logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HELMUT WENZEL JAROSCH

O sobě


Přišel jsem na svět dne 4. února roku 1938 jako první z jedenácti dětí manželů Franze (1917-1963) a Marie Jaroschových (1919-2004) v Českých Žlebech (v originále "in Böhmisch Röhren - pozn. překl.) v nově postaveném domě čp. 152, patřícím prarodičů z matčiny strany Franze (1886-1955) a Marie (1886-1961) Jaroschových (Maria, roz. Ruttensteinerová, *12. září 1886 ve Stožci /Tusset/ čp. 17, si Franze Jarosche vzala za muže 15. srpna roku 1909 v Lind bei Zeltweg /dnes je Lind místní částí štýrského města Spielberg - pozn. překl.). Naše maminka a my čtyři v Českých Žlebech narozené děti jsme bydleli ve "vile" Josefa Maliny čp. 70 v "Reahrn-Mühle". Přímo naproti stál malý dům naší babičky z otcovy strany Ottilie Jaroschové (1896-1967) čp. 97 se stodolou a stájí. Tam se odehrávalo naše dětství. Zvídavě jsme objevovali a prozkoumávali pole a les, často navštěvovali sousedy kolem dokola, Mühlbauerovy, "Jager-Haus", prarodiče, neměl bych opomenout tetu "Mirz" (Marii), provd. Gabauerovou, v Haidmühle (už na bavorské straně - pozn. překl.). Velice rád jsem přihlížel výrobě dřeváků, lyží, šindelů, sít a dřevěných hraček. U jednoho souseda mě upoutala malá černá bedýnka, která ze sebe vydávala chrčivé řeči a hudbu. Říkalo se tomu "Volksempfänger" (tj. "lidový rozhlasový přijimač" - pozn. překl.). V lesovně jsem u jedné rodiny z Hamburku obdivoval gramofon!
V zimě jsme řádili tak razantně po zledovatělém sněhu, že se rohačky mého kamaráda Karla Kölbla ze stavení čp. 145 docela zlámaly. Na spodní stranu našich dřeváků jsme zatlačili připínáček a "bruslili" jsme tak po zamrzlé vodní hladině. Užívali jsme si prostě každého počasí a naše pěší výpravy byly často hodně daleké.
Za války, která nám zůstala hádankou, jsme my hoši teprve na jejím konci zažili mnohá dobrodružství. Viděli jsme na jaře roku 1945 malý oddíl německých vojáků pochodovat ze Stožce směrem na Německo. V lese jsme pak Karl a já nalezli spoustu munice, pod skalami pak strhaná označení útvarů a hodností uprchlých vojáků. Stále častěji také létali nad naší šumavskou osadou nepřátelští letci. My děti jsme byly varovány, abychom cestou do školy vždy hned vyhledaly kryt. Brzy nato Američané po celý den od Haidmühle stříleli před babiččin dům na lesovnu. Domnívali se asi, že v ní jsou němečtí vojáci. Po příchodu Američanů jsme se my děti pořád motaly kolem nich. Jednali s námi vždycky velice přátelsky, často jsme od nich něco dostaly darem a špásovali s námi, dokud nemuseli k naší lítosti brzy odtáhnout pryč.
Když se pak dostali ke slovu Češi, rozhostil se strach před násilím a konečně strach o sám domov. Museli jsme posléze naše České Žleby opustit. Viděl jsem, jak uniformovaní Češi starou ženu, která nechtěla odejít ze svého stavení, vyhnali z něj pažbami svých pušek. Cestou vlakem na konci června 1946 z Prachatic do Řezna (v originále "von Prachatitz nach Regensburg" - pozn. překl.) stáli lidé v dobytčácích u škvíry vozových dveří a s pláčem jmenovali podél trati je míjející ztracená domovská místa. To byl konec našeho šťastného, na zážitky tak bohatého dětství na krásné Šumavě.
Já sám jsem mohl domov poprvé znovu navštívit až po 45 letech, v roce 1991. Bylo to pro mě bolestné a truchlivé znovushledání, ačkoli jsem mohl ve svém novém domově vést spokojený život.
Rodina našla své první přístřeší v obci Salzweg u Pasova. Po obecné škole, gymnáziu a službě v bundeswehru jsem se v městě Sonthofen (alpské město v bavorském Oberallgäu - pozn. překl.) oženil.
Má paní a já máme tři děti a mezitím i šest vnuků a dva pravnuky.
Jako diplomovaný ekonom se specializací na veřejnou správu (v originále "als Diplom-Verwaltungswirt" - pozn. překl.) jsem v lednu 1995 odešel na "neodpočinek" (v originále "in den 'Unruhestand'" - pozn. překl.). Začal nový úsek života, ve kterém jsem mohl pěstovat svá hobby: zpěv a malování. V mé dnešní domovské obci Oberammergau zpívám nejen v chrámovém sboru a v mužském pěveckém sdružení, nýbrž mohl jsem účinkovat i při sborovém doprovodu proslulých zdejších pašijových her.
Mou vášní je však zejména malování a kreslení. Zapsal jsem se do výtvarných kurzů tady v Německu i v zahraničí, např. u malíře Gerharda Heinricha v obci Uffing am Staffelsee (zemský okres Garmisch-Partenkirchen - pozn. překl.). Ten vyučuje malířskou techniku "alla prima" (v originále "sog. 'Nass in Nass' Technik" - pozn. překl.), ve které prosvítající bělobou malebného podkladu se rodí obrazy opravdu zářivě působící.
Své motivy si přináším z přírody, kouzelných krajinných partií a měst. Také v portrétech a zátiších nacházím mnoho radosti z práce. Vedle akvarelů pořizuji i množství kreseb tužkou a perokreseb.
Mé obrazy byly vystaveny v Pomarance poblíž toskánského města Volterra, v Garmisch-Partenkirchen, Bad Bayersolena Bad Windsheim.
Po mé poslední výstavě v Oberammergau roku 2002 se však zhoršila má oční choroba. Pouze 20% síly zraku na lepším z obou očí mi působí jako následek makulární degenerace, podmíněné věkem, velké problémy. Všechno už zvládám jen LED-lupou 5 centimetrů nad papírem.


Der Böhmerwald Heimtbrief, 2019, č. 2, s. 19-23

Vlastně není co dodat k vyjádření šumavského rodáka, publikovaném v krajanském časopise spolu s nářeční básní Rosy Tahedlové (zastoupené i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže), kterou se autorka odvděčila Helmutu Wenzelu Jaroschovi za jeho akvarel "Tussetau mit Blick zum Tussetberg", věnovaný jí u příležitosti setkání rodáků z Českých Žlebů a okolí roku 1996. Také Johann Petraschek, rovněž samostatně zastoupený na těchto webových stranách, byl tu poctěn Jaroschovým akvarelem "Tote Au" (tj. "Mrtvý luh"). Poněvadž sama láska k domovu neslábne nijakou oční chorobou.

- - - - -
* České Žleby

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam křestní matriky farní obce České Žleby o narození jeho babičky z matčiny strany
Záznam o svatbě prarodičů z oddací matriky štýrské farní obce Lind bei Zeltweg
Jeho akvarel se Stožeckou kaplí z roku 2005
Stožecká "niva" se Stožeckým vrchem v pozadí na jeho akvarelu

zobrazit všechny přílohy

TOPlist