logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

WILMA A. (=ABELESOVÁ) IGGERSOVÁ

Mé židovské dětství a mládí v Čechách


Narodila jsem se v Mířkově (v originále "in Mirschikau" - pozn. překl.), vsi, která byla přičítána jak k Šumavě, tak k Chebsku (resp. k Chodsku či k Českému lesu - pozn. překl.).
Moje maminka pocházela z bavorského Waldmünchenu, hned na druhé straně hranice, její rodiče však byli Židé z Čech, babička víc německá, dědeček víc "český". Můj otec byl nájemcem jednoho trauttmansdorfského statku, který byl ale v roce 1925 vyvlastněn pozemkovou reformou. Tehdy byly německé šlechtě statky zabavovány a přidělovány např. členům českých legií za jejich zásluhy v bojích na straně Spojenců za první světové války. Tím jsme i my ztratili svůj živý i mrtvý inventář. Přestěhovali jsme se pak do deset kilometrů od Mířkova vzdáleného, tři tisíce obyvatel čítajícího okresního města Horšovský Týn (v originále "Bischofteinitz" - pozn. překl.) a bydlili jsme tam v domě mého krátce předtím zesnulého dědečka. Otec si propachtoval Nový Dvůr a Dolní Metelsko (v originále "Neuhof und Untermedelzen" - pozn. překl.), jiný trauttmansdorfský statek, vzdálený osm kilometrů od Horšovského Týna. Koupil ten statek roku 1931, nebyl ale sám, nýbrž šlo už o společnost Abeles & Popper. Ta společnost (v originále "die Kompanie" - pozn. překl.) byla pro mě pravděpodobně významnější nežli samotný můj rodičovský dům.
To bylo tak: v roce 1889 se můj děd Richard Abeles z Vysoké Libyně nedaleko Kralovic (v originále "aus Hochlibin bei Kralowitz" - pozn. překl.) oženil s mou babičkou Minou, roz. Popperovou z Rejkovic (v originále "aus Rejkowitz", jde o dnes zaniklou část Draženova - pozn. překl.), chodské vsi - Chodové jsou český lidový kmen, který si zvláště silně uchoval své staré tradice a jazykové zvláštnosti - velice blízko Domažlic (v originále "ganz in der Nähe von Taus" - pozn. překl.). Moji prarodiče bydlili zpočátku dohromady s mými praprarodiči a pravděpodobně i s větším počtem jejich mladších dětí na návsi ve Vysoké Libyni v domě, který tam dosud stojí. Moje babička psala svým rodičům v dopise, který se také ještě zachoval, ře se jí stýská po domově, jak se u nás říkalo "es war ihr bang", a tak se její bratr rozhodl k velkorysému kroku: ačkoli byl ten zámožnější, nabídl svému švagru Richardovi, aby spolu šli fo "kompanie". To znamenalo, že obě rodiny měly všechno společné a každá z obou rodin žila z výnosu společného zemědělského hospodaření. Manželský pár Richarda a Miny Abelesových se přestěhoval do blízkosti Popperových, na Hamrový Dvůr (také Podhamří, v originále "Hammerhof", dnes zcela zaniklý statek při chodské obci Postřekov /Pösigkau/, viz k němu i s mnoha snímky webové stránky Zaniklé obce - pozn. překl.), kde se pak narodilo i jejich první děcko, totiž dcera Olga (sestra autorčina otce - pozn. překl.). Ještě před narozením mého otce 1896 najala si "kompanie" Abeles & Popper statek Laz, samotu u Horšovského Týna (v originále "Hlas", dnes Lazce /předtím ovšem česky Laz/ - Josef Bernklau, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, popisuje "Hlas", německy i "Laas", na webových stránkách Heimatkreis Bischofteinitz - pozn. překl.). Od počátku se tu hospodařilo z jedné společné kasy. Vládla spořivost a píle, ze zisků se sice podle možnosti finančně podporovali chudí příbuzní, ani haléř se však nevydal nazmar.
Naštěstí byly obě rodiny symetrické. Měly po jedné dceři, která musila získat věno, a po dvou synech, kteří po svých otcích převzali hospodářskou činnost. Můj otec se oženil jako prvý z bratří Abelesových s Elsou Ornsteinovou z Waldmünchen, která se v chaotických poválečných časech jednoduše věnovala podloudnickému pašování nedostatkového zboží přes hranice (rozuměj hranice nového československého státu - pozn. překl.). Jen krátce nato si vzal jeho bratranec Hugo Popper sestru mé maminky Marthu Ornsteinovou a téměř v téže době se oženil otcův bratr Leo Abeles s Idou Ecksteinovou z Blížejova (v originále "aus Blisowa" - pozn. překl.), vzdáleného pouhý jeden a půl kilometru od Lazu. Jako poslední si vzal strýc Alois Popper sestru tety Idy Heddu Ecksteinovou, takže symetrii bylo opět učiněno zadost. Každý z těch čtyř manželských párů byl odpovědný za jeden z hospodářských dvorů, všechno dohromady však patřilo všem společně. Vcelku to dobře fungovalo, i když nejdůležitější rozhodnutí potkávala mého otce a nikoli nějak výraznějším způsobem dvě z partií, tedy dcery Ornsteinovy a Ecksteinovy. Patřili jsme však dohromady.
My všichni - až na strýce Aloise a tetu Heddu, kteří bydlili v žatecké chmelové oblasti (v originále "im Saazer Hopfengebiet" - pozn. překl.) - jsme náleželi k horšovskotýnské židovské obci (v originále "zur Bischofteinitzer jüdischen Gemeinde" - pozn. překl.). Šlo asi o dvanáct židovských rodin; k tomu lze přičíst ještě několik dalších z okolo ležících vsí. Kromě židovského Nového roku a Dne smíření se chodilo do "templu" jen tehdy, když měl někdo tak řečený "Jahrzeit", tj. když mu zesnul nějaký blízký příbuzný, tu ovšem bylo těžké, aby se za tím účelem "sbubnovalo" potřebných deset mužů. "Tempel" byla modlitebna v prvém patře jednoho domu v Pivovarské ulici (v originále "in der Bräuhausgasse" - pozn. překl.). Dole bydlili Klauberovi, jediná zdejší skutečně chudá židovská rodina, a také pan Zwetschkenbaum, náš rabín (v originále "Vorbeter", tj. předříkávač modliteb - pozn. překl.), dokud se ještě neoženil.
Patřili jsme k německy hovořícímu horšovskotýnskému měšťanstvu (v originále "zum deutschsprachigen Bürgertum von Teinitz" - pozn. překl.). Téměř všichni Češi byli většinou až po válce (rozuměj té první světové - pozn. překl.) sem přišlí úředníci, kteří tvořili své vlastní přátelské okruhy. Existovali ovšem také úředníci německé národnosti, počínaje okresním hejtmanem, a národnostní vztahy se nezdály až daleko do třicátých let vykazovat nijaké problémy. Můj otec se často potkával se známými v hospodě, maminka s "dámami" u cukráře Junga; všichni pak, i strýcové a tety, kteří bydlili v blízkosti Horšovského Týna, v Lazu a v Blížejově, chodili o masopustu na bály - na maškarní bál, na hasičský bál atd.. Styk s příbuznými byl však pro moje rodiče přinejmenším stejně důležitý. Vzdálenější vdané sestry mých rodičů přijížděly k nám na návštěvu se svými rodinami, někdy i na celé léto. Navštěvovali nás ale také jejich bratranci a sestřenice, tety, strýcové, později pak, za nacistické éry v Německu, i Židé odtud. Kromě toho se rodiče stýkali se židovskými majiteli statků ze širšího okolí, např. se Salzovými, vlastníky cihelny ze Stodu při cestě do Plzně (v originále "aus Staab auf dem Weg nach Pilsen" - pozn. překl.). Společnost bývala také v čase léta u "Talermühle" (na starší mapě je mlýn označen "Tala Mühle" - pozn. překl.), kde se říkalo i "na plovárně" (v originále "Schwimmschule" - pozn. překl.), a na tenisovém kurtu. Z tenisových partnerů mých rodičů mi utkvěly v paměti zejména dva manželské páry: štábní kapitán Müller, německé národnosti, se svou židovskou manželkou, a kapitán Melan, Čech se svou paní, rovněž Židovkou.
V roce 1927 jsem začala chodit do německé obecné školy. Nikdy jsem tam neměla židovské spolužačky - až později na českém gymnáziu jednoho spolužáka, ten ale v kvartě propadl. Zda jsem v Horšovském Týně pocítila nějaké projev antisemitismu? Vlastně docela málo. Jestli nás něco oddělovalo od většiny obyvatel, pak to byl náš měšťanský standard, ten však byl u německých lékařů, bankovních úředníků a obchodníků na podobné úrovni. Snad jsme se trochu líp najedli, což souvisí s tím, že jsme měli statek - ovšem také s tím, že dobré jídlo bylo u Abelesů jistým kultem.
Projevy antisemitismu jsme zažila u chlapců z německé "Knabenschule", sousedící s naším domem. Na své cestě do školy jsem jich každý den potkávala na sta, bylo jim od šesti do čtrnácti let, a často mě skutečně dokázali potrápit. Jednou, když jsem byla v první třídě, řízl mě jeden nožem do horního rtu, takže jsem krvácela. Moje maminka si stěžovala jeho učiteli, ale ten, místo aby žáka nějak napomenul, řekl jen: "Wissen Sie, ihre Tochter ist auch kein Täubchen." (tj. "Víte, ona ta Vaše dcera není taky žádná holubička." - pozn. překl.) Proč se něco podobného nestalo mé sestře Marianně (v originále "Marianne" - pozn. překl.), která byla o dva roky mladší než já, nebo mé sestřenici Hanně (v originále "Hanne" - pozn. překl.), která u nás dočasně bydlila, nedokážu povědět.
Byla jsem často dotazována, zda byly moje kamarádky z křesťanských nebo ze židovských rodin. Žádná židovská rodina ve věku mých rodičů v okolí nežila. Jejich židovští vrstevníci se většinou neoženili, neměli děti nebo se odstěhovali - to by však bylo jiné téma, o němž by snad stálo za to něco napsat.
Než jsem začala chodit do školy a spolu s Marianne byla voděna na procházku naší "slečnou k dětem" (v originále "von unserem Kindermädel" - pozn. překl.), byla mou nejlepší kamarádkou Inge Pelzerová, dcera jednoho bankovního úředníka; po celých pět let na obecné škole však to byla Ilse Haberzettlová, se kterou jsem byla voděna spolu, poněvadž jsme byly obě osvobozeny od hodin katolického náboženství, ona jako jediná protestantka a já jako židovka. Náboženství nebylo pro nás dvě také nijakým tématem k hovoru. Haberzettlovi musili tak jako téměř všichni sudetští Němci v roce 1946 opustit zemi, ačkoli byli známi jako sociální demokraté. Jako by to bylo dnes, vidím v duchu dosud před sebou Ilsinu Maminku jako jednu z posledních dvou horšovskotýnských sociálních demokratů pochodovat na 1. máje roku 1938 kolem našich oken za stohlavým, snad tisícihlavým zástupem nacistů. Později jsem se také dověděla, že Ilsina starší sestra Erna Haberzettlová (ta je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), která u sebe roku 1944 ubytovala jednoho sociálně demokratického parašutistu a byla zatčena gestapem, si ve vazbě vzala život.
Později, když jsem chodila rok na českou "měšťanku", byla mou nejlepší přítelkyní Hilde Liebscherová, dcera okresního hejtmana (jmenoval se Hans Liebscher a byl synem pedagoga a regionálního historika Karla Liebschera, rovněž samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), od něhož se očekávalo, že ji jako vysoký úředník pošle, ačkoli byla německé národnosti, chodit do české školy. Dvakrát týdně jsme chodily cvičit do německého sociálně demokratického turnerského sdružení. Nemělo to co do činění s tím, že to bylo i tak jediné sdružení, kam jsem mohla chodit - prostě jsem se s ním identifikovala. Byli jsme i jako rodina sociální demokraté, jen jsem nesměla v jejich řadách pochodovat na 1. máje; jednak tam vždycky docházelo ke střetům, jednak zvlášť moje maminka nechtěla dopustit, abych se jako dcera v Horšovském Týně nejviditelnějšího chlebodárce nějak přílišně ztotožňovala s dělníky.
Maminka byla inteligentní žena s větším školním vzděláním, než bylo tehdy u ženy obvyklé; maturovala na plzeňském německém lyceu a potom i na pražské německé obchodní akademii. Svou četbu si za mého dětství vyhledávala z nabídky Büchergilde Gutenberg (knihkupectví a nakladatelství založené v roce 1924 vzdělávacím sdružením německých knihtiskařů jako "kulturní instituce pracujících", za nacistů bylo "usměrněno", švýcarská odnož se však už roku 1933 osamostatnila - pozn. překl.). Měla v sobě jistou stavovskou povýšenost, která se k ní jinak nehodila, např. k jejímu velmi výraznému smyslu pro humor.
Myslím, že jsem si od svého otce mimo mnoha jiných věcí osvojila přesvědčení, že se nám vede dobře a že bychom si toho měli umět vážit; a že ti lidé, které jsme mohli spatřit od Suchanského rybníka (ležel na jih od vsi Meclov /Metzlig/ jihovýchodně od Horšovského Týna a na starých mapách je psán německy "Suchaner Teich", na nových mapách už neexistuje - pozn. překl.), na polích tvrdě pracují. Byl to nápad mého otce, abychom má sestra a já poslední dva roky před naším vystěhováním (rozuměj útěkem před nacisty do Kanady v roce 1938 - pozn. překl.) musily každá jeden týden každodenně deset hodin pomáhat při vázání snopů. Od šesti hodin ráno do šesti večer za stejný plat jako nádeníci jen se dvěma hodinami polední pauzy, poněvadž ty ženy na poli musily jít dost dalekou cestu, aby obstaraly svou rodinu.
Do roku 1935, kdy se mí prarodiče přestěhovali do Horšovského Týna, jezdili jsme často za nimi do Waldmünchen. Autem to bylo z Horšovského Týna jen hodinu cesty a obě města byla tak stejně velká, jejich atmosféra však zcela odlišná navzájem. V Bavorsku se mluvilo jiným německým dialektem než u nás a katolická církev tam hrála mnohem větší roli. Waldmünchen vůbec vyhlížel celkově staromódněji.
Moji prarodiče tam odešli jako mladí manželé a měli tam obchod se smíšeným zbožím. Bydlili v prvém poschodí. Vzpomínám si, že jsem slýchala, že to ve Waldmünchenu neměli nijak lehké. Bylo to proto, že byli široko daleko jediní místní Židé, anebo proto, že byli "Zugreiste" (tj. "přistěhovalci" - pozn. překl.), či snad i proto, že dědeček měl výslovnost tak trochu českou?
Babička byla v rodině ta družnější a udržovala styk s manželkami místních úředníků, s paní lékárníkovou a s paní Silberhornovou, která měla nedaleko od mých prarodičů obchod se střižním zbožím. O velkých židovských svátcích jezdívali dědeček s babičkou do Chamu, kde byla synagoga. Jejich dcery - "moje holčiny" (v originále "meine Mädeln" - pozn. překl.), jak jim říkávala babička - na hodiny židovského náboženství. Bylo to stejné vyučování, jež absolvoval Karl Stern, který se stal později v Kanadě známým svou konverzí ke katolické církvi.
Poté, co jsem absolvovala pět let obecné školy, bylo rozhodnuto, že mám jít studovat na české gymnázium - v Horšovském Týně žádné nebylo - do Domažlic (v originále "nach Taus" - pozn. překl.). Poněvadž jsem ovšem neuměla česky, poslali mě naši nejprve na horšovskotýnskou českou měšťanku. Zároveň jsem chodila na soukromé hodiny češtiny ke slečně Koptové (v originále "bei slecna /Fräulein/ Koptová" - pozn. překl.). Byla to paní učitelka v důchodu a pocházela z jedné z těch několika málo rodin horšovskotýnských českých starousedlíků.
Když jsem začala chodit do měšťanky, dala jsem si ustřihnout copy. Důvodem k tomu se stal výrok jednoho mladíka, do něhož jsem se ve svých dvanácti letech zamilovala a který prohlásil, že by mě nemohl mít nikdy rád, pokud s těmi copy neudělám konec. Samozřejmě to pak ani nezaznamenal, zato můj někdejší učitel z německé školy byl všímavější a když mě potkal, neopomněl pronést: "Jetzt bist du kein deutsches Mädel mehr." (tj. "Teď už nejsi více německou dívkou." - pozn. překl.)
Mezi mnoha horšovskotýnskými Němci nebyl kupodivu nijaký gymnazista, vždycky ovšem několik českých. Mohla bych asi bydlet v Plzni a chodit tam do německého nebo českého gymnázia, ale o tom jsme nikdy vážně nepřemýšleli.
Učívali jsme se i cestou do školy, Zvlášť dobře si vzpomínám na řečnická cvičení, která jsme si zkoušeli v jisté vzdálenosti od nádraží. Mnohdy jsme se spolu bavili i v latině a zvědavě přihlížející spolucestující nám dodávali kuráž. Někdy jsem ovšem bývala terčem antisemitských poznámek jiného - tentokráte českého - školáka z Horšovského Týna, který měl s námi stejnou cestu.
Po několik let byl mým třídním učitelem profesor Zástěra - říkali jsme našim učitelům profesoři - kterého jsem si velice vážila a s jehož ženou, velice známou byzantoložkou, jsem se až do její smrti před několika lety (Bohumila Zástěrová, redaktorka časopisu Byzantinoslavica, žila v letech 1915-1987 - pozn. překl.) přátelila. Jaroslav Zástěra spáchal v noci po ohlášení podpisu mnichovské dohody sebevraždu.
Profesora Zástěry jsem si velice vážila, ale nejen mým, ale všeobecně nejoblíbenějším učitelem na domažlickém gymnáziu byl profesor Vilém Lochman. Život, myšlení a vědění byly v jeho osobnosti vzácným způsobem integrovány navzájem. Když jsem se po letech poprvé v roce 1966 opět setkala se svou přítelkyní z našich někdejších společných cest do školy Anitou (Anita Krucká, provd. Knížková, byla dcerou přednosty stanice v Horšovském Týně - pozn. překl.), vyprávěla mi o své návštěvě u profesora Lochmana v nemocnici krátce před jeho smrtí. Mluvil o bezpráví, spáchaném na sudetských Němcích jejich poválečným vyhnáním (komunismus, který prý před válkou i za ní podle Iggersové vyznával /viz český překlad její knihy Dva pohledy na dějiny/, si představoval jinak - pozn. překl.).
Zdaleka ne všichni naši učitelé si však zasloužili respekt. Byli mezi nimi i lidé nevyznačující se vlastně ničím, směšné figurky, nevražící na své žáky (zvané tu "studenty" - pozn. překl.), "profesoři" nespravedliví a nudní. O jednom musím říci něco více, poněvadž nelitoval nijaké námahy, aby mě zdeptal. Jmenoval se František Nepauer a učil němčinu. Hned při první hodině v naší třídě prohlásil, že je tu jedna židovka a že bude muset odtud jít buď ona, anebo on. Od té chvíle mě pronásledoval a nacházel v mých pracích chyby i tam, kde nijaké nebyly. I jinak byl zvláštní: nejenže byl jediným ortodoxním katolíkem mezi všemi profesory, ale neustále o tom mluvil i při vyučování. Skutečně extrémní pak bylo jeho přesvědčení, že má jakýsi šestý smysl a dokáže na jeho základě předvídat věci budoucí. Co tím měl asi na mysli, když nám říkal: "Vy všichni nenávidíte Němce, ale ještě je budete jednou milovat!"? (v originále "Ihr alle hasst die Deutschen, aber ihr werdet sie noch lieben!" - pozn. překl.) Na gymnáziu bylo kromě mé osoby asi šest jiných židovských žáků, on ale koncentroval svou zášť směrem ke mně. Mnohem později jsem slyšel, že si vzal jednu moji spolužačku; ta se s ním však brzy nechala rozvést a on skončil v ústavu pro choromyslné.
Ještě když jsem chodila do obecné školy, měli jsme ve čtvrtek jen hodiny náboženství, které vedl pan Zwetschkenbaum pro všechny židovské děti z Horšovského Týna i okolí. Pan Zwetschkenbaum sem přišel v roce 1914 jako tehdy čtrnáctiletý uprchlík z Haliče a zůstal v Horšovském Týně i poté, když se ti ostatní vrátili domů do své haličské otčiny. Na každého, kdo ho poznal, musil působit jako moudrý a charakterní člověk. Nevím, kdy se u nás stal předříkávačem modliteb a učitelem náboženství a zda bylo vůbec technicky správné, když byl označován jako rabín. S platem, který dostával od židovské obce, by nevyžil, a tak vedle toho obchodoval s peřím a kožkami, které se pak dále zpracovávaly. Později působil na částečný úvazek jako účetní u firmy Abeles a Popper.
Pan Zwetschkenbaum byl, pominu-li jednu starou tetu, jediný ortodoxní člověk, kterého jsme znali. Byl velmi váženou osobou, a to i navzdory předsudkům, které jinak vůči východním Židům existovaly. Zvlášť od té doby, co byl u nás zaměstnán, vedli jsme spolu dlouhé rozhovory, především o sionismu, ale také o ortodoxii. Určitě doufal, že mě obrátí na víru, nebyl však nijak dobrým učitelem, a to ani v hodinách náboženství, ani v naší kanceláři. Vysvětloval mi, že je v prvé řadě dodržovat všechna přikázání, tj. v sobotu nepracovat a jíst jen košer pokrmy, načež se víra dostaví sama sebou. To mi nepřipadalo zrovna přesvědčivé a tak jsem to ani nezkoušela. Na ortodoxii mě neobrátil.
Se sionismem tomu bylo jinak i proto, že přibližně ve stejné době se tu objevil z Vídně jeden mladý muž, aby se vyučil hospodaření na statku mého otce Lea v Bližejově a odešel pak do Palestiny. Jmenoval se Hans Stein a právě odmaturoval. Mně bylo čtrnáct, jemu osmnáct. Naše přátelství zůstalo zachováno i poté, co byl Hans poslán ke strýci Aloisovi do Vadkovic (v originále "nach Wakowitz" - pozn. překl.) u Žatce. Vždycky jsem se domnívala, že znám pravý důvod Hansova odchodu: četli jsme totiž spolu Freuda, což mé mamince nepřipadalo docela bezpečné.
Hans se mnou také mluvíval o sionismu a snažil se mi o něm udělat jasno; viděla jsem v něm snahu o vytvoření domoviny pro Židy, kteří byli jinde považováni za nežádoucí a kteří chtějí vytvořit naprosto poctivý, spravedlivý stát, osvobozený ode všeho nepřirozeného, co s sebou nese růst velkoměst, koncentrace průmyslu apod.. Na všech obrázcích z Palestiny byli vidět do bronzova opálení mladí lidé bez kravat a v sandálech, muži a ženy ve společné práci. Že k tomu patří i Arabové, pokud tam nějací žijí, bylo mi něčím samozřejmým.
Jedno židovské děvče z Horšovského Týna, Gretl Kahlerová, bylo jediným člověkem, o kterém mi bylo známo, že odešel do Palestiny. V případě Gretl se tak stalo už před rokem 1930, a to přes odpor jejích rodičů. Žila v jednom kibucu a já poznala ji a obě její dcery, které už uměly jen hebrejsky, při její jediné návštěvě v Horšovském Týně a psaly jsme si pak až do našeho vystěhování.
Ačkoli pan Zwetschkenbaum o Palestině hovořil s takovým nadšením, k nějakému odjezdu se rozhodně neměl. I moje představy o tom, dá-li se o nich vůbec mluviti, byly značně vágní. V roce 1938, když byly plány naší skupiny na vystěhování stále konkrétnější, vzpíral se jít do Kanady s námi. Bylo pro mě něčím samozřejmým zůstat solidární s Čechy, ať už bude mít sudetská krize jakékoli řešení. Za přijatelné bych brala i vystěhování do Palestiny, ke Kanadě jsem však nijak niterný vztah neměla. A než udělám maturitu, jsem tak jako tak nikam pryč nechtěla. Takže jsem se vzpírala i já. Abych byla ovšem zcela upřímná: proti otcově vůli bych tu (rozuměj v Čechách - pozn. překl.) nezůstala. Nad tím, že národní socialismus může ohrožovat i nás, jsme si začali dělat starosti teprve po anšlusu Rakouska.
Za naší domem byl dvůr, obklopený stájí, velkou stodolou, dřevníkem, pekárnou a kanceláří, malým dělnickým bytem, hnojištěm, pumpou na vodu, malou zahrádkou, prádelnou, chladírnou, větší zahradou a branou do dvora. Moji rodiče se rozhodli zřídit v části hospodářské budovy pokoj pro Mariannu a pro mě. V pondělí po 13. březnu roku 1938 se mělo s pracemi na přestavbě započít, po Hitlerově vpádu do Rakouska, bylo všechno odřeknuto. V květnu poslala maminka cenné stříbrné příbory k jedněm příbuzným do vnitrozemí. Mně se to zdálo úplně zbytečné, skutečnost, že můj otec dal v téže době instalovat v Novém Dvoře automatická napajedla pro krávy, byla přece svědectvím, že se nemáme čeho bát.
O vystěhování se u nás poprvé konkrétně hovořilo v červnu 1938.


Institut für Migrationsforschung und Interkulturelle Studien, Universität Osnabrück

Vzdálená příbuzná českého spisovatele Oty Pavla (vl.jm. Otto Popper) se v rokem 1996 datovaném druhém čísle příspěvků Institutu pro výzkum migrace a interkulturní studie (Institut für Migrationsforschung und Interkulturelle Studien /IMIS) při univerzitě v německém Osnabrücku (spolková země Dolní Sasko) vrací do minulosti jedné "venkovské" židovské rodiny, které se včasnou emigrací do Kanady podařilo ujít záhubě. Hans Stein, o němž je ve vzpomínce také řeč, zahynul např. krátce před koncem války v jednom z koncentračních táborů v Polsku na tuberkulózu. Jeden z milionů mrtvých... Ve sborníku z roku 2006 pod názvem "Juden zwischen Deutschen und Tschechen" s podtitulem "Sprachliche und kulturelle Identitäten in Böhmen 1800-1945" se pak Wilma A. Iggersová rozepsala v příspěvku "Geschichte einer ländlichen jüdischen Familie zwischen Deutschen und Tschechen" o svých "českých" předcích podrobněji. Otec jejího děda Richarda Abelese (*1856) Israel Abeles měl se svou ženou Franziskou (*1833), roz. Popperovou z Říčan u Prahy, kromě něho ještě osm dětí. Provozovali malé hospodářství ve Vysoké Libyni a obchodovali s dobytkem mj. i se "starým Benešem" z Kožlan, otcem pozdějšího československého prezidenta Edvarda Beneše. Israelův otec Rubin (Reuben) Abelles (!), narozený v roce 1790, měl za prvou manželku jistou Libuši (*1795), "von der wir abstammen", jak hrdě píše její prapravnučka. Jeden z bratří Richarda Abelese Max koupil podobně jako Wilmin děd statek, v tomto případě v jihočeských Česticích, spojený s církevním patronátem. Ve starém Rakousku nebylo zřejmě důvodem k nějakému konfliktu s místními katolíky, že jejich patronátním pánem byl Žid. Richardova žena Mina (Wilhelmina), dívčím příjmením Popperová, se narodila roku 1851 v Rejkovicích jako dcera Emanuela Poppera (*1822) a Amalie, roz. Grünhutové (*1825). Dcera Leopolda, jednoho z Mininých bratří, usazeného v tehdy rakouském Terstu, vstoupila později do literárních dějin jako žena, která udílela soukromé hodiny angličtiny Jamesi Joyceovi a stala se tak předmětem nekonečných spekulací o jejich poměru. Společnost Abeles & Popper, založená někdy v roce 1889, o níž je v textové ukázce rovněž zmínka, existovala ještě v době, kdy členové obou rodin emigrovali do Kanady. Wilmini rodiče Karl a Elsa, roz. Ornsteinová, se brali v roce 1919 a 23. března roku 1921 se na statku v Mířkově narodila ona (v roce 1923 pak i její sestra Marianne). Roku 1925 se po vyvlastnění statku v Mířkově a skonu Richarda Abelese rodina přestěhovala do Horšovského Týna, Nádražní ulice (Bahnhofstraße) čp. 75, kde dědeček Richard bydlil až do své smrti. Domu se říkalo "Eckartenhaus" po jedněch z bývalých majitelů. Téměř nic nepřipomíná podle Wilmy Iggersové na tom místě v dnešním Horšovském Týně bývalý jeho vzhled. Po vystěhování do Kanady, jímž textová ukázka z jejích vzpomínek (v značně obsáhlejší podobě vyšly v českém překladu jako jedna půle knihy "Dva pohledy na dějiny - Svědectví o životě v neklidných dobách"(Nakladatelství Lidové noviny 2006) si 23. prosince 1948 v Hamiltonu vzala za muže hamburského rodáka George G. Iggerse (*1926), původním příjmením Igersheimer, který vystudoval historii na univerzitě v Chicagu (Ph.D. 1951) a je nejen autorem "druhé půle" zmíněné do češtiny přeložené knihy, nýbrž podobně jako jeho žena i řady významných historických prací, z jeho strany zaměřených na historii německého dějepisectví, její pak už vzhledem k jejím rodovým kořenům na soužití tří etnik: českého, židovského a německého v Čechách, jemuž ovšem dvacáté století, jak toho byla osobně zaujatým svědkem, učinilo osudnou přítrž. Wilmina matka Elsa skonala po třech operacích rakoviny slinivky 20. listopadu 1950 v Oak-Park mezi Brantfordem a Paris na řece Grand River, na kanadské farmě stejně velké prý jako někdejší Nový Dvůr u Horšovského Týna, otec Karl, který se několik měsíců po její smrti podruhé oženil s Gertou, dcerou jednoho ze svých bratranců, zemřel v dubnu 1954 v Little Rock (hlavní město státu Arkansas, USA). Za své jediné návštěvy v Evropě roku 1952 chtěl podle svědectví své dcery vidět jen své "sudetoněmecké" přátele. Poněvadž židovský a německý osud se na pozadí právě české historie opravdu zásadně protnuly. Wilma Iggersová ví, o čem mluví, když o tom dovede říci v závěru už dvakrát zmíněné do češtiny přeložené knihy třeba i toto:

"Možná, že o tom, co ta či ona společnost zčásti sama způsobila, se nedá mluvit jako o traumatu. U důsledků takových dějů to už však je jiné, což se v českém případě týká vyhnání sudetských Němců. V oficiální literatuře se o tomto tématu čtyřicet let v podstatě nemluvilo. O to víc se o něm diskutovalo v exilové a samizdatové literatuře, přičemž bez povšimnutí nezůstaly ani škody, které vyhnání způsobilo na tváři samotného Československa. Důležité je také to, že pozdější traumata, rány osudu - či jak to nazvat - jako byl stalinský režim a jeho procesy, sovětská okupace v roce 1968 nebo rozdělení země, pozvolna v historickém povědomí překrývají traumata starší. Můj zájem o toto téma daleko překračuje plány Německého historického muzea. Je to, jako bych léta vlastnila nějakou videokazetu a teprve teď jsem si konečně našla čas, abych si prohlédla, co na ní vlastně je, a přemýšlela o jejím obsahu. Ještě s tím zdaleka nejsem hotová.

V roce 2004 byla Wilma Abeles Iggersová vyznamenána Ministerstvem zahraničních věcí České republiky Cenou Gratias agit, udělovanou jím od roku 1997 za propagaci dobrého jména České republiky v zahraničí.

- - - - -
* Miřkov / Horšovský Týn

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálka (2000, Böhlau Wien) její knihy o životě žen v mnohonárodní Praze od 18. století
Obálka anglického vydání (1995, Berghahn Books)
Obálka (2002) knihy manželů Iggersových z nakladatelství Lidové noviny: na snímcích Vilma a Georg Iggersovi v roce 1993, Vilmini prarodiče Emanuel a Amálie Popperovi (v první řadě skupinového snímku) v Rojkovicích někdy kolem roku 1900 a Iggersových syn Daniel s transparentem při kampani proti vietnamské válce v New Orleans buď roku 1962 nebo 1963
Obálka (2002, Vandenhoeck & Ruprecht) německého vydání

zobrazit všechny přílohy

TOPlist