se blížila prudká bouře, zašel se svou chotí Amalií na hallstattský hřbitov, aby odtud mohli pozorovat přírodní divadlo. Simony mezitím dorazil z horského putování u Obertraun a líčí nám svou nebezpečnou plavbu do Hallstattu přes jezero bičované bouří jezero takto (německý originál v českém překladu - pozn. překl.):
"Já a můj průvodce opřeli jsme se vší silou do vesel, poněvadž bylo jisté, že v nejbližší době propukne bouře. Krátce předtím jen sotva znatelné vzdálené hřmění vzrostlo do daleko znějícího rachotu a v horských rozsedlinách zazněl hukot blížící se vichřice. Teď bylo třeba vynaložit to nejvyšší úsilí, vesla zabírala stále rychleji a rychleji, stále namáhavěji zápasil rozhoupaný člun s vlnami dorážejícími naň ze všech stran až konečně - ještě poslední vypětí - a prostřed vzedmuté příbojové vlny dorazilo plavidlo konečně k přístavní hrázi." Ve svém hallstattském bytě se Simony dověděl o přítelově návštěvě, kterého nato vyhledal na nádherně položeném zdejším hřbitově. Píše o tom (i zde uvádíme německý originál v českém překladu - pozn. překl.): "Několik kroků přede mnou opíral se pár dvou přivinutých k sobě lidí o kamenné zábradlí terasy a hleděl do strašlivé vřavy, rozpoutané bouří. Ohlušující, ozvěnou ze všch okolních hor se navracející hromobití a burácení naplňovalo ovzduší, dole vlnící se, pěnící příboj vzduté vody jezera, nahoře divoký zápas navzájem se prostupujících, planoucích a valících se mračen. Vysokými, husou mříží chráněnými klenutými okny domu Božího lomcoval orkán zuřící kolem tak, že je hrozil každou chvíli roztříštit je na tisíce střepů, za kostelem sténal bukový les a kříže nad tichými rovy řinčely a cvakaly, jako by nastával poslední soud. Chvíli poté, co bouře dozněla, pozdravil se pár starých známých. Když se Stifterova manželka, cítící se přece jen trochu vyčerpanou, uložila k odpočinku v nejlepší místnosti domu, byla námi dvěma přes pokračující déšť podniknuta vycházka údolím Echerntal. To, co jsem dříve za Stifterových spisů jen zprostředkovaně vyrozumíval, vystoupilo teď přede mnou ve vší živoucí síle. Byl to dvojí směr jeho nazírání přírody. V popředí stálo čistě umělecké chápání krajinných objektů až do jejich nejskrytějších detailů;
vedle něho však se projevovalo úsilí to viděné i vědecky vyložit. Ještě ho vidím před sebou, jak se náhle zastavil před skalní skupinou za Echernským mlýnem, známou svou krásou, načež ji začal kreslit a malovat pouhými slovy. ,Nichts fehlt zu dem Bilde als eine passende Staffage,' (tj. ,Nic tomu obrazu nechybí než nějaká vhodná stafáž,' - pozn. překl.) uzavřel můj průvodce svou řeč a - jako by nějaká vlídná lesní víla přispěchala jeho přání vyplnit - vynořil se v následujícím okamžiku za kamennými balvany pár boubelatých, mile hledících dětí s obrovitými plstěnými klobouky na hlavičkách a na zádech se zcela deštěm promoklými plátěnými nůšemi na trávu, nabízející nám ke koupi lesní jahody. Stifter na ten obchod ihned přistoupil, s tím ovšem, že děti ty jahody samy snědí a budou nám vyprávět, odkud jdou a kde během toho povětří byly. Vydaly se ráno na Wiesalm, aby donesly dědečkovi (v originále "Ähnl" - pozn. překl.) od maminky jídlo. Pak sbíraly jahody na pasece při hoře Ursprungkogel (959 m nad mořem - pozn. překl.) a když "se udělalo škaredě" (v originále "wie aber das Wetter ,gar zu garstig getan' habe" - pozn. překl.), doplazily se pod jednu převislou skálu (v originále "hinter einen ,Palfen', einen überhängenden Felsen" - pozn. překl.), kde zůstaly, až přestalo hřmít a "jetzt sind wir da - " (v originále "teď jsme tady - " - pozn. překl.), srdnatě přitom lovily rukama jahody v košíčku, dívaly se nám do tváře jako nějací staří známí a klábosily ve vší prostosrdečnosti dál o dědečkovi a o mamince atd., dokud nebyl s jahodami konec a Stifter neposlal malé horské poutníčky s nějakým dárkem na rozloučenou na jejich cestu domů. I my se obrátili k návratu. Už se stmívalo, když jsme po stezce zvané Waldbachsteg (také Waldbachsteig - pozn. překl.) pod vodopády Strub (také Waldbachstrub - pozn. překl.). Potok Waldbach, který se tu valí dolů obrovitou skalní puklinou, zaručuje svou stálou vodní spoustou z tajícího sněhu a bouřkových lijáků nepopsatelně velkolepý pohled (to při lavičce pod ním je umístěna tabule s popisem setkání Stiftera a Simonyho s oněmi dvěma dětmi, jak je líčí třeba anekdota Ludwiga Rosenbergera, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, viz webová adresa http://gutenberg.spiegel.de/buch/adalbert-stifter-anekdoten-216/1 - pozn. překl.). Z mléčně bílých vln víří celá oblaka vodního prachu, který se jako mlha tratí do lesnatých srázů poblíž a zahaluje jako nějaký šlojíř skalní stěnu za sebou.
Připomínka periodického, s průběhem denního a ročního tání ledovce na Dachsteinu souvisejícího kolísání hladiny Waldbachu dala mi podnět, abych pohovořil o své první návštěvě Karls-Eisfeldu (jiné jen označení dachsteinského ledovce - pozn. překl.) a vylíčil přitom ledovou jeskyni, díky níž se mi podařilo prorazit pod ledovcem významnou chodbu.
Poněvadž kvůli prudkému lijáku byl nějaký podnik na venku příliš dobrodružný, pozval jsem Stiftera, aby se u mě zatím zařídil jako doma. Se zcela neobyčejným zájmem obíral se nyní dlouze v mém bytě oním poměrně věrně mnou vymalovaným obrazem ledovcové jeskyně, jak jsem ji svým vypravováním vylíčil. Náhle řekl: ,Ich habe mir jetzt das Kinderpaar in diesen blauen Eisdom versetzt gedacht; welch ein Gegensatz wäre dies liebliche, aufknospende, frisch pulsierende Menschenleben zu den grauenhaft prächtigen, starren, todeskalten Umrahmung! Vielleicht stehle ich Ihnen einmal dieses Bild, wenn Sie nicht vorziehen, es selbst unter die Leute zu bringen.' (tj. ,Viděl jsem teď v duchu ten pár dětí přesazen do onoho modrého ledového dómu; jaký jen protiklad líbezného, v samém svěžím rozpuku pulzujícího lidského života by to byl k hrozivé nádheře nehybného, smrtně mrazivého orámování! Snad vám jednou uzmu ten obraz, nedáte-li přednost tomu přinést ho lidem sám!' - pozn. překl.) - Nu, poskytl ho teď lidem on a jeho ,Bergkristall' to činí s tak nenapodobitelnou krásou, že by to žádný člověk nemohl dokázat pěkněji." Tak nás zpravuje Friedrich Simony.

Děj a obsah povídky "Bergkristall" jsou prosté jako je tomu téměř u všech Stifterových povídek. Jako v pohádce pro děti jsou také zde dvě děti - starší chlapec Konrad a jeho mladší sestřička Sanna o Štědrém večeru vyslány ze vsi Gschaid - položené na hoře Gars - dá se přitom myslet na Gosau - z chráněného řádu domáckého společenství přes pohoří "Rals" za zářivě krásného počasí k prarodičům do Millstattu a poté od nich, s dárky a jídlem na posilněnou zase včas vypraveny na cestu domů. A tu počíná grandiózní, v naší literatuře asi jedinečné líčení osamělého horského putování obou dětí sněhem a ledem: nastává tichý sněhopad, který ovšem stále více a více sílí, svede je s cesty a vystaví je samotě a zbloudění. Myslí si, že scházejí dolů a přitom vystupují nahoru, svedeni zasněženým bezcestím. Stále znovu se vyskytují na dvou listech textu slova: "sie wollten", sie versuchten", "aber sie konnten nicht" (tj. "chtěli", "pokoušeli se", "ale nemohli" - pozn. překl.). Stoupání bylo klesáním, chůze vpřed mířila nazpátek, pohyb v kruhu byl zoufalým setrváváním na místě. "Sie wollten jenseits wieder hinab klettern," píše se tam, "aber es gab keiner Jenseits!" (v českém překladu Anny Siebenscheinové pod titulem "Ledovec" ve svazku "Hvozd" /nakladatelství Růže 1968/: "Na druhé straně chtěli zase slézt dolů. Ale nebyla žádná druhá strana." - pozn. překl.) Konečně dospěli, donuceni k tomu skalami tyčícími se po obou stranách, do velké ledové síně, klenuté jeskyně pod ledovcem, modré jako nic na tomto světě, jakoby snad ulité ze skla barvy nebeské modři. Před tou děsivou hrůzostrašnou modří, před tím démonickým odrazem oblohy děti prchly ven z jeskyně. Byly však, kamkoli se jen obrátily, obklopeny novými, neprostupně tuhými ledovými stěnami, jež jim zastupovaly cestu. Konečně po dlouhém bloudění kolem dokola nalezly skalní jeskyni, ve které mohly strávit noc. V přízračně tíživém tichu ledového světa slyšely jen hrozivý praskot ledu, jako by se snad měla rozestoupit půda pod jejich nohama. Tento prapůvodní hlas chaotických přírodních mocností je však udržoval bdělé a plašil jejich spánek, který by jim dojista přinesl smrt. Sněžení mezitím ustalo. Široce otevřenýma očima patřily do nekonečného hvězdného světa venku, v jehož klenbě rozkvetl zelený třpyt polární záře, vprostřed které se malé Senně zdálo spatřit Ježíška. Dole v údolí se lidem rozezněly vánoční zvony, ke sluchu dětí však jejich hlas nedolehl. Konečně počalo svítat. Příroda a její tajemná moc, která je udržela bdělé, dala jim nyní v hloubi jasu časného jitra rozeznat signály obyvatel Gschaidu, kteří se (s pastýřským rohem a červeným praporem - pozn. překl.) je vydali společně hledat. Byly opětně vráceny řádu vsi a domova.

Ten svět znovu zvěděl o divu Vánoc, který zachránil zbloudilé skrze moc přírody a dětskou houževnatost. Tam, kde všechny smysly a všechno vědění selhaly, zůstal dětem v jejich nevědomosti jen kus a klenot přírody, jen nezlomná důvěra, s níž ustavičně hledající a kupředu směřující chlapec vytrval na své dráze s pocitem odpovědnosti za svou mladší sestru, děvčátko pak ho s touže nezlomnou příchylností a důvěrou následovalo. Ta ve všem zmatení její stále znovu zaznívající slova: "Ja, Konrad," (tj. "Ano, Konráde." - pozn. překl.) znějí čtenáři jako nějaký vánoční zvon plný pokoje a míru, nad chaotickou ledovou říší se vznášející do širé, jasem se chvějící nebeské záplavy.
V povídce "Bergkristall" vykresluje Stifter konečné a rozhodné ohrožení a dává nekonečnému mlčení ledového světa zaznít neokázalými prostředky svého zázračného jazykového umění. Veškeré zvláštnosti jeho velkého umění jsou tu sjednoceny k plné naléhavosti účinku.
Poté, co se vrátil ze svého významuplného výletu do světa velehor a za svým přítelem z mládí zpět na místo svého letního pobytu v Linci, sepsal Stifter, jak to sám dosvědčuje, svou mistrovskou novelu ve zdejším "Gstöttnerhofu", dnešní továrně na lihoviny Kirchmayr v Urfahru, "im nettesten Bauernhaus in absoluten Muße und Stille" (tj. "v tom nejpěknějším selském stavení v absolutní pohodě a tichu" - pozn. překl.). Vídeňský časopis "Die Gegenwart", kterému ji předal do tisku, ohlásil text už ve svém říjnovém čísle ročníku 1845 slovy: "Der liebenswürdige Stifter lebte drei Monate auf einem Bauernhof bei Linz und ließ sich von seiner Vertrauten, der Natur, neue Geheimnisse offenbaren, die er uns dann wohl in einer traulichen Stunde wieder erraten wird." (tj. "Milý /doslova "láskyhodný"/ Stifter žil tři měsíce na jednom selském statku u Lince a dal si od své důvěrnice přírody vyjevit nová tajemství, která nám snad zase v důvěrné hodince vyzradí." - pozn. překl.) Vánoční číslo časopisu přineslo pak už novelu pod titulem "Das heilige Abend" v prvém jejím otištění. Adalbert Stifter však, málokdy spokojený se svými pracemi a stále je pilující a vylepšující, přepracoval pak novelu k přijetí do sbírky "Bunte Steine" znovu, přičemž dostala i nový titul "Bergkristall". Psal současně, stále ještě s úpravou nespokojen, svému nakladateli a příteli Gustavu Heckenastovi v dopise s datem 30. srpna 1852: "Hätte ich nur zum ,Bergkristall', der durch die Revision nur erst einen Schliff bekommen hat, die Möglichkeit, in späterer Zeit ihn noch einmal zu reinigen und zu fassen, bei allen Himmelsmächten, er könnte noch ein Diamant werden!" (tj. "Kdybych jen měl někdy později možnost, abych "Bergkristall, který revizí dostal teprve prvý obrus, ještě jednou očistil a opracoval, při všech nebeských mocnostech, mohl by z něho ještě být i démant!" - pozn. překl.) K nějakému dalšímu přepracování novely už naštěstí nikdy nedošlo.
Nám, jejím vděčným dnešním čtenářům, platí stejně jako kdysi veřejné kritice při vydání sbírky "Bunte Steine" na jaře roku 1853 tato mistrovská novela Adalberta Stiftera i bez novějšího vybroušení za onen skutečný démant mezi "pestrými kameny", jakož za vzácný drahokam v básnické koruně Stifterově.

LITERATURA
Dopis Friedricha Simonyho Emilu Kuhovi (i ten má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) in: Emil Kuh, "Zwei Dichter Österreichs (Franz Grillparzer - Adalbert Stifter)", Verlag Gustav Heckenast, Pest 1872, s. 474-476.
Fritz Krökel, "Stifters Freundschaft mit dem Alpenforscher Friedrich Simony". In: Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahresschrift, 1955, č. 3-4, s. 99-117.
Otto Jungmair, "Adlabert Stifters Linzer Jahre. Ein Kalendarium". Schriftenreihe des Adalbert Stifter-Institutes des Landes Oberösterreich, sv. 7, 360 s.. Verlag Stiassny, Štýrský Hradec, 1958, s. 12-16.


Oberösterreichischer Heimatblätter, 1968, č. 3-4, s. 3-6

Zlomek Stifterovy povídky "Der Pechbrenner"

Z mnoha rukopisů Adalberta Stiftera, které byly z jeho pozůstalosti vinou vandalského neporozumění příbuzných rozstříhány na malé pásky a vydávány tak sběratelům autogramů a návštěvníkům spisovatelova rodného domu v Horní Plané, takže se rozletěly do všech světa stran (v originále "und so in alle Winde zerflatterten" - pozn. překl.), dostal se mi do rukou zlomek povídky "Die Pechbrenner" (tj. "Smolaři" - pozn. překl.) - tedy původního tvaru povídky "Granit" (tj. "Žula" - pozn. překl.) ze sbírky "Bunte Steine" - jehož majitel, pan Franz Kaiser z Lince, mi jej přenechal k publicistickému využití. Současný vlastník získal tento dokument od lineckého notáře Dr. Moritze Sponnera, který ho zase koupil ve vídeňském knižním antikvariátě. Na zadní straně velkého listu bledě šedomodrého papíru o rozměrech 21x12,6 cm se nachází velice vybledlý a sotva rozluštitelný nápis: "Zur Erinnerung an Adalbert Stifter bekommen von F... Stifter (Frau Stifter?) in Oberplan am 12. IX. 02. Ca. Kutschera." (tj. "V upomínku na Adalberta Stiftera získáno od F... Stifter /paní Stifterové?/ v Horní Plané dne 12. září roku 1902. Ca. Kutschera." - pozn. překl.)
Poněvadž není znám žádný Stifterův příbuzný, jehož křestní jméno by začínalo písmenem "F", dá se předpokládat, že je "F.. Stifter" třeba číst "Frau Stifter" a že jde o Stifterovu neteř paní Idu Mayer-Stifterovou, která se snažila zastupovat spisovatelovu památku v jeho rodišti a jak já sám vím z mnoha návštěv Horní Plané, rozdělovala i Stifterovy "autogramy".
Rukopis zlomku je psán malým písmem o nadmíru hustě řazených literách, a to inkoustem během času velice vybledlým, s úpravami tužkou chvatnými tahy na okraji inkoustem psaného textu přičiněnými a jen velmi nejasně čitelnými. V rohu napravo nahoře se nachází spisovatelovou rukou pořízený titulek "Pechbrenner 5".
Rukopis má následující text:
"Mit diesen Worten wendeten wir uns wieder um, und gingen auf dem Grase der Dürrschnäbel weiter.
Als die Krankheit schon ganz schreklich geworden war, erzählte der Großvater, als die Menschen schon verzweifelten u gar nicht mehr wussten, was sie thun u was sie lassen sollten: erbarmte sich Gott selber, er that Wunder und brachte Rettung und Heil. Als einmal eines Sonntags früh ein alter Bauer aus Melm - es war der Ausnehmer auf dem Amischhause - durch die Dürrschnäbel da gen Oberplan hinüber ging u kein Mensch auf den Wiesen u Feldern war, hörte er ein Vöglein singen - es war beinahe auf dem Orte, auf welchem wir jezt gehen - das Vöglein sang so bedeutsam, als wenn es etwas sagen wollte; u als der Bauer seine Ohren und Augen hingewendet hatte u das Vöglein auf dem dünnen, dünnen Föhrenzweiglein sizen u sich schwingen sah, hörte er deutlich die Worte:
Esst Enzian u Pimpinell
Steht auf, sterbt nicht so schnell.
Esst Enzian u Pimpinell
Steht auf, sterbt nicht so schnell"
Und als das Vöglein dieses gesungen hatte, verschwand es, der Bauer sah es nicht mehr, u es war kein Gesang mehr in dem ganzen Föhricht der Dürrschnäbel da."

(tj. "S těmito slovy jsme se zase obrátili a šli jsme po trávě Suchozobek dál.
Když už se nemoc stala zcela hrozivou, vyprávěl dědeček, když si lidé už zoufali a vůbec už nevěděli, co mají dělat a čeho nechat: smiloval se Bůh sám, učinil zázrak a přinesl záchranu a spásu. Když tenkrát jedné neděle ráno jeden starý sedlák z Jelmu - byl to výměnkář z Amischova stavení - šel přes Suchozobky dál do Horní Plané a nebylo člověka na lukách a na polích, uslyšel ptáčka zpívat - bylo to blízko místa, po kterém teď jdeme - ten ptáček zpíval tak důležitě, jako by chtěl cosi povědět; a když ten sedlák své uši a oči obrátil tím směrem a uviděl toho ptáčka sedět na tenké, tenoučké borové větvičce a vznášet se nad ní, uslyšel zřetelně slova:
Jezte encián a bedrník,
vstaňte, kdopak hnedka by chtěl mřít.
Jezte encián a bedrník,
vstaňte, kdopak hnedka by chtěl mřít.
A když to ten ptáček dozpíval, zmizel, ten sedlák ho už neuviděl a nebylo už tady více nijakého zpěvu v celém borovém lesíku na Suchozobkách." - pozn. překl.)
I na tomto zlomku si můžeme povšimnout lidového, dědečkově osobnosti přiměřeného způsobu vyprávění, hojně spojujícího větné vazby spojkou "und" (tj. "a" - pozn. překl.). Jeho autor krátí to slovíčko stále do podoby "u" - bez tečky za zkratkou - také v tomto rukopise.
Na okraji rukopisu se nacházejí tužkou psané následující změny textu, které prozrazují "pilující" ruku Stifterovu na tomto prvém jeho náčrtu povídky.
Na okraji řádky se spojením "nicht mehr wussten" stojí, chvatně připsáno a znovu proškrtnuto: "nicht mit menschl", což mělo být pravděpodobně doplněno na: "nicht mit menschlichen Mitteln" (tj. "/alespoň/ ne lidskými prostředky" - pozn. překl.), což tu chtěl autor mít na doplnění jako protiklad divu, způsobeného poté Bohem. Aby smilování Boží nebylo předjímáno a umenšováno a divu, který mu následuje po dvojtečce na jeho významnost odkazující: "erbarmte sich Gott selber" bylo dáno plastičtěji vyniknout, tu plánovanou vsuvku asi zase odstranil. Ba dále ji vylepšil na okraj vepsaným slůvkem "da", čímž měla nyní znít naléhavěji: "da erbarmte sich Gott selber" (tj. "tu se sám Bůh smiloval". Namísto "das Vöglein sang so bedeutsam" ("als wenn es etwas sagen wollte") vsadil Stifter na okraji obrat, jenž mu připadal výraznější: "als ob es sprechen wollte"(tj. "jako by to snad chtěl říci slovy" - pozn. překl.), který pak ovšem ve znění určeném pro tisk opět vypustil.
V následující vedlejší větě, kde se hovoří o "dem" "dünnen, dünnen Föhrenzweiglein", na níž ptáček seděl, přičemž slůvko (přesněji řečeno určitý člen - pozn. překl.) "dem" zastupuje ukazovací zájmeno "diesem", ačkoli dosud "tato" větvička vůbec nebyla zmíněna, došel autor k vylepšení: "u das Vöglein auf dünnem, dünnem Föhrenzweiglein sizen" (tj. bez použití členu určitého - pozn. překl.), což mu zde připadalo správnější. Také tady zesiluje Stifter prvé znění "als der Bauer..." přidáním slůvka "da": "da hörte er deutlich die Worte" (tj. "tu uslyšel zřetelně slova" a další poznámka na okraji zvyšuje zřetelnost ptačího poselství ještě vložením slova "vernehmbar", takže to místo nyní zní: "da hörte er deutlich vernehmbar die Worte" (tj. "tu uslyšel zřetelně postřehnutelná slova" - pozn. překl.). Poslední věta doznává po poznámce tužkou pod rukopisem přidanou a nepatrně zkrácenou poznámkou následující změnu: "als das Vöglein gesungen hatte, war es verschwunden und der Bauer sah es nicht mehr und es war im ganzem Föhricht der Dürrschnäbel kein Gesang mehr." (tj. "A když ptáček dozpíval, zmizel, a ten sedlák ho už neuviděl a nebylo už více nijakého zpěvu v celém borovém lesíku na Suchozobkách." - pozn. překl.)
Pozornému Stifterovu čtenáři je z jeho povídek zjevné, jak spisovatel často obohacoval plastičnost svého líčení tak, že bez přidání slovesa či příslovce staví před nás pouze pomocné sloveso: "Es waren Wäldchen, Felder, Wiesen." (tj. "Byly to lesíky, pole, luka." - pozn. překl.) - Tak i zde škrtá slůvko "da" (tj. "tu", "tady" - pozn. překl.) a upřednostňuje znění: "es war kein Gesang mehr." (tj. "nebylo už více nijakého zpěvu" - pozn. překl.)
Stifter psal povídku "Die Pechbrenner" uprostřed rozčilujících záležitostí, do nichž ho uvrhla smrt manželčina bratra ve vídeňské Invalidovně; po zesnulém zůstaly čtyři děti, jejichž poručnictví se Stifter ujal a musil je zaopatřit a živit, zatímco už se kolem v březnových dnech toho bouřlivého roku (rozuměj roku 1848 - pozn. překl.) počal šířit povyk revoluce. Ohlásil povídku, ve které dá děj vyprávět dědečkovi "gerade mit den Ausdrüken und Wendungen, die dieser immer gebrauchte" (tj. "právě výrazy a obraty, které on vždycky používal" - pozn. překl.), dne 2. března 1848 redaktorovi brožury (v originále "Taschenbuch" - pozn. překl.) "Vergissmeinnicht" (tj. "Pomněnka" - pozn. překl.) Dr. Carlu Herloßsohnovi (je i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a poznamenal, že by mu bylo vítáno, kdyby tomu textu "mehr Sorgfalt widmen könnte und nicht durch die Zeit gedrängt wäre" (tj. "mohl věnovat více pozornosti a nebyl pod časovým tlakem" - pozn. překl.), a redaktorovi "erst für 1850 anständig wäre" (tj. "byl teprve v roce 1850 akceptovatelným" - pozn. překl.). Text "Die Pechbrenner" vyšel však už v ročníku 1849 zmíněné brožury (tj. "brožury na rok 1849", vydané už v roce 1848 - pozn. překl.).
Jeden ve vlastnictví vídeňského knižního antikvariátu Rudolfa Schwarze se kdysi nacházející originál Stifterova dopisu (Stifters Werke, sv. XXII., č. 858), adresovaný Albertu Kaindlovi v Linci a od té doby nezvěstný, byl psán na zadní straně jiného zlomku povídky "Die Pechbrenner", který s 9 a půl řádkami textu nesl na okraji poznámku "Pechbrener 7".
Pro srovnání může být zajímavé uvést tu vedle shora otištěného zlomku první rukopisné podoby povídky konečné znění místa textu, který spisovatel zaslal k tisku redaktorovi brožury "Vergißmeinnicht" na rok 1849. Vypadá takto:
"Wir wendeten uns um, und gingen auf dem Grase der Dürrschnäbel hinan.
,Als die Krankheit schon das höchste Maß erreicht hatte', fuhr der Großvater fort, ,als die Menschen schon in Angst und in Verzweiflung waren, und nicht mehr wussten, was sie tun und was sie lassen sollten: da erbarmte sich Gott selber, er tat ein Wunder und brachte Rettung und Heil. Als einmal an einem Sonntage früh Morgens ein alter Bauer aus Melm - es war der Ausnehmer auf dem Amischhause - durch die Dürrschnäbel da nach Oberplan hinüber ging, und rings herum kein Mensch auf den Feldern und Wiesen war, hörte er ein Vöglein singen - es war schier auf der nämlichen Stelle, auf welcher wir jetzt gehen - denn die alten Leute sagten immer, daß es bei der Drillinsföhre gewesen sei - das Vöglein sang so bedeutsam, als ob es etwas sagen wollte, und da der Bauer hin sah, um es auf seinem Zweiglein zu sehen, hörte er die Worte:
Esst Enzian u Pimpinell
Steht auf, sterbt nicht so schnell.
Esst Enzian u Pimpinell
Steht auf, sterbt nicht so schnell."
Das Vöglein sah er nicht, er hörte nichts mehr, und es war auch kein anderes Zwitschern in den Föhren der Dürrschnäbel."

(tj. "Obrátili jsme se a šli jsme do Suchozobek dál.
,Když už nemoc dosáhla nejvyšší míry', pokračoval dědeček, když lidi už opanoval strach a zoufalství a vůbec už nevěděli, co mají dělat a čeho nechat: tu se smiloval Bůh sám, učinil zázrak a přinesl záchranu a spásu. Když tenkrát jedné neděle časně ráno jeden starý sedlák z Jelmu - byl to výměnkář z Amischova stavení - šel přes Suchozobky dál do Horní Plané a kolem dokola nebylo člověka na polích a na lukách, uslyšel ptáčka zpívat - bylo to bezmála na tom místě, po kterém teď jdeme - poněvadž staří lidé vždycky říkali, že to mělo být u tříkmenné borovice - ten ptáček zpíval tak důležitě, jako by chtěl cosi povědět, a když se ten sedlák podíval tím směrem, aby ho uviděl na jeho větvičce, uslyšel slova:
Jezte encián a bedrník,
vstaňte, kdopak hnedka by chtěl mřít.
Jezte encián a bedrník,
vstaňte, kdopak hnedka by chtěl mřít.
Toho ptáčka nespatřil, nic už víc neslyšel a nebylo už také nijakého jiného štěbetání v borovicích na Suchozobkách." - pozn. překl.)
Široce stále ještě pojaté líčení v obou zněních právě uvedených se přetavilo zpracováním povídky "Die Pechbrenner" na "Granit" ve sbírce "Bunte Steine" posléze do několika málo následujících vět:
"Als die Krankheit ihren Gipfel erreicht hatte, als die Menschen nicht mehr wussten, solltensie in dem Himmel oder auf der Erde Hilfe suchen, geschah es, daß ein Bauer aus dem Amischhause von Melm nach Oberplan ging. Auf der Drillinsföhre saß ein Vöglein und sang:
Esst Enzian u Pimpinell
Steht auf, sterbt nicht so schnell.
Esst Enzian u Pimpinell
Steht auf, sterbt nicht so schnell."
Der Bauer entfloh, er lief zu dem Pfarrer nach Oberplan und sagte ihm die Worte und der Pfarrer sagte sie den Leuten..."

(v českém překladu Anny Siebenscheinové pro výbor s titulem Horský křišťál v "odeonské" edici Světová knihovna, Praha 1978, s. 581-582 zní pasáž takto: "Když nemoc dosáhla vrcholu a lidé už nevěděli, mají-li hledat pomoc v nebesích či na zemi, stalo se, že šel jeden rolník z Amischova domu v Jelmu do Horní Plané. Na třemenné borovici seděl ptáček a zpíval:
Jezte encián a bedrník,
vstaňte přece, kdopak by chtěl mřít.
Jezte encián a bedrník,
vstaňte přece, kdopak by chtěl mřít.
Sedlák uprchl a běžel k faráři do Horní Plané a sdělil mu ta slova a farář je řekl lidem." - pozn. překl.)
Také tento krátký úryvek nám dává nahlédnout do Stifterova neustále "pilujícího" způsobu práce (v originále "ständig feilende Arbeitsweise" - pozn. překl.), do spisovatelské dílny, ukazuje nám zjednodušující, na věcnost děje se omezující sloh Stifterovy zralosti, který došel posléze dokonalosti v jeho románu "Witiko". Ukazuje však i živý, kvetoucí a obrazově bohatý sloh původních znění, která bychom proto neměli pomíjet a jejichž nové vydání, ke kterému došlo zásluhou Maxe Stefla (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v augsburském nakladatelství Adam Kraft-Verlag, je nutno vděčně přivítat.


Adalbert Stifter-Institut des Landes Oberösterreich - Vierteljahresschrift, 1958, č. 3-4, s. 73-76

Život a dílo Adalberta Stiftera

K nové Stifterově biografii od Josefa Bindtnera

Ten, kdo působí v jakékoli oblasti hornorakouského duchovního života, natrefí všude v minulosti na stopy daleko před své současníky hledícího a tušícího díla spisovatele Adalberta Stiftera, umělecky zpracovávajícího a shromažďujícího v sobě všechnu kulturu své doby (v originále "Gesamtkultur seiner Zeit" - pozn. překl.). Rakušané však na svého nejryzejšího autora, nejjasnějšího zvěstovatele jejich vlastní povahy a nejjemnějšího zpodobitele jejich domoviny, v hloubi srdce chápajícího a střežícího věčné hodnoty skutečného umění, už během pár desítek let po jeho smrti takřka zapomněli.
Jeho nejzralejší práce, především "vývojový román" (v originále "Erziehungsroman", užíván je však i výraz "Bildungsroman" - pozn. překl.) velkého záběru "Nachsommer" (v češtině "Pozdní léto" - pozn. překl.), tato rakouská obdoba "Wilhelma Meistera" zralého Goethea, byl v knižním obchodě rozebrán. Jeho spisovatelská sláva však pohasla vedle Ottilie Wildermuthové, Elise Proschkové a Christopha von Schmida jako "spisovatele pro mládež" se špatně pochopenou povídkovou sbírkou "Bunte Steine" a "oslavitele přírodních krád Šumavy" se souborem "Studien", jeho estetické spisy a divuplné bohatství jeho dopisů, které jako zrcadlo Stifterova ušlechtilého lidství mají v celé korespondenční literatuře i navzdory Goetheovi a Humboldtovi sotva co srovnatelného.
Teprve Hermann Bahr (také samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) se svým propagačním spiskem "Adalbert Stifter, eine Entdeckung" (1919, 53 stran - pozn. překl.) postavil Stifterovu velikost do jasného světla, když vřelou láskou ke Stifterovu životu a dílu nesená biografie Aloise Raimunda Heina a časově váznoucí Augustem Sauerem započaté (Hein i Sauer jsou oba rovněž také samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) souborné vědecké vydání Stifterova díla (v pražském nakladatelství Calve) zůstaly širším kruhům bohužel téměř neznámy.
Nyní leží před námi nová, Stifterovu osobnost a tvorbu podrobně hodnotící práce, povolaná k tomu, aby konečně přiblížila srdci celého národa jeho velkého spisovatele a vychovatele. Je to dílo předsedy vídeňského sdružení Adalbert Stifter-Gesellschaft prof.Dr. Josefa Bindtnera (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.), mj. i dlouholetého spolupracovníka deníku Linzer Tagblatt (na jeho stránkách tato recenze tehdy devětatřicetiletého Jungmaira vyšla - pozn. překl.), které pod názvem "Adalbert Stifter, sein Leben und sein Werk" vydalo nakladatelství Ed. Strache Verlag Wien-Prag-Leipzig.
Máme před sebou konečně životopis (v originále "das Lebensbuch" - pozn. překl.) Stifterův, zpracovaný s důkladností hluboce kutajícího odborníka, který věnoval stifterovskému bádání dlouhá léta svého života, který má jako spisovatelův ctitel a obdivovatel až nadsmyslně láskyplný pietní vztah k předmětu svého zájmu, který dává skromně se podávajícímu zjevu Stifterovu zazářit vyšším svitem, aby mu v naší zmaterializované době pomohl vstát z mrtvých jako síle a víře, jako míře a příkladu pro náš vlastní život. Jakkoli kniha vyjevuje hlubokou životní zkušenost, jíž se Stifter autorovi stal, nedere se Bindtner svým názorem nikdy rušivě do popředí, nýbrž ustupuje jako zralý badatel před vahou bohatě vytěžených skutečností, z nichž nyní nad recenzentskou omezeností a předsudky minulosti vyvstává před námi nádherný duchovní obraz Stiftera jako člověka, spisovatele i vychovatele. Hřejivé životnosti nabývá práce mnohonásobně v ní rozesetými osobními vyjádřeními Stifterovými o vlastním osudu a tvorbě a hojnými odkazy na všechnu literaturu Stiftera se týkající, takže i tomu, kdo se považuje v tom ohledu za znalce, otevírají se nové pohledy na Stifterův duchovní vývoj, který - jak Bindtner praví - "immer noch unerschöpft bleibt, denn immer noch leuchtet edles Gestein in seiner unergründlichen Tiefe." (tj. "zůstává nadále nevyčerpán, neboť v jeho bezedné hloubi stále ještě svítí vzácný drahokam."
Práce je rozčleněna do tří oddílů: "In der Heimat", "In Wien", "In Linz" (tj. "Doma", "Ve Vídni", "V Linci" - pozn. překl.). Nástin Stifterova dětství a mládí přináší i dosud neznámé Stifterovy lyrické verše z časů jeho blouznivého vztahu k "nevěstě jeho duše", nymburské obchodnické dceři Fanni Greiplové. Nesprávná či zkreslená sdělení o Adalbertu Stifterovi, který v osamělosti posledních let svého života neučinil při své ryzí povaze nic pro to, aby si zjednal veřejný ohlas, měl autor jeho životopisu příležitost vyvrátit na základě výsledků novějšího bádání. Silou svého vcítění stal se práv i psychice Stifterovy choti, která, neduchovně založená, nedokázala následovat vznos svého tvůrčího manžela, snažila se však s péčí obklopit ve vzorně vedené domácnosti Stiftera útulnou pohodou, přičemž se nedůvěřivě uzavřela všem cizím vlivům; tak se Bindtnerovi daří zjemnit drsné rysy, které potomní svět přičinil dvorní radové Stifterové i tím, že zveřejňuje výběr ze Stifterových dopisů, poskytující blahodárný vhled do jeho harmonického manželství a domácnosti.
S veškerou vahou pietní odpovědnosti (v originále "mit allem Ernst pietätvoller Verantwortlichkeit" - pozn. překl.) obrací se autor knihy i proti informaci, rozšířené na základě jinak nepodložených svědectví sestry lineckého sochaře a řezbáře Hanse Rinta jun. (má být Josefa Rinta a jde o syna Johanna Rinta /1814-1900/, pocházejícího jako syn Josef /1838-1876/ z Kuksu /Kukus/ v severovýchodních Čechách - pozn. překl.), který snímal Stifterovi posmrtnou masku, informaci v novější době mnohokrát pro lacinou senzaci zneužité, že totiž nemocný spisovatel následkem svého těžkého tělesného utrpení učinil sám konec svému životu.
Pět obrazových příloh zdobí tiskem i vybavením na vzhled příjemnou knihu: portrét mladého Stiftera od Daffingera v barvotisku, dosud nepublikovaný akvarel zachycující Stifterův rodný dům v Horní Plané, Stifterova fotografie z posledních let jeho života, tužková kresba spisovatelovy nevěsty a reprodukce jedné stifterovské krajinky.
Tak máme konečně k dispozici všem přístupný úvod do Stifterova života a díla, který bychom si přáli najít ve všech, zejména pak školních a učitelských knihovnách, který by patřil do každého domu, kde se projevuje snaha o duchovní vzestup v oblasti literatury, výtvarného umění, školských a výchovných otázek, zejména tady u nás v Horním Rakousku, kde se všechny tyto snahy o někdejší zdejší působení Adalberta Stiftera opírají. Po prostudování tohoto životopisu není pro nás Adalbert Stifter snad jen citlivým vypravěčem prostých příběhů, jen nedostižným malířem přírodních jevů a básníkem rodné Šumavy, není to snad nijaký pozdní romantik, nijaký epigon, nýbrž je nám našinec původní a osobitý, nijaký následník, nýbrž praotec, prvý pokrevní svědek nového, našeho nového umění, umělec nejvyššího rangu, v němž navíc dřímá ještě spousta možností, vůdce k vyšší duchovní kultuře, nejčistší a nejzjasněnější výraz rakouské duše (tady recenzent vlastně cituje celou pasáž Bindtnerovy knihy, jako to o téměř 80 let později učinila ve sborníku "Geborgenheit und Gefährdung in der epischen und malerischen Welt Adalbert Stifters" /tj. "Bezpečí a ohrožení v epickém a malířském světě Adalberta Stiftera"/, vyšlém roku 2006 ve würzburském nakladatelství Königshausen & Neumann jako 55. svazek edice Deutsche Chronik /Duitse Kronik/, i Eszter Szalaicsová ve své stati "Adalbert Stifter: Der dichtende Maler - der malende Dichter" /str. 91 sborníku/ - pozn. překl.).
Básníkovy pomníky stojí v Linci a v Horní Plané, ve Vídni a nad Plešným jezerem (v originále "am Plöckensteinsee ", autor textu má zřejmě na mysli známý obelisk - pozn. překl.), v těchto dnech byl odhalen i nově zřízený spisovatelův památník ve Frymburku (Friedberg), místě prvého Stifterova milostného vzplanutí (v originále "Stätte vom Stifters erstem Liebestraum" - pozn. překl.). Čehosi trvalejšího však nežli všechny kamenné památníky dosahují tichá badatelská místa, která ten bohatý duchovní odkaz zhodnocují, svědomitě a s nekonečnou pílí z nikdy nevysychajícího zdroje Stifterova díla vyzvedají klenot za klenotem a spisovatelovu ušlechtilému lidství dávají jako živé síle zazářit v našem národě (má tu snad autor textu na mysli rakouský národ? - pozn. překl.). V Praze pracuje vědecký Stifterův archiv (tzv. Prager Adalbert Stifter Archiv, tj. část Stifterovy literární pozůstalosti /její inventář byl publikován počátkem šedesátých let dvacátého století/ je dnes součástí historických fondů Národní knihovny v Praze a byl po druhé světové válce získán z Německé akademie věd v Praze - pozn. překl.), který všechny dosažitelné Stifterovy rukopisy a dopisy shromažďuje a prostřednictvím Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách (Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in Böhmen) průběžně realizuje Augustem Sauerem započaté souborné vydání Stifterova díla. Ve Vídni zřídilo už zmíněné sdružení Adalbert Stifter- Gesellschaft , jemuž předsedá právě Dr. Bindtner, obsáhlou sbírku stifterovských relikvií, která nalezla toho času sice ještě ne zcela vyhovující, avšak bezpečné útočiště v sále Fideikomisní knihovny (Fideikommisbibliothek), umístěné v traktu Nového hradu, obráceném k Okružní třídě (Ringstraße) a v roce 1922 díky šlechetnému daru svobodného pána von Bachofen-Echt (viz k tomu heslo ve Wikipedii, z něhož vysvítá, že šlechetný dárce toho roku zemřel a šlo zřejmě o jeho odkaz - pozn. překl.) veškerý poklad Stifterových maleb v originále.
To z těchto sběratelských a badatelských míst započalo znovuvzkříšení Stifterova ducha, teprve nyní rozpoznaného a zhodnoceného v celé jeho hloubce a nesoucího plody právě pro naši dobu. Jedním z nejznamenitějších pomocníků v tomto cíleném záměru se stává právě kniha Dr. Bindtnera.


Linzer Volksblatt, 21. 8. 1928, s. 1-2

Narodil se dne 6. dubna roku 1889 v hornorakouské obci Molln v údolí řeky Steyr jako syn vrchního lesního (Oberförster) ve službách hraběte Lamberga. Chlapcovým prastrýcem byl známý nářeční básník Rudolf Jungmair se znal s Franzem Stelzhamerem a dokonce i s Adalbertem Stifterem. Střední školu navštěvoval syn lesního ve Steyru, kde byla i správa panství a lamberský rodový zámek a kde otec předseda i místnímu sdružení pro vzdělání lidu. Už první cesta na Šumavu probudila v mladém studentovi reálky lásku ke Stifterovi a jeho domovině. Dne 26. srpna roku 1906 se v sedmnácti letech účastnil odhalení Stifterova pomníku na Dobrovodském vrchu nad Horní Planou, kde slavnostní proslov přednesl August Sauer a kde se mladý Jungmair setkal i se Stifterovým životopiscem Aloisem Raimundem Heinem. Tehdy jistě netušil, že se po více než čtyřech desetiletích stane editorem druhého rozšířeného vydání (stalo se tak v roce 1952, 1. vydání vyšlo už roku 1904) Heinovy knihy, kterou obohatí o nové poznatky stifterovského bádání. Verše psal už na obecné škole, prvou báseň však otiskl až jako sextán steyrské reálky. Ve Steyru působil po léta jako bankovní úředník. Vedl tu i velkou lidovou knihovnu a mj. sem pozval na autorské čtení Petera Roseggera, s nímž udržoval živé spojení až do jeho smrti v roce 1918. Přátelil se i s Ottokarem Kernstockem (Rosegger i Kernstock jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže) a byl stálým spolupracovníkem časopisu "Heimgarten", který i po Roseggerově skonu vydával jeho syn Hans Ludwig Rosegger. Spisovatel Paul Ernst (1866-1933) věnoval Jungmairovi svůj obsáhlý historický epos "Kaiserbuch" (vyšel ve 3 dílech v letech 1923-1927 a má 90 tisíc veršů). Už jako voják v první světové válce Jungmair málem podlehl těžkému onemocnění. Ve dvacátých letech přichází do Lince, kde zažil i přízrak nezaměstnanosti a po nacistickém "anšlusu" Rakouska pak ho čekalo zatčení gestapem a pobyt v koncentračním táboře Sachsenhausen, kde přišel o 50 kilogramů živé váhy. Následovaly dva roky "převýchovy" v Dachau a po propuštění v roce 1943 v jediném týdnu smrt dvou jeho dětí, nejprve dcery a pak syna, který padl na ruské frontě. Do konce války pobýval v Altausee, kam prchl před vojenskými nálety na Linec. Od roku 1947 žil už jen jako spisovatel na volné noze. Vedle stifterovských studií zajímaly ho především otázky nářečí, jeho slovník hornorakouského dialektu "Hoamatsproch" vyšel ovšem až posmrtně v roce 1978. Stal se čestným občanem svého hornorakouského rodiště Molln, roku 1961 byl jmenován profesorem honoris causa a jedenáct let nato mu byl propůjčen Rakouský čestný kříž pro vědu a umění. To se psal rok 1972 a Jungmairovi zbývalo jen doslova pár let života. Zemřel pětaosmdesátiletý v Linci 4. října 1974. Uviděl jako jeho milovaný Stifter před smrtí něco v oněch dálkách tam "na druhé straně", "in Jenseitsfernen"?

- - - - -
* Molln (A) / Horní Planá / Jelm, Horní Planá / Frymburk / † † † Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Na akvarelu Richarda Dillera (1890-1969) z roku 1960
Pozdrav Aldemara Schiffkorna k jeho sedmdesátinám

zobrazit všechny přílohy

TOPlist