logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF JUNGWIRTH

Der Holunder im Fensterstock


Das Lied vom Fensterstock
kennt jedermann.
Doch heut' stimm' ich erneut
ein andres an.

In meinem Vaterhaus
in Hodenitz
war in dem Fensterstock
ein schmaler Schlitz.

Ein winzig Samenkorn
von dem Holunder:
in diesem Ritze klein
entsteht das Wunder.

und wächst zum Fenster raus -
man glaubt es kaum -
aus einem Fensterstock
ein Hollerbaum!

Bez při okenní římse


Tu Pod našima okny
zná každý z vás.
Dnes ale rád bych spustil
jinačí zas.

Jsem jářku ze Šumavy,
tam z Vyšších Hodonic.
Náš dům měl puklinu ve zdi
hned vedle okenic.

Stačilo semínko. Vítr
je do té škvírky hnal
a pod našima okny
se zázrak stal:

roste a do oken voní -
kdo chceš mi věř -
ze zdi rodného domu
bezový keř!

Glaube und Heimat, 1983, č. 6, s. 11

P.S. Fensterstock je rakouská varianta německého výrazu Fensterrahmen, tj. okenní rám, okenice.

Es gibt sie noch


Es gibt sie noch die Shwalben,
und nicht bloß in den Alpen,
nein, auch im Böhmerwald.

Bei Kaplitz an die hundert -
ich habe sie bewundert -
und beim Putschögl-Hof.

Den Storch auch kann man sehen
vom Zug im Grase stehen
und auch in Hohenfurt.

Auf Felsen und auf Wegen
sind Nattern viel gelegen.
Es gibt sie heute noch.

Sie hat man nicht vertrieben.
Sie sind zurückgeblieben.
Kein Mensch verscheucht sie mehr.

Ještě jsou tu


ne někde v alpském koutu,
ne, i tu v Šumavě.

Na sta jich u Kaplice
jsem viděl, možná více,
kde byl Putschögla dvůr.

I čápa, snídal právě,
kus od vlaku tam v trávě,
dál byl pak Vyšší Brod.

A teplý kámen kde je
zmije se mnohdy hřeje.
Ještě jsou tu i dnes.

Ty odtud nevyhnali.
Jsou po nás pozůstalí.
Od lidí mají klid.

Glaube und Heimat, 1982, č. 7, s.25

Ich bin ein Böhmerwäldler


Als wir vertrieben von der Heimat waren,
nach Deutschland kamen in die große Not,
zerbombte Städte, Lager, Flüchtlingsscharen,
begann die Sorge um das täglich' Brot.

Die Mutter nahm uns mit zum Ährenlesen.
Aus Schilf gewannen wir ein Gartenland.
Bucheckernöl war hochbegehrt gewesen.
Kartoffelstubbeln mit der bloßen Hand.

Das Fallobst brachten wir im Herbst zum Mosten.
Die Zuckerrüben kochten wir, so gut es ging.
Holunderbeerensaft war ein Genuss zum Kosten.
Der Mut zur Hoffnung über allem hing.

Entschlossen bauten wir aus Deutschlands Trümmern
durch harte Arbeit uns ein neues Heim.
Das Bild der Heimat ließen wir dabei verkümmern.
Doch jetzt holt es uns alle wieder ein.

Du fährst nach Hause, kommst zu Heimattagen,
treibst Ahnenforschung im Archiv zu Wittingau.
Du kannst voll Stolz zu deinen Kindern sagen:
Ich bin ein Böhmerwäldler aus der Gegend von Krummau.

Jsem Šumavan


Když z domova jsme byli vysídleni
do Německa, do bídy prvých let,
měst po válce, táborů, živoření,
na denní starost proměnil se svět.

V poli jsme s matkou sbírávali klasy.
Zahradu zryli z pustých rákosin.
Olej byl z bukvic pro ty skromné časy.
Co brambor jsem se ze vsi nanosil!

Padaná jablka jsem na mošt přebírával.
Z řípy se hrnce daly navařit
sirupu, z bezu zase skvělá šťáva.
A hlavně naděje co musili jsme mít.

Německo jsme tak z trosek budovali
svou tvrdou lopotou pro nový čas.
Starý domov se rozpadl tam v dáli,
teď po letech ho můžem spatřit zas.

I já jel domů, řeknu před vším světem.
Třeboňský archiv dobře vypráví
o rodu, k němuž povím i já dětem:
jsme od Krumlova, rodem z Šumavy.

Glaube und Heimat,1982, č. 1, s. 10

Maltsch


An der Maltsch sind wir geboren,
an der Maltsch, wo Kaplitz liegt.
Ging auch alles uns verloren:
Die Maltsch fließt weiter -- unversiegt.

Sie sah, wie einst vor tausend Jahren
die Siedler kamen in das Land,
wie sie erwünscht und fleißig waren
beim Rodungswerk mit starker Hand.

Sie sah, wie Dorf um Dorf erblühte,
die erste Pferdeeisenbahn.
Sie sah, wo unser Feuer glühte,
bis es erlosch der blinde Wahn.

Sie sah, wie sie die Deutschen führten
zum Sammelplatz für den Transport.
Sie sah, wie Tausende marschierten
zum Bahnhof von dem Lager fort.

Sie fließt dahin in aller Stille,
wäscht ab die Schuld, trägt fort das Leid,
hat Wasser noch in voller Fülle,
zu löschen allen Hass der Zeit.

Ihr sanftes Plätschern will dich lehren,
was Stifter nennt das Weltgesetz:
Dass Liebe nur und Güte währen -
und nicht der Hass, der nur verhetzt.

Malše


Tam od Malše my jsme rodem,
na Kaplicku náš dům stál.
Museli jsme mu dát sbohem,
ta řeka však teče tu dál.

Viděla před dávnými věky,
jak naši lidé přišli sem,
vzdělali kraj kolem té řeky,
stal těm silným se domovem.

Viděla vsi, každá jen kvetla,
první koňka tím krajem šla.
Až nenávist zhasila světla,
blud slepý, pomsta ubohá.

Řeka zřela, jak Němce vedou
do lágrů, do tmy vagonů.
Šly tisíce v pochodech řadou
tam k těm vlakům a k odsunu.

Řeka teče dál, klidně plyne,
smývá viny, žal, co je v nás,
odnáší, v své plnosti stinné
hasí zlo, které zasil čas.

V svém šplounání učí tě vlna
zákon světa, dle Stiftera
zní: lásku a dobro živ zplna --
ne zášť, co z pomsty vyvěrá.

Glaube und Heimat,1982, č. 6, s. 9

Náš kraj a velká politika

Velké politické události světových a evropských dějin (v originále "die großen weltpolitischen Ereignisse" -- pozn. překl.) se nevyhnuly ani našemu užšímu domovu. Tak za husitských válek bylo v roce 1422 vypáleno hned několik míst v okolí jako byl Vyšší Brod (Hohenfurth), Rožmitál na Šumavě (Rosenthal), Přídolí (Priethal) a Dolní Dvořiště (Unterhaid). Koncem třicetileté vojny postihly v letech 1645 a 1649 naše končiny válečná tažení švédských vojsk. V roce 1663 musili všichni muži a chlapci starší 16 let do Českého Krumlova (v originále "nach Krummau" -- pozn. překl.) k útočné hotovosti proti Turkům. kteří vpadli na Moravu. K obraně vlasti byl každý pod hrozbou tělesného trestu a ztráty majetku povinen, dostavit se ve zbrani na krumlovský zámek. Na přelomu roků 1799/1800, se stal náš kraj, jak uvádí P. Severin Gottsmich (i samostatně zastoupený na webových stránkách Kohoutího kříže -- pozn. překl.) v "Cistercienser-Chronik" (s. 84), od prosince do února zimním kvartýrem ruských vojsk, tehdejších spojenců Rakouska v boji proti Napoleonovi. Carský generálmajor bydlil na zámku v Českém Krumlově, jeho štáb se usadil v Chabičovicích (Kabschowitz) a mužstvo bylo rozděleno do mnoha okolních vsí od Černice přes Štěkři, Mojné, Věžovatou Pláni, Boly (Wolluben), Buchtice (Buchtitz), Omlenici (Umlowitz), Zahrádku (Haag), Rovné (Ruben), Všeměry (Schömern) až k Přídolí. Po první světové válce přešel pozemkovou reformou dvůr v Omleničce (Klein-Umlowitz) do českého majetku (jeho stav poblíž pomníku se "zlatým" českým lvem a citací ze Smetanovy Libuše o národu, jenž nikdy neskoná, je více než výmluvný -- pozn. překl.). Zdejší statek koupil klášter v roce 1778. Dne 4. července 1929 postihl klášterní lesy, k nimž patřil i revír ve Vyšších Hodonicích, velký větrný polom. V roce 1937 navštívil jižní Čechy československý prezident Edvard Beneš. Jel přes Český Krumlov a Rožmberk nad Vltavou (Rosenberg) do Vyššího Brodu, kde se v klášteře zastavil na oběd a pokračoval pak v cestě dál přes Dolní Dvořiště (Unterhaid) do Kaplice. Po připojení československých pohraničních území (v originále "Sudetenland" - pozn. překl.) k Německé říši jsme připadli k župě Horní Podunají (Oberdonau) a k biskupství v Linci (Linz). Hitler se vydal 20. října 1938 po trase Vyšší Brod, Rožmberk nad Vltavou, Český Krumlov na horu Kleť (Schöninger) a přes Červený Dvůr (Rotenhof) na Chvalšiny (Kalsching). Dne 17. dubna roku 1941 byl vyšebrodský klášter zabrán lineckým gestapem spolu s veškerým svým majetkem včetně pozemků přivtělených k němu farností s výjimkou Malšína (Malsching). Mezi zmíněné farnosti patřily i Omlenice a Rožmitál na Šumavě. Někdy v listopadu 1941 byly sňaty zvony z věže kostela v Omleničce a dne 11. prosince pak i z věže kostela rožmitálského.


Glaube und Heimat,1982, č. 4, s. 50-51

O Chudějově, Krakovicích, Přední Kruhové a Rojově

K naší farnosti náležela i vesnička Chudějov (Kuttau), politická obec Zahrádka. V roce 1379 (tedy přesně před 600 lety /psáno roku 1979 - pozn. překl./) je poprvé zmiňována v jedné latinsky psané listině jako "villa Kodaw dicta Chudyeyow -- ad catrum Rosenberg" (tj. "ves Kodaw, řečená Chudějov, náležející k hradu Rožmberk" - pozn. překl.). Roku 1479 (tedy přesně před 500 lety /psáno roku 1979 -- pozn. překl./) darovali Vok a Petr z Rožmberka ves Chudějov cisterciáckému klášteru Vyšší Brod. V roce 1860 měl Chudějov 7 domů se 66 obyvateli katolického vyznání; 1910 11 domů se 68 katolickými obyvateli; 1920 63 katolických obyvatel; 1930 11 domů se 63 Němci; 1945 13 domů s 51 obyvateli. Všichni obyvatelé se stali v roce 1946 obětí vyhnání, pokud už předtím nestačili uprchnout do Rakouska. Roku 1978 stál už jen tak řečený Pawel-Haus (Goschpern) s letopočtem 1937 na střešní krytině vedle po vyhnání zbudovaných stájí a kolen zemědělského družstva. Poslední němečtí majitelé domů v roce 1945 byli (v závorce usedlostní jména "po chalupě"):
čp. 1: Waldinger (Feinzl),
čp. 2: Putschögl (Ruaschker),
čp. 3/5: Putschögl (Aiwert),
čp. 4: Böhm (Lorenz),
čp. 6/7: Putschögl (Hausl),
čp. 9: Schaufler (Zimmermann),
čp. 10/12: tzv. Putschöglův dvůr (německy Putschögl-Hof, viz Krakovice - pozn. překl.), který v roce 1978 ještě stál (a stojí nadále - pozn. překl.) a jehož posledním německým majitelem byl Wenzl Lausecker;
čp. 13: Pawel (Goschpern).

P.S. Jako spoluautor předchozího textu je na prvém místě uveden Wenzl Waldinger, otec Josefa Waldingera (zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), nástupce druhého ze spoluautorů Josefa Jungwirtha na postu rodáckého zpravodaje farnosti Omlenice v Glaube und Heimat.

Pět a půl kilometru na západ od Kaplice (Kaplitz) stojí statek Krakovice (Putschöglhof), mohutný vierkant, dobře chráněný úvalem mezi Vyššími Hodonicemi (Ober-Hodenitz) a Výnězdou (Winitz) nedaleko od někdejšího Chudějova a sousedícího Vracova (Wratzau). Podle Valentina Schmidta byla usedlost poprvé písemně zmíněna už roku 1281, podle Profouse (rozuměj jeho práci Místní jména v Čechách -- pozn. překl.), z něhož pocházejí i následující citace, ovšem teprve roku 1338. V listině tímto letopočtem datované zní tato zmínka doslova: "vom Hof ze Crakawitz - demselben Chloster ze Hohenfuert /gehörend/" (tj. dvůr v Krakovicích - "témuž klášteru ve Vyšším Brodě /náležející/" -- pozn. překl.). Roku 1530 jméno psáno jako Krakowicz či Khracowitz. 1544 se připomíná jistý Longin Putschögl, rychtář "von Krakawitz", 1636 jistý "Migl Putschegl bei Kuttau". Roku 1789 "Haag samt Hodenitz und Putschegelhof zum Stift Hohenfurt" (tj. "Zahrádka včetně /Vyšších/ Hodonic a Putschöglova dvora ke klášteru Vyšší Brod" - pozn. překl.), 1841 Kuttau Dorf: abseits liegt der hierher conscribierte Putschegel-Hof, ein Rustical-Meierhof (tj. "ves Chudějov: stranou leží sem připsaný Putschöglhof, venkovský hospodářský dvůr" - pozn. překl.). Když jsem 20. června 1978 šel přes pole od Vyšších Hodonic kolem dvora, bylo všude ticho. Kromě přelétajících vlaštovek nebylo nic vidět ani slyšet. Střecha vzadu byla zčásti bez krytiny, nalevo a napravo ode dvora byl pozemek upraven na ovocný sad, směrem k Hodonicím třešňový a na druhé straně k Výnězdě s jinými ovocnými stromy. Při kříži s letopočtem 1885 mezi dvěma lipami stál ukazatel cesty s následujícími textzy: Omlenička 2 km, Kaplice 6 km, Kohout (869 m) 16 km, Hodonice 1 km, Zahrádka 2 km a Český Krumlov 13 km. Poněvadž kancelář byla přemístěna do Omleničky, je dvůr už jen o víkendech nebo o prázdninách používán jako místo setkání a společných pobytů zejména mladých lidí. Posledním německým majitelem dvora byl Wenzl Lausecker (*1888 v Bočkově /Wutschko/, †21. srpna 1970 v Dionysen bei Traun, Rakousko), který byl ženat s Marií Putschöglovou (*1890, †18. září 1976). Děti Anna, Franz a Maria žijí v Rakousku. Syn Johann zemřel 10, června 1945 v Gallneukirchen na následky válečného zranění.

K farnosti Rožmitál na Šumavě patřila i ves Přední Kruhová (Oppach), politická obec Zahrádka, ležící sedm a půl kilometru od Kaplice nadmořské výšce 745 metrů mezi Rožmitálem na Šumavě při Močeradech (Muscherad) a Nebřehovu (Piesenreith). V latinsky psané listině vyšebrodského kláštera je jméno Oppach zmiňováni už roku 1281. Toho roku daruje Jindřich z Rožmberka klášteru Vyšší Brod, založenému v roce 1259, pět vsí a jeden les, jmenovitě vsi "Nebersyhuew, Hodennitz, Vzahratky, Oppach" a ves v níž bydlil jistý Otthard. Zda jsou touto poslední z pěti vsí míněny Michničky (Bonnesdorf) nebo Rojov (Roiden), je historicky sporné. Jméno Oppach se v listinách z let následujících mění jen nepatrně: 1323 Oppach, 1400 Oppach, 1450 Opoch, 1530 Opach, 1789 Oppach. Česky se Oppach nazývá Přední Kruhová, což by odpovídalo německému "Vorderscheiben", zatímco nedaleká ves Šajba (Scheiben) má i české jméno Zadní Kruhová. Na velké turistické tabuli při nádraží Kaplice stálo však ještě roku 1978 velkým písmem psáno "Oppach".
Roku 1454 urovnal opat Paul a vyšehradský konvent spor o vodu mezi Peterem a Henselem, "czwen prueder, gesessen czu Oppach" (tj. "dvěma bratry, usedlými v Oppachu" - pozn. překl.). V roce 1530 jsou ve vyšebrodském urbáři jako dávkami povinní v Oppachu uvedeni: Matgie Beheim, Tichtl (Nachfolger Leopolt), Blaho a Paul Khaspaur. Odtud pocházela usedlostní jména Luipold, Blaha a Kasbauer. Také "Palmaryn-Wiesen" (tj. "Palmarynská luka" - pozn. překl.) jsou už v roce 1530 zmiňována. Roku 1841 stojí v Sommerově místopise (rozuměj Johann Gottfried Sommer, "Das Königreich Böhmen. Band 9. Budweiser Kreis" -- pozn. překl.) o Oppachu toto (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "3 hodiny na severoseverovýchod od Vyššího Brodu vesnička o 8 domech se 64 obyvateli". V roce 1860 to bylo 13 čísel popisných se 101 obyvateli, 1910 16 domů s 84 obyvateli, 1920 71 obyvatel, všichni katolického vyznání. Při sčítání lidu 1930 16 domů se 70 Němci a 1 Čechem.
Posledními německými majiteli domů podle jejich čísel popisných byli (i s usedlostními jmény v závorce):
čp. 1: Peraus (Midasch)
čp. 2: Draxler (Luipold)
čp. 3: Peraus (Blaha)
čp. 4: Jany (Kasbauer)
čp. 5: Kern (Hüterhäusl)
čp. 6: Draxler (Hannes)
čp. 7: Peraus (Midasch) neobydleno
čp. 8: Kriz (Peter)
čp. 9: Draxler (Hannes)
čp. 10: Mittasch (Scheimschuster)
čp. 11: Böhm (Gabauer)
čp. 12: Hauser (Hoilmann)
čp. 13: Woidi (Egmund)
čp. 14: Jany (Bohauns)
čp. 15: Woidi (hostinec)
čp. 16: Ruschak (Franzl)
Všech 64 obyvatel bylo v roce 1946 násilně vysídleno. V roce 1964 byla 4 zbylá stavení odstřelena. Oppach (ani pod jménem Přední Kruhová -- pozn. překl.) už neexistuje. V našich srdcích však trvá ta ves nezapomenutelná anezničitelná.

P.S. Jako spoluautor předchozího textu je na prvém místě před Josefem Jungwirthem uveden Hans Draxler z Bad Wörishofen (dříve Oppach).

K farnosti Omlenice náležela vedle Omlenice a Omleničky, Vyšších Hodonic, Chudějova, Blažkova (Laschkles), Střelcova Dvora (Unterberg), Výnězdy, Vracova, Bočkova a Bolů (Wolluben) také osada Rojov (Roiden), položená 5 kilometrů severovýchodně od Kaplice a náležející k politické obci Zahrádka. Podle Profouse a Klimesche (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) je ve vyšebrodském urbáři kolem roku 1400 poprvé jmenovitě uvedena, a to pod jménem Royken (s k!). Další zmínky a způsoby psaní jsou po řadě tyto: 1423 Rojow, 1440 w Rogych, 1518 v Rojich, 1530 Royten, 1654 Roydlen, 1720 Royden, 1789 Royden. V roce 1842 píše (v originále ovšem německy - pozn. překl.) Sommer ("Das Königreich Böhmen. Band 9. Budweiser Kreis", s. 182): Roiden, náležející k panství kláštera Vyšší Brod, 4 hodiny na severoseverovýchod od Vyššího Brodu mezi řekou Vltavou (Moldau) a lineckou poštovskou silnicí, ves o 11 domech se 70 obyvateli, přifařena ke Kaplici." - Kdy Rojov přešel k farnosti Omlenice, nedokázal jsem zjistit (v matrikách je datem "Umpfarrung" /tj. "přefaření" Rojova 1. leden 1868 - pozn. překl.). V roce 1860 měla ves 12 domů s 93 obyvateli vesměs katolického vyznání, 1910 19 domů se 118 obyvateli vesměs katolického vyznání, 1920 102 obyvatel vesměs katolického vyznání, 1930 20 domů se 112 obyvateli (104 Němců, 7 Čechů, 1 cizinec). Rojov patří nyní (psáno v roce 1982 - pozn. překl.) k obci Rožmitál na Šumavě. Posledními německými majiteli jednotlivých zdejších usedlostí byli: Pascher (Schischkabauer), Martinek (Neubauer), Grankl, Rosenstingel, Puritscher (Gomeindi), Riener (Uidri), Gotthard, Mayer (Lehardi), Pascher (Pauli), Meier (Irsching), Kilian, Neubauer (Leinhord), Maier (Weber), Spitzenberger (Woidbaun) a Woidy (Woidlipp). Leonhard Riener (1886-1953) byl posledním německým starostou obce Zahrádka. Rienerové byli právě v Rojově starousedlým rodem: doložitelní jsou tu Urban Riener, pak Matthias (*1794), Johann (*1819), Johann (*1852) a Leonhard (*1886) Rienerové. Kdo by mohl podat zprávu, jak to v Rojově vypadá dnes (psáno v roce 1982 - pozn. překl.).

P.S. Z textu Josefa Waldingera na jeho webových stránkách v Kohoutím kříži se dočteme i jména majitelů rojovských usedlostí podle popisných čísel a zaznamenáme některé odlišnosti v psaní příjmení a usedlostních jmen "po chalupě". Toto srovnání zvyšuje zajímavost dnes zcela zaniklé osady, po níž nese označení celé "pohoří" Rojovský hřbet s hlavním vrcholem Poluškou (Roidner Berg).

Glaube und Heimat, 1979, č.11, s. 40
Glaube und Heimat, 1980, č. 1, s. 35
Glaube und Heimat, 1980, č. 4, s. 37
Glaube und Heimat,1982, č. 2, s. 45-46

Wäldlerart

Zum Jahresbeginn


Mit gläubigem Vertrauen
wir in die Zukunft schauen
Uns leuchtet ja ein Licht.

Mit Zuversicht im Herzen
entzünden wir die Kerzen,
erfüllen unsre Pflicht.

Bewirft man uns mit Steinen,
wir schimpfen nicht und greinen,
ertragen's mit Geduld.

Wir falten schlicht die Hände:
"An dieser Jahreswende
schenk', Herr, uns deine Huld!"

Po šumavsku

K Novému roku


Když rok se otevírá,
buď živá naše víra
a pomáhejž nám žít.

Se srdcem doufajícím
zažehujeme svíci:
je dobře šířit svit.

Mohou nás kamenovat,
my vstanem zas a znova.
A všechno má svůj čas.

Sepneme prostě ruce:
"I v tomto Novém roce
Ty, Pane, vyslyš nás!"

Glaube und Heimat, 1983, č. 1, s. 1

Příjmení omlenických farníků

V časopise "Ostdeutsche Familienkunde" (zkratka /OFK/, založen v roce 1953, od roku 2010 vychází jako čtvrtletník pod názvem Zeitschrift für Ostdeutsche Familiengeschichte /ZOFG/ - pozn. překl.) zabývá se P. Severin Gottsmich zabývá příjmeními (i přechýlenými s koncovkou "-in" /jako české "ová"/ - pozn. překl.) katolických obyvatel farnosti Omlenice podle matrik počínajících rokem 1784. Dnes přináším příjmení z rozmezí let 1784-1799, přičemž místní údaje (za letopočtem prvního výskytu a před čárkou za ním, pro náš účel v dnešní české podobě - pozn. překl.) většinou udávají osadu, z níž dotyčný sem do farnosti přibyl:
Bader 1792, Böstinger 1789, Dantzer 1791, Dapill - Daepil - Depl - Depil 1792, Daschiel 1794, Dowisch - Dobusch 1792, Edlbauer 1789 Zahrádka, Essel - Exel 1791 Malčice a Kaplice, Flautner 1784, Foißner 1793, Freybichler (Freibüchler) 1794 Zahrádka a Hodonice, Fürlich 1792 Zahrádka, Gabauer (Gapaur) 1794, Ginner (Günner) 1797 Horšov, Goschik 1790, Gottsmich (Gotsmich apod.) 1791 Boly a Buchtice, Gratschmayr 1790 Střelcův Dvůr, Gruebmüller 1794 Bukovsko, Haager (Hager) 1794 Brusnické Chalupy, Haaß 1784, Hannl(in) 1800, Haußer 1790, Hengster 1787, Hintermüller 1791, Höfer 1789, Höller 1792, Hofmann 1798, Janetshkin 1787, Jungbauer 1791 Ondřejov a Chuchelec, Kagisch 1795, Kanzler 1791, Kapl 1789, Kasper 1794, Kaßbayrin 1795, Klanckl 1787, Klein 1789, Kölbl 1796, Koller 1792, Konnitzl 1796, Kopatsch 1797 Mladoňov, Krauthansl 1786, Langweber 1787, Laschko 1790, Lausegger (Lausecker) 1785, Leisch 1789 Výnězda, Marschik (Marschig) 1784 Květoňov, Hodonice, Výnězda, Marxbayrin (Mörixbauer) 1784, Matscheko 1796 Hodonice, Meltzer (Mölzer) 1794, Miesauer 1784, Neubaur 1784 Záluží, Přídolí, Dobrné, Pablik (Pawlik) 1794, Papsch 1792, Partl 1796, Pauckner 1795, Perger 1784, Peter 1785, Pfeifer 1776 Střelcův Dvůr, Piebl 1796, Pilß (Pilz) 1790 Přibyslav, Pimiskorn 1791, Piwank(in) 1785, Pöhm 1787, Pöschko (Pescho) 1795 Radčice, Pöstinger 1788 Bujanov, Postel 1787, Praunauer 1793, Pree (Prehin, Prä) 1790 Lověšice, Progsch (Proksch) 1787 Mostky, Proier (Pruier) 1787 Babí, Prot 1794, Puffer 1788, Putschögl 1784 Krakovice a Michničky, Rahle (Roihle) 1791, Rauch 1798, Robausch 1784 Raveň, Ruschak 1784 Skoronice a Stradov, Ruschko (Rusch) 1784 Krakovice a Michničky, Sabadil (Sawadiel, Sabathil) 1791, Sattler 1793 Zahrádka, Schader 1795, Schafner 1794, Schattner 1794, Schauer 1790 Čeřín, Schaufler 1797 Michnice a Skupečné, Schiefer (Schiffer) 1793, Schimanko 1791, Schneider 1786, Schwartz 1793 Litvínovice a Dubičné, Schwartzinger 1789, Sigmund 1784, Simon 1793, Spatz 1786 Vracov, Spenesch 1787, Springer 1787, Stiepan 1797 Pšenice a Hněvanov, Stöpl (Stöpel) 1787, Strohbauer 1799, Sultzbacher 1791, Troll (Troyl) 1793, Tweraser 1791 Jílovice, Wagner 1785 Dolní Dvořiště, Křenov, Zadní Kruhová, Walchuni (Weilguni) 1790, Waldinger 1797 Chudějov, Wanger 1790, Wantschischkin 1797, Wastausch 1792, Wastel (Wostel) 1787, Wenda 1787, Wenisch 1785, Wolf 1792, Wirtzinger 1787 Zadní Kruhová, Zanner (Zanna) 1796, Zehrer (Zohrer) 1786, Ziehensack 1794 Výnězda a Malčice, Zuscher 1794, Zueschrot 1792.
V letech 1800-1819 se pak nacházejí podle P. Severina Gottsmicha v omlenických matrikách následující příjmení (s datem prvého výskytu, tj. už bez těch z let 1784-1800 a opět i s přechylovací koncovkou "-in" a s místními jmény v dnešní české podobě - pozn. překl.):
Bartel 1802 Přední Kruhová, Berger 1801, Bera 1813, Bieberka (Piwerka) 1817, Biller 1818, Binder 1808 Pšenice, Blaha 1812, Blahusch 1817 Rovné a Sedlec, Böhm 1813, Böhmdorfer (Bendorfer) 1807, Böhmer 1816, Brandstätter 1807 Rapotice, Braumber 1809 České Budějovice, Braunauer 1804, Brod (Brot) 1808, Bürger 1805 Machovice, Chiran 1815, Fany 1810, Festel 1809 Zátes, Fischböck 1800 Šimákův Dvůr, Forstner 1805 Pořešín a Kaplice, Gafko 1808 Zahrádka, Garkin 1807, Giran 1814, Goschan 1809 Boly, Gotthard 1807 Zdíky a Stradov, Grimus 1802 Vracov, Grossinger 1801, Guserl 1805 Jermaly, Hable (Hawli) 1811, Halaček 1810 Blansko, Hannl 1800, Haßlinger 1808 Rüstern (zaniklá část obce Zdíky - pozn. překl.), Hermann 1806, Herusch 1815, Holik 1816, Honner 1812 Močerady, Humschofsky 1814, Irsigler 1812, Jecho 1808 Svíba, Kalkusch 1819, Kinzinger 1812, Kirchner 1818, Kojan 1816, Kozel 1805, Kratschmayr 1801, Kroiher 1818 Jílovice, Künzinger 1812 Kaplice, Lang 1813 Skupečné a Jaroměř, Marka 1819, Märtlin 1801, Martetschläger 1809 Rojov, Matha (Mathe, Mathä) 1809, Mathois (Matheis) 1804 Horšov, Mayr (Meier) 1805, Melchior 1815, Mikolasch 1804 Rapotice, Oberhauser 1801 Střelcův Dvůr, Pankratz 1808 Střelcův Dvůr, Pascher 1808 Hodonice, Perauß 1804 Bujanov, Záluží, Osek, Peterka 1813, Petscharkin 1803, Petschkin 1805, Pinter 1807, Piwerko (Bieberka) 1812, Plahin 1805, Plahusch (Plahursch) 1805, Pömerl 1809, Pöschel 1814 Skupečné, Prökschel 1807, Quatember 1804 Mladoňov a Kamenná, Reichinger 1807, Reisenbaum 1812, Scharinger 1809 Hněvanov, Schimak 1801, Schinko 1817 Blansko, Schreiner 1807, Schwetz 1816, Seidl 1809, Spaty 1807, Stainko 1800, Stürzel 1802 Ludvické Hory, Taffl 1815 Chudějov, Tanzer 1813 Michničky, Tikal 1814 Velké Skaliny, Titsch 1802, Traxler 1818, Trillsam 1812, Wabro 1801, Wesseli 1812 Buchtice a Mostky, Woysetschläger 1818, Zehender 1802, Zotscher (Czoczer) 1804 Jaroměř, Zwetler 1800 Drochov.


Glaube und Heimat,1982, č. 9-10, s. 49
Glaube und Heimat,1982, č. 12, s. 65-66

Begegnung in Kaplitz


Als ich das letztemal in Kaplitz weilte,
traf ich am Ringplatz einen alten Mann.
Und weil es mit der Zeit ihm gar nicht eilte,
fing er auf deutsch die Unterhaltung an.

Er kam von Weleschin zur Arztvisite,
war Tscheche und auch früher Musikant.
Als solcher kam er, wie es vormals Sitte,
auch oft in unser deutsches Siedlungsland.

In Angern, Umlowitz sei er gewesen
bei Kirchweih, Hochzeit und zur Faschingzeit.
Man konnte es in seinen Augen lesen:
er schwelgte froh in der Vergangenheit.

Doch was mich ließ im nu die Zeit vergessen:
Er sprach den Böhmerwäldler Dialekt.
Zwei Stunden sind wir auf der Bank gesessen.
Die Sprache hat Jahrzehnte überdeckt.

Setkání v Kaplici


Když jsem byl v Kaplici naposledy,
potkal jsem starce tam na náměstí.
Nechvátal nikam, sedli jsme si tedy.
Německy začal hovor, umí prý.

Že z Velešína přišel za doktorem.
Byl Čech a dřív že taky muzikant.
Už proto, jak jinak, znal ty vsi kolem,
co dřív my Němci žili, ten náš "Land".

V Bujanově, Omlenici tak býval
co posvícení, svatba, masopust.
A v jeho očích teď se rozhoříval
plamínek mládí, já jej viděl růst.

Za chviličku jsme na čas zapomněli:
mluvil naší nářeční němčinou,
tou šumavskou. Dvě hodiny jsme měli
dát řeči vše, co přešlo, překlenout.

Glaube und Heimat, 1982, č. 8, s. 6

Der letzte Mann vom Böhmerwald


Ich widme dieses schlichte Lied
dem letzten Mann vom Böhmerwald.
Denn jedem, der die Zeit absieht,
zieht es das Herz zusammen kalt.

Die Zeit verrinnt und bald, ja bald,
dass man am Grabe steht und spricht:
Das ist der letzte Mann vom Wald.
Es leuchte ihm das ewige Licht!

Vielleicht bist du's; vielleicht auch ich;
einst wird es heißen sicherlich:
Das war der letzte Mann vom Wald,
vom einstmals deutschen Böhmerwald.

Ten poslední


Hrdinou těchto slok má být
ten muž, poslední Šumavan.
Myslím na něj a divný cit
srdce mi svírá ze všech stran.

Čas utíká a brzo už
zbude tu jenom pláň a hrob
a v něm budem spát, jeden muž,
Šumavan, konec rodných stop

tvých i mých, konec našich dní.
Byl Němec, z nás všech poslední.
Tuším ten čas, je blíž a blíž,
kdo Šumavu dřív znals, ty víš.

Glaube und Heimat, 1999, č. 2, s. 2>

P.S. Jde bezpochyby o nové otištění už před lety v témže časopise uveřejněné básně.

Da stand ein Dorf


Als ich das letztenmal die Heimatflur durchstreifte
Und ganz allein die alten Wege ging -
Es war im Juni, als das Korn noch reifte
Und fern am Himmel ein Gewitter hing -
Ließ ich auf einen Stein zur Rast mich nieder,
Vor mir das Kreuz, das ich beim Suchen fand.
Die Zeit von früher kam dabei mir wieder,
Da ich als Kind dem Heiland Blumen wand.

Hier war die Stelle, wo zum Felder-Beten
Das ganze Dorf vereint zusammenkam,
Die Muttergottes, deren Hilfe wir erflehten,
wenn unser Bittgang seinen Anfang nahm.
Hier war der Hohlweg, den ich oft gegangen,
das karge Feld, von dem ich Steine las.
Der Hof, die Bäume, wo die Kirschen hangen,
Die Bank zum Ausruhn, wo ich gerne saß.

Das Dorf verschwunden und die Menschen auch,
Erloschen unsrer Väter frommer Brauch.
Und war geworden, was vor langer Zeit
Der Waldprophet uns allen prophezeit:
Einst wird der Hirte seine Herde treiben,
von Zeit zu Zeit besinnend stehen bleiben,
Den Stecken stoßen in das leere Land
Und zeigen mit erhobner stummer Hand:

Da stand ein Dorf, wo jetzt die Schafe grasen,
Da stand ein Haus, wo jetzt mein Stecken ruht
Da stand ein Hof, wo jetzt des Waldes Rasen,
Da stand ein Stall, wo jetzt der Vögel Brut.

Tu stála ves


Když naposled jsem bloudil rodným krajem
a docela sám starou cestou šel -
bylo to v červnu, kdy obilí zraje -
za obzorem jsem bouřku uslyšel.
Usedl jsem jen chvíli na kameni
u kříže, který čněl tu ulomen.
Zdálo se mi, že čas, co všechno mění,
jde zpět, aby mi navrátil můj sen.

Tu bylo místo, kam k Matičce Boží
celá ves kdysi květy nosila
a věřila, že když jí k nohám složí
své strasti, odtud vzejde posila.
Tím úvozem jsem často cestou chodil
a z pole v stráni sbíral kamení.
až k mezi s třešní, z níž bral každý podíl
s lavičkou pod ní na posezení.

Zmizela ves, co víc, i její lidé,
řeč s dobrým mravem jak čas daleký.
Nadešlo zato, co jen prorok viděl
a co nám všem přisoudil navěky:
jednou, pravil, požene pastýř stádo
a právě tady svou hůl zarazí.
Jen pusté zemi bude patřit vláda
a i ty vidíš její obrazy:

tu stála ves, kam jdou se ovce pást,
tu statek, kde muž zabodl svou hůl,
les šumí tam, kde byla kdysi vlast
a hejno ptáků, kde byl prostřen stůl.

Glaube und Heimat, 1981, č. 9-10, s. 7

Glaube und Heimat, 1981, č. 9-10, s. 7

Lebendige Ruinen


Von meinem Vaterhaus
in Hodenitz
stehn nur die Mauern noch
und weiter nichts.

Wo einst der Stadel war,
ist jetzt ein leerer Raum.
Und aus der Mauer wächst
ein Hollerbaum.

Und in dem Stalle stehn
drei Birken riesengroß.
Und auf der Mauer wächst
das grüne Moos.

Und eine Kröte hockt
in unsrem Futtergrand.
Und eine Katze huscht
dem Weg entlang

Zwei Mäuslein gucken keck
aus ihrem Kellerloch.
Und aus der Quelle fließt
das Wasser noch.

Živoucí ruiny


Z mého rodného domu -
jsem z Vyšších Hodonic -
zbývá kus zdi snad ještě
a jinak nic.

I kde stodola stála,
už spadly krovy
z tátovy dílny bují
bezové křoví.

Z maštalí břízy raší
ve shnilých základech,
pod kořeny se třpytí
zelený mech.

Velká ropucha dřepí
v kamenném korytě.
Travou se kočka mihne
při cestě střelhbitě.

Ze sklepa za ní hledí
dvě myšky vychytrale.
A voda pořád prýští
do studny v skále.

Glaube und Heimat, 1983, č. 8, s. 11

Autorem řady básní, otištěných v měsíčníku Glaube und Heimat, z nichž ta s názvem Da stand ein Dorf figuruje i v knize o Zvonkové, ačkoli se té obce zřejmě přímo netýká, je profesor gymnázia v Göppingen Josef Jungwirth, který v čísle 3 ročníku 1983 zmíněného krajanského časopisu ostatně sám otiskl svůj životopis. Narodil se 25. března 1933 v zaniklé vsi Vyšší Hodonice (Ober-Hodenitz) nedaleko Omlenice (Umlowitz) na jižním svahu hřebene Polušky a Rojovského hřbetu jako syn tamního kolářského mistra v domě čp. 9. Čtyři roky navštěvoval obecnou školu v Omlenici a pak až do konce války chodil do školy v Kaplici. Roku 1946 byl i s rodiči, prarodiči a pěti sourozenci "odsunut" do Sinsheimu u Heidelberka, kde jsou teď pohřbeni i jeho nejbližší. Po maturitě 1955 studoval v Heidelberku latinu, řečtinu a angličtinu a od roku 1962 učil na už zmíněném gymnáziu. K psaní ho vlastně podnítila dvojí návštěva staré vlasti 1975 a 1978, z níž se zrodily i verše hrdého vyznání Jsem Šumavan. Profesor Josef Jungwirth zemřel ani ne třiašedesátiletý dne 19. prosince 1995 v Göppingen po operaci mozkového nádoru, provedené v Tübingen 25. srpna téhož roku, a je v Göppingen i pochován.

- - - - -
* Vyšší Hodonice / Omlenice / Kaplice / Chudějov / Krakovice / Přední Kruhová / Rojov / † † † Göppingen (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

... nekrolog na stránkách krajanského měsíčníku napsal jeho nástupce v roli rodáckého zpravodaje
Nekrolog jeho ženy napsal rovněž Josef Waldinger
Otec Josef Jungwirth starší zemřel roku 1980 v Sinsheimu
Jeho bratr Otto Jungwirth, o sedm let mladší nežli on, zemřel podle tohoto nekrologu, psaného Josefem Jungwirthem do krajanského měsíčníku, tři roky před ním na záhadnou horečku, kterou si přivezl z pětiletého pobytu v Alžírsku
Zpráva Josefova synovce o cestě Josefova bratra Franze do rodných Vyšších Hodonic a také Přídolí, rodiště Josefova otce, Omlenic, Kaplice a Rožmitálu na Šumavě

zobrazit všechny přílohy

TOPlist