logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF JAHN

Mandelstein

Cestovní črta od hranice s Dolními Rakousy

Cestující vlakem, který míří z Budějovic (Budweis) do Vídně (Wien), spatří poté, co po pravé straně ztratil z očí rozložitý masív Kletě (Schöninger) a trať dosáhla Strážkovické pahorkatiny (Straschkowitzer Höhe), směrem k jihu skupinu Slepičích hor s Kohoutem (i v originále Kohout!) v čele, načež se vynoří v dálce Dobrá Voda (Brünnl) s vrcholy Kamenné (Steinberg, též Kuhberg, Kraví hora) a Vysoké (Hochwald) a vlevo od nich Mandelstein s okolím. Posledně jmenovaný vrch se zvedá sice jen do výše 857 metrů nad mořem, je však ze všech svých sousedů přístupný daleko nejpohodlněji a nabízí nadto díky své předsunuté poloze tak vděčný výhled, že jej chceme zdolat při našem putování podél dolnorakousko-české hranice nejprve.
Na železniční stanici Nové Hrady (Gratzen) opouštíme vlak a poněvadž červencové slunce nežhne ještě kolem půl osmé hodiny ranní tak nesnesitelně jako později během dne, rozhodujeme se cestu do Nových Hradů, které nám zdáli přátelsky kynou na pozdrav, podstoupit pěšky. Jakmile překročíme koleje trati, ocitáme se na hrázi velkého Byňovského rybníka (Böhmdorfer Teich), jehož hladina se široko daleko rozprostírá hned nalevo od nás. Čerstvý východní vítr čechrá její vlny a naléhá do korun mohutných dubů na rybniční hrázi, takže pro samý šum a šplounání téměř přeslechneme odjezd supějící parní lokomotivy z nádraží za námi. Na konci hráze nás láká k posezení malý hostinec, jehož majitel má vždy pohotově dobře ošetřený čerstvý budějovický mok (v originále Budweiser Tropfen!). Pro dnešek mu raději jdeme z cesty - pivo není jak známo nijakou posilou a osvěžením tomu, kdo má ještě za parného dne tak dalekou cestu před sebou. Od rybníka vede jednotvárná, jen místy řídkými stromořadími jeřábů, planých třešní, olší, akátů a osik lemovaná okresní silnice beze stoupání, které by snad stálo za zmínku, přes Byňov (Böhmdorf) a Štiptoň (Wienau), než začne, zprava míjejíc rozlehlý zámecký park, zvaný tu "Herrengarten" (tj. "panská zahrada"), stoupat k návrší s městem Nové Hrady. Tady se můžeme na chvíli zastavit a okouzleně ohlédnout nazpátek na vlnící se obilná pole, mezi nimž jsme po silnici právě prošli, na blyštící se tekuté stříbro hladin početných větších i menších rybníků a na tmící se pásy lesů, ztracené takřka v nebeské modři a lemující hned za nádražím obrovitá rašeliniště, která za nimi můžeme spíše jen tušit. Ještě přitažlivější se ovšem ten pokojně půvabný pohled jeví z terasy kus výše položeného nového zámku hraběte Karla z Buquoyů, který při pokračování naší cesty k městu zanecháváme po levé straně. Chceme mu později, stejně jako starému hradu, panské rezidenci při náměstí, přilehlému kostelu a klášteru servitů, vzorně vedené škole a kouzelnému okolí, zejména Terčinu údolí (Theresienthal) a bažantnici, věnovat více pozornosti. Pro dnešek se spokojíme občerstvením k dalšímu pochodu v hostinci u Bärtlů (Goldschwendt) nebo u Teschlerů; bude nám totiž dopřáno poznat, že vsi a lesnaté výšiny za městem ukojí sice dosyta zrak a srdce, ne vždy však ústa a žaludek, zvláště pokud tyto nemají k venkovským kulinárním požitkům dostatečně kladný poměr.
Opouštíme město na jeho jižní straně při budově měšťanské školy, projdeme kolem několika stodol a hraběcí jízdárny a za stromořadím černých topolů se ocitáme tváří v tvář cíli naší cesty, který byl až dotud zakryt městem na vrchu. U kaple, vystavěné podle nápisu na ní roku 1768 a zvané zdejšími lidmi "Urlaub-Kapelle", nám na východě znovu padne do oka dálný obrys Kletě. Za kaplí nás úvozová cesta lemovaná z obou stran travnatým náspem zavede dolů k Městskému mlýnu (Bürgermühle), od něhož odbočuje vpravo podle Jedlického potoka (Göllitzbach), šumícího mezi olšemi, pohodlná lesní stezka do kotliny vprostřed nádherného hvozdu, kde se téměř jeden lidský věk bavili ctihodní novohradští měšťané střílením do terčů; ostrostřelecký spolek teď ovšem už delší dobu ustal v činnosti a na místě vyrostlo koupaliště a výletní pivnice. Ta zejména za horkých letních dnů přitahuje sem četné veselé hosty.
Za Městským mlýnem se cesta zvedá a hned zase klesá a my vstupujeme poté, co pohled vlevo zaznamená rybník zvaný Forstteich, zarostlý hojně rákosím i puškvorcem, a mezi polesími dál za ním dolnorakouskou už ves Pyhrabrück, do chladem dýchající náruče lesních stromů. Jejich stín je nám dopřán pouhou chvíli; už po několika krocích nás obklopí znovu otevřený kraj polí a luk, než nás pryskyřičnou vůní obejme les opět a zavede ke mlýnu jménem Stegmühle, přímo vyzařujícím kolem sebe domácký poklid a mír. Šum lesa a šplounání vody s mlýnským klapotem, ptačí štěbetání, hmyzí bzukot a nepřestajný koncert cvrčků splývají v kouzelnou melodii, která nás připoutává a nedá jít dál; mohli bychom tu snít celé hodiny a dny. Přes kameny dál čtveračící potok nás však nenechá spočinout, jak si mumlá a pobízí: "Měj se jen k pouti, dál k pouti se měj!" (v originále 'Munter nur munter wandere voran!' - pozn. překl.). Kráčíme tedy po pravém jeho břehu dál členitě zbrázděným údolím se strmými lesnatými či vzrostlým jalovcovím pokrytými svahy nalevo a šťavnatými, květy se pestřícími lukami vpravo statečně napřed kolem Strohbauerova dvora (Strohbauerhof), když náhle staneme před prvními domy vsi Veveří (Piberschlag). Vpravo nahoře, kde kdysi trůnil panský dvorec, zdraví nás nová budova dvojtřídní školy, vystavěná v roce 1886 a při ní prostá malá kaple. V úvale nalevo rozlil přírodní cestou svou hladinu vesnický rybník, který mohl být v oněch časech, kdy celé okolí leželo ještě v zajetí pralesa, odlehlým rejdištěm pilných živočichů, co dali vsi jméno (tady autor naráží na původní podobu místního jména Piberschlag, znějící zřejmě Biberschlag, takže i česky by mělo znít spíše Bobří než Veveří, pokud po válce a odsunu udělené označení tak jako tak zaniklé vsi nechápeme jako průhlednou vlastně zkomoleninu - pozn. překl.).
Když procházíme mezi zhruba padesáti jejími chalupami, obývanými více než třemi sty veskrze německy hovořícími obyvateli, napadá nás, že potkáváme většinou jen starší lidi a děti školního věku, vzácněji jen jinocha či dospělé děvče. "Ti jsou všichni ve Vídni," dostane se nám odpovědi, když se ptáme po příčině. Ano, míří všechno odtud, když skončí školní léta: pracovat jako zedník, tesař či přidavač v císařské metropoli na Dunaji za nesrovnatelně nižšího vynaložení sil při mnohem větším volném čase, bez jakéhokoli obtížného dohledu přitom, o mzdě troj- až pětinásobně překračující domácí výdělek se totiž vyplácí ovšem nesrovnatelně víc než tvrdá selská dřina tady od nejčasnějšího rána až do pozdního soumraku. Nabytý peníz je ovšem zejména mladými, nesezdanými dosud lidmi utracen hned rovnou na místě, takže jak chudí na jaře odcházeli, tak se chudí s podzimem zase vracejí - tah do velkoměsta s jeho dechem nadbytku se ovšem stal něčím tak neodbytně pudovým, že poklesá až k zániku lidový svéráz a mrav jako základní pilíř selského stavu vůbec. "Půda je tu písčitá a plná kamení, vystavena dalšímu vyplavování vlivem srážek a sněhového tání, luka jsou hubená a podmáčená, toky vystupujícími často z břehů zanášena rovněž pískem dál a dál - výnosy tak dosahují sotva poloviny tuzemského průměru; musí pryč už proto, že by doma umřeli hlady," to je řeč těch, kdo se pokládají za rozumné. Ti ještě rozumnější jsou však toho názoru, že ony stovky a více ještě mocných paží, které odtud každoročně míří jinam, musely by dokázat v cílevědomé, radostné zemědělské práci z půdy, zanedbané teď víc pro nedostatek lidských sil než snad pro odmítání účelného kulturního hospodaření, vydobýt výnosy dvojnásobně či mnohonásobně větší a mnohé zcela ladem ležících pastviny a mýtiny uzpůsobit potřebám člověka. Navíc mnohé z dívek a žen, které zůstaly tu doma, upírají zemědělské práci značnou část svého času tím, že se horlivě věnují výrobě nitěných knoflíků, zatímco dobytek ve stájích bučí hladem a pole zarůstají plevelem. Tento svérázný a v příhraničí z obou jeho stran ve stále rostoucí míře provozovaný domácký průmysl zaměstnává i z Vídně sem domů na zimu se vracející dělníky a dělnice, ba děti předškolního věku jsou nuceny přispívat svým podílem na této činnosti k vlastní obživě. Chtělo by se plakat, když spatříte ty malé nahrbeny při často zcela nedostatečném osvětlení nad prací, která musí těžce postihovat nejen jejich oči, ale i dýchací a trávicí orgány, dosud sotva se plně rozvíjející. Krátkozrakost není u žáků ve zdejším kraji věru výjimkou. A co teprve předčasného poznání přinášejí s sebou ti ubožáčci už do školních škamen! Pracují spolu s mladíky a děvčaty, jejichž hantýrka a oplzlé popěvky, v nichž se navzájem předstihují, čerpají svůj povážlivý humor z těch nejtemnějších koutů velkoměstského podsvětí. Jistě, i na někdejších přástkách bylo slýchat leccos odsouzeníhodného. Jenže to ještě šlo o prapůvodní hrubost a nevázanost, nepotřísněnou dosud blátem ulice, chránící se popouštět příliš uzdu bujnostem alespoň v přítomnosti těch malých. Dnes se nebere na děti ohled ani v tom nejmenším a snad tak smrtelným jedům podobného ovzduší unikají minimálně v té části dne, kterou jim zabírá škola.
Pryč však od toho neutěšeného obrazu, na němž se při dobré vůli dá spatřit i přívětivější druhá strana. Směřování do velkoměsta přivedlo mnohé k blahobytu a váženému postavení, silné venkovské povahy, pevná srdce a otevřené hlavy dětí zdejšího kraje se dovedou zdárně vzepřít pustošivým vlivům města a přinášejí z něho naopak domů leckterý dobrý podnět, z něhož může vzejít mnohostranný užitek a požehnání.
Za takových úvah dospěli jsme vrchu zvaného tu Roßberg (kdyby měl české jméno, znělo by asi Koňský vrch či Ořík - pozn. překl.), od něhož se můžeme ještě jednou ohlédnout za kouzelně půvabnou vískou u našich nohou, s pozadím Nových Hradů a jejich starého i nového panského sídla, trůnících na výšině pospolu s kostelem a školou. Při jedné ze samot dostáváme se stále blíž hranici s Dolními Rakousy a lesnatému pohoří při ní. Krajina nese jinak venkoncem charakter sousedního dolnorakouského Waldviertelu, jehož největší syn, básník Robert Hamerling, se ve svých "Zastaveních" ("Stationen") vyslovuje o něm takto: "Les je pánem v tomto kraji; i lukám a polím vtiskuje svou pečeť a je zřejmé, že právě jen od něho byly dány lenním údělem. Vprostřed luk se zvedá pahrbek, něco jako krtina, velikosti však asi tak většího mraveniště, pahrbek hustě porostlý vřesem. Jalovčí bují na travnatém pastvisku mezi ornými poli. Lískové keře, které v době, kdy na nich dozrávají ořechy, vydávají zvláštní příjemnou vůni, tvoří na mezích neprostupnou stěnu, prorostlou zdola jen nezbytným vřesem a nejen sám vřes, ale také lesní mech vystýlá meze, stejně jako ty pahrbky luka. Jsou to jen předsunutá postavení lesa, suverénního pána této krajiny! - Před zelenou okrasou lesa, zdálo by se, musí ustoupit nutně půvab obdělané země. Naopak! Nikde se nerozkládají osetá pole ve větší nádheře než tady daleko široko, nikde netěší oko barevnou krásou oné polní plodiny, zejména hojně tu pěstované. Co jen si představit úžasnějšího než takové do dáli se táhnoucí, purpurem zářící pole kvetoucího máku? Co promlouvá ke zrakům hloubavěji než něžná modř lnu, když právě kvete, stonků kolébajících a vlnících se v dlouhých pásech polí nárazy větru? Ten kouzelně krásný pohled na pole plná máku či lnu v plném květu, pohled jinde tak vzácný, je tu něčím zcela obvyklým! K tomu nedohledné lány žita ve třpytu zlatých klasů! A což nemají i brambory, ta pýcha Waldviertelu, docela pěkný květ, téměř jako jejich okázalejší snad sestry z čeledi lilkovitých (patří sem např. vedle rulíku, durmanu či tabáku i zdobná mochyně a také třeba petunie - pozn. překl.)?"
Od časů, kdy byl Hamerlingův text napsán, uplynula ovšem téměř dvě desetiletí a mnohé se změnilo; právě ten mák a len se stal už na této straně hranice takřka vzácností. Chybějí ruce na časově náročné pletí a ty nitěné knoflíky a bavlna všude k dostání dokonaly zbylé. Naproti tomu keře všude na mezích a pahrbky z vyoraného kamení zůstaly beze změny, propůjčujíce krajině blahodárnou proměnlivost a svérázný, líbezně harmonický soulad.
Po půlhodinovém asi putování od Veveří při mezích a při okrajích lesa a zase níže úvaly dál vstupujeme do těsnějšího dolu, lidově tu nikoli neprávem zvaného "Sibiří" ("Sibirien"). Tady se totiž pod stinnými úbočími Mandelsteinu a jeho sousedů drží zima nejzatvrzeleji ve své vládě a zatímco má ten, kdo hospodaří dál "v Čechách" (v originále "Böhm" řečený) tam doleji, už dávno obilí v mandelích (i v originále "in den Mandeln"!) či dokonce ve stodole pod střechou (i v originále "im Stadel"!), tady "v Rakousích" ("in Oesterreich") se začíná teprve kosit. Často domují větry pronikající od severu na nechráněné straně údolí jinak tak klidného a když se ve vysokém létě prodere mezi hory bouřka nebo na podzim položí mlha do kopců (i v originále "um die Kuppen"!), není věru nijaké blaho tu přebývat. A přece se kdysi na místě dnešní malé osady seskupila hustě zalidněná víska při spěšně dolů ubíhajícím potoce, plném pstruhů ("Forellenbächlein" v originále je sotva pomístním jménem - pozn. překl.), než Švédové až sem (za třicetileté války) proniknuvší vytlačili její obyvatele zčásti do míst, kde dnes leží dolnorakouská už ves Heinreichs, zčásti do chráněnějšího údolí směrem k jihozápadu. Pověst se domnívá a stopy šancí v místě zvaném "am Hut" se zdají potvrzovat, že poslední boje třicetileté vojny proběhly tady při "Alt-Heinreichs", a sice v neprospěch Švédů, kteří nakonec ve všem tom chvatu zahrabali prý svou bohatě naplněnou válečnou pokladnu u tak řečeného "švédského" či také "okovaného buku" ("Schweden"- oder "peckte Buche"). Aby to místo poznali, pobili ho hřebíky do podkov tak hustě, aby bylo nemožné ho podříznout pilou či porazit sekerou. A to je věčná osudová hrozba celému kraji: neboť právě jen pád toho historického stromu by dokázal zabránit tomu, aby tu nedošlo znovu ještě k ničivým střetům.
Buďte bez obav, vy mírumilovní lidé, "okovaný buk" už dávno více nestojí; ta žalostná troska totiž, jež se nám dnes, stíníc vedle sebe stojící kapli, tu nahoře představuje, jím nemůže být. Válečnou pokladnu musil také už dávno nějaký šťastný zlatokop vyrvat zemským temnotám; snaha tolika mamonu lačných lidiček alespoň, co tu za nočního šera s lopatou a krumpáčem zkoušeli ji najít, vyšla až dosud zatím vždycky naprázdno. Nač ale rozrývat zemi, jež vám přelud, který vás učinil slepými, může znovu uloupit? Vy, obyvatelé této šumu lesů plné hraniční výspy, kteří jste už před mnoha staletími zadrželi na jedné straně nápor divoce dotírajících Maďarů a Turků, na druhé pak násilnických Slávů, kteří jste uchovali proto míle a míle se táhnoucí a hodiny cesty široký hraniční les nejen neproniknutelně hustým, nýbrž navíc ještě chráněn záseky, vy máte střežit dnes jiný poklad, po němž sahají chtivé ruce, totiž poklad nádherné rodné řeči a mravu, zděděného po předcích. Bez ustání derou se sem od severu potomci Čechovi (i v originále "die Nachkommen Čechs"!), půda Novohradska je jimi už proseta a dokonce i té druhé straně hranice se úspěšně pokoušejí v Gmündu vtisknout svou stopu. Stůjte pevně na osvojené zemi v prastaré horoucí věrnosti a chovejte ve své hrudi živý národní cit (v originále "die Volksliebe"). Jak píše Felix Dahn (nacionalistický německý autor historických románů, žil v letech 1834-1912 - pozn. překl.): "Ta vzácná, trpce milovaná svatá věc, to nejvyšší každé hrudi mužově, ta nejmocnější síla daná každičké z duší." Německá je půda, která vás nese, německou má i zůstat. Tam na druhé straně hor, ani pár dnů cesty nedaleko odtud, "aus dem Schlosse zu Raabs" (jak známo, "z onoho hradu v Raabs" pochází i české označení Rakous vůbec - pozn. překl.) na šumící Dyji (Thaya) podle Roberta Hamerlinga "vzešla ve století dvanáctém hraběnka Žofie z Raabsu /Sophie von Raabs/, která se provdala za purkrabího Friedricha von Hohenzollern, zakladatele to dynastie pruských králů a německých císařů. Tato skutečnost by měla být obyvatelům Waldviertelu ostruhou, aby co ratolesti německého kmene /v originále 'ein Sproß des deutschen Gaues', tj. spíše 'výběžek německé župy'! - pozn. překl./ tady na výspě, která dala panujícímu domu současné německé říše jeho pramáti /,Stammmutter'/, prokázali se coby věrní synové Rakouska sice, hodní však i svého německého jména tím, že zachovají národní ráz, smýšlení i řeč rodného domova nepromíšeny /,ungemischt'/ a v tom nejkrásnějším slova smyslu ryze německé pro budoucí časy."
Takové úvahy nás rozehřejí samy, nemusí být přitom zrovna červen a poledne jako dnes, kdy jsme došli od "švédského buku" západního svahu skalami věnčené a při temeni napůl holé hory, k níž míříme, totiž místa zvaného i "Hut" (v němčině má to slovo význam 'klobouk' a rovněž 'ochrana' - pozn. překl.). Mohli jsme sice dosáhnout Mandelsteinu i bezprostředně z Alt-Heinreichs, ale když už nás ten strom, opředený pověstmi, zavedl jinou cestou, vedoucí také k cíli, chceme na ni i dále setrvat. Máme tak navíc tu výhodu, že poznáme Mandelstein také z jeho rakouské strany a užijeme si i jejích půvabů jaksi nádavkem. Mezi námi a jím leží teď zelený úval ("Thalboden"), tak zvané "Pfandelwiesen" (asi jako "Pfandelská luka"), z nichž k nám doléhá jasné halekání ("Juchazen") sekáčů. Muž, který tam před námi ve stínu lesa máchá kosou, má na sobě široké kalhoty z "mišlinku" ("Mischling"), tj. z vlastnoručně upředené ovčí vlny a právě tak i ze lnu zhotovené tkaniny, a to je kromě hrubé lněné košile, černého kulatého klobouku a modré zástěry hlavní kus jeho oděvu. Stejně je ustrojen i nedospělý jinoch, který s děvčetem asi tak svého věku kus vzadu opodál obrací napolo jen uschlé seno. Děvče, rovněž v košili s rukávy, nosí modravou kytlici ("Kittel"), přes ní také modrý fěrtoch ("Fürta", tj. spisovně německy Vortuch=zástěra) a na hlavě květovaný šátek. Lidé při polních pracích, které jsme cestou už vícekrát potkali, nosí, byť se jinak jakkoli lišili oblečením, vesměs tu modrou zástěru, neboť:

"Dös is in Walviertl sä a Gsah!
Ohne Fürfleck siaxt koan drein;
Da kloane Bua, da Knecht, da Herr, -
Ohne Fürfleck konn koans sein.

Er trogt sein blobs G'häng ollaweil,
Ob er ockat oder maht,
Am Wochentog zan Orwat'n
Am Sunda zur Parad."
"To ve Waldviertelu sotva uvidíš
se bez zástěry koho vobjevit,
ať kluka, pacholka či pána snad --
bez zástěry snad tady nejde žít.

Ten modrej hábit kdekdo nosí tu,
ať v poli vorá, luka seče-li,
v tejdnu na všednodenní robotu
i na parádu potom v neděli."

Jinak patří k pracovnímu oblečení zdejších mužů ještě krátká červeně kostkovaná krátká vlněná kazajka zvaná tu "Janker", pod ní v chladnější čas nějaká z obnošenějšího svátečního oblečení zbylá upnutější tmavá vesta, u dospělých osob ženského pohlaví pak červený nebo modrý živůtek, "lajblík" (i v originále"Leiberl"). Starší ženy ve Waldviertelu nosí i v létě pod bradou zavázaný bílý šátek; v zimě týž sahá dokonce až přes ústa, aby se zbytečně přímo nenadechla ostrého povětří. Hlava a šíje vůbec hledí se co možno chránit hustým ovinutím před škodlivými vnějšími vlivy a jen nerad snímá sedlák s hlavy svou "Haube", tj. čepec. Míň už myslí na svoje nohy. Po louce tu chodí všichni naboso a jen v nevlídnější roční dobu či na strniště tu navlékají punčochy z ovčí vlny a dřeváky.
Na naší zřetelně teď stoupající cestě dál jsme ovšem pilné sekáče už ztratili z očí a asi po půlhodině jsme došli k závoře, která tu uzavírá luční úval a vede nás dál k Mandelsteinu. Kolem nás stojí mohutné jedle, smrky a buky, z jejichž osluněných korun k nám doléhá bzukot nesčetného hmyzu, ne nepodobný nějakému vzdálenému hlaholu zvonů. Jinak je nám tu jako v těch verších Freiligrathových:

"Rings tiefe Stille; nur die wilde Taube
Hebt an ihr Girren über uns im Laube;
Die Quelle nur bricht murmelnd durch's Gebüsch
Die alten Bäume nur weh'n träumerisch."
"Kolem je ticho, divocí holubi
vrkají jen tam výš v listnatém loubí
a pramen zurčí kdesi v křovinách
pod stromy, které šumí jako v snách."

Vpravo odbočuje pěší cesta výš do vrchu a jak ji následujeme, ocitáme se znovu v mladém smíšeném lese, jehož větve však jsou všude ověšeny vousatými lišejníky a my se jen těžce prodíráme mezi kamennými balvany a ostružiním nebo vrávoravě překračujeme travnaté místečko, kde vyplašíme jednou líbeznou srnu, jindy zas bázlivého zajíčka z jejich úkrytů, na vysluněné skále pak se sotva stačíme ohlédnout za prchající ještěrkou, když tu náhle staneme před mocně navršeným skalním masívem - jsme totiž u cíle. Je také načase: slunečný žár a mnohočetné překážky zejména na posledním úseku cesty nás činily malátnými. Čirý pot se nám perlí na tváři i na šíji a košile se lepí na tělo. Okamžitě vystoupit nahoru na skálu, na jejímž temeni to i při jinak nastalém bezvětří přece jen čerstvě vane, by nám napomohlo přinejmenším k pořádné rýmě. Takovou památku si domů odnést nechceme a tak uděláme nejprve kolem strmých stěn malý okruh.
Tady na východní straně, kam jsme tak došli, se skály, jakkoli navršeny i tu do úctyhodné výše, nevyznačují přece jen tak mocným dojmem jako na straně západní, kdy nám hrozí divoce rozeklány a mnohdy v daleko vybíhajících převisech. Na jednom místě tvoří dokonce malou jeskyni, která se dá pohodlně prozkoumat. Prostřední skalní blok západní strany nese velkými udými písmeny na sobě vytesáno jméno známého rakouského básníka F. I. Castelliho, jehož otec bydlil od roku 1790 v blízké Weitře a budoucí básník i se svými spolužáky z tamního gymnázia o prázdninách tropíval výtržnosti po okolí (v originále "herumspektakelte"), jak to s oblibou charakterizuje i ve svých vzpomínkách. Určitě přitom zavítal častěji i na Mandelstein, ba měl prý dokonce, už jako starší muž, ten "horský hup" (v originále "Berggupf") získat koupí.
Na severní žulový výběžek se beze zvláštní námahy vyšplháme po stupňovitých skalních zářezech a vyhledáme si tam nahoře pohodlné a bezpečné stanoviště. V klidu můžeme teď obrátit pozornost nejprve k našim Čechám ("unserem Böhmen zu"), které se tu prostírají do šíra až k vlastní Šumavě a přes Třeboňskou pánev v celé své velkoleposti. Bezprostředně pod námi leží přívětivá Jedlice (Göllitz), dál za ní mohutný obrys hor Vysoká a Kamenná s Hojnou Vodou (Heilbrunn) v jejich sedle a ve slunečních paprscích zářící poutní kostel v Dobré Vodě. V dáli se modrají Kleť, Libín (Libin), Třístoličník (Dreisessel) a ostatní šumavští obři od západní hranice. Dál k půlnoci ("mitternachtwärts") svítí mezi vlnícími se obilnými lány, sytou zelení jetelových a bramborových polí, blysknými hladinami rybníků a začasté daleko, daleko rozlehlými temnými lesy bílé chalupy s červenými střechami a špičaté báně kostelů početných tržních osad (v originále "Märkte") i vsí nám naproti, především pak Horní Stropnice (Strobnitz), Žumberk (Sonnberg) a nesrovnatelně krásně položené Nové Hrady, za nimiž můžeme sledovat linii jako šňůra přímou a v bílém bodě končící hluboko v lesích "Dolního hvozdu" (v originále "die Wälder des 'unteren Forstes'"). Je to tzv. "Novodvorská alej" ("Neuhofer Allee") s bílým obeliskem, vysokým 30 metrů a vztyčeným v roce 1860 (dnes z něho zbyly jen pozůstatky podstavce - pozn. překl.), na svém konci. Vpravo od aleje leží nádraží Nové Hrady připomínající z té dálky spíš vodní hrad a za ním v dalekých mýtinách a slatích ves Hranice (Julienhain), sklárna v Suchdole (Suchenthal) aj. už těsně při hranicích s Dolními Rakousy. Rozložitá Holá hora (Lagerberg), k jejímž svahům se tulí Nakolice (Naglitz) i Pyhrabruck, ohraničuje obzor k jihovýchodu. Museli bychom, pokud by měl být rozhled volnější, vystoupit na střední vrcholový blok, který je od našeho stanoviště oddělen hlubokou mezerou, přemostěnou toliko úzkou skalní deskou a úzkostlivějšími lezci zdoláván proto raději od jihu.
Holá hora sice představuje i odtud nádherný kus země, ale za ní vidíme už alespoň zčásti velké železniční dílny a jiné podniky v okolí města Gmündu a dále vzadu za ním Hoheneich a okolí Schremsu (česky se tomu městu říkalo krásně Skřemelice - pozn. překl.), té "perly Waldviertelu" a také Kirchbergu am Walde, kde spatřil 24. března 1830 poprvé světlo světa Robert Hamerling a kde mu roku 1883 na tak zvaném "spolkovém vrchu" (Vereinsberg) byl zbudován důstojný památník, jehož podstavec nese na sobě slova telegrafického vzkazu jím samým k slavnostnímu odhalení zaslaného:

"Bruderkuss Euch, Landsgenossen,
Gruß Dir, theuere Heimaterde!
Wie mein Bild Du trägst, so trag' ich
Deines in mein Herz geschlossen."
"Bratr, krajané, vás líbá,
zemi rodná, Tebe zdravím!
Jak můj obraz v sobě chováš,
v svém srdci já Tvůj zas nesu."

Jako gymnazista "od Škotů" (v originále "Schottengymnasiast", jde o vídeňskou školu při klášteře zřízeném už ve 12. století pro benediktiny přišlé sem ve skutečnosti z Irska - pozn. překl.) prošel se svým přítelem Antonem Brucknerem z Grafenschlagu u Zwettlu o prázdninách Waldviertel křížem krážem a mnohý dojem z jeho romantických koutů byl pak vtělen do jeho básní. Zejména mnohé se zrodily blízko Schweiggers, jehož okolní vrchy jsou odtud shora zraku dobře patrny, a ovšem také u rodného Kirchbergu am Walde; většina jich byla pojata později do Hamerlingovy sbírky s názvem "Sinnen und Minnen".
Mezi obcí Schweiggers a naším stanovištěm tady na Mandelsteinu spatřujeme město Weitra (česky Vitoraz - pozn. překl.) v půvabné poloze nad řekou Lužnicí (Lainsitz) v kruhu lesnatých vrchů kol dokola je věnčících. Na temeni výšiny, která se nad ním samým ještě zvedá, trůní starobylý hrad Kuenringů, toho času v majetku zemských hrabat zu Fürstenberg. Směrem k jihu odtud se před našima očima tyčí mocný 1015 metrů vysoký Nebelstein (ve starších českých průvodcích přezývaný Nebešťan - pozn. překl.), který skýtá zvláště na rakouskou stranu vděčný výhled. Jeho úbočí k nám obrácené je převážně holé, opravdu jen místy zalesněné. Z bezlesých holin nám přívětivě kynou roztroušená stavení osady Maissen, připomínající živě alpské samoty. Kotlinu při úpatí Nebelsteinu zaplňují domy, pole a luka vesnice Harbach s jejím kostelem a dále vsi Lautenbach a Hirschenwies.
Stojí nás značné přemáhání odtrhnout se od tak nádherného kruhového výhledu (dnes míří vlastně jen do Čech - pozn. překl.). Stále znovu se cítí být oči přitahovány některým z mnoha poutavých bodů na něm a jak se přitom líbezně nezasnít o časech dávno minulých, o přítomnosti i budoucnosti s verši Eichendorffovými:

"O Lust, vom Berg zu schauen,
Weit über Wald und Strom,
Hoch über sich den blauen
Tiefklaren Himmelsdom!

Vom Berge Vöglein fliegen
Und Wolken so geschwind
Gedanken überfliegen
Die Vögel und den Wind."
"Ta radost, odtud dolů
hledět přes potok, les,
co modrá se mi spolu
s tím jasem zpodnebes!

A ptáčci z hory letí
s větrem až do oblak
a náhle v mysli je ti,
žes volný jak ten pták."

Konečně je však třeba přece se rozloučit. Volíme sestup stinnou cestou k části Harbachu, zvané Scharte, kde brzy vstupujeme opět na českou půdu (v originále "den böhmischen Boden") a kráčíme do údolí lesem zvaným "Klaffer" (pomístní jméno vychází zřejmě z označení délkové míry "Klafter", tj. "sáh" - pozn. překl.), jímž brzy dojdeme ke studánce "Klafferbrunn". Posledně řečenou obestavěl v kameni vkusně a značným vlastním nákladem její majitel c.k. stavební rada Ing. Anton Zagórski z Vídně a její pitná voda spolu se západněji dále položenými prameny Rabennestquelle a Wiesenquelle zásobuje dostatečně potřebu celého města i zámku Nové Hrady. Ty tři prameny se spojují pode vsí Jedlice do sběrné nádrže, odkud vede železné potrubí kolem Veveří přes kopce i doly k vodárně, položené na návrší východně od Nových Hradů. Podobné zařízení, dodávající v dostatečné míře městu výbornou a zaručeně čerstvou pitnou vodu, existovalo tu vlastně už od roku 1639; současnou podobu získalo pak v letech 1883 a 1884. Celková délka potrubí obnáší něco kolem 8 000 metrů.
Pan Zagórski, jemuž patří zásluha i o založení rozlehlého smrkového polesí nad už zmíněnou studánkou Klafferbrunn v místech, kde byla dříve jen suchá stráň, chtěl romantiku vodního zámečku zvýšit umělou skalní partií a hájem z různých druhů listnatých stromů. To bylo zřejmě některým primitivům proti srsti; poněvadž vždy znovu padl doplňovaný a obnovovaný porost za oběť zlovolným rukám ničitelů a na kamenná odpočivadla, nad nimiž se už teď měly klenout stinné koruny oživované hejny opeřených zpěváků, praží nadále spalující sluneční žár. Přesto tu spočiňme nějaký čas a poslechněme si vyprávění muže místa znalého o zjeveních Panenské Matky u tohoto pramene, o velkých poutních procesích, jaká sem kdysi táhla až ze vzdálených krajů a o nevěřících lidech, jimž se podařilo zabránit založení kostela na svědectví divů tady způsobených. Hornostropnická kronika, kterou vede s tak obdivuhodnou pílí pan školní ředitel Steinko, podává nám o tom následující doklady:
Na podzim roku 1831 vystavěl vysloužilý voják Nikolaus Seiler z Jedlice u Klafferbrunnu prostou kapli, v níž se mu údajně zjevila Matka Boží s příkazem zbudovat v těch místech kostel se sedmi věžemi a klášter pro 24 duchovních. S tou zkazkou zároveň šířily se hlasy o četných zázracích a z daleka široka přicházely sem zástupy zbožných poutníků, modlily se na místech posvěcených údajnými divy, nechaly se smáčet vodou, přinášející či navracející zdraví a zanechávaly tu hojné dary, mající umožnit stavbu budoucího chrámu. Bylo to však opravdu zázračné; každý totiž, kdo se sklonil ku prameni, spatřil v něm Svatou Matku s Dítětem, jako by přikyvovala milostivému naplnění touhy srdce poutníkova. V téže době žil v Horní Stropnici jako zdejší občan a tesař jistý Albert Fröstl, který pramen rovněž navštěvoval. Ať už byl nedůvěřivé povahy, či ho k tomu přivedlo jen dílo náhody, objevil zakrátko, že ono zjevení v hladině studny je pouhým odrazem malby, obratně skryté v lůně skály nad vodou se klenoucí. S nasazením života - hrozilo mu spíše než snad pádem skály zásahem fanatického davu - obraz odstranil a poukázal na podvod faráři z Horní Stropnice, načež pak byla na pokyn biskupské konsistoře kaple zbourána a proti Seilerovi zavedeno úřední šetření. Seiler ovšem finanční dary věřících v částce více než 3000 zlatých vídeňské měny (v originále "Gulden W.W.") užil pro sebe, udal však, že kaple byla vypáčena a peníze uloupeny. Zdá se, že mu bylo uvěřeno a že je považován za posedlého náboženským bludem spíše než za podvodníka; nebyl totiž, jak by se dalo očekávat, poslán do vězení, nýbrž do jednoho pražského ústavu pro choromyslné a zaměstnali ho později, když se prokázala jeho naprostá duševní způsobilost, v domově pro tělesně postižené až do samé jeho smrti.
Ves Jedlice, k níž od Klafferbrunnu dojdeme za necelou čtvrthodinku, leží přívětivě usazena mezi Mandelsteinem, polesím Vraní hnízdo (Rabennest) a Skalkou (Hausberg), korunovanou rovněž žulovým temenem, po obou stranách potoka plného pstruhů a pospíchajícího odtud dál do údolí. Uprostřed vsi zvedá se prostorná nová kaple, vedle ní mnohokráte přestavovaná škola, jejíž učitel až do roku 1885 musel střídavě konat službu jeden den tu a druhý v osadě Šejby při opačných svazích Skalky, bezprostředně u zmíněných budov pak Zagórského vila s velkým Mariánským dvorem (Marienhof). Tyto stavby, založené vkusně a prakticky zároveň, jsou ve svém dnešním stavu i s rozlehlou krásnou a udržovanou zahradou a ovocným sadem skutečnou ozdobou okolí. Za svůj vznik vděčí stavebnímu radovi Zagórskému, který tu tráví každoročně několik letních měsíců a se svou stejně ušlechtile založenou chotí podněcuje slovem i příkladem zdejší obyvatelstvo k obecně prospěšným pokrokovým aktivitám. Neméně toužebně očekávána a všemi zdejšími radostně vítána i pozdravována je každého léta sem přijíždějící a horní poschodí hospodářské budovy pak obývající rodina c.k. vrchního armádního intendanta Franze von Görtz, která s vlastními majiteli si v dobrotě a ušlechtilosti věru nijak nezadá. - Před třicetiletou válkou měl být Mariánský dvůr pivovarem a vedle dvou sklářských hutí i jediným lidským sídlem tohoto koutu země, než se právě tady usadili ze "Sibiře", tj. ze "staré" Jedlice vyhnaní někdejší její obyvatelé.
Než se s Jedlicí rozloučíme, dáme si ještě ukázat rodný dům bratří Caspara, Antona a Thomase Hoferových, kteří v roce 1838 začali ve Vídni jako obyčejní zedníci a svou pílí, zručností, spořivostí a vytrvalostí dovedli to až k vyhledávaným a zámožným stavebním podnikatelům a jako takoví pak řemeslníkům z rodných míst a celého Novohradska zajistili i hojnou možnost dobrého výdělku. Zvláštní štěstí potkalo zejména Caspara Hofera, takto otce paní von Görtz, jehož obecně prospěšné působení, poctěné mnoha oceněními už za jeho života, žije až dodnes ve vděčné paměti potomstva.
Opouštějíce Jedlici, dojdeme při návrší u vodní jímky nejprve oněch už zmíněných tří pramenů, můžeme odtud ještě jednou vychutnat pohled na Nové Hrady před námi, které hodláme dosáhnout cestou mířící k údolí a míjející Veveří a část vsi Mýtiny (Kropfschlag) s kaplí, zbudovanou v ušlechtilém slohu podle plánů Alfreda Führera, cestou nejkratší, jakkoli trochu obtížnější, zato však zahrnující vábné výhledy a přes les Hochholz a dolinu Friedensthal mířící k vrchu Tendelberg (ta tři pomístní jména nenajdeme dnes už na nijaké mapě - pozn. překl.) a k městu. Za půldruhé hodiny jsme tam a můžeme teď poté, co jsme si hýřivě užívali krás volné přírody, pohovět také už naléhavě nezbytnému volání těla po potravě.


Der Böhmerwald, 1900, s. 250-259

Začíná se ten text, dlužno povšimnout, cestou do Vídně a získáme postupně dojem, že se vskutku míří někam, kde to mohlo tak být jedině "za Rakouska", mateřské země, kterou měly ostatně v až naivně nacionalistickém duchu podání autorova zdejší hraniční lesy chránit jak před Uhry a Turky, tak ve vší prozíravosti i před slovanskými násilníky! To, co my ještě málem pamatujeme, mělo nicméně teprve nastat. Však také Josef Jahn stačil skonat v obci Konradsgrün (dnes Salajna!) na Chebsku jako tamní řídící učitel někdy v podzimních dnech (ani německý Biografický lexikon pro dějiny českých zemí nezná přesné datum úmrtí) roku 1917. Rok nato se zhroutila říše, v níž prožil svých 56 let a necelý rok navíc. Narodil se 12. prosince 1860 jako třetí dítě knihvazače v Bartošovicích (Partschendorf) na tehdy rovněž jazykově německém Kravařsku (Kuhländchen) v někdejším okrese Nový Jičín (Neutitschein). Otec provozoval vedle knihařství i obchod smíšeným zbožím a horlivě sadařil. Na jaře prý štěpovával ovocné stromy až v dalekém sousedství. Jeho vlastní velká a kvalitními plody proslulá ovocná zahrada bývala útočištěm synovým, když prý ve společnosti malé ovce trávil tu chvíle osamělé četby. Hrám vrstevníků se vyhýbal a škola mu neposkytla podle vlastních slov nikdy to, čeho se dopracoval vlastní silou a zvídavostí. Otcovy spíše idealistické aktivity nakonec stejně nezabránily ekonomickému bankrotu rodiny, která přišla i o dům a přesídlila do Opavy (Troppau), kde mladý Josef nakonec roku 1880 maturoval na tamním učitelském ústavu. Odtud se po první "štaci" na Ašsku dostává na školu ve Veveří (Piberschlag) blízko Nových Hradů (Gratzen) v tehdejším okrese Kaplice (Kaplitz). Pan řídící Josef Jahn ovšem chápe učení značně široce a zakládá v osadě nejen selský spolek a lidovou knihovnu, nýbrž i raiffeisenku pro hospodářské povznesení obyvatel. Především ovšem vystupuje i na širší veřejnost svými články v učitelských časopisech, zejména po několik let publikovaným cyklem Bilder aus dem Schulleben des Dorfes (Obrazy ze života venkovské školy). Když roku 1899 začal v Prachaticích (Prachatitz) vycházet Peterův časopis Der Böhmerwald, neušel nadaný autor jeho pozornosti. Už v osmém čísle prvého ročníku mu dokonce Wilibald Böhm věnuje pátý oddíl svých medailonů šumavských spisovatelů. Jahn publikuje i pod pseudonymem v listech Deutsche Böhmerwald-Zeitung, Budweiser Kreisblatt, Budweiser Zeitung a Dorfbote články nezřídka i na zemědělská témata. Pseudonym J. Piber se přitom odvolává na místo jeho učitelského působení, jako vůbec výchova a škola zcela ve Stifterově duchu zůstává vždy v popředí jeho pozornosti. Od roku 1901 působil už Jahn pedagogicky až do své smrti v Salajně (to odtud v roce 1905 zpracoval spolu s entomologem Jakobem Sterneckem /1840-1941/ z původně českobudějovického rodu Daublebskych /Doudlebských/ herbář Chebska /viz Sterneckův nekrolog s bibliografií v časopisu rakouských entomologů z roku 1941); to jeho zásluhou je však uchován opuštěný a zpustlý šumavský kout (zaniklé Pohoří na Šumavě je pouhý kus jen opodál) při dnes zcela v les proměněné Jedlici i jako literární obraz, plný širších souvislostí jakož pravdivých detailů, všem následujícím generacím.

- - - - -
* Bartošovice / Veveří / Nové Hrady / Jedlice / † Salajna

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Boží muka před bývalou obcí Veveří
Plánek někdejšího Veveří a Mýtin, jak ho v době odsunu vyhotovil Franz Saßmann
Úřední razítko obcí Veveří a Mýtiny ze sedmdesátých let 20. století
Kaple v blízkých Mýtinách (Kropfschlag), jak vypadala kdysi...Kaple v blízkých Mýtinách (Kropfschlag), jak vypadala kdysi...

zobrazit všechny přílohy

TOPlist