logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOHANNES JETSCHGO

O ženském panování a časech Vítkových

Jedním z prvých historických pramenů k českým dějinám vůbec je takzvaná Kosmova kronika, pojmenovaná podle pražského kanovníka řečeného Kosmas a zesnulého v roce 1125. Její vyprávění se obrací až k temně mýtickému českému dávnověku, poznamenanému tradicí matriarchátu a "dívčích" válek bájných Amazonek, tradicí, jež se podivuhodně soustřeďuje v postavě bájné kněžny Libuše. Její osobnost inspirovala básníky, myslitele a umělce od Herdera a jeho sbírky lidových písní, přes Grillparzerovo drama až ke stejnojmenné opeře Bedřicha Smetany (sám skladatel ji charakterizoval jako "slavné tabló, hudebně dramatické uživotnění" a v Jiráskových Starých pověstech českých jsou její proroctví, jak známo, pronášena nad původem šumavskou řekou Vltavou - pozn. překl.). Libuše měla být podle Kosmovy kroniky "zázračná žena mezi ženami", "půvabná a láskyhodná, moudrá a konající slavné činy příslušející dotud spíše mužům, nadaná navíc duchem prorockým". Podle dávného lidového podání se Libuše jednoho dne rozhodla pojmout za manžela muže jménem Přemysl, povolala ho od pluhu a učinila vladařem země. Český dynastický mýtus tu spojuje archaický matriarchální princip s příběhem o panovníkovi vzešlém z lidu a lidu blízkém. Prastaré cestopisné záznamy židovských a arabských obchodníků podporují toto dějové jádro mýtu Libušina, který byl později ovšem hojně přizdoben. Hovoří se v nich totiž o "městě žen" a také o gynekokracii jako formě panování, tj. i o "ženském panování".
Za Velkomoravské říše přišla s byzantskými věrozvěsty Cyrilem a Metodějem do země křesťanská víra a s ní pak i vliv západní římské církve přes Řezno, Pasov a Salcburk. Nejranější historicky doloženou osobností českého panovníka po matriarchální epoše je Bořivoj I., který spolu se svou manželkou Ludmilou přijal roku 875 křest a založil i jeden z prvních kostelů v Čechách. Jeho synové potvrdili svrchovanost řezenské diecéze nad českým křesťanstvím. Zato jeho snacha zavrhla misijní poslání římské církve, dala zavraždit svou tchyni a spojila se s polabskými Slovany. Nezabránila sice svému synu Václavovi, vychovanému už v křesťansko-latinské tradici, aby se podřídil německému králi, poštvala však proti Václavovi svého druhého syna, tj. jeho vlastního bratra Boleslava, podléhajícího dosud pohanským vlivům. 28. září 929 či 935 měl Boleslav nedaleko od Prahy bratra zákeřně usmrtit. Tento kainovsko-ábelský motiv zůstává uzlovým momentem českých dějin vůbec. Křesťanství a pohanství se tu srážejí v bratrovražedném rozkolu a tvoří tak raně historickou obdobu toho, co vykrystalizovalo později už ve vnitronáboženském střetu reformace a protireformace. Zavražděný kníže a "vévoda české země" Václav, který byl svatořečen, dal při Pražském hradě zbudovat chrám svatovítský, podle Kosmovy kroniky navazující "na římské kostely kruhového půdorysu". Tím byla založena tradice českých románských rotund, s nimiž se tu znovu a znovu setkáváme. Po bratrovraždě Boleslav rozšířil svou moc a křesťanské vlivy se musely vypořádávat s tuhým pohanským odporem, než konečně jeden z Boleslavových nástupců, který proslul přídomkem "Zbožný", přispěl k ustavení samostatného pražského biskupství k duchovní správě celé země.
Ranní Přemyslovci (zvaní tak po už zmíněném zakladateli rodu Přemyslu Oráčovi) se profilovali především mezi panovnickými domy sousedního Polska a Německa. Roku 1040 se pokusil německý císař Jindřich III. podrobit si Čechy, byl však právě na Šumavě (Jetschgo tu používá, jak je u německy píšících autorů obvyklé, pojmu Böhmerwald v jeho širším zeměpisném významu, zahrnujícím i Český les, kde leží i kaple sv. Václava u Brůdku na paměť Břetislavova vítězství - pozn. překl.) poražen a donucen k ústupu. Hned v následujícím roce však kníže Břetislav kapituloval a uvázal se německému císaři ve vazalskou povinnost. Počínaje knížetem Soběslavem I. (1125-1140) stal se český panovník dědičným číšníkem císařovým a získal tak vliv i na výsledek volby toho, kdo má vládnout Německu. Po jeho smrti však nastává v Čechách období vnitřních svárů o přemyslovské dědictví, které tvoří i dějový základ Stifterova historického románu Vítek (Witiko). Jeho autor si v něm vědomě vytyčil jako svůj básnický úkol zachytit "tu obrovskou věc podobnou vlastně mýtu o Nibelunzích" ("nibelungenartiges Riesending"). Jihočeský velmož Vítek stojí na straně českého krále Vladislava II. (1140-1174), jemuž královský titul propůjčil sám císař Fridrich Barbarossa. Ještě v témže 12. století se stala ona královská hodnost českého panovníka dědičnou a nabyla tím značně na významu. Paralelně s tím probíhá vlna německé kolonizace směrem na Východ. Přicházejí sem němečtí rolníci, měšťané i obchodníci, zejména také mniši cisterciáckého a premonstrátského řádu. Český král slíbil zajistit německým přistěhovalcům "přízeň a ochranu" ("Gnade und Schutz"). Českými panovníky bylo založeno mnoho německých měst (jako třeba Budějovice), v nichž platilo německé právo, zatímco domácí česká šlechta vládla podle práva českého a katolické duchovenstvo podle práva římského. Každý tedy žil podle zákonů vlastních svému jazyka a stavu, jak to i odpovídalo středověkému chápání práva. Kulturních vazeb mezi Čechy a Němci od těch dob neustále přibývalo. Král Václav I. (1230-1253), otec slavného Přemysla Otakara II., byl sám ženat s princeznou z německého rodu Štaufů, jeho sestra Anežka (její svatořečení v závěru roku 1989 jako by symbolicky předznamenalo konec komunismu u nás - pozn. překl.) podporovala žebravé církevní řády, zejména klarisky, které se potom usadily mj. i v Českém Krumlově. Král Václav I. se dokonce prosadil i jako tvůrčí umělec - totiž minesengr - a básnícímu panovníkovi byla jinými pěvci milostné poezie jeho doby připisována jak moudrost Šalamounova, tak rytířská ctnost a vznešenost bájného krále Artuše. Když za jeho panování vtrhli divocí Tataři na Moravu, byli rozhodným způsobem odraženi zásluhou Jaroslava ze Šternberka, s jehož erbem šesticípé hvězdy se stále ještě můžeme setkat i v jižních Čechách (je např. znakem města Počátky - pozn. překl.). Tento historický čin označil sám velký Goethe jako "ein großes vaterländisches Faktum", tj. za velkolepou událost v dějinách společné otčiny. Nikdo menší než Václavův jediný syn Přemysl Otakar neměl právě nakonec rozhodující podíl na zbavení múzického a uměnímilovného vladaře jeho panovnické moci. V těch přemyslovských časech počíná i na jihu Čech čas gotického slohu, přetrvávajícího tu až do časů po husitské revoluci.

Úvodní pasáž Jetschgova průvodce po jižních Čechách, jak vyšel roku 1991 v lineckém nakladatelství Landesverlag, prozrazuje autorovu inspiraci klasickou německou literaturou, v níž česká témata nejsou věru ničím vzácným. Jako šéfredaktor hornorakouského televizního studia v Linci, kde se také roku 1956 narodil, se Dr.phil. Johannes Jetschgo právě Šumavě věnoval ve dvou významných filmových dokumentacích Die ferne Nähe - der Böhmerwald zwischen Mühl und Moldau (1987) a Offene Grenzen - Neue Nachbarn (1990). Dokázal v nich ten kus staré evropské pevniny spolehlivě začlenit do minulých i nepochybně budoucích souvislostí právě proto, že je mu tak až milostně blízký. Hlas a podobu jejich sympatického tvůrce mohli ostatně i čeští diváci často sledoval na rakouské obrazovce už v časech končící nesvobody a věřme, že i v dobách příštích a stále bližších shledání vzájemně znalých sousedů.

- - - - -
* Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Repro J. Jetschgo, Westböhmen : ein Natur-
und Kunstführer (1993), zadní strana obálky
Na snímku z roku 2008
Obálka (1991) průvodce vydaného nakladatelstvím Landesverlag v Linci
Jeden z jeho filmových dokumentů má podtitul Šumava mezi Mihelou a Vltavou (zde na novinovém snímku rakouská rodina u pramene Mihely na Třístoličníku)
Obálka (2013, nakladatelství Styria regional) jeho knihy o rožmberském dědictví na jihu Čech
    má v záhlaví výřez z barevné kresby Mikoláše Alše

zobrazit všechny přílohy

TOPlist