logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRITZ HUDLER

Unvergessene Heimat


Wie könnt ich vergessen die Heimat,
die mir so lieb und teuer war;
Dort im lieblichen Tal der Moldau,
wo ich so froh und glücklich war.

Schau ich ringsum den Kranz der Berge,
darüber sich ein blauer Himmel wölbt;
Oben am Wäldchen, wo Kreuz und Denkmal stehn,
möcht' ich verweilen und in die Runde sehn.

Heimatluft atmen und spüren den Duft
der Erde, der Wiesen und Wälder;
Einkehr halten und lauschen den Ahnen,
die mir kundtun aus uralter Zeit.

Wie es entstand im modernden Urwald,
die Perle des Waldes in strahlendem Glanz;
Mein Eleonorenhain im Heimatland,
dort wo auch meine Wiege einst stand.

Nezapomenutelný domov


Jak bych mohl zapomenout na to,
co bylo tak vzácné, tak drahé mi;
na líbezné údolí Vltavy tam,
kde jsem byl nejšťastnější tady na zemi.

Vidím ten věnec hor kolem,
nad nimi klenoucí se modré nebe;
v lesíku nahoře, kde kříž a pomník stojí spolu,
rád bych se rozhlížel kolem i k řece dolů.

Dýchat vzduch domova a cítit vůni
země, lesů a luk;
stát tu a naslouchat hlasu předků,
kteří jako by mi z pradávna vzkazovali,

jak se zrodila v trouchni pralesa
šumavská perla zářivého jasu;
moje Lenora, krása neskonalá,
rodný kout, kde i kolébka má stála.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2007, č.12, s. 6

Im Traum wieder daheim


Am Saume des Waldes, ein Kreuz und ein Denkmal steh'n dort
Ich suchte im Hain die Bänke, die waren schon fort
Der Wind in den Zweigen erzählte mir von dem Ort
Ich lauschte dem Raunen, rein wie Glas klang der Akkord.

Sieh den Wald und die Fluren, die Wiesen und Auen
Das Tal sonn'durchflutet, gesäumt von den Bergen den blauen
Die Moldau, mal silbern mal golden, gar lieblich zu schauen
Dort unten die Brücke, den Steg den sonnenverbrannten grauen.

Hab 's lange nicht mehr gesehen, die Heimat, die so vertraute
Was fehlt sind die Stimmen, die frohen freundliche Laute
Kann niemand erkennen, sind 's Fremde, die hierher sich verlaufen
Wo sind denn die Leute, die einst das Land gerodet, bebauten?

Da vernahm ich wieder das Raunen, vom Kreuze kam 's her
Man hat sie alle vertrieben, Du findest sie nimmer mehr
Allen Gut's und der Heimat beraubt, ohne Hoffnung auf Wiederkehr
Nur die Steine sind Zeugen der Wahrheit, Verkünden die uralte Mär.

Ich konnt' es nicht fassen und ich glaubte es kaum
Sicher war ich eingeschlafen, das ganze war nur ein Traum
Nun kam die Ernüchreung, ich sah mich um im Raum
Ich träumte, alles aber war Wahrheit und doch kein Traum.

Ve snu zase doma


Na kraji lesa je to, tam pomník stojí a kříž,
lavičky hledal jsem, marně, jak hádat smíš,
ve větvích vítr šeptal cos mé hlavě o to blíž,
příběh, ne, akord jak ze skla, pak náhlá tiš.

Hleď ten les, celý kraj kolem jak čeká,
údolí zalité sluncem, modř hor, dálava měkká,
Vltava v stříbru a v zlatě, ta líbezná řeka,
přes ní krytý most, při ní šedá cesta září do daleka.

Dlouho jsem neviděl domov, kdysi tak důvěrně známý,
chybí v něm veselé hlasy přátel, co bývali s námi,
nikoho nepoznávám, jen cizinci zbyli tu samí,
bez těch, kdo ji vzdělali kdysi, němá zůstala mi.

Tu náhle dolehl šepot tam od kříže ke mně až sem:
všichni vyhnáni byli, já navždy bez nich tu sama jsem,
vyloupen je tvůj domov, v něm všechno vzato všem -
jen kameny pravdě svědčí a dávným pověstem.

Chápu to asi málo a věřím sotva jen,
asi jsem usnul načas, to celé je pouhý sen
a přijde procitnutí a s ním i jas a den.
Ve snu snad: k dni patří však pravda, to do ní jsem probuzen.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2003, č. 9, s. 17

Z Lenory do vimperského lágru a odtud k odsunu

Větší část lenorských obyvatel byla dne 18. září 1946 převezena do vysidlovacího sběrného tábora Svatý Jan (v originále St. Johann - pozn. překl.). Bylo to o poledni toho data, kdy české vojenské vozidlo stanulo připraveno k odjezdu před domy, odkud na ně mělo být naloženo v bednách, kufrech, taškách, batozích a dětských kočárcích těch pár posledních věcí, co nám bylo dovoleno vzít s sebou.
Jak se to dělávalo za starých časů, když někdo v rodině umřel a na znamení toho se zastavilo kyvadlo nástěnných hodin, tak se stalo i tentokrát, než se opustil dům. Dveře musely být zapečetěny lepicí páskou přes klíčový otvor a klíče odevzdány. Při odchodu se každý loučil se vším, co mu tu doma bylo milé a co ho provázelo celým životem. Aby nedocházelo při tom loučení k příliš velkým projevům smutku, k tomu tu byl český vojenský dozor českého, provázející transport. Jakkoli bylo bolestné opouštět domov a jakkoli děsila nejistá budoucnost, dávala drsná skutečnost nám všem znát, že už tu pro nás opravdu neexistuje možnost zůstat.
Čtyři až pět rodin od těch nejmenších dětí po starce se spolu se svými zavazadly tísnilo na odjíždějícím vozidle. Poslední zamávání těm, co v mnohých domech ještě zůstali; nebylo jich příliš, poněvadž většina stavení byla už pustých a vysídlených. Na cestě vesnicemi bylo už vidět stopy rabování. Vylomené dveře, vytlučená okna a vyloupené byty zely do návsí jako smutný obraz konce celých kdysi tak zalidněných osad.
Ve Vimperku byly pro mnohé z nás sběrné tábory Svatý Jan a Svatá Anna (St. Anna) po dlouhé týdny azylem. Než jsme však do těch nouzových lágrů směli vůbec vstoupit, byli jsme bez výjimky podrobeni kontrole a prohledáni ohmatáváním, při čemž se mělo zjistit, zda přece jen není někde na těle ukryto cokoli z cenností, které bylo zakázáno brát s sebou. Pokud se přišlo na nějaké listiny či dokumenty, peníze, fotografie padlých v uniformě a jiné věci, které někdo chtěl zachránit pro budoucnost, byla všechna zavazadla obrácena naruby a vyházený obsah rance rozmetán všude kolem. Lidsky nedůstojné okolnosti chování k postiženým, všechna ta nenávist, násilí a teror učinily nakonec z vyhnání akt vysvobození a nové naděje.

Jedna z kapitol rodácké knihy Fritze Hudlera Eleonorenhain - der aus wilder Wurzel entstandene Glasmacherort im Böhmerwald, už ve druhém vydání vyšlé roku 2002 o téměř 330 stranách v nakladatelství Morsak Verlag v Grafenau péčí rodáckého výboru (Ortausschuß) Lenora (Eleonorenhain), stojí za ocitování už pro její závěr. Deset let poté, co odešli původní obyvatelé obce, sklářské samotným svým založením, zanikla po nepodařené privatizaci (následovala po odmítnutí návratu rodu Kraliků, vyvlastněných na základě tzv. Benešových dekretů) i lenorská sklárna, závod slavné dějinné tradice (připomíná ji jen malé místní muzeum). Zatímco v sousedním Bavorsku se těší historické sklárny podpoře nejvyšších vládních kruhů, u nás jsme opovrhli doslova "rodinným stříbrem" s důkladností vpravdě "lenorskou". Zůstávají svědectví jako je to Hudlerovo. Je ročník 21 (narodil se v Lenoře 1. března onoho roku a žije dnes v Göppingen na východ od bádensko-württemberské metropole Stuttgart), generace obětovaná podobně jako u nás vyšším, údajně "národním" zájmům. Obraz domova si odnesli s sebou takový, jaký byl předtím, než proměnil tvář k dnešní podobě. Jak to stojí na konci té knihy:

"Die Heimat im Herzen" -
soll darin weiterleben!
"Domov v srdcích" -
má žít i nadále!

Vědí, že psané slovo trvá. Berme to i pro budoucnost od nich coby dar domovu v už provždycky společné Evropě. Fritz Hudler, jak mi v prosinci roku 2017 oznámil MUDr. Lubomír Šmrha, zemřel v Göppingen dne 12. téhož měsíce a roku. V tamním rodinném hrobě, kam byl zesnulý v nedožitých 97 letech věku uložen, jsou už dříve pochovány jeho manželka paní Marie Hudlerová, roz. Olivo, původem z Houžné (Hüblern), a jejich jediná dcera Margit Hudlerová. Do knih, které věnoval panu doktoru Šmrhovi (ten ho znal od svých 4 let, tj. od roku 1964), vepsal Fritz Hudler následující motta, která tu uvádím na přání obdarovaného v německém originále:

"Nur wer die Heimat vergisst,
wird zum Fremdling auf dieser Erde."
a také:
"Wer die Heimat nicht ehrt,
ist es ihr nicht wert."

Česky by zněla asi takto:

"Jen ten, kdo zapomíná na svůj domov,
stává se cizincem na této zemi."
a
"Kdo domov ve cti nechová,
ten není hoden domova."

- - - - -
* Lenora / † † † Göppingen (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Lenorští školáci ročníků narození 1921 a 1922 s paní učitelkou Ulrychovou na snímku,
kde je jako čtvrtý zprava v zadní řadě zachycen i on
Hrál tatínka (druhý zleva) v dětském představení hry "Hänsel und Gretel" (Jeníček a Mařenka), uvedeném v Lenoře roku 1934, kdy mu bylo 13 let
Obálka druhého vydání jeho knihy (2002) v Morsak Verlag, Grafenau
Obálky dvou jeho soukromých tisků o LenořeObálky dvou jeho soukromých tisků o Lenoře
Nekrolog na stránkách krajanského měsíčníku

zobrazit všechny přílohy

TOPlist