logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

WENZL HOUSCHKA

Tisíckráte pozdravujem Tebe, ó Matičko Krista Ježíše!

Dne 8. prosince dochází Mariánský rok 1954 svého konce. Měl za úkol znásobit a prohloubit mezi katolickými křesťany úctu k Panně Marii, Matce Boží. A skutečně v tomto roce, jak Svatý otec s radostí konstatuje v okružním listě "O království Mariině" ("Ad caeli Reginam" - tato encyklika, tj. okružní list papeže celé církvi, doslova "biskupům a věrným", z 11. října 1954 zavedla dokonce svátek Panny Marie, Královny světa - pozn. překl.), "ve všech končinách světa více a více rozkvétá úcta k Panně a Boží Matce Marii, jak o tom svědčí početné poutě, které se už konaly a ještě konají k velkým mariánským svatyním". Ta nejkrásnější a nejbohulibější úcta mariánská spočívá však v tom, že se poctivě snažíme následovat i v našem vlastním životě ctnosti Božské Matky, sílu její víry, její odevzdání do svaté vůle Boží, její mravní čistotu, její lásku a její ochotu pomoci, že i své mravní postoje budeme formovat, jak jen dalece je to možné, podle Mariina příkladu. Ten cíl přece vytyčil i Svatý otec Mariánskému roku, totiž abychom my, katoličtí křesťané, neúnavně pracovali k tomu, aby se "náš život co nejvíce vyrovnal vzoru této Panny". I kdybychom toho vznešeného cíle nedosáhli, snad jsme se mu alespoň přiblížili, stali jsme se v Mariánském roce Marii podobnějšími. Jakkoli Mariánský rok 8. prosincem končí, naše úcta k Matce Boží, naše láska a věrnost Panně Marii konce nemá, musí v nás, katolících ze Šumavy (v originále "in uns Katholiken des Böhmerwaldes" - pozn. překl.), žít a působit dál. Náš domov, kterým je Šumava, byl přece zemí mariánskou. Akademie německého Východu (Ostdeutsche Akademie) v Königstein im Taunus se svou sudetoněmeckou sekcí (Sudetendeutsche Abteilung), která si vzala za úkol opatrovat nábožensko-kulturní dědictví sudetoněmeckého domova, vydala knihu, v níž jsou popsána největší poutní místa naší Šumavy a je jich neméně než čtyřiadvacet! Tato poutní místa byla navštěvována nejen jednotlivými poutníky, nýbrž i početnými procesími a jaká jen vroucí zbožnost, jaká vroucí úcta k Božské Matce jim tu plála vstříc! S tichým steskem myslím často na naše každoroční poutě k Panně Marii Kájovské (Maria Gojau). Byl to opravdu povznášející zážitek, když zástup s křížem v čele (v originále "Kreuzschar" - pozn. překl.), procesí často i o 300 lidech co do počtu, slavnostně vstupovalo do poutní svatyně a obcházelo kolem dokola oltáře s milostnou soškou mariánskou. Předříkávači zpívali mocnými hlasy oslovení loretánské litanie a poutníci po každé z těch evokací vpadali sborem:

Sei gegrüßt viel tausendmal,
Maria Gojau, Du Gnadensaal
O allerschönste Mutter Jesu!
Tisíckráte pozdravujem Tebe,
ó Matičko Krista Ježíše.
Ty jsi okrasou celého nebe,
Tobě se koří celá říše.

(namísto překladu je záměrně užit text jedné z nejznámějších českých mariánských písní se slovy téměř obdobného významu - pozn. překl.)
Při odchodu jsme pak zpívali na rozloučenou:

Wir danken Dir für diese Gnad',
Die unsere Seel' empfangen hat,
O allerschönste Mutter Jesu!
Děkujem Ti za milost Tvou,
do našich duší přijatou,
ó Matičko Krista Ježíše!

Ó Matičko Krista Ježíše, Ty překrásná nadevše! Tím vroucím oslovením dal náš lid nádherný výraz celé mariánské věrouce. Maria je matkou Ježíše Krista, našeho Vykupitele, Božího Syna, který se pro nás stal člověkem. K této jedinečné důstojnosti ji Bůh od věčnosti vyvolil, pro tuto jedinečnou důstojnost ji Bůh obdařil nadpřirozenou krásou, krásou milosti. Nijaké stvoření, nijaký člověk ani nijaký anděl nebyl tak bohatě obdařen milostí jako právě Maria. Ona je "milostiplná" ("Gnadenvolle") a odtud i nadevše překrásná Matka Ježíšova! Poněvadž se měla stát Boží Matkou, zůstala od prvého okamžiku svého života osvobozena od poskvrny dědičného hříchu. Poněvadž pak nikdy nestála pod zákonem dědičného hříchu, nebyla podrobena ani zákonu smrti a její tělo, které nosilo "Život", nestalo se kořistí rozkladu, ale bylo po jejím skonu naopak v jasu přijato do nebeské nádhery, nanebevzato. Poněvadž je Maria matkou Nejvyššího Božího Syna, Toho, kdo "v domě Jákobově má věčně panovat" jako "kníže míru", jako "král králů" a "vládce všech vládců", je i Ona "Královnou nebe i země". Pro nás katolíky není článek víry o Mariině nanebevzetí a také nový mariánský svátek, jejž Svatý otec zavedl k trvalé upomínce na Mariánský rok 1954 a jenž má být každoročně slaven na den 31. května, vlastně ničím novým. Bylo to vždy naše zbožné přesvědčení o Panně Marii a děkujeme jen Svatému otci, tomu neomylnému učiteli Církve ve věcech víry, že to zbožné přesvědčení nyní tak jasně vyslovil a dal mu věroučnou jistotu. Jakkoli už nemůžeme navštívit krásná poutní místa našeho domova, v našich srdcích to zní dál písní o nadevše překrásné Matičce Krista Ježíše.
Dobou, kdy jsme my Šumavané Marii obzvláště ctili, byl čas adventní. Je to přirozené. Než vychází slunko, vzejdou ranní červánky. Než se Spasitel objeví jako "Světlo světa" na naší Zemi, přichází k nám jeho Matka. Jako slunce vzchází z ranních červánků, tak z Marie vzešlo "Slunce spravedlnosti, Kristus náš Bůh, který z nás sňal prokletí, přinesl požehnání, potřel smrt a daroval nám život věčný". Maria nás vede ke Spasiteli v jesličkách. Proto také uctíváme v čas adventu obzvláštním způsobem právě Marii. To jí na počest slavíme denně rorátní mši svatou, na dobu adventní připadá také prvý mariánský svátek církevního roku (církevní rok totiž adventem začíná - pozn. překl.), Neposkvrněné početí Panny Marie, 8. prosinec. Jak jen krásné byly ty rorátní pobožnosti ve starém domově! Většinou se konaly už o šesté hodině ranní a poněvadž byla ještě hluboká tma, rozžaly se lucerny a šlo se pak často sněhem a chladem ke kostelu. Každý nesl svou "voskovici" (v originále "Wachsstock" či "Kerzenbüchl" - pozn. překl.) s sebou a když se pak v kostele všechny rozzářily, byl kostel samý jas. Většina věřících přistupovala v adventu i ke svatému přijímání, aby tak připravila svá srdce na vánoční příchod Spasitelův. Kostelní lavice byly vždy pěkně plné, poněvadž téměř z každého domu přišlo o několik lidí na "roráty" ("Oradi"). Zpívávaly se známé adventní písně: "Tauet, Himmel, den Gerechten!" ("Rosu dejte nebesa shůry a oblaka dštěte Spravedlivého!") či ta mariánská:

"Maria, sei gegrüßet,
Du lichter Morgenstern,
"Zdrávas, hvězdo skvoucí,
Maria žádoucí,

(i zde namísto překladu figuruje počátek obdobné mariánské písně české - pozn. překl.), která pokračuje slovy:

"Der Glanz, der Dich umfließet,
verkündet uns den Herrn."
(tj. "Jas, který Tě oblévá,
Pána nám zvěstovává." - pozn. překl.)

Když jsme slavili ty rorátní mše svaté, cítili jsme v duši: Vánoce, ten milostivý čas Kristova příchodu, nejsou už daleko. Maria nás přivedla k Ježíši.
Katoličtí Šumavané! Ani v cizině přece nezapomeneme v adventu skutečně vroucně uctívat milovanou Matku Boží! Mariánská úcta je totiž i vzácným dědictvím otců, které chceme uchovat provždy. Proto vám chci učinit o letošním adventu následující návrh: máte jistě ve svém skromném příbytku nějaké zobrazení Naší Milé Paní. Před ním by se měla 8. prosince shromáždit celá rodina. Zapalte i svíce a pak by nějaký člen rodiny - nejkrásnější by bylo, kdyby tak učinil samotný otec - mohl předříkat zásvětnou modlitbu (tj. modlitbu obnovující zasvěcení rodiny - pozn. překl.) Svatého otce k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Zazpívejte si pak také tu či onu mariánskou píseň, kterou z domova znáte! Taková prostá mariánská slavnost, spojená se zasvěcením Božské matce, by byla nejdůstojnějším a nejpůsobivějším zákončením Mariánského roku a vyvolá nám mocnou přímluvu Paní, kterou jsme při našich šumavských poutích oslovovali: O allerschönste Mutter Jesu!


Glaube und Heimat, 1954, s. 713-715

Pět dnů poté, co 29. listopadu 1955 skonal v nemocnici Milosrdných bratří v Neuburg an der Donau, byl 3. prosince téhož roku pochován na hřbitově v Hörmannsbergu blízko bavorského Augsburgu Dr. Wenzl Houschka, někdejší farář šumavské obce Svéraz (Tweras) a biskupský vikář vikariátu Krumlov (Krumau). Provázelo jej prý na jeho poslední cestě ke hrobu 19 kněží, mezi nimi i některé osobnosti, zastoupené na internetových stranách Kohoutího kříže. Jeho osud a životní putování jsou natolik symbolicky výmluvné, že může věru i před Pannou Marií neohroženě zastupovat šumavské kněze německého jazyka jako jeden z nich mnoha a zároveň jeden z těch sotva zastupitelných v jejich řadách. Narodil se 27. srpna 1889 v Polné (Stein) na Šumavě, navštěvoval krumlovské gymnázium (maturoval na něm v roce 1909), po roce teologických studií v Českých Budějovicích (Budweis) byl jako seminarista zvláště nadaný vyslán na římské Bohemicum (kolej pro bohoslovce z českých diecézí, založená roku 1884 papežem Lvem XIII. - pozn. překl.), v Lateránské bazilice v Římě pak byl 7. března 1914 i vysvěcen na kněze a den nato slavil i svou primici nad hrobem sv. Petra ve "svatých kryptách" (Sacre Grotte) vatikánských. Po návratu do své domovské diecéze působil nejprve jako kaplan v Železné Rudě (Eisenstein), pak jako farní administrátor ve Svaté Kateřině (Sankt Katharina) u Nýrska (Neuern), kaplan v Horšovském Týně (Bischofteinitz), Krumlově, Nýrsku a Horní Plané (Oberplan), v roce 1923 se stal farářem v Hodňově (Honetschlag) a naposledy doma od roku 1928 až do 1. října 1946 farářem ve Svérazi. Po vyhnání byl v letech 1946-1952 výpomocným knězem ve Spaltu v bavorských Středních Frankách (Mittelfranken) a od roku 1952 expozitus (jinak také lokalista, kněz expozitury, tj. samostatné části farnosti) v bavorském Gunzenheimu v okrese Donauwörth. Stal se v roce 1949 nejen jedním ze zakladatelů, nýbrž i jedním z nejschopnějších a také nejpilnějších spolupracovníků krajanského čtrnáctideníku (později po Houschkově už skonu jen měsíčníku) katolických vyhnanců ze Šumavy, respektive budějovické diecéze v někdejším jejím rozsahu a nazvaného Glaube und Heimat jako jeho českobudějovický předchůdce, který ovšem nesl mezi válkami ještě podtitul "Kirchenblatt für das Bistum Budweis". Dá se říci, že Wenzl Houschka zůstal jak samým zvukem svého jména (křestního jména i příjmení), tak svým duchovním působením domovské diecézi a rodné Šumavě věrný v jejím období nejtěžším.

- - - - -
* Polná / Český Krumlov / České Budějovice / Železná Ruda / Svatá Kateřina / Horšovský Týn / Nýrsko / Horní Planá / Hodňov / Svéraz / † Neuburg an der Donau (BY) / † † Hörmannsberg (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jako farář ve Svérazi
Ve Svérazi se žáky ročníků narození 1921 a 1922, vedle něho ředitel školy Franz Gallistl
Při primici pátera Ezechiela Emmanuela Kindermanna (kapucín s plnovousem ve druhé řadě pátý zleva)
ve Světlíku 10. července 1937 sedí v prvé řadě druhý zprava, čtvrtý zprava je Sigmund Auer
Při kázání v bavorském poutním místě Metten
Farář Houschka s pražským fotografem, který si přijel začátkem třicátých let zdokumentovat mariánský oltář ve Svérazi
    a jehož autu musel na špatných šumavských cestách pomoci volský potah místních lidí

zobrazit všechny přílohy

TOPlist