logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

PAUL HUSSAREK

Adalbert Stifter v Praze

Když vlak z Plzně do Prahy (v originále "der Zug Pilsen-Prag" - pozn. překl.) dne 14. června roku 1865 dýmaje a prskaje opouštěl nádraží (rozuměj plzeňské - pozn. překl.), ležel ještě jasný sluneční svit nad širou českou zemí (v originále "über dem weiten böhmischen Land" - pozn. překl.). Na polích už zlátlo žito ke žním (v originále "gilbt bereits das Korn der Sense zu" - pozn. překl.) a nad vzdálenými pahorky se chvěl modrý opar. Ve vzduchu byl jakýsi znělý třpyt, jako když skřivánci zpívají (v originále "ein tönendes Flirren, das 'klang fast wie Gesang von Lerchen'", citace ze Stifterova románu Witiko /Vítek/, kde na str. 8 českého překladu Jitky Fučíkové ve vydání z roku 1953 je hned za nadpisem Kniha první podtitul Znělo to jako zpěv skřivánků a na str. 18 najdeme věty: Byl to zpěv tak čistý a klokotavý, jako když skřivánci zpívají. Ale nebyly to hlasy skřivánčí, nýbrž lidské, dívčí. - pozn. překl.).
Cestující stojí u otevřených oken a hledí do krajiny, která letí kolem v rychlé proměně. Úhledné vsi táhnou kolem, jasně zelené, tmavě zelené, zlatavě se třpytící pásy polí, každý z nich zbarven podle druhu obilí, jejž nese, putující jako rozevřený vějíř spolu s očima naň hledícíma, a jen vzdálený temný les se zdá stát v naprostém klidu.
Zatím se vsi zdají přistupovat k sobě stále těsněji, usedlost řadí se v nich k usedlosti (v originále "Gehöft an Gehöft sich reiht" - pozn. překl.) blíž a blíž. Tu a tam planou už jednotlivá světla. Z večerního šera se vynořují věže chrámu svatého Víta. Řetěz domů stále vyšších se už nepřetrhne až do chvíle, kdy je dosaženo nádraží, jež bylo cílem cesty.
Cestující vystupují, procházejí halou, jsou vítáni přáteli a známými a ztrácejí se nato v lidském proudu, který plní ulice Prahy.
Důstojný pán s licousy, kterého tak zdvořile zdraví vrátný hostince U města Vídně (v originále "Gasthof zur Stadt Wien" - pozn. překl.), zapíše se do knihy hostí slovy: "Adalbert Stifter, k.k. Schulrath und Frau aus Linz a.D.". (tj. "Adalbert Stifter, c.k. školní rada s paní, z Lince na Dunaji" - pozn. překl.) Přítel Piepenhagen (August Friedrich Piepenhagen /1791-1868/ byl německý malíř rodem z východního Pruska, žijící v Praze a zesnulý tam téhož roku jako Stifter v Linci, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) doporučil tento hostinec jako levný a čistotný a byl také přítomen při příjezdu Stifterových vlakem (na dnešní nádraží Praha-střed, položené blízko hotelu Meteor v Hybernské čp. 6, přestavěného ve dvacátém století z hostince U města Vídně - pozn. překl.), aby je přivítal.
Pan školní rada se cítí cestou trochu unaven a malátný. Má za sebou první karlovarskou lázeňskou kúru a i když se zase cítí docela zdráv, bylo cestování z Karlových Varů (Karlsbad) s krátkým pobytem v metternichovském zámku Kynžvart (Königswarth) přes Plzeň až sem do Prahy přece jen pěkná štrapáce!
"Ich hab den Herrschaften ein ruhiges Hofzimmer vorbereitet, so wie es gewünscht wurde." (tj. "Připravil jsem panstvu klidnou místnost s okny do dvora, jak si to přálo." - pozn. překl.)
"S' ist gut!" (tj. To je dobře!" - pozn. překl.)
Adalbert Stifter je poprvé "v prastarém městě Praze, kde stojí knížecí trůn" (viz str. 220 zmíněného vydání z roku 1953: Půjdeme do Prahy, kde stojí knížecí trůn... - pozn. překl.), ve městě, které v posledních 20 letech vyvstávalo vždy znovu před jeho duchovním zrakem a které konečně přijel spatřit.
Následující ráno nachází Adalberta Stiftera odpočatého a svěžího. Den je krásný a slunečný, jako stvořený k procházce městem. Na ulicích panuje čilý ruch a shon. V bezprostřední blízkosti hostince U města Vídně v Hybernské ulici (v originále "Hibernergasse Nummer 1 /jetzt Hotel Meteor/ - pozn. překl.) upoutává malířské oko Stifterovo Prašná brána (v originále "das Neuthor - Pulverturm" - pozn. překl.).
Stifterovo přání navštívit Prahu, aby tu na místě uvedl v soulad sílu své básnické fantazie se skutečností (tvrdil prý, že by látka vydala na 8 svazků namísto realizovaných 3, i tak to měla být jen prvá část zamýšlené "rožmberské" trilogie Vítek-Vok-Záviš /původně Vítek-Záviš-Otakar/, viz Wikipedia a blíže i Moriz Enzinger na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), vynořuje se vždy znovu v dopisech jeho příteli a vydavateli Heckenastovi (Gustav Heckenast /1811-1878/, rodák z Košic, Stifterův a také Roseggerův /ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže / nakladatel v Pešti, zemřel v Bratislavě, tehdejším Prešpurku, v letech 1529-1873 /právě v roce 1873 se sem Heckenast přestěhoval/ hlavním městě Uher - pozn. překl.) a při práci na jeho románu Vítek. "Freilich sollte ich des Belagerungsabschnittes willen, des ersten im zweiten Bande, dann der Krönung Wladislaws als erster böhmischer König, und anderer Dinge willen nach Prag; denn wenn auch die Stadt anders geworden ist, so ist doch Berg und Thal geblieben und alles würde im Buche Leben gewinnen." (tj. "Měl bych ovšem do Prahy jet už kvůli pasážím o jejím obléhání, tom prvním ve druhém díle, pak i kvůli té korunovaci Vladislava za prvního českého krále a jiným věcem; poněvadž i když se to město stalo jiným, vrchy a doly zůstaly a všechno by mělo v knize nabýt života." - tady se asi sluší k citátu poznamenat, že Vladislav II. byl až druhým českým králem, a to v letech 1158-1172 - tím prvním byl v letech 1085-1092, tedy jen až do dne své smrti, Vratislav II. - u Vladislava II. však byl už ten titul /možná/ dědičný, viz Wikipedia, jinde se ovšem píše, že i Vladislav II. užíval královského titulu jen pro svou osobu - pozn. překl.) "Im Frühling möchte ich Prag aufsuchen," (tj. "rád bych na jaře navštívil Prahu" - pozn. překl.), píše na jiném místě a to přání bylo stále silnější. "Denn im Frühling muss ich nach Prag, selbst wegen Witiko II muss ich schon hin und dann besonders des Zawisch und Wok willen," (tj. "poněvadž na jaře musím do Prahy, už jen kvůli druhému dílu Vítka tam musím a pak zejména kvůli Závišovi a Vokovi" - pozn. překl.) zní to o rok později.
A teď se Stifter tedy loudá rušnými ulicemi Nového Města, prochází Kolovratskou ulicí - dnes Na Příkopě (v originále "geht die Kolowratstraße - Graben - entlang", Kolovratskou či Kolovratovou se dnešní ulice Na Příkopě nazývala v letech 1839-1870 - pozn. překl.), zůstává stát před výklady s knihami a před domy s okázalými fasádami, dostává se na Koňský trh (v originále "auf den Roßmarkt", tj. na dnešní Václavské náměstí - pozn. překl.), nejdelší a nejkrásnější ze všech pražských náměstí. "Der Platz ist völlig frei bis auf mehrere schöne Wasserbassins, einer Statue des hl. Wenzeslaus zu Pferde und einer von Platzer gearbeiteten Statue des hl. Nepomuk," (tj. "náměstí je zcela volné až na množství krásných kašen, sochy sv. Václava na koni a jedné Platzerovy sochy sv. Jana Nepomuckého", přičemž jezdecká socha sv. Václava od Jana Jiřího Bendla z roku 1680 stojí dnes v parku na Vyšehradě a socha Nepomukova /s barokními anděly zleva i zprava/ od Karla Josefa Hiernleho z roku 1727 /nikoli od Platzera/ stála u kostela v Žebráce, než byla v roce 1988 odvezena údajně na Zbraslav a stopa po ní mizí - pozn. překl.) vypráví nám jedna kniha přibližně z této doby. Stifter kráčí pozvolna stoupajícím náměstím nahoru ke Koňské bráně, kde dnes stojí Národní muzeum (v originále "bis zum Roßtor, wo jetzt das Landesmuseum steht", přičemž Koňská brána byla spolu s hradbami zbořena roku 1875 a Národní muzeum na jejím místě vyrostlo v letech 1885-1890 - pozn. překl.), a ještě dobrý kus dál, kde se prostírají luka, pole a vinice. Vidí před sebou Vyšehrad (v originále "Wischehrad" - pozn. překl.) a jeho vnitřní zrak na něm spatřuje starý hrad českých knížat (jako panovnické sídlo sloužil ovšem Vyšehrad toliko v letech 1070-1140, viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.), jak asi mohl vyhlížet tenkrát, když se mladý Vítek účastnil volebního shromáždění českých pánů (v románě se koná na Vyšehradě, kde mají podle Stiftera sídlit knížata a panovníci i v budoucnu - pozn. překl.).
Právě při pohledu na Vyšehrad se Stifterovi naléhavě vnucuje poznání, jak pomíjivá je všechna jsoucnost: "Der vieltürmige Wischehrad, der stolze Königssitz, hat kaum mehr Spuren seiner einstigen Größe aufzuweisen; die Türme sind zusammengestürzt, und wo seine hohen Paläste ragten, zieht der Pflug di Furchen, wogt die Saat im Winde." (tj. "Vyšehrad o mnoha věžích, hrdé královské sídlo, může se sotva vykázat stopami své někdejší velikosti; věže se zřítily a tam, kde se tyčily jeho vysoké paláce, táhne pluh brázdu, vlní se osení ve větru." - pozn. překl.)
Stifter kráčí cestou, kterou musejí jít postavy jeho velkého historického eposu. Ještě jednou přezkoumává místo, kde mělo tábořit Vladislavovo vojsko po nerozhodné bitvě na hoře Vysoká, jde Starým Městem podél vltavského břehu, přes kamenný most na Malou Stranu a stoupá pak Ostruhovou ulicí (v originále "Spornergasse", tj. dnešní Nerudova ulice - pozn. překl.) vzhůru na Pražský hrad a ke katedrále sv. Víta (v originále "zur hohen Kirche des hl. Veit" - pozn. překl.). Tam navštíví hrobky prvých Přemyslovců, císařů a králů, kteří tu leží pochováni. Ve svatovítském dómu, jedné z nejkrásnějších gotických katedrál někdejší německé říše (v originále "im Dom zu St. Veit, einem der schönsten gotischen Dome Deutschlands" /!/- pozn. překl.), nachází dosud Stifter stopu svícnu, který jeho románový kníže Vladislav dal přinést v roce 1162 z Milána do Čech. Ten sedmiramenný svícen (hebrejsky menora - pozn. překl.) měl podle pověsti pocházet z chrámu v Jeruzalémě, císař Titus (syn Vespasianův, žil v letech 39-81, panoval v letech 79-81 - pozn. překl.) ho přepravil do Říma a odtud se pak dostal do Milána. Jiný výklad uvádí, že tento svícen pochází z templu, obnoveného za byzantských císařů (v originále "aus der Erneuerung des Tempels unter den griechischen Kaisern - pozn. překl.) a do Milána ho přivezl křižák Tankred (také Tankred Galilejský, žil v letech 1075-1112 a byl jedním z vůdců první křížové výpravy /1095-1099/ - pozn. překl.). Nějaký pan Schmidt, znalec historie, pověstí a starověkého umění, u kterého se Stifter domáhal bližšího vysvětlení, slíbil mu je podat osobně tam, kde se spisovatel v Praze ubytoval, zdá se však, že na svůj slib zapomněl.
Vedle svícnu a seznamu pražských kmetů (šlo o správce hradu, později označované titulem purkrabí - pozn. překl.), nachází Stifter v Praze i pravou pokladnici pro svou další práci na Vítkovi, totiž německy psané dílo Vácslava Vladivoje Tomka Geschichte der Stadt Prag (vyšlo poprvé v roce 1856 - pozn. překl.). "Ich hab fast einen Berg von Büchern zu meinen Arbeiten durchgekaut, und doch fand in Prag die Übersetzung eines Werkes, die ich bei uns nirgendsah, und die für mich ein Wales Schatzkästlein geworden ist. Ich bedaure nur, dass ich dieses Buch nicht schon zu meinem ersten Bande - Witiko - gehabt habe," (tj. "Prokousal jsem se ke svým pracem horou knih, a přece jsem v Praze nalezl německý překlad jednoho českého díla, které jsem u nás nikde neviděl, a ta věc se mi stala pravou skříňkou s poklady.
Lituji jen, že jsem tu knihu neměl už k prvnímu svazku mého Vítka." - pozn. překl.) píše dne 27. července roku 1865 Heckenastovi. To, že na vlastní oči uviděl pražský "Berg und Tal" (tj. "vrch i dol" - pozn. překl.) a ověřil si, jak obojí "zůstalo" stejné, jakož i Tomkovo německy psané líčení Prahy 12. století, to všechno dalo barvu a tón nedostižnému Stifterovu popisu obležení Prahy v jeho Vítkovi.
Pro Prahu Stifter podstoupil opravdu mnohé. Kromě důkladné prohlídky míst, kde se velké části jeho románu odehrávají, chtěl tu navštívit i Palackého, dále pražského místodržícího (v druhé půli roku 1865 vystřídal v této funkci Richarda hraběte Belcrediho Anton hrabě Lažanský - pozn. překl.) nejvyššího zemského maršálka (byl jím v letech 1863-1866 Karl von Rothkirch-Panthen - pozn. překl.) a pražského purkmistra (tuto funkci konal v letech 1863-1867 Václav rytíř Bělský - pozn. překl.). Dne 17. června jede ke svému příteli, malíři Augustu Piepenhagenovi, na venkov a zdrží se tam 4 dny, 16. navštíví uměleckou výstavu - a stěžuje si pak na nervové rozrušení. Je teprve 8 dnů pryč z Karlových Varů a zdá se, že kúra ho vyčerpala přece jen víc, než je si ochoten přiznat. S Palackým mělo dojít k nějakému rozhovoru, chybí však o tom jasný důkaz. Jen některá místa ve Stifterových dopisech na to poukazují.
Hlučný život v pražských ulicích není nic pro klidu navyklého a klid vyžadujícího Stiftera. Stěžuje si: "In Prag bin ich noch. Es wäre aber eine schlimme Arznei für mich, in Prag zu bleiben. Das Treiben und die Art, wie ich in Anspruch genommen werde, regt mich zu sehr auf, und mein ganzes Wesen lechzt nach Stille. Der Karlsbader Arzt hat si mich auch eigentlich vorgeschrieben und ließ mich ungern nach Prag gehen. Der Wirrwarr, in dem ich hier bin, ließ auch diesen Brief nicht werden, wie er sollte." (tj. "Jsem ještě v Praze. Bylo by ale pro mě špatným lékem tu zůstat. Ten shon a ten nárok, jaký si na sebe kladu, to všechno mě velice rozrušuje a celá má bytost prahne po klidu. Ten karlovarský lékař mi ho také zvlášť předepisoval a nerad mě sem do Prahy pouštěl. Ten zmatek, ve kterém tu jsem, nedovoluje ani tomuto dopisu být takovým, jakým by být měl." - pozn. překl.) Vedle prohlídky města a oficiálních návštěv musil, zdá se, Stifter v hostinci U města Vídně zvládnout i hovory s příliš mnoha lidmi, kteří ho tu vyhledali a nemocného spisovatele dokonale znervózňovali. K tomu přistupovaly finanční starosti, jež Stiftera nutily, aby s předsevzatým programem byl pokud možno hotov co nejrychleji. Přesto si byl jist, že mu návštěva Prahy poskytla k jeho práci neocenitelný a nezbytný přínos. "Ich erkenne jetzt erst, da ich sie habe, den Wert derselben, und kann ermessen, in welche unerträgliche Betrübnis ich verfallen wäre, wenn mir diese Dinge nech dem Druck der Witiko bekannt geworden wären." (tj. "Zjišťuji hodnotu toho všeho až teď, když jsem to získal, a mohu zvážit, jakým nesnesitelným potížím bych byl vystaven, kdyby se mi ty věci staly známými teprve poté, kdy by Vítek vyšel tiskem." - pozn. překl.)
Dne 24. června, po desetidenním pobytu, Stifter Prahu opustil a odjel přes Furth im Walde do Norimberka (Nürnberg), který ho uchvátil a nadchl.
Vítek, tento román o Přemyslovcích a o slavném čase dějin Čech, věnoval jeho autor svým krajanům a městu Praze. Pražský magistrát vyjádřil Stifterovi dík za zaslání jednotlivých svazků díla. Spisovatelovi přátelé a několik málo jiných současníků, jako třeba velkovévoda Alexander von Sachsen-Weimar, dokázalo pochopit, jaký poklad tu byl německé literatuře a tím i celému německému národu touto knihou darován. Jednou z nejcitlivějších posuzovatelek Stifterova Vítka se nám jeví baronka Louise von Eichendorffová, sestra proslulého básníka německého romantismu. Považovala román za nesmrtelné mistrovské dílo, což sice nedokázala vědecky zdůvodnit, řekl jí to však její cit. Především se jí líbila monotónní prostota a jednoduchost jazyka, jakož i velká názornost a obraznost líčení. Postavy knihy jako by viděla před sebou a české pány jako by přímo slyšela hovořit. "Welche Darstellungskraft, welche Macht in dieser schlichten einfachen Sprache, das vermag nur ein großer Künstler; - das Ganze hat aber doch auch nebst dem wissentschaftlichen Werth einen poetisch romantischen Hauch, sonst, glaube ich, hätte es mich nicht so begeistert, denn es war mir auch zuweilen, als sei ich noch ein Kind, säße auf dem Schooße meiner heißgeliebten alten Wärterin, und höre aufmerksam und mit Wonne den Geschichten zu, die sie mir auf böhmisch, denn sie war eine Böhmin, von Rittern, Königen, großen Wäldern etc. erzählt, so dass mich ordentlich ein Heimweh, eine tiefe Wehmut erfaßte, wenn ich abends wieder einsam, so ganz einsam unter die Menschen zurückkehrte. - Aus diesen meinen Empfindungen allein schließe ich, dass Du ein großer Mann bist und dass besonders Dein Vaterland stolz auf Dich sein kann und Dir dereinst ein Prachtmonument auf einen der schönsten Plätze Prags errichten wird." (tj. "Jaká síla zobrazení, jaká moc v té prosté jednoduché řeči, toho je schopen toliko velký umělec; - celek má však mimoto vedle vědecké hodnoty básnicky romantický nádech, jinak, myslím, by mne to tak neuchvátilo, neboť chvílemi mi bylo, jako bych byla ještě dítětem, seděla na klíně své vroucně milované chůvy a naslouchala pozorně a s rozkoší příběhům, které mně česky, poněvadž byla Češkou, vyprávěla o rytířích, králích, velkých lesích atd., takže se mě zmocní opravdový stesk po domově, hluboká lítost, když se večer opět osamělá, tak docela osamělá vracím mezi lidi. - Jen ze samotných těchto pocitů docházím k závěru, že jsi velkým mužem a že zvlášť Tvá otčina může být na Tebe pyšná a že Ti jednou na jednom z nejkrásnějších pražských náměstí bude zřízen nádherný monument." Muselo přejít téměř jedno století, než si německý národ uvědomil, čím tento obrovitý historický román vlastně je. Dnes je "Witiko" už nikoli jen četbou několika málo vnímavých jedinců, dnes je německý národ sám posuzovatelem této knihy. Stále ještě chybějící Stifterův pomník v Praze vztyčí mu dnešní generace.
Čechy a Morava jsou nyní opět součástí Říše, jak jí vždy byly. "Die Kaiserkrone glänzt über die Völker und von ihr erglänzen die Königskronen," (tj. "a tato koruna září nad národy, od ní mají královské koruny svůj lesk" - pozn. překl.) to znamená, že německý prostor je tomu českému nadřazen, že německý národ třímá svůj štít nad českou zemí. "Das Reich, das Reich, es soll das Reich nicht geschädigt u¨nd die Ordnung muss in jeder Mark hergestellt werden," (tj. "Především musíme mít na zřeteli moc, vážnost a slávu říše! /.../ Ano! Ano! Ano! /.../ Říše nesmí být poškozena, říše musí být nade všecko ctěna! /.../ Ve všech markách musí být obnoven pořádek, tudíž i při hranicích Polska!" , jde ovšem o různé "hlasy v sále", které Hussarek spojuje do jediného citátu - pozn. překl.) volají páni na říšském sněmu v Norimberku a vyslovují tak Vladislavovi svou podporu vůči jeho protivníkům, kteří se Říši vysmívají a podněcují v zemi vzpouru. Český prostor, vřazen do Říše a začleněn do ní, to je základ, na němž se odvíjí celý epos o Vítkovi. Na tomto pevném základě stojí les, z něhož Vítek přichází, tyčí se Třístoličník (Dreisesselberg), leží Plešné jezero (Plöckensteinersee), zvedají se šumavská lesácká stavení (v originále "stehen die Wohnhütten der Waldleute" - pozn. překl.), selské dvorce, panské hrady a zámky, vsi, městyse a města knížectví a konečně prastará Praha sama. Ve Vítkovi a v jeho družině ožívá pravé germánské vůdcovství (v originále "ist echt germanisches Führertum lebendig geworden" - pozn. překl.). Tento lidský okruh nese v tomto prostoru dále prastarou germánskou tradici a v toto řád tvořící germánské působení bylo později dáno do země přišlému slovanskému živlu se vsunout (v originále "ist das später ins Land gekommene Slawentum eingebettet" - pozn. překl.). Opravdu mohl žít a rozvíjet se podle vlastního svérázu jen tehdy, když se vpojil do tohoto germánsko-německého řádu, když do tohoto řádu vrostl, tak jako les ze všech stran vrůstá do české země.
Prozkoumání a pochopení tohoto prostoru a jeho osudu, jeho skutečnosti blízkému a přitom básnickému zpracování obětoval Stifter v neúnavné práci 20 let svého života. Vítek se mu posléze stal nositelem jeho politické víry v jednoho vůdce, ve sjednocený národ a v pevně semknutou Německou říši. V prorockém vidění vložil Stifter svou víru v jednoho vůdce, který se stane nejen tvůrcem Říše, nýbrž i obnovitelem umění, literatury a celého života, do těchto řádků jednoho svého dopisu: "Ein Mann... ein neuer, gewaltiger Mensch wird aufstehen und mit einfachen, aber allmächtigen Schlägen den Flitter, die Gespreiztheit und die Selbsucht und endlich - die Schlechtigkeit zerschlagen; - er wird kommen, ihm wird sich ein Kreis zuscharen, und das Leben und alles, was mit ihm zusammenhängt, also auch der Staat wir sich heben." (tj. "Jeden muž... nový, silný člověk povstane a prostými, ale všemocnými údery rozdrtí trety, přepjatost a sobectví, konečně i zpustlost; - přijde, přidruží se k němu společnost a život se vším, co s ním souvisí, tedy i stát, se povznese." - pozn. překl.)
A Stifter uzavírá: "Dann werde ich vielleicht im Grabe die Genugtuung haben, dass gesagt wird: er hat mit seinen anspruchslosen Schriften angedeutet, was eine spätere Zeit und große Menschen mit hinreichenden Kraft ausgeführt haben." (tj. "Pak snad budu mít v hrobě zadostiučinění, že se řekne: svými skromnými spisy naznačil, co pozdější doba a velcí lidé s postačující silou provedli." - pozn. překl.)
Tato doba nadešla!

P.S. Kurzívou jsou odlišeny pouze, a to mnou, citace z románu Vítek.

Wir schöpfen aus dem Strom...


Wir schöpfen aus dem Strom, der in uns quillt,
Und reichen dar in nimmermüden Händen
Was uns mit Lust, was uns mit Weh erfüllt.
Wir wollen uns im Geben reich verschwenden...

Čerpáme z proudu...


Čerpáme z proudu, v nás všech co se vlní,
a podáváme neúnavnou dlaní,
co bolí v nás steskem, jehož jsme plni,
chcem hojným darem tím být na rozdání.

Sudetendeutsche Anthologie (1932), motto

Ten, kdo by podlehl dojmu, že prvý z textů je jen ukázkou nacistické propagandy a druhý jen jakýmsi básnickým výronem člověka, odsouzeného jí pak ztělesňovat, řádně by se mýlil. Přiznám se, že podnětem k překladu Hussarekova textu o Stifterovi z časopisu říšského protektora "Böhmen und Mähren", přesněji z jeho 1. čísla vůbec, které vyšlo v dubnu roku 1940 nebyla jen sama osoba šumavského klasika, nýbrž fakt, že Hussarek a tento jeho článek se stal v roce 2008 tématem samostatné německy psané diplomové práce Petra Schleisse na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně po názvem "Die Persönlichkeit Adalbert Stifters vor dem Hintergrund der Nazi-Kulturrevue Böhmen und Mähren" (tj. "Osobnost Adalberta Stiftera na pozadí nacistické kulturní revue Böhmen und Mähren"), čerpající navíc ohledně osobnosti Karla Franze Leppy i ze stránek Kohoutího kříže. Pro tento náš případ je ovšem nejpodstatnější skutečnost, že Paul Hussarek byl už v září 1940, tj. 4 měsíce po zveřejnění svého stifterovského příspěvku, zatčen gestapem a vězněn pak až do konce války, kdy byl s celým koncentračním táborem v bavorském Dachau osvobozen Američany. Vypovídá o tom ostatně do češtiny mnou přetlumočený úryvek z následujícího jím samým psaného dokumentu pod označením

Místopřísežné prohlášení z 20. července 1949

Dne 10. září 1940 jsem byl v Praze (dnes Československá republika) zatčen gestapem, poněvadž jsem byl v letech 1936-1938 činný jako zaměstnanec nakladatelství "The International Biographic Edition Prague", jehož majitelem byl Bernard Joffé, který v roce 1936 emigroval z Německa a v roce 1938 přeložil své nakladatelství do holandského Amsterodamu. Rok předtím jsem vedl s ním a s vedoucími osobnostmi politického a veřejného života a s britskými úřady v Londýně četné rozhovory ohledně díla Významné ženy naší doby, které bylo mezitím jako mezinárodní příručka v anglické, německé a francouzské jazykové verzi mnou sestaveno a vydáno.
Gestapo mi vytklo, že stykem se Židem Joffé a vydáním zmíněné knihy jsem se ocitl ve spojení s komunistickými organizacemi celého světa. Obvinili mne, že jsem tím spáchal velezradu i zemězradu a drželi mě po skončeném výslechu až do mého převozu do koncentračního tábora v Dachau 7. března roku 1941 na samotce v pražském vězení na Pankráci. Dne 4. března 1941 mi tam byl předložen na červeném papíře rozkaz k ochranné vazbě, který jsem byl donucen podepsat a který obsahoval následující její odůvodnění: je poslán do koncentračního tábora, poněvadž existuje naléhavé podezření, že by byl na svobodě aktivně činný proti zájmům Říše.

Vzpomínka Hussarekova příbuzného Thomase Glatze v mnichovském magazinu Friktionen (č. 27 z roku 2014), obsahující v originále i předchozí úryvek, dosvědčuje, že se jeho prastrýc vrátil z Dachau s polovinou žaludku. Dochovala se i výpověď amerického důstojníka o osvobození tamního proslulého nacistického lágru, kterou cituje už zmíněná Schleissova diplomová práce v původním anglickém znění:
"Members of the U.S. Congress and other representatives of Allied governments come to tour the camp. These occasions are welcome breaks from my staff duties. The mansion is a fine plac efor afterhours visits with staff friends and English-speaking former prisoners. Paul Hussarek, an anti-Nazi radio commentator from Prague, Czechoslovakia (later Czech Republic), is highly inteligent. He tells me he střed alive for free years by hiding from the guards in any way be could and by filching food intended for the guard dogs. After the end of the war, he was elected Chin of pres sof the newly formed International Prisoners Committee. He issued a reproduces letter to slave laborers, telling them the latest news, asking them to remain calm, and saying that justice would eventually prezil. He speaks good English, answering my many questions without hesitation." Kdo tedy vlastně byl Paul Hussarek? Stál vlastně, doznávám pokorně, u zrodu mého projektu Kohoutího kříže se svou Sudetendeutsche Anthologie z roku 1932, kde se sešli v Goetheově roce německy píšící autoři ještě bez rozdílu "rasového" původu a politického přesvědčení. Však také více nežli desítka autorů do Kohoutího kříže přešla na tom samém jeho počátku, když chtěl být ještě jen nevelkou antologií mnou do češtiny přeložených básnických textů se stručnými portréty jejich autorů. Přešly tam s německými originály veršů i autogramy básníků, zdobící Hussarekovu vzácnou knihu (vyšla jen v omezeném počtu číslovaných výtisků, z nichž jsem jeden kdysi z antikvariátu pořídil pro mnou vedenou knihovnu nakladatelství Růže ve skříních podstřeší domu na českobudějovickém hlavním náměstí). Její editor spatřil světlo světa dne 2. srpna roku 1903 v severomoravském Úsově (Mährisch Aussee). Studoval filosofii na univerzitách v Praze a v Paříži. Užíval titulu doktor práv a doktor filosofie a byl do roku 1938 hlasatelem německého vysílání pražského rozhlasu. Petr Schleiss ve své diplomové práci vyslovuje domněnku, že snad jeho hlas asistoval i nadšenému přijetí wehrmachtu šumavským obyvatelstvem onoho osudného "pomnichovského" podzimu. To ovšem trochu předbíhám. Hussarek byl mezi válkami vášnivým návštěvníkem asi nejen pražských kaváren a dobrým známým okruhu Franze Kafky, Johannese Urzidila (ti jsou oba také samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže) i Maxe Broda. Po válce pracoval jako kulturní referent vyhnaneckého sdružení Bund der Vertriebenen, později působil i ve službě pro vyhledávání německých válečných hrobů (Kriegsgräbersuchdienst). V roce 1947 vydal knihu "Die Toten von Dachau - Deutsche und Österreicher" o německých a rakouských "mrtvých z Dachau". Se svým českým překladem si dovolím ocitovat z ní pár veršů:

Die Toten von Dachau


Graue Schatten sind wir, wesenlose Wesen,
sind die Opfer einer Welt des Bösen,
einer Welt, die Mord und Tötung setzte.
Menschenrecht mit Füßen trat, verletzte,
Menschen quälte, weil sie anders dachten,
weil sie über Recht und Freiheit wachten!
Graue Schatten sind wir, sind gewesen!

Tote schweigen... Schweigen Tote? Hört sie reden:

Ihr seid mitten drin im Leben,
Ihr seid Bürger für die Güter,
die das Leben wertvoll machen.
Ihr seid Wächter, ihr seid Hüter,
ihr seid Wächter, ihr müsst wachen,
müsst euch mühen, ihr müsst sterben,
dass wir nicht zu Narren werden,
dass nicht wieder tausend sterben,
hunderttausend, so wie ihr!
Tote sind wir, doch wir leben!

Die Toten von Dachau


Šedé stíny jsme jen, bytosti mimo bytí,
oběti světa zla, ve kterém vrazi lítí
zákonem ustavili zabíjení.
Lidská práva zdupali, na mučení
poslali všechny jinak smýšlející,
svobodné slovo kdo uměli říci!
Šedé stíny jsme jen po zabití!

Mrtví mlčí... mlčí mrtví? Slyšte, mluví:

Vy, ti tam dosud živí!
Občané, střezte, co má v žití cenu,
bez čeho život nestál by už za to.
Střezte i bez nároku na odměnu,
tu bedlivou stráž nevyrovná zlato,
za námahu i život by to stálo,
abychom za blázny se neměli,
by po tisících se neumíralo,
po statisících, tak třeba i vy!
My mrtví pro vás dál jsme proto živi!

Roku 1950 vyšla Hussarekova kniha o Dr. Aloisi Hundhammerovi (1900-1974), spoluzakladateli bavorské Křesťanskosociální unie (CSU). Sám Dr.iur. Dr.phil. (JUDr. PhDr.) Paul Hussarek zemřel v roce 1964 v lázeňském městě Bad Ems ve spolkové zemi Porýní-Falc (Rheinland-Pfalz). Podle už zmíněného svědectví Thomase Glatze byl mrtvý nalezen v bytě zcela opuštěn, ležící na podlaze s ranou na hlavě, zřejmě po nárazu o roh nábytku. Glatzův děd a jeho bratr, tedy Hussarekův otec, tam měli dojet a mrtvého převézt do Mnichova, kde je pochován ("seien dann beide nauf gefahren und hätten den Paul nach München beerdigt"). Vyberte si co chcete z německého osudu, je pro leccos opravdu živý dodnes.

- - - - -
* Úsov / hora Třístoličník / Plešné jezero / † Bad Ems (RP) / † † Mnichov (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jeho zatčení v dokumentu pražského gestapa ze září roku 1940
Záznam o jeho osvobození Američany v Dachau roku 1945
Svědectví amerického důstojníka o osvobození tábora v Dachau a rozhovoru s Paulem Hussarekem
Titulní list a motto antologie, kterou sestavil
Už v roce 1933 vydal v Praze "domácí knihu sudetoněmeckého humoru" i s nářečními texty

zobrazit všechny přílohy

TOPlist