logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRITZ HUYER

K novostavbě českobudějovické spořitelny

I. Historie stržených domů
Zvýšené stavební aktivitě ve vnitřním městě musil už ustoupit mnohý starý měšťanský dům.
Také novostavbou českobudějovické spořitelny (v originále "Budweiser Sparkasse" - pozn. překl.) zmizely znovu tři takové domy (čp. 111 až 113), které, poněvadž Krajinská ulice (Landstraße) jako hlavní dopravní spojnice a řada domů mířící kolem Masných krámů (Fleischbank) ke starému dominikánskému klášteru (Dominikanerkloster) kladou svůj vznik hned do doby založení města, patřily v něm asi k těm vůbec nejstarším.
Poloha rohového domu čp. 112 je ve starých písemnostech a pozemkových knihách (v originále "in den alten Schriften und Kaufbüchern" - pozn. překl.) vždy popisována slovy "am Eck gegenüber den Fleischbänken" (tj. "na rohu proti Masným krámům" - pozn. překl.). Jako všem rohovým domům v různých ulicích byl i jemu při rozdělování stavebních pozemků při zakládání města vyměřena větší délka v postranní ulici, kde se pak usadila v domech tu vzniklých rozličná řemesla, obvykle v každém z nich jiná. Dům "na rohu proti Masným krámům" byl dům pekařův. Jako jeho majitel je v roce 1396 uváděn Johel pistor, tj. "Johel pekař", následují pekař Meindl (kolem roku 1446), Hans Leischl, pak mistr Michel Dirr (kolem roku 1482) a tak zůstal dům zasvěcen pekařskému řemeslu až do devatenáctého století.
Od Michela Dirra převzala jej jeho dcera Katharina (1541, 27. září), domácí paní Mathese Krumbnawera. Katharina Krumbnawerová vyměnila 9. července 1551 dům s pekařem Thomasem Hirschem za ten jeho. Z jeho pozůstalosti získal dům 23. dubna 1565 pekař Mert Kölbl, choť Anny, dcery Hirschovy, která 18. května 1581 pořídila svou závěť. Za Kölbla byl dům v každém případě podroben přestavbě, poněvadž došlo při jeho nynějším stržení v rohové místnosti prvního patra k odhalení dvou trámů, z nichž jeden nesl letopočet 1568. Po Kölblovi se přešel dům nakrátko do vlastnictví městského písaře Daniela Gerharda von Astfeld, který jej 30. srpna 1601 dál prodal pekaři Paulu Griendlingovi.
Městský písař Daniel Gerhard byl nevlastním synem sladovníka Erharta Huebera a působil předtím, než přišel jako radniční písař do Budějovic, ve službách arcibiskupské kanceláře v Praze. Zastupoval město opakovaně navenek a získal si velké zásluhy zejména ve velkém sporu o privilegia mezi Českými Budějovicemi a Rudolfovem (v originále "zwischen Budweis und Rudolfstadt" - pozn. překl.). Dlel v této věci jen v letech 1604 i 1605 pětkrát v Praze. Dne 15. října 1605 se píše poprvé s přídomkem "von Astfeld". V roce 1612 (účet z 29. ledna) se účastnil jako vyslanec města pohřbu Petra Voka z Rožmberka (ten je i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.) , roku 1613 (4. března) je zmiňován jako předseda literátského bratrstva. Tehdy už složil svou funkci německého městského písaře, neboť za něho byl 18. července roku 1612 radními přijat Martin Georg Kolbinger. Jeho pozdější, na jižní straně náměstí (v originále "an der Südseite des Ringplatzes" - pozn. překl.) stojící dům, který před ním vlastnil městský písař Paulus Wßelinsky, byl 28. února 1614 císařem Matyášem vykoupen pro potřebu celního a solního úřadu (v originále "zu Zwecken des Zoll- und Salzamtes" - pozn. překl.). Vdova Barbara Gerhartová přesídlila tenkrát do Krajinské ulice, jejím druhým manželem se stal Johann Daniel Semanina a třetím pak ještě měšťan Wenzeslaus Plankl.
Také nástupce Gerharta ve vlastnictví domu čp. 112 Paul Griendling hrál jako vážený měšťan nepochybnou roli zejména ve vírech třicetileté války, jejíž pro Budějovice zlá léta spoluprožil, poněvadž zemřel teprve 19. listopadu 1630. Jeho dědicové prodali dům pekaři Peteru Schnarcherovi, v jehož rodině zůstal až do osmnáctého století. Ve vlastnictví Petera Schnarchera padl dům přinejmenším zčásti za oběť velkému požáru města z 24. července 1641. K připomínce tohoto neblahého data dal Schnarcher při stavební obnově domu vyrýt do jednoho stropního nosníku prvního patra následující větu: "Anno 1641 den Dok vor Jakobi sein hie obgeprunn 217 Haus." (tj. "Roku 1641 den před sv. Jakubem vyhořelo tu 217 domů." - pozn. překl.) Tento nosník tvořil část dřevěného stropu 10,1 m dlouhého a 7,2 m širokého, který byl při demolici ještě dost zachovalý. Trámy byly zpracovány gotickým profilováním a zdobeny vyřezávaným lanovým vzorem (v originále "waren im gotischen Profile gearbeitet und mit einem Taugeflecht geziert" - pozn. překl.).
Po Peteru Schnarcherovi převzala rohový dům nejprve jeho manželka Polexina, pak jeho syn Johann a od něho přešel na rodinu Dickovu, a sice jmenovitě na Antona Dicka, po něm na jeho syna Johanna, dále na Adalberta Dicka a jeho syna Thomase, až konečně do rukou rodiny Etmayerovy a od ní do vlastnictví budějovické spořitelny (už tady je třeba asi poznamenat, že českobudějovická městská spořitelna byla v roce svého založení /1856/ vůbec první mimopražskou spořitelnou v Čechách, viz k tomu blíže webé stránky Slavné vily - pozn. překl.). Na rodinu Dickovu upomíná nápis, učiněný rudkou na jednom stropním rámu (v originále "auf einen Fehltram" - pozn. překl.) druhého při demolici nalezeného dřevěného stropu. Zní: "Anno 1784 ist dieses Zimmer gemacht worden den 28. Juli. Baumeister Dickh." (tj. "Roku 1784 byla tato místnost dohotovena 28. července. Stavitel Dick." - pozn. překl.)

*

Sousední dům čp. 113 byl původně opatřen zbrojířskou a nožířskou dílnou (v originále "mit einer Werkstätte für Waffen- oder Messerschmiede versehen" - pozn. překl.). Nejstarší známí majitelé skutečně také náleželi tomuto řemeslnému odvětví. Jackel "messerer" (1396), jeho syn Andreas, "cultellifaber" (1400), ostruhář (calcaliator) Stephanus po sobě následovali jako jeho obyvatelé. Počínaje koncem patnáctého století jsou tu zase jako vlastníci uváděni toliko sladovníci. Dům byl v každém případě pro tyto účely přestavěn. Rozkvět sladovnického řemesla a rozvoj budějovického pivovarnictví v této době mohl tu být popudem. Následovali Procopius brascator, pak (1482) jeho syn Nicolaus, později sladovník "Gangl", po něm jeho vdova "Polina" a syn Johannes. Roku 1531 tu bydlí sladovník Mattes Mohuscher, jemuž ovšem byl dům připsán do volného vlastnictví teprve 4. října roku 1552. Po jeho smrti (testament je datován 9. května 1562) převzal majetek syn Andreas Mohuscher, který dne 5. března 1583 dům směnil s Peterem Reisingerem za ten jeho. Vdova Marianne Reingerová, podruhé provdána za Hanse Rosena, vyměnila dům opět s domem Andrease Kotelika staršího, který byl českým městským písařem (Jaroslav Kubák píše o tomtéž ve své Topografii města Českých Budějovic 1540-1800 na s. 53: 1602 Ondřej Kotelík starší, český radní písař, přejal dům též výměnou s Marianou Reisingerovou za svůj, také v Krajinské - pozn. překl.).
Kotelik byl předtím radničním písařem v Třeboni (Wittingau) a věnoval jako takový budějovickým radním (16. června 1590) řadu svých církevních skladeb. V Budějovicích samotných byl nástupcem městského písaře magistr Johannes Colens, který se dne 30. října 1598 zřekl své funkce a v červenci roku 1600 město opustil. Městští písaři musili být majiteli domu v městě, kde působili, poněvadž původně byli nuceni provozovat svou kancelář ve vlastním domě. Andreas Kotelik starší koupil nyní 29. července 1599 od dědiců Petera Wolframa dům v Krajinské ulici čp. 144, který později 2. prosince 1602 vyměnil za sousední dům Marianne Reisingerové. Zatímco výše zmíněný německý městský písař Daniel Gerhart von Astfeld pobíral vedle obvyklého přísunu naturálií roční žold 100 kop, obnášel čtvrtletní plat Andrease Kotelika zpočátku 37 kop a 30 grošů, později však 50 kop. Kromě toho mu bylo právo vykrmit si jedno prase nahrazeno částkou 1 kopy a 30 grošů a jeho právo na dodání 1 korce pšenice, 3 korců žita a 1 korce ječmene částkou 6 kop a 15 grošů. Ačkoli Kotelik skonal už v lednu roku 1604 (záznam z 22. ledna tr.), vyvinul přesto za krátkou dobu svého působení živou aktivitu. Zastupoval mj. v roce 1602 město na zemském sněmu a s Danielem Gerhartem v solním sporu s Rudolfovem před komorním soudem v Praze. Dne 1. července 1611, po smrti Pasovskými zastřeleného městského písaře Šimona Plachého, stal se městským písařem znovu Andreas Kotelik, a to Andreas Kotelik mladší, který byl předtím kantorem v Českém Krumlově. Kotelik starší měl jednoho syna jménem Lukas. Jeho vdova Marianne prodala svůj dům 1. prosince 1606 mečíři Hansi Schnelzerovi.
Zatímco uprostřed šestnáctého století byla jednotlivá odvětví kovářského a zbrojířského řemesla, jak je představovali mečíři, pancířníci, helmíři, ostruháři, nožíři a brusiči čepelí (v originále "Schwertschmiede, Panzerschmiede, Haubenschmiede, Sporer, Klingenschmiede und Klingenschleifer" - pozn. překl.), na vysokém stupni rozvoje a i co do počtu zastupována mnoha nositeli mistrovské kvalifikace, v době, kdy žil Hans Schnelzer, už vesměs ustupovala do pozadí, takže vedle něho samého jsou nyní zmiňováni jen mečíř Christof Reintanz, helmíř (či přilbář se česky také říkalo - pozn. překl.) Georg Seel, nožíř Thomas Fürst a puškař či šiftař (vyráběl pažby - pozn. překl.) Hans Uschall. Pověst budějovických zbrojířů byla ovšem stále ještě dobrá, neboť Thomas Fürst dodával rapírové čepele do Prahy (1607, 31. března) a mečíř Christof Reintanz, který byl asi ve svém oboru skutečným umělcem a mistrem, zhotovil roku 1609 sedmnáct brnění. Hans Schnelzer pocházel ze zbrojařské rodiny, usazené v Budějovicích už od poloviny šestnáctého století. Helmíř Simon Schnelzer je zmiňován jako svědek v roce 1554, jeho syn Bartl, rovněž helmíř, byl tu v roce 1564 (5. dubna) už majitelem domu a také jeho synové Fabian a Hans zůstali řemeslu věrni. Hans Schnelzer měl za ženu dceru mečíře Mertena Gerlocha. Jeho první dům, který 23. dubna (u Huyera chybí letopočet, Kubák má rok 1612 - pozn. překl.) prodal šiftaři Hansi Christofu Uschallovi, stál v Klášterní ulici (v originále "Klostergasse", dnes Česká ulice - pozn. překl.) "an der Münz", tj. "na minci". Také dům čp. 113 v Krajinské ulici zase prodal (1614, 9. prosince) a získal nato dům a dílnu "beim neuen Thurm", tj. "u nové věže" (Schifferturm, tj. "Břidlicová věž" na konci Kanovnické ulice /Domherrngasse/), která ovšem roku 1641 zcela vyhořela a ještě v roce 1669 byla spáleništěm.
Jeho nástupcem ve vlastnictví domu v Krajinské ulici byl Thomas Netolitzky von Eisenberg. Byl to syn měšťana Lukase Netolitzkyho v Klášterní ulici. Jeho bratr Wenzl si vzal za ženu Reginu, vdovu po radním Quirinu Ellerovi, kvůli čemuž přišel k velikému jmění, stal se později císařským lesmistrem nad hlubockými lesy (v originále "über die Frauenberger Wälder" - pozn. překl.) a jako takový byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem von Eisenberg (1597). Když se stal přednostou solního úřadu v Týně nad Vltavou (v originále "Salzamtmann in Tein", viz blíže Wikipedia - pozn. překl.), prodal svůj dům na náměstí (v originále "auf dem Ringplatze" - pozn. překl.)é lékárníkovi Hansi Angermayerovi v roce 1747 se podle Kubáka poprvé uvádí zdejší lékárna pod jménem "U bílého anděla" /"Weißer Angel"/ - pozn. překl.). Už zmíněný Thomas Netolitzky von Eisenberg vlastnil původně rovněž dům na budějovickém náměstí, který ovšem přenechal obchodníku Fabianu Schweherovi a koupil poté dům Hanse Schnelzera v Krajinské ulici. Zemřel dne 29. srpna roku 1625. Od jeho vdovy Margarete přešel dům na Adama a Georga Scherhacklovy (1637, 18. března), pak na punčocháře Jakoba Hinkelmanna (1654, 17. dubna), kožešníla Simona Kutschera (1667, 20. května), císařského celníka Davida Konstantina Schmelzera (1688, 30. dubna), na Ferdinanda Fritschko, parukáře Michaela Gloye (1711, 26. prosince, dále na rodinu Eichlerovu, na Bartlme Hallu, Ignaze Langa atd. (tady se Huyer s Kubákem rozchází v mnoha předchozích jménech - pozn. překl.).

*

Co do rozlohy nejmenší z těch tří domů byl dům čp. 111 v Kneisslově ulici (v originále "Kneisslgasse", dnes Hroznová ulice - pozn. překl.). Nejstarším známým jeho majitelem j eřezník Marschik (1396). V roce 1482 obýval ho lukař (arcufex) Markus, po roce 1514 švec Steffl, 1531 švec Urban, od něhož jej koupil 15. října roku 1548 obuvník Mathes Weyß. Následovali Michel Freisleben, Hans Schmierpaumb, Sebastian Kunz atd. a rokem 1790 počínaje Jakob Borchan, Josef Träger, Josef Pechotsch, Josef Völker, Franz Wortner, až ho nabyl obchodník hračkami a prosevač (v originále "Spielwarenhändler und Sieber" - pozn. překl.) Josef Schacherl a od něho městská spořitelna.
Když byly prováděny výkopy pro její novou budovu, narazili dělníci na staré zdivo, zasypanou a krytou studnu. Ve vyhrabané suti a zemině nalezené střepy nádob však materiálem, tvarem a zdobení svědčily o původu opravdu velmi starém a byly jen stvrzením domněnky, že se tu ještě před založením Budějovic právě na tomto místě mohlo nacházet dočasné ležení kočovných kmenů nebo také říční stráž (v originále "Flußwacht" - pozn. překl.). Obratnou rukou z nalezených střepů znovu scelené nádoby tvoří cenné obohacení sbírky městského muzea, jejíž součástí se už před delší dobou staly podobné nálezy z vykopávek při novostavbě obchodního domu firmy Hajíček ve Šternekově ulici (v originále "Sterneckgasse", dnes ulice U Černé věže - pozn. překl.)

II. Nová budova spořitelny
Nepřetržitý rozvoj budějovické spořitelny dával během minulých let stále více pociťovat nedostatek prostor pro styk se stranami i interní obchodní provoz ve staré její budově, takže byla v odborných kruzích opakovaně vznášena otázka, zda má být stará budova renovována a přestavěna tak, aby vyhovovala požadavkům, anebo zda by se dalo nedostatkům odpomoci nějakou moderní novostavbou. Pro obojí řešení existovala "pro" a "proti", až bylo na zasedání výboru budějovické spořitelny dne 23. února 1911 učiněno rozhodnutí zřídit budovu novou. Toto rozhodnutí bylo tehdy všeobecně schváleno nejen úřednictvem ústavu, nýbrž i zainteresovanou veřejností. Zásluha o to, aby záměr došel uskutečnění, náleží ovšem v prvé řadě ředitelství spořitelny, které s neúnavnou energií a horlivostí prosazovalo své názory ohledně novostavby a nyní tedy vidí své úsilí korunováno úspěchem, neboť novostavba budějovické spořitelny je skutečností. Plné uznání náleží však také těm, kdo se svou činorodou energií a racionálním přístupem k plánům správce ústavu neméně prokázali muži pokroku (v originále "als Männer des Fortschrittes" - pozn. překl.). O místě stavby a o předchozí historii domů čp. 111 a 112 v Krajinské ulici, na jejichž místě se mohutná novostavba zvedá, byla už vyčerpávajícím způsobem řeč.
Asi jen málo Budějovičanů, ať už se o stavbu zajímali či nikoli, opomnělo při chůzi Krajinskou ulicí zavadit pohledem o čilý pracovní ruch na staveništi, sledovat růst lešení a zdiva, pozdravit pestře opentlený jedlový vršek na střešním hřebeni (v originále "auf dem Dachfirste" - pozn. překl.), který má podle starého mravu a zednického obyčeje zvěstovat, že je hlavní práce vykonána a že je řada na tesařích a pokrývačích přiložit ruku k dokončení díla (právě proto i v Čechách zavedené označení "glajcha" vyjadřuje spíše zarovnání stavby pod střechu před dokončením krovu a střešní krytiny - pozn. překl.). Teď v zimě nastal přirozeně na stavbě klid. Hlučný pokřik dělníků umlkl a jen když to počasí dovolí, vyrojí se na staveništi vápnem a maltou zastříkané postavy a kladou cihlu k cihle pro závěrečné vyzdění vnitřních prostor. My však hodláme zimní spánek stavby využít k nahlédnutí, jak daleko pokročila. Nejprve několik slov o předhistorii stavebního záměru. Na shora zmíněném zasedání výboru bylo ředitelství spořitelny zmocněno vypsat veřejnou soutěž o návrh úřední budovy s cenami ve výši 5000, 3000 a 1500 korun. Došlo více než 73 projektů. Řada umělecky a odborně rovnocenných prací donutila jury, která se 12. a 13. prosince 1911 sešla za předsednictví c.k. vrchního stavebního rady prof. Friedricha Ohmanna (žil v letech 1858-1927, blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.) z Vídně, aby rozhodla o udělení cen, což nakonec učinila čtyřmi oceněními po 2000 korunách a jedním ve zmíněné už také částce 1000 korun (nejvyšší ocenění zřejmě tedy vůbec uděleno nebylo - pozn. překl.). Mezi prvými čtyřmi oceněnými byl i vídeňský architekt pan Heinrich Ried (žil v letech 1881-1957, blíže o něm viz opět Wikipedia - pozn. překl.), podle jehož návrhu je novostavba spořitelny realizována (vzorem mu údajně byl florentský renesanční palác rodu Medici /Palazzo Medici/ - pozn. překl.). Usnesením ze dne 13. ledna 1912 byla mu tato práce svěřena a zdá se, že stavba zadavatele rozhodně nezklame, neboť slibuje být nádherným dílem a ozdobou našeho města (v originále "verspricht ein Prachtbau und eine Häuserzierde unserer Stadt zu werden" - pozn. překl.). Samo provedení stavby samé je v rukou předních budějovických stavebních firem a mělo by být dokončeno v podzimních měsících letošního roku. - Nyní máme v úmyslu stavbu sami navštívit.
Vchod do nové budovy spořitelny se nachází v Krajinské ulici hned vedle přilehlého podloubí. Po několika širokých schodech vstupujeme mocnými klenutými vstupními dveřmi do vestibulu. který ve svém pokračování od vchodu končí ve výklenku (cestu k němu zdobí kovové svícny podle návrhu Georga Klimta /1867-1931/, bratra slavnějšího Gustava Klimta /1862-1918/ - pozn. překl.). Ten má po dokončení celé stavby zdobit socha (skutečně tam stojí socha muže s děckem na rameni, myslil jsem nejprve, snad že dílo Michaela Drobila /1877-1958/, přítele slavného filosofa Ludwiga Wittgensteina /1889-1951/, ale podle publikace k 80. jubileu Městské spořitelny z roku 1936 prý sem bronzová socha nazvaná "Spořivost" byla umístěna až za republiky a vytvořil ji Josef Václav Schwarz (1908-1988), rodák z Českých Budějovic - pozn. překl.). Navenek má být výklenek kryt sklem, takže má poskytovat volný výhled (nakonec zdobí každé ze 64 polí vitráže jiný symbolický výtvarný motiv - pozn. překl.). Má se tím na zřeteli i oko vstupujícího a my nacházíme u všech moderních budov finančních institucí takový nějaký umělecký kout, který klienta hned na úvod příjemně vítá a zvlídní střízlivý ráz jednacích prostor. Z vestibulu se vchází do shora osvětleného sálu přízemí s pokladnami a jednacími kancelářemi. Tady dole se má odehrávat všechen styk s klienty. Příčinou soustředění pokladen a jednacích prostor u všech budov moderních peněžních institucí a teď také u novostavby budějovické spořitelny není jen ohled na klientovo pohodlí, nýbrž i snadnější kontrola provozu. Přepážky všech shora zmíněných pokladen a kanceláří jsou umístěny po straně každé z nich. Všechny úřadovny v přízemí tvoří jeden jediný souvislý trakt. V něm se odehrává všechen pokladní provoz, příjem vkladů a zpětné platby, jakož i daňové odpisy; zde se nachází hypoteční oddělení, oddělení pro směnečný obchod, jednací místnosti úvěrové společnosti (Kreditverein), oddělení záloh pro osobní půjčky, oddělení pro lombardní úvěr (tj. úvěr za zástavu cenných papírů - pozn. překl.) a šekový platební styk. Stojí tu sice zatím toliko holé zdi, ale ty rozlehlé prostory už vypovídají o čilém budoucím provozu a fantazie se vžívá do pestré představy jednacího shonu, stálého příchodu a odchodu četných klientů; ucho jako by slyšelo volání úředníků a posluhů ústavu, kteří tu všichni konají svou denní práci jako kolečka jednoho velkého soustrojí ve službách peněz coby vládců světa. - K pokladním prostorám přímo přiléhá zabudovaný trezor. Menší masívní železobetonové klenutí s vloženými šroubovitě vinutými ocelovými kolejnicemi a těžké pancéřové dveře od berlínské firmy Arnheim zajišťují bezpečnost vůči požáru i vloupání, která je samotnými pokladnami ještě zvýšena. Tísnivý pocit jakési tajné bázně nás obestře, když staneme u trezoru. Mohlo by to být přítmí malého prostoru bez oken, která v nás probouzí ten pocit, smíšený s pomyšlením:
"Tady mají tedy jednou spočívat, ty tisíce a statisíce! Vedle trpce vydobytých a uspořených dělnických a řemeslnických grošů i majetek, který spadl svému majiteli do klína pouhým rozmarem bohyně štěstěny. Tady budou ležet úspory, které si rodiče hořce odtrhli od úst rodiče, aby je rok za rokem s láskou ukládali ve prospěch svých dětí, budoucích opor jejich stáří, pomoc synovi či dceři, jež by mohla nemilosrdná smrt předčasně oloupit o ochranu otce či matky." Stále tísnivěji a úzkostněji je nám, jako bychom ze všech stran slyšeli šepot a šuškot (v originále "Flüstern und Raunen" - pozn. překl.), přecházející v hlasitou řeč a od stěn to zní ozvěnou "Geld! Geld!" (tj. "Peníze! Peníze!" - pozn. překl.) v našich uších. Známe jen jednu myšlenku - : "Pryč, pryč z těchto míst, ven na čerstvé, volné povětří!" a hlubokými nádechy a výdechy se zvedá a klesá hruď, když se za námi s tlumeným skřípěním zavrou ony opancéřované dveře trezoru, který jsme opustili. - Střízlivý obchodník a s ním i mnozí jiní se snad zasmějí tomuto fantazírování, ale nezachvěje se i on při pouhé myšlence na jakoukoli změnu kurzu, není snad i on na pokraji zoufalství, když mu zpráva u nějakém pádu banky či jiného finančního ústavu věstí vlastní jeho zruinování? Nejsme snad všichni otroky peněz, kteří nedokážou být svobodní ve svém myšlení a konání? Chceme však putovat dál a po této malé odbočce do říše idejí obrátit svůj krok do vedlejších prostor přízemí. V těch se nacházejí vedle už zmíněných úředních lokalit ještě šatny zaměstnanců a toalety pro ně i pro klienty. Vedle vchodu stojí lóže vrátného a zdviž, ulehčující výstup do prvého patra. -
Tam nás vede široké schodiště na západní straně. Ochozu, nesený řadou sloupů, nabízí výhled na prostory přízemí a všechen ruch dole při nich. Všechny čtyři strany přízemí mají bohatou dekorativní výzdobu. První patro je určeno zejména pro umístění ředitelských místností. S ředitelstvím je v nepřetržitém styku spojeno oddělení protokolu a registratury a velká místnost zamýšlená pro kontrolní úřad. Také na spořitelní archiv je v prvém patře brán zřetel. Velké místo zabírá zasedací sál, v němž konferuje ředitel se svými úředníky. Zbylá část prvního patra je určena bytům a v nich je jako v rezervních prostorách dána ústavu možnost dalšího rozšíření.
Celá budova spořitelny je založena zvláště na železobetonových sloupech a rohových pilířích. Vzhled novostavby zvenčí dává budoucí velikost nové spořitelny pouze tušit, poněvadž lešení mnohé zakrývá a už jenom vnější zdi samy hovoří o velikosti budovy. O architektonickém provedení nelze mnoho vysoudit z hrubé stavby, ale dá-li si někdo tu práci a blíže si z Krajinské ulice prohlédne okna v prvním patře, pak může nad nimi směrem ke střeše spatřit řadu tak řečených slepých oken, formovaných jako výklenky. V nich mají být jako sgrafita zpodobeny figury a skupiny z minulosti Budějovic (nakonec jde většinou o postavy v selských krojích německého jazykového ostrova - pozn. překl.) a dojem budovy navenek povznesen. Co se týče domovního interiéru, stojí ještě za zmínku její ústřední vytápění, které je zamýšleno jako rozvod horké vody a v úředních prostorách zařízení na odsávání prachu.
Ředitelství dbalo o to, aby při zadávání prací zohlednilo jen domácí firmy a řemeslníky, pokud to jejich konkurenceschopnost umožňovala, takže na novostavbě budějovické spořitelny se jak podíleli dělníci místních stavebních firem, tak tu nalezla svou podporu domácí řemesla a jednotlivci, kteří dostali příležitost projevit své umělecké schopnosti (tady lze připomenout konkrétně třeba jména stavitelů Hauptvogela a Stabernaka /jméno Jakoba Stabernaka i samostatně figuruje na webových stranách Kohoutího kříže/, sochaře Edwina Schopenhauera či malíře Adolfa Trägera - pozn. překl.).
Tak jsme, pokud to hrubá stavba ve své nahotě dovoluje, ukončili své putování novou spořitelní budovou. Opouštíme ji s pocitem uspokojení, že je naše milé rodné město bohatší o dům, který bude nesporně jeho ozdobou, - když náš pohled padne při vycházení z něho na někdejší staré Masné krámy. Hned se v nás probudí lehký pocit nevole (v originále "ein leichtes Gefühl des Unbehagens" - pozn. překl.). "Nemělo by to pokoutní stavení (tady by mohl mít jinak významově jasný přívlastek "pokoutní" spíš význam "plný koutů" - Kottův slovník uvádí pro "Winkelwerk" české slovo "koutkovina", něco jako "změť koutů" - pozn. překl.) být už jednou odklizeno? Svůj účel prodejní prostory zdejších řezníků tak jako tak dlouho neplní a jak se bude krásná novostavba spořitelny vyjímat vedle těch starých kamenných zdí?" Nehledě na nepěkný dojem, který stará stavba budí vedle té moderní, není přece ani průchod z Krajinské ulice do Kneisslovy (rozuměj do dnešní Hroznové ulice - pozn. překl.) nijak zvlášť široký a pro povozy je nelehké tudy projet. Kus starých Budějovic by sice odstraněním Masných krámů zmizel, malý park na jejich místě, nějaké malé náměstíčko se sochou by hlavní ulici našeho města (rozuměj Krajinskou ulici! - pozn. překl.) bylo jen okrasou.

Ačkoli předchozí text se v separátním otisku z českobudějovického německého listu Budweiser Zeitung (tam vyšel v č. 10 a 11 ročníku 1913) jeví jako kompaktní celek pod jedním společným titulem, jde o dílo dvou autorů, totiž otce a syna. Otec Reinhold Huyer, pisatel prvé části textu o historii tří starých zdejších domů, je už dávno samostatně, byť krátce (to snad právě proto, že toho sepsal tolik), zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže. Dne 17. března roku 1888 se mu v domě čp. 23 ve Střelnické ulici (německy Schiessstadt-Gasse psáno v českobudějovické matrice, dnes ulice 28. října) narodil syn, pokřtěný až 11 dnů nato jménem Wilhelm Friedrich Huyer. Porodní bába se jmenovala Anna Soběslavská (v německém záznamu Soběslavský Anna). Děd z otcovy strany Emanuel Huyer, učitel v rodných otcových Lučanech (Wiesenthal), okres Jablonec nad Nisou (Gablonz), měl za ženu Annu, roz. Friedovou z Lučan, matkou dítěte byla Josefine. dcera Antona Knirsche, policejního komisaře v Liberci (Reichenberg) a Anny, roz. Knirschové, která se stala i novorozencovou kmotřičkou. Dva pozdější přípisy k záznamu v českobudějovické matrice nás zpravují i o svatbě málem devětadvacetilého Huyera dne 23. ledna válečného roku 1917 s Adele Zinkovou, jakož i o jeho vystoupení z římskokatolické církve v Českých Budějovicích na podzim 1921. To mu bylo 33 let, říká se Kristova léta. Deset let nato 19. listopadu 1931 Fritz Huyer v Linci umírá a zanechává po sobě vedle vdovy Ady i dvě dcerky Liselotte a Gertraud ve věku 9 a 10 let. Nekrolog v lineckém sociálně demokratickém listě "Tagblatt", jehož byl redaktorem, zmiňuje krátce životní dráhu zesnulého. V rodných Budějovicích navštěvoval obecnou školu a gymnázium, na němž jako profesor působil jeho otec, už běhěm gymnaziálních studií přispíval přitom do místního listu "Budweiser Zeitung", který nepodepsaný nekrolog v "Tagblattu" charakterizuje jako "liberální". Za první světové války byl na ruské frontě raněn a po uzdravení se oženil s dcerou seniora linecké žurnalistiky Artura Zideka. Stal se zřejmě sociálním demokratem tělem i duší, členem a spolupracovníkem mnoha "proletářských", jak píše "Tagblatt", organizací. Pohřeb žehem byl v jeho případě samozřejmostí, o pozdějším osudu urny s jeho popelem ovšem nic nevím. Co do osudu domu v Krajinské ulici, jímž se dnes přímo pyšní Komerční banka, nemohu opomenout, že v době svého působení v roli vedoucího knižního antikvariátu na českobudějovickém náměstí počátkem sedmdesátých let minulého století jsem vlastně denně odváděl do venkovní uzamykatelné plechové zásuvky denní pokladní tržbu jako ostatní státní obchody všude kolem. Mám k té budově opravdu výjimečný vztah, Masné krámy, které měly i v letech totality klub svých přátel, jemuž snad dokonce jeden čas prý předsedal starosta rakouského Lince (to budiž vzato spíše jako fáma z říše pověstí), bych však kvůli ní nezatratil. Kéž mi Fritz Huyer a všechna slavná rakouská moderna odpustí!

- - - - -
* České Budějovice / † † † Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Hala městské spořitelny na snímku z roku 1936
Exteriéry a interiéry dnešní českobudějovické Komerční bankyExteriéry a interiéry dnešní českobudějovické Komerční banky
Nákres vchodové fasády banky se dvěma sousedními domy
Leninova citace z dobové publikace o budově v Krajinské ulici (tehdy třídě 5. května) - v letech 1949-1951 dokonce sloužila jako sídlo Jihočeského krajského výboru Komunistické strany Československa (!)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist