logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF HONES

O Vydřím Mostě

Na Kvildských pláních (v originále "auf der Gefilder Hochebene" - pozn. překl.) téměř jako jediná osada s Horskou Kvildou (Innergefild) stávaly chalupy německy zvané Bruckhäuser. Oficiální místní jméno znělo ovšem Wiedrabruck (také Wiederbruck, Widrabruck, česky Vydří Most, ve webovém serveru Zaniklé obce "Vydra"! - pozn. překl.). Etymologie jména ze rčení "wieder a Bruck" (tj. "zase nějaký most" - pozn. překl.) je velmi nepravděpodobná. Pravděpodobnější je předpoklad, že Hamerský potok (v originále "der Gfilderbach", zatímco "dnešní" Kvildský potok býval na starých mapách označován Seebach, tj. "Jezerní potok" -pozn. překl.) byl dříve považován za pramenný přítok Vydry (Widra) a jméno pochází ještě ze soumarských časů. To, že soumarská stezka alespoň dočasně přes Vydří Most vedla, dokládá jeden nález učiněný při dobývání rašeliny (v originále "Fund beim Torfstich" - pozn. překl.) v roce 1924. Vedle hliněných střepů nádob a jednoho ohniště bylo nalezeno i zmrzlé dřevo z povalové cesty, vedoucí přes slať. Je možné, že na místě stavení zvaného "Mathesnhaus" stávala soumarská strážnice se zvonem (v originále "eine Säumerwarte mit Glocke" - pozn. překl.), sloužící střežení a zabezpečení cesty slatí. Nový zvon na tomto stavení byl koupen až v 19. století ve Vídni. Tento zvon se dostal roku 1946 za dobrodružných okolností přes hranice do Weidhütte (pod horou Luzný /Lusen/ na bavorské straně - pozn. překl.) Je nyní ve vlastnictví někdejších vlastníků "Mathesnhausu" v Munderkingen. Zníval kdysi borkařům (v originále "sie läutete einstmals den Torfstechern" - pozn. překl.) a zdejším vůbec k polední pauze, především ale vyzýval k modlitbě a provázel naše předky při jejich poslední cestě (rozuměj na hřbitov v Kvildě - pozn. překl.).
Napevno bylo místo podle bezpečného podání Josefa Honese osídleno kolem roku 1750 panstvím Zdíkov (Groß Zdikau). Osídlením mělo být mj. dosaženo zajištění zemské hranice (Zdíkov tehdy /v letech 1529-1799/ vlastnil rod Malovců z Chýnova /vymřel po meči roku 1905 v městě Nisko /tehdy rakousko-uherská Halič, dnes polské podkarpatské vojvodství/ osobou Antona Malowetze von Malowitz und Kosor, plukovníka 2. hulánského pluku "Fürst zu Schwarzenberg" - pozn. překl.). Kašperskohorští (v originále "die Bergreichensteiner" - pozn. překl.) stále posunovali hranice lesních revírů a přivlastňovali si ovšem i dřevo z nich. Hamerský potok se stal hranicí mezi okresy Prachatice (Prachatitz) a Sušice (Schüttenhofen), jež existuje dodnes (a dělí tu Jihočeský kraj od kraje Plzeňského - pozn. překl.). Jak Josef Hones ještě ví od svých předků, byly prvými osídlenci příslušníci následujících rodin: Honesovi (čp. 37), Praschlovi (čp. 38) a Kochovi (čp. 42) přišli z Kvildy (Außergefild), Petraschkaovi (čp. 39) z Hartmanic (Hartmanitz), Wurmovi (čp. 48) z Dolních Dvorců (Unterhöfen) u Kašperských Hor (dnes jsou Dolní Dvorce jejich městskou částí - pozn. překl.) a rodina Mandlova z okolí Nýrska (Neuern). Kultivace lesa a slatě byla jistě úkolem nadmíru těžkým. Hostinec tu vznikl až později, byl zpočátku v majetku nějakého Klostermanna a Mandlem byl převzat po něm. V 19. století bylo zbudováno hodně stavení, takže v roce 1945 měl Vydří Most 23 popisných čísel (v roce 1862 podle popisu budějovické diecéze od Johanna Trajera, který je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, tu stálo jen 8 domů "s 94 katolíky", jejichž počet narostl podle sčítání lidu z roku 1921 na 132 a při sčítání z roku 1939 už v "Říši" klesl na 120 - pozn. překl.), z nichž nyní zbyla pouhá dvě. Před vyhnáním tu existoval stále ještě hostinec s tanečním sálem a pokoji pro hosty, byl tu pekař a řezník. Všechny tyto živnosti byly v rukou rodiny Mandlovy. Usedlostní jméno (v (v originále "Hausname", tj. "jméno po chalupě" - pozn. překl.) "Flouh" bylo známo široko daleko. Také dřevořezbář Josef Degner měl v osadě svou dílnu. Vedl po vyhnání jako mistr jednu dřevořezbářskou dílnu v Aidenbachu (městys v bavorském zemském okrese Pasov /Passau/ - pozn. překl.). Děti z Vydřího Mostu chodily do školy v Kvildě, kromě tří chalup: Keglovy, Schusterovy a Lukschovy (v originále "Stoahauer-Haus", čp. 99), ze kterých navštěvovaly děti školu v Horské Kvildě.
Dříve se naskytly občas i dobré zdroje vedlejšího výdělku. Tak se rodina Honesova před rokem 1900 zabývala přepouštěním másla (přepuštěné máslo, německy "Butterschmalz", má větší trvanlivost a užívá se do brambor, na knedlíky, do omáček a na smažení /dnešní naše máslo známe až od 17. století, předtím šlo výhradně o máslo přepuštěné - pozn. překl.). Přepuštěné máslo povozem vypravovávali až do Prahy a vyráběli i kolomaz (v originále "auch Wagenschmiere" - pozn. překl.). Kolem roku 1804 tu existovala i sklářská huť, která vyráběla skleněné perly (v originále "Glasperlen /Pettln/" - pozn. překl.). Dva velké kotle, v nichž se vyráběl potaš zvaný i flus, provozovali rovněž Honesovi. V mnoha slatích kolem Vydřího Mostu se těžila rašelina a dávala při píchání a sušení "borek" práci v "úkolu" (v originále "im Akkord" - pozn. překl.) zpravidla 8 týdnů přede žněmi. Těžba sama byla ovšem nejtěžší (rašelina se vyrýpávala až do hloubky tří metrů - pozn. překl.), rovnání borek (do kopek /komínků/, v originále "Aufschichtung /Kasteln/" - pozn. překl.) na sušení obstarávaly i ženy a děti. Býval ustaven i borkařský mistr (v originále "ein Torfmeister" - pozn. překl.). Papírna ve Františkově (v originále "Franzensthaler Papierfabrik" - pozn. překl.) a firma Spaun z Rejštejna (Unterreichenstein) měly propachtovány každá po jedné slati.
Koňskými a volskými povozy, v zimě i na saních byla odvážena z borkovišť vytěžená rašelina, což byl pro chalupníky pěkný výdělek navíc. Pro starší pamětníky je dosud živá vzpomínka na vypuštění jezírka zvaného "Seeweiher" ve dvacátých letech. Byl to zásah do původní krajiny, jež byla kdysi jedním velkým jezerem a slatí, z níž vytékalo množství pramenných toků a jež byla také rozvodím mezi Vltavou (Moldau) a Vydrou. Dnes je ta jedinečná krajina přírodní atrakcí (už roku 1933 byla Jezerní slať vyhlášena přírodní rezervací a rok nato tu byla zcela zastavena těžba rašeliny - pozn. překl.). Vyhlídková věž nad Jezerní slatí s informačními tabulemi při sobě je cílem mnoha turistů, přijíždějících sem i hromadně celými autobusy.
V časech vládnoucí nezaměstnanosti panovala tu ovšem nouze, která donutila četné rodiny k vystěhování do severních Čech, Rakouska, dokonce i v Bukovině a v Americe nalezli mnozí zdejší svůj nový domov.
V době po první světové válce (rozuměj v "první" Československé republice - pozn. překl.) byl společenský žvot velmi čilý. Vznikl tu sbor dobrovolných hasičů (stalo se tak v červnu 1924 a hasičská jednota měla 22 členů - pozn. překl.) i s hudební kapelou. Přechodně působily i dvě kapely, utvořené společně s muzikanty z Horské Kvildy. Zvláště aktivní muzikanti byli Petraschkaovi. Čtyři synové "Mathesnhansla", originálního baviče a předříkávače modliteb při poutních procesích, nemohli v kapelách chybět.
Druhá světová válka ten čilý život ovšem navždy přerušila. Deset zdejších padlých bylo krutou krvavou daní, kterou bylo pozůstalým oplakat. Dne 4. listopadu roku 1944 shodili nepřátelští letci (čeština by užila spíše přívlastku "spojenečtí" - pozn. překl.) 24 bomb na konci osady směrem ke Kvildě. Na staveních naštěstí ta nadílka nijaké škody nezpůsobila. V roce 1946 došlo pak k násilnému vysídlení všech obyvatel Vydřího Mostu z jejich domovů. Jen dvě stavení svědčí o osadě kdysi tak živé.


"Tief im Böhmerwald": Innergefild (Innergefilder Gemeindechronik), s. 32-34

V knize o Horské Kvildě jsou vlastně pod tímto textem podepsáni Josef Luksch (s Maxem Kricklem, zastoupeným stejně jako Josefův bratr Johann Luksch i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) a Josef Hones, je však z něho patrno, že bez Honese jako rodáka z Vydřího Mostu by nevznikl. Josef Hones "starší" (1864-1954), bratr na webových stranách Kohoutího kříže rovněž zastoupené Ludmilly Honesové, ovšem zemřel v bavorském Gautingu už 24. srpna 1954, a tak jde v tomto případě zřejmě o jeho syna Josefa, narozeného stejně jako otec ve stavení čp. 52 ve Vydřím Mostě dne 10. srpna roku 1913 z otcova druhého manželství s Annou Pillerovou (1869-1944), rodačkou z Filipovy Huti čp. 10, zesnulou na zmíněném stavení čp. 52 ve Vydřím Mostě 24. listopadu 1944. To už v lednu 1942 v Rusku padl v 27 letech mladší z jejích dvou synů Karl Hones, Josefův bratr. Karlův starší bratr Josef Hones "mladší" (to abychom ho odlišili od už zmíněného otce) vychodil školu v Kvildě (v letech 1919-1936 tu byl učitelem Johann Paule) a pracoval pak v hospodářství svých rodičů a na kvildské pile. Roku 1935 narukoval k československé armádě a po absolvování vojenské služby pracoval ještě rok ve zmíněné pile. 19. srpna 1939 se oženil s Idou, roz. Lieblovou z Horské Kvildy, se kterou se kterou stačil v roce 2004 oslavit po 65 letech manželství "železnou svatbu" a přijmout k tomu výročí i blahopřání německého spolkového prezidenta a bavorského premiéra. Vraťme se však ještě v čase nazpátek na Kvildské pláně. Ani ne měsíc po jeho někdejší ženitbě vypukla začátkem září druhá světová válka, do níž byl ženich tentokráte v uniformě wehrmachtu nucen narukovat. Válku prožil ve Francii a v Rusku nezraněn, po návratu domů se musil nějaký čas skrývat, dostal však poté práci jako lesní dělník a šofér u československých státních lesů a rodina nebyla zařazena do tzv. "odsunu". Poté ovšem, co pomáhal k útěku přes hranice a sotva unikl zatčení, uprchl v květnu roku 1948 i s rodinou do Bavor. V říjnu téhož roku našel v bavorském Gautingu i se svou ženou práci v lese. Nejprve byli ubytováni v dřevěných barácích pro lesní dělníky, pak si dokázali pořídit vlastní domek. Měli spolu dvě dcery, Ernu a Waltraud, z nichž ta prvně jmenovaná spatřila světlo světa ještě doma na Šumavě 1. května 1939 tři měsíce před svatbou svých rodičů (zemřela čtyřiasedmdesátiletá v Gautingu 4. května 2013). Josef Hones měl jako pravý Šumavan vztah k hudbě, který projevil téměř pětadvacetiletým působením v dechovce místní části obce Gauting, vsi Stockdorf (stala se částí Gautingu už počátkem 19. století). Poté, co Josef Hones 16. září roku 2004 skonal, doprovodili Josefa Honese na jeho poslední cestě i jeho muzikantští kolegové ze stockdorfské kapely. Co víme z jejích internetových stránek, pěstuje ta dechovka bavorsko-české melodie (bayrisch-böhmische Blasmusik). Vida, co také zbylo z Vydřího Mostu!

- - - - -
* Vydří Most, Kvilda / Kvilda / † † † Gauting (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o narození a křtu Josefa Honese "staršího" v kvildské matrice
Nekrolog na stránkách krajanského měsíčníku
Znak města Gauting, kde zemřel a je pochován, odvozuje se z legendy, že ve zdejším mlýně, zvaném Reismühle, se narodil císař Karel Veliký

zobrazit všechny přílohy

TOPlist