logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANN JUNGBAUER

Z úvodu k naučné a modlitební knize "Der schützende Lebensengel der Menschen" (1878)

Jeden poutník, který se vracel z daleké země domů, ocitl se za příchodu noci na pokraji obrovitého lesa (v originále "fand sich beim Einbruche der nacht am Eingang eines ungeheueren Waldes" - pozn. překl.); nemohl ani nazpět, ani usednout k odpočinku. Nezbývalo mu nic jiného, nežli pokračovat v putování soumrakem. Sotva se ponořil do temnoty, budící hrůzu, zpozoroval starého pastýře ovcí a optal se ho na další cestu. "Ach," opáčil tázaný, "to ti nemohu tak snadno ukázat, neboť les je protkán tisíci navzájem se křížících stezek, které se kroutí, vypadají přitom jedna jako druhá docela stejně a všechny až na jednu jedinou vedou do propasti." - "Do jaké propasti?" - otázal se poutník. - "Do oné, která celý ten les obklopuje. To není ještě všechno," pokračoval pastýř. "Ten les sám je plný lupičů a dravé zvěře. Mezi jinými je tu ohromný nestvůrný had, který působí strašlivou spoušť; jen vzácně přejde den, kdy bychom nenalezli ostatky nešťastného cestovatele, který mu padl za oběť. - Aby bylo neštěstí celé, jen tímto lesem se dá dojít tam, kde je tvůj domov. Ze soucitu jsem se postavil tady při počátku té nebezpečné cesty, abych poutníky poučil a ochránil. Od místa k místu najdeš na dalších úsecích rozestaveny mé syny, kteří, vedeni touž pohnutkou, vzali na sebe stejný úkol. Nabízím ti své i jejich služby, chceš-li to, budu ti průvodcem."
Vnější vzhled starcův budil důvěru a nepokrytá pravda bez přetvářky, která vyzařovala z jeho slov, naklonila poutníka k tomu, že nabídku přijal. Jednou rukou uchopil pastýř lampu, kterou pevně uložil do lucerny silného svitu; druhou pak objal poutníkovo rámě a tak kráčeli spolu dál.
Poté, co ušli kus cesty, cítil poutník, že mu docházejí síly. "Opři se o mne," řekl mu jeho vůdce. Tak mohl pokračovat v chůzi. Brzy vydávala lampa už jen svit stále slabší. "Oleje už je namále," řekl poutník pastýři, "lampa co nevidět zhasne, co jen s námi pak bude?" - "Jen seber odvahu," opáčil stařec, "brzy narazíme na jednoho z mých synů, který do naší lampy dodá oleje." Tak se i stalo. V nepatrné vzdálenosti poté svitlo zdivo malého domku, který stál při okraji cesty. Na pastýřův někomu uvnitř zřejmě důvěrně známý hlas se otevřely dveře stavení, kde čekalo unaveného poutníka posezení a prostý, avšak vydatný pokrm, který obnovil jeho síly. Po krátkém pobytu mohl v cestě pokračovat, veden pastýřovým synem.
Časem tak potkával poutník nové chýše (v originále "dann und wann begegnete der Wanderer neuen Hütten" - pozn. překl.), byl znovu pohoštěn a obstarán, našel nové vůdce a cestoval tak po celou noc. Prvním zásvitem jitra bledl horizont, když bez nehody stanul při východu z nebezpečného lesa.Teď teprve pochopil plný rozsah služby, kterou mu pastýř a jeho děti poskytli. Před jeho zraky zela hrozivá propast, z jejíž hloubi se dal zachytit daleký šum nějakého proudu. - "Hleď jen," pravil k němu vůdce, "propast, o níž ti vyprávěl můj otec; neznáme její hloubku, je stále pokryta hustou mlhou, kterou oko nedokáže proniknout." Zatímco pronesl ta slova, vydal hluboký vzdech a osušil hřbetem ruky dvě velké slzy, které se mu kutálely po lících. "Jsi zarmoucen," řekl mu poutník. - "Ach, jak bych mohl nebýt? Což mohu hledět do té propasti, aniž bych pomyslel na to množství nešťastníků, kteří tu každého dne docházejí konce na jejím dnu? Marně jsme jim nabízeli můj otec a my své služby, jen nemnozí je přijali; mnozí nás dokonce obvinili, poté co s námi šli po několik hodin, že jim chceme jen nahnat planý strach, pohrdli našimi radami, opustili nás; brzy však zbloudili a zahynuli strašlivým způsobem, ať už byli stráveni nestvůrným hadem, zamordováni loupežníky či vrženi do propasti; neboť se přes ni nedá přejít nijak jinak, nežli po tomto malém mostku, který máme tu před sebou a jen my známe cestu, která přes něj vede. Jen s důvěrou," řekl, zatímco se obrátil k poutníkovi a něžně ho objal: "Tam za ním na druhé straně je jasný den, tam je tvá otčina." Poutník, proniknut vděčností, opětovně děkoval svému věrnému vůdci a sliboval, že na něho nikdy nezapomene. Pak rychlým krokem přešel malý mostek: několik hodin poté spočinul v otcovském domě a byl zachráněn.

Co víme o autorovi úvodu k vimperskému tisku modlitební knihy "Anděl strážný lidského života" (jak by asi zněl její český titul), která nám (asi nechtě ve své pastýřsky "římské" pravověrnosti) připomíná Komenského Labyrint či Bunyanova Poutníka, přesazené tu na katolickou Šumavu (ten les je svět, říká dál autor, a za malým mostkem při něm je tvůj nebeský domov)? Narodil se v zaniklé dnes osadě Zlatá (Goldberg), farností příslušející ke dnes rovněž zcela zaniklému Ondřejovu (Andreasberg) dne 25. března roku 1815. Ve stavení čp. 21 byl jeho otcem chalupník Joseph Jungbauer, matkou Katharina, dcera chalupníka z Račína čp. 14 Bernarda Geyera. Na kněze byl vysvěcen 25. července 1839 v Českých Budějovicích (Budweis) poté, co absolvoval zdejší bohoslovecký seminář (existoval tu v letech 1803-1950). Byl nejprve kaplanem postupně v Kašperských Horách (Bergreichenstein), ve Ktiši (Tisch), znovu v Kašperských Horách a od roku 1846 v nedalekém Nicově (Nitzau), kde setrval až do roku 1893, kdy mu knihtiskař Steinbrener poskytl azyl v Schenkenbergu (česky později zváno Na Radosti) u Vimperka (Winterberg). V Schenkenbergu zasloužilý duchovní na stařeckou slabost i skonal 21. ledna roku 1896 a byl tři dny nato pochován na starém vimperském hřbitově. Ještě 55 let po jeho smrti, tj. roku 1951, kdy v českých zemích vládla nejtvrdší komunistická zvůle, napsal o něm nicovský rodák Josef Weber podrobnou životopisnou charakteristiku, vzývající jej téměř jako jakéhosi šumavského světce a otištěnou pak v diecézním měsíčníku vyhnaných Šumavanů znovu v lednovém čísle ročníku 2002. Podáváme ji tu čtenáři celou v českém překladu.

O jednom šumavském knězi svatého života

Josef Weber

Dp. P. Johann Jungbauer se narodil dne 25. března roku 1815 ve dnes zaniklé šumavské vsi Goldberg (zanikla pod českým jménem Zlatá - pozn. překl.), farnost Ondřejov (Andreasberg), okres Český Krumlov (v originále "Kreis Krummau, Böhmerwald" - pozn. překl.). Měl se stát lékařem, ale Bůh jej povolal ke službě obzvláštní, totiž být lékařem lidských duší.
Dne 25. července 1839 byl v Českých Budějovicích vysvěcen na kněze a odešel jako mladý kněz do poklidného šumavského Nicova jako nástupce zesnulého P. Augustina Zettla, který tu působil na zdejší faře přes 50 let jako neúnavný, příkladný a úspěšný duchovní pastýř svatého života (v originále "als heiligmäßiger Seelenhirt" - pozn. překl.). Tento muž Boží byl Němci i Čechy zdaleka i zblízka oblíben a vysoko ceněn jako vynikající kazatel, vlídný a zkušený zpovědník, utěšitel a dobrodinec v duševní i tělesné nouzi a účinný pomocník všech, kdo měli pomoci zapotřebí. Zjasněný a plný slunka, stál se svou vždy dobrou náladou vysoko v ceně podoben ryzímu zlatu, sám vzor otcovské dobroty, lásky a přátelské úslužnosti vůči všem lidem kolem.
Stal se personálním děkanem, biskupským notářem, konzistoriálním radou, kašperskohorským vikariátním tajemníkem, kanovníkem, arciknězem a jubilujícím knězem (to je zastaralý výraz pro duchovního, který dosáhl alespoň 50. jubilea svého kněžského svěcení - pozn. překl.). Poté, co město Kašperské Hory nabylo patronátního práva jak nad vlastním kostelem, tak nad nicovským kostelem sv. Martina, měl prvý kašperskohorký kaplan přednostní právo na volné místo při nicovské faře, nicovský farář zase totéž přednostní právo na volné místo děkana, nyní arciděkana v Kašperských Horách. A tak se i stal jednou pan farář Johann Jungbauer kašperskohorským děkanem. Nezamlouvalo se mu tam ale a po pouhých několika pár dnech putoval ke svým nicovským farníkům (v originále "zu seinen Nitzauer Pfarrkindern" - pozn. překl.) nazpátek. Byl pro své bohaté vědomosti zvolen poslancem tehdejšího rakousko-uherského říšského sněmu, pilně tu referoval a marně se zastával víry v Boha, církve, spravedlnosti a lidských práv, až nakonec složil svůj mandát se slovy: "Mit der Politik finde ich nicht meine Zufriedenheit und Glück." (tj. "V politice své štěstí a spokojenost nenajdu." - pozn. překl.) Když se jednou uvolnil i biskupský stolec v Budějovicích, měl se stát biskupem právě on. Poněvadž měl ale německé rodiče, nemohlo či nesmělo tak být. Přesto zůstal až do své smrti laskavým přítelem, rádcem a dobrodincem Čechů, kteří kanovníka a arcikněze svatého života opravdu v hojném počtu vyhledávali. On sám ve své nezištné skromnosti nikdy nebažil po osobních poctách, charakterizovala ho jen horoucí láska k eucharistickému Spasiteli a usilovná, nesmírná úcta k milované Matce Boží. Při tichém svatostánku bylo jeho oblíbené místo, tam by si rád zbudoval svůj příbytek! Z podnětu tohoto velkého a horlivého ctitele Božské Matky vytvořili oba bratři Johann a Josef Klementovi z Nicova krásnou lourdskou jeskyňku na Královském kameni (v originále "auf dem Königssteiner" - pozn. překl.), pozoruhodný kohoutí kříž se všemi nástroji Kristova umučení (v originále "das sehenswerte Hahnenkreuz mit allen Marterwerkzeugen" - pozn. překl.), Řeteničtí (v originále "die Jettenitzer" - pozn. překl.) pak svou lourdskou jeskyni ve skalách u Řetenic (Jettenitz). Farníci se složili na zakoupení krásné sochy Panny Marie Lourdské s nosítky k procesím a májovým pobožnostem a i ve všech kaplích přifařených vsí a v mnoha jednotlivých domech bylo možno spatřit sošky Lourdské Panny Marie.
Ve škole byl pilným katechetou, vysoce váženým a oblíbeným žáky i učitelským sborem; všechno klapalo a šlo jak na drátku. Každého nepozorného žáka či neposedy si hned všiml se slovy: "Habe zwar kleine Augen, doch sehen sie gut und meine Ohren hören auch gut." (tj. "Mám sice dvě malé oči, ty ale dobře vidí a mé uši také dobře slyší." - pozn. překl.) A tak to zůstalo až do jeho vysokého stáří: nepotřeboval žádné brýle a žádná naslouchátka, jeho psacím strojem bylo husí brko a psal jím opravdu překrásně. Svým pedagogicky a řečnicky mistrným způsobem podával žákům příběh utrpení Kristova tak naléhavě, že jim po tvářích hustě kanuly slzy. K posledku brečel ten hodný, cituplný katecheta spolu se svými školáky. Denně konával ten Boží člověk a přítel přírody svou pravidelnou krátkou procházku. Jinoši a muži před ním zdvořile smekali své klobouky a čepice, dívky a ženy strojily rychle své pusinky (v originále "putzten sich schnell das Schnäble" - pozn. překl.), všichni pěkně zdravili obvyklým katolickým pozdravem "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!" (v originále "Gelobt sei Jesus Christus!" - pozn. překl.) a uctivě líbali svému vysoce váženému svatě žijícímu duchovnímu pastýři ruku. Děti dostaly pokaždé čtyřkrejcar či groš a skákaly pak radostí jako kolouši či kůzlata, některé spíš jako žáby.
Jsou nemoci duše stejně jako nemoci těla a mnohdy umírá člověk na to, že ochoří jeho duše. Kanovník P. Jungbauer léčil s úspěchem nemocné duše i nemocná těla. Když někdo z farníků onemocněl, vedla jeho první cesta na faru. Pan kanovník znal mnoho vyzkoušených domácích prostředků, které mnohdy způsobily zázrak. Teprve když ty selhaly, byl povolán lékař a pak se už vědělo, kolikátá udeřila. V každou neděli či svátek a při všech májových pobožnostech měl vzorný duchovní pastýř dobře připravené, jadrné a užitek přinášející kázání, k němuž přidával v každé z přifařených vsí náboženské cvičení (v originále "Christenlehre" - pozn. překl.), v postním čase stavovské promluvy (rozuměj promluvy pro různé skupiny věřících: děti, jinoši, dívky, manželé, muži, ženy ap. - pozn. překl.). Každý manželský pár dostal vlastní jemu určené poučení o svátosti manželství a ve zpovědnici byly zbloudilé ovečky přiváděny na cestu pravou.
Les a kámen dával málo chleba a ta zdejší jeho skýva byla toliko tvrdá. Nicovští farníci to měli odjakživa těžké s obstaráváním nezbytností k životu, bývali odkázáni na vedlejší výdělek a musili se proto ohlížet jinde ve světě po štěstí, které jim bylo doma upřeno. Jako dělníci, zedníci, tesaři, truhláři, obchodníci s nádobím odcházeli do blízka i do daleka, aby si vydobyli svou obživu. Zejména těžké to měli malí domkáři a podruzi (v originále "Kleinhäusler und Inwohner" - pozn. překl.). Pan kanovník to dobře poznal a říkal: "Žebráci, co chodí od domu k domu, nejsou z lidí ti nejchudší, těmi jsou místní chudí (v originále ,die Hausarmen' - pozn. překl.), kteří by se jít žebrat styděli." Školáci, kteří si nemohli z domova přinést žádný chleba ke svačině, vyzvedávali si ho na faře, chudí a nemocní farníci pilně navštěvovali šlechetného kněze, který mezi ně rozděloval věcné i peněžité dary, zcela nemajetným platil lékaře a lékárníka. I ministranti, jeho nejvěrnější při oltáři, dostávali poctivou měsíční odměnu, ačkoli platy kněze za jeho výkony vycházely skrovně. Chudí platit nemohli, a u těch, kteří by měli, se říkalo: "Was ihr mir geben könnt." (tj. "Co mi můžete dát." - pozn. překl.) Nebyl přitom nijaký rozdíl mezi chudým a bohatým, výkony se udílely všem rovně, až se nad tím někteří cizí podivovali.
Ze všech stran přicházel kočovný lid do Nicova, aby tu slavil svatby či přinášel své novorozené ke křtu, poněvadž se vědělo dobře, že dobrotivý pan farář koná všechno zdarma včetně oddacího a křestního listu a když se mu požalovala nouze, vytáhl svůj malý skleněnými perlami posázený váček a přidal ještě nějaký finanční dar.
Dobrota šlechetného kněze bývala ovšem i zneužívána. V devadesátých letech devatenáctého století měl v Nicově také takový kočovný národ snědé kůže jednu svou svatbu s peněžním a věcným závdavkem pana kanovníka. Panovala hrozivá sněhová vichřice, psa by ven nevyhnal. Snědí svatebčané se pěkně v pohodě a dobré náladě vydali do hospody. Poté, co se tu na všechny pivečka dostalo, přišly na řadu dvě svatby další s týmž resultátem. Po osmi dnech neměl ani jeden ze tří zdejších hostinských kapku pěnivého moku, poněvadž se pro sněhové závěje nedalo odnikud dovézt. Když se top an kanovník dověděl, utrousil prý jen: "Der liebe Herrgott hat halt verschiedene Kostgänger auf der Welt." (tj. "Milý Panbíček má prostě na světě nejrůznější strávníky." - pozn. překl.)
Ba, to bylo za krásných, zlatých časů podunajské monarchie, kdy ještě ve farní obci Nicov a také na jiných místech platil katolický pozdrav "Gelobt sei Jesus Christus, kdy se našemu milému Spasiteli ve svatostánku, pod baldachýnem (nebesy při procesí) nebo na cestě k umírajícímu projevovala ještě patřičná úcta, kdy se svědomitě světily neděle a svátky, kdy apoštolské dny (tj. dny v roce, zasvěcené dvanácti apoštolům - pozn. překl.) platily za poloviční svátky, kdy se zvonilo (zvonem ve vížce nad kněžištěm kostela, zvané sanktusník - pozn. překl.) k proměňování a všichni mimojdoucí smekli a vděčně v úctě poklekali s pomyšlením na zázrak lásky, v níž se Bůh odevzdal nám lidským dětem, kdy se v rodině nezapomínalo na Pozdravení andělské (tj. modlitbu Zdrávas Maria - pozn. překl.) a modlitbu při stole, kdy se ještě horlivě modli růženec jako silná zbraň proti netrpělivosti a nespokojenosti, proti dlouhé chvíli, náladám a mrzutosti. Hostinský se se beze studu a hanby při zvonění "Anděl Páně" (v originále "beim Aveläuten", celý text modlitby viz server Pastorace.cz - pozn. překl.), byť i během taneční zábavy, modlil s hosty Zdrávas Maria, během bohoslužeb pak se nesmělo nikde hrát ani tancovat.
Soudní rozepře byly tenkrát ve farnosti Nicov čímsi neznámým, obratností jejího chytrého a mírumilovného duchovního správce odtud načisto vypuzeny, neboť tam, kde je vůle, tam je i cesta. Na hrobech zesnulých farníků stávaly duchaplné průpovědi, veršované místním duchovním pastýřem a papíru svěřené stále ochotnou a otevřenou jeho kněžskou rukou. I mnozí lidé z jiných farností si takové verše poznamenávali a doma je pak použili na vlastních rodinných hrobech. Pomoc tohoto šlechetného kněze zakladateli vimperské nakladatelské firmy Johannu Steinbrenerovi při vydávání dobrých katolických knih a spisů dala pak mezi nimi vzniknout oboustranně vřelému a laskavému přátelskému vztahu!
Lépe se potom vedlo nicovským farníkům, když si někteří z nich mohli dobývat chléb v cizině. Samostatnou záležitostí byli obchodníci s nádobím, kteří směli s dovolením císaře Franze Josefa provozovat po celém mocnářství prodej nádobí a podomní obchod a přicházeli tak do Rakous i Uher, Štýrska, Solnohradska, Tyrol... bohužel se tam však někteří i usazovali. Ti a jiní "světáci" si dokázali vydělat pěkný balík peněz, mohli vést při píli a spořivosti přes zimu celkem bezstarostný život, mnozí si dokonce dali postavit i vlastní obytný dům. Brzy zjara, počátkem postního času, naposledy o velikonočním úterku, když se u nás objevovali první tažní ptáci, špačci, skřivani, vydávali se tito lidé také jako nějací tažní ptáci do ciziny. Když takový otec rodiny neměl při odchodu odsud peníze na cestu, musil vypomoci dobrotivý pan kanovník a když sám neměl, vypůjčil si.
Ti z farníků však, kteří se vydali do Saska, přicházeli tam do styku s lidmi jinak smýšlejícími, naučili se říkat "Gott verdamm mich!" (tj. ""Bůh mě zatrať!" - pozn. překl.) a jiné zavrženíhodnosti, vraceli se pak domů bohužel jako volnomyšlenkáři a ateisté, rebelovali tady doma proti Pánu Bohu, proti náboženství, církvi Petrově, kněžstvu, ba dokonce i proti spolubližním, kteří se dokázali lépe probíjet životem. Pro starého kněze, horlivého tak v duchovní službě, bylo to věru velké trápení. Znovu a znovu si s bolestí požaloval: "Dokud moje ovečky neodcházely do Saska, dokázal jsem opatrovat své stádce se zdarem, od té doby ale, kdy tam míří, nejsem už toho schopen (v originále "bin ich es nicht mehr im Stande" - pozn. překl.)." Ještě hůře to bude ovšem vyhlížet teprve potom, až zavládne Antikrist v hodině temnoty a ďábla.
Jako obratný lékař duší kurýroval úspěšně svým léčivým sérem pacienty, jejichž duše utrpěly zmateností a materialismem doby těžké škody. Tak zkušený zpovědník dokáže sejmout z lidí nouzi a tíseň, dokáže udílet rady tam, kde hrozí bezvýchodnost. Jak radostně naladěn a tíže zbavený, jak i tělesně volný se člověk cítí po dobré zpovědi!
Jen léta ubíhala až příliš rychle, stáří se hlásilo se svými potížemi, proti kterým neumí být nikdo imunní. Dobrý dp. kanovník a arcikněz by nerad opouštěl svou tak k srdci mu přirostlou farní obec Nicov, kde leželi na místním hřbitově pochováni jeho zesnulí milovaní rodiče a bratr. Jinak usiloval šlechetný starý kněz o nějakého kaplana, kterému mohl nabídnout jen volný byt a stravu. Jako každý člověk potřeboval by ale i nejskromnější kaplan nějaké peníze. Nenašel se naneštěstí nikdo, kdo by je dal nebo uložil, ani ze strany patronátu, ani ze strany biskupského ordinariátu. Tu s radostí zasáhl dvorní knihtiskař pan Johann Steinbrener. Nabídl starému dp. kanovníkovi, arciknězi a jubilujícímu knězi P. Johannu Jungbauerovi Schenkenberg (dnes areál Na Radosti - pozn. překl.) s mešní kaplí. Dlouho, předlouho přemítal starý dobrotivý šumavský kněz, než nakonec souhlasil. Jednoho červencového dne roku 1893 stanul nezbytný povoz před nicovskou farou. V kočáře seděl osobně pan Johann Steinbrener, aby odsud odvezl starého kněze, který teď právě sloužil v nicovském kostele sv. Martina svou poslední zdejší mši svatou.Všeobecný pláč a vzlykot provázely ten nejsmutnější snad den nicovské farní obce. Rozloučení se těžce dotklo srdce šlechetného starce i jeho farníků. Přetěžký odchod jakoby neměl konce. Vděčně líbala ústa farníků ruce jejich duchovního pastýře, který klečícím udílel poslední kněžské požehnání. Je tak určeno v úradku Božím... a pak už se s Pánem Bohem vydal na cestu, chudý na statcích pozemských, bohatý však nebeskými poklady, které nestráví rez aniž moli, které nedokáže uloupit nijaký zloděj.
Už v prvních týdnech navštěvovali nicovští farníci svého nezapomenutelného duchovního správce svatého života v jeho poustevnickém Schenkenbergu a ten jen naříkal: "Stýská se, stýská po domovské faře (v originále "Heimweh, Heimweh" - pozn. překl.), den co den hledím tam za vámi milými a nemohu vás spatřit; ta dobrá voda z nicovské studánky sv. Martina mi taky už dochází a tuhle martinskou vodu (v originále "dieses Martiniwasser" - pozn. překl.) mi doneste hlavně."
Jako všechna léta předtím, přijel pan kanovník ještě dne 5. srpna 1894 na velkou pouť k Panně Marii Sněžné do Kašperských Hor, aby tu opět celebroval pontifikální mši svatou; měla být jeho poslední. Když se nicovské procesí vydávalo domů na cestu, byl ještě jejich starý duchovní pastýř u toho. Těžké bylo pak loučení, nikdo netušil, že by to mělo být naposledy. Se slovy: "Herr, Dein Wille geschehe," (tj. "Pane, buď vůle Tvá" - pozn. překl.) nastoupil do prosté štýrské kolesky (v originále "das einfache Steirerwägelchen" - pozn. překl.) a vydal se nazpět do své schenkenberské poustky. Nicovské ovečky navštěvovaly opravdu pilně svého starého, pro ně nezapomenutelného a ve všech ohledech vzorného pastýře duší, přinášeli mu žádanou vodu ze svatomartinské studánky a osvobozovaly svá srdce od tísnivé tíhy hříchů. K velkému a bolestnému stesku po Nicově přibylo ještě onemocnění prostaty, které nyní kněžskému veteránu upíralo zasloužený klid. Po těch dva a půl roku důchodu v schenkenberské poutevně bylo snad kolem něho až příliš ticha. Tento tichý odlehlý život provázený vposledku těžkým utrpením snášel odevzdán Bohu, nežli ho Pán dne 21. ledna 1896 povolal k sobě do nebeského domova.
Za času svého života obíral se na své malé šumavské faře otázkami kněžského povolání a povolání milosrdných sester, zejména pak ve starostech o své důstojné budoucí nástupce. Čtyři z jeho někdejších žáků se stali zdatnými šumavskými kněžími, z nichž žije ještě dp. P. Eberhard Winter, o.Cist., kanovník vyšebrodského kláštera řádu cisterciáků, budějovický biskupský notář a konsistoriální rada, farář a děkan ve Strýčicích (Stritschitz), tč. vyhnanec z domova v klášteře Heiligenkreuz u Vídně (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), který ve šlépějích svého křtícího kněze a prvého katechety věrně, příkladně a zdárně působil jako duchovní pastýř. Pátý student kněžství, který navštěvoval 6. třídu německého gymnázia v Budějovicích, želbohu zemřel. Tři někdejší žačky se staly řádovými sestrami. Dne 22. ledna 1896 přišla z Vimperkado Nicova zdrcující zpráva, že dp. kanovník, arcikněz a jubilující kněz P. Johann Jungbauer zemřel. Pohřeb se konal 24. ledna 1896 ve Vimperku. Mnoho kněží zdaleka i zblízka a dosud tu ještě nikdy nevídaný bezpočet truchlících hostí se ho účastnilo. Rozloučení duchovních s příkladným veteránem ve službě i nicovských farníků s jejich dlouholetým duchovním pastýřem a zpovědníkem se vyznačovalo nebývale vřelou dobrosrdečností, přátelskou blízkostí a láskou k tomu, kdo jim roven světci dokázal poskytovat útěchu i posilu v nouzi. Jak to řekl budějovický katedrální kanovník ve smutečním proslovu: "Můžeme jen něco z prachu (v originále "etwas von dem Staube" - pozn. překl.) tohoto šlechetného šumavského kněze příkladného svatého života předat jeho dosud žijícím spolubratřím v kněžském úřadě!" Tělesné ostatky drahého zesnulého, který dosáhl věku 80 let, 9 měsíců a 26 dnů, byly uloženy při kostele na starém vimperském hřbitově. Prostá náhrobní deska v kostelní zdi odkazuje k místu jeho posledního odpočinku. Velmi mnohý Šumavan, hledající pomoc, stanul nad hrobem tohoto muže Božího a prosil o jeho přímluvu u milostivého Božího trůnu - ta prosba pak i nezůstala oslyšena.
Šlechetný starý kněže svatého života, naše srdce dnes letí vstříc Tobě, jehož spánek pětapadesát let kryje ve sladkém míru zelená tráva. Svatě jsi žil, statečně a zdárně ses bil pro našeho drahého Pána. Na časem vymezené životní dráze jsi ztišil mnoho duchovní i tělesné nouze. Odměnou Tobě, chudému na pozemské statky, buďtež o to bohatší ony na nebesích. Šlechetný šumavský kněže, pros za své ubohé krajany u milostivého Božího trůnu!


Glaube und Heimat, 2002, č. 1, s. 11-13


- - - - -
* Zlatá, Ondřejov / České Budějovice /Kašperské Hory / Ktiš / Nicov / † Na Radosti, Vimperk / † † Vimperk

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Varhany kostela v Nicově
Královský kámen u Nicova na kresbě Miroslava Houště z roku 1986 i s motivem nicovského kostela
O kostele v Nicově a kohoutím kříži nablízku na stránkách vikariátního měsíčníku "regionu sv. Jana Prachatického", kde je otištěn v témže čísle i text Johanna Luksche o kvildské pouti ke svatému Martinu do Nicova ze stránek Kohoutího kříže
Nicovská fara
Návesní kaple v Nicově

zobrazit všechny přílohy

TOPlist