logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ELFRIEDE HOLUBOVÁ

Vyvlastnění a následné vysídlení "odsunem" v nákladním vlaku do Německa 1945/1946

Už v červenci 1945 jsme musili náš byt v budově hornoplánské spořitelny opustit jen s několika málo věcmi, které nám bylo povoleno vzít s sebou. Přijali nás u Hanneschlägerů v hornoplánské části "Minigraben". Aby mě jako mnoho jiných mladých žen mého věku (autorce bylo v roce 1945 22 let - pozn. překl.) neodvlekli za služebnou děvečku k českým sedlákům, dala jsem se zjednat u řezníka Prixe ("Lederer Ernstl") jako chůva k dětem. Když pak musela rodina na podzim svůj majetek opustit, pracovala jsem jako pomocnice v domácnosti jedněch mladých českých manželů, kteří převzali konzum, všechno jen za jídlo.
Dne 12. dubna 1946 nám bylo přikázáno dostavit se v 8 hodin ráno s našimi sporými zavazadly na hornoplánské dolní náměstí. V hospodě u Grasslů (v originále "im Gasthaus Grassl" - pozn. překl.) bylo kontrolní stanoviště, k němuž jsme jedna rodina po druhé se zavazadly předstupovali; byla to osobní kontrola spojená s prohrabáváním našich věcí. Následně jsme musili znovu vyčkávat v zástupu na náměstí. Kolik jen myšlenek se nám honilo hlavou! Ještě štěstí, že bylo v tu roční dobu sucho! Kolem poledne se pak objevila nákladní auta, na které jsme měli naložit své balíky a bedny a nastoupit pak také. Na jedné korbě bylo asi 10 a ž 12 osob se zavazadly. Na otevřené korbě jsme pak vyjeli přes Hodňov na Český Krumlov (v originále "Richtung Krummau" - pozn. překl.). Když jsme pak minuli "Puid" (severní část Horní Plané), hleděli jsme se steskem nazpět, až nám milované rodiště zmizelo z očí. Ba, byl to odchod navždy!
V českokrumlovském lágru blízko nádraží nám vykázali barák, sloužící dříve vojsku jako koňská stáj. Na dny tady strávené si nedokážu nijak zvlášť vzpomenout, v paměti mi utkvěly jen "Donnerbalken" (doslova "hromové nosníky" - pozn. překl.), tj. velké otevřené baráky k vykonání nezbytné potřeby.
18. dubna roku 1946 jsme pak byli naloženi do dobytčích vagonů (v originále "in Güterwaggons" - pozn. překl.) a cesta do neznáma mohla započít. Jeli jsme za noci přes Plzeň na hranici do Furth im Walde a dále až do tábora Allach (od února 1943 do dubna 1945 sloužil jako "pobočka" nacistického koncentračního lágru Dachau - pozn. překl.) u Mnichova, kam jsme dorazili ráno. Tady jsme musili vlak opustit a byli jsme "amíky" (v originále "von den Amis" - pozn. překl.) registrováni a odvšiveni.
Navečer jsme ovšem museli do dobytčáků (v originále "in die Viehwaggons" - pozn. překl.) nastoupit znova a cesta pokračovala. Byla to pekelná přeprava starými vagony, v nichž jsme byli namačkáni jeden přes druhého. Konečná stanice nesla jméno Garmisch a my na zdejší nákladní nádraží dorazili krátce po půlnoci 20. dubna 1946.
Asi v sedm hodin ráno přišlo několik pánů z uprchlického a pracovního úřadu, my musili vyklidit vagony a dostali jsme něco k snědku v hospodářství při nádraží. Pak byli lidé "rozděleni" do blízkého i širšího okolí. My zůstali v Garmisch a byli jsme úřadem práce hned odporučeni do volných pracovních míst. Počalo ovšem čekání na přístřeší.
Lidé, kteří tu nesetrvali, byli totiž během dopoledne rozvezeni k ubytování a k práci. Páni z úřadu vykonali své a vytratili se. My stáli na nákladním nádraží a čekali na to, až nám bude přiřčena nějaká možnost ubytování - nedělo se však zhola nic. Byly už čtyři hodiny po poledni a tu se otec vydal do nádražní budovy a poprosil úředníka, aby zavolal na policii a informoval ji, že od časného rána trčíme na zdejším nádraží a čekáme na přidělení místa pobytu. Policie vešla ve spojení s uprchlickým úřadem. Pánové na nás docela zapomněli. Dostavil se pak jeden, několik lidí určil do hostince "Lamm" (tj. "Beránek" - pozn. překl.) zbylých patnáct i s námi pak odkázal na jeden velký sál u lyžařského stadionu (konala se tu v roce 1936 "Hitlerova" zimní olympiáda - pozn. překl.). Mezitím odbila pátá a my čekali dál, než po nějakém čase přijelo malé nákladní auto, jehož řidič se nám omluvil slovy: "Ja, das kann ich aber nicht mehr schaffen, denn es beginnt ja bald die Auferstehung!" (tj. "Víc pro vás ale zatím udělat nemůžu, poněvadž za chvíli začíná Vzkříšení!" - pozn. překl.) My se jen optali: "Wollen Sie uns über die Osterfeiertage hier stehen lassen?" (tj. "Chcete nás tu nechat stát přes celé Velikonoce?" - pozn. překl.)
Odvezl pak tedy nejprve ty lidi určené do hostince a přijel pro nás ještě s druhým vozem. Tak jsme konečně i my měli nějakou střechu nad hlavou. V hale stála jen americká polní lůžka, ale my byli rádi, že si na nich můžeme protáhnout nohy. Hostitelé byli z nás opravdu "velmi nadšeni". Na Velikonoční neděli jsme také dostali k obědu jako polévku horkou vodu z chlupatých knedlíků, abychom si ty svátky pamatovali.
Rosl a já jsme v úterý musely už nastoupit do práce. Já jako učitelka v mateřské školce jsem nejprve nastoupila do té místní, pak ale si mě vzal jeden lékař jako vychovatelku ke svým vlastním dětem. Pracovala jsem pak i v dětském domově a nakonec zase jako "slečna k dětem" (v originále "Kinderfräulein" - pozn. překl.). V roce 1950 jsem se provdala za knihvazače Hanse Holuba z Vimperka (Winterberg) a otevřeli jsme si pak ve městě Lüdenscheid (spolková země Severní Porýní-Vestfálsko, správní středisko zemského okresu Mark ve vládním obvodu Ansberg - pozn. překl.) otevřeli obchod s uměleckými výrobky a s knihvazačstvím.
Rosl se dostala do známého módního salónu (pracovalo se tu kdysi i pro zimní olympiádu 1936) jako švadlena. Roku 1954 odešla s mými rodiči do Bad Reichenhall, kde se sešla celá kolonie Hornoplánských v penzijním věku. Tam si moje mladší sestra vzala za muže stavbyvedoucího Hanse Oberholznera.
Musím snad ještě dodat, že náš šumavský dialekt nám už v Horním Bavorsku pomohl otevřít nakonec srdce místních lidí.


Böhmerwaldbund Oberösterreich - Erinnerungen, E. Holub

Z mých cest světem po pětapadesátce

Když zemřel můj muž Hans Holub, se kterým jsme měli 4 děti, bylo naší nejmladší dceři teprve 11 let. Já vedla náš kvetoucí obchod po manželově smrti sama a předala jsem ho pak synu Rainerovi. V pětapadesáti letech jsem začala cestovat. Tady je výčet mých výprav po světě:

  • 1978 - Amsterdam
  • 1981 - Londýn
  • 1982 - Kodaň
  • 1980/81/82/83/87 - delší pobyty v Garmisch-Partenkirchen
  • 1983 - 1. křížová výprava: Kanárské ostrovy - Janov - Casablanca - Marrákeš - Madeira (Funchal) - Lanzarote - Agadir - Gibraltar - Ženeva - Düsseldorf
  • 1983 - Kelchsau v Tyrolsku
  • 1984 - 2. křížová výprava: Athény - Korint - Mykény - Pireus - Kusadasi - Samos - Patmos - Rhodos - Haifa - Galilea - Nazaret - Kafr Kanna - Kafarnaum - jezero Genezaretské - Tiberias - hora Karmel - Emauzy - Jeruzalém - hora Sion - Betlém - Egypt (Port Said - Suezský kanál - Ismailia - Káhira - Gíza) - Kréta (Héraklion) - Sicílie (Catania) - Capri - Neapol (Pompeje) - konec cesty lodí - Řím - Düsseldorf
  • 1985 - Kavkaz - Tiflis - Baku - Jerevan, v témže roce Hinterthiersee (Tyrolsko) - Vršar (Chorvatsko, tehdy ještě Jugoslávie) - Vídeň
  • 1986 - 3. křížová výprava: Řecko - Palermo (Sicílie) - Granada - Fatima - Rabat (Maroko) - Řím
  • 1986/87/88 lodní cesty Nizozemím
  • 1987 - cesta letadlem do USA - New York - Washington - Los Angeles - Miami
  • 1987 - cesta autobusem do Francie k zámkům na Loiře - Malinska (Chorvatsko, tehdy ještě Jugoslávie) - Hamburk
  • 1987/92/98/2000/2004 setkání v Linci s kamarádkami z někdejší Říšské pracovní služby (RAD)
  • 1988 - jihovýchodní Ásie - Bali - Čína (Peking - Si-an - Šanghaj a velkými soutěskami až do Čchung-čchingu - Bangkok
  • 1988 - Praha - Berlín - Oberammergau
  • 1989 - cesta do Jižní Ameriky - Peru (Cuzco - Machu Picchu - jezero Titicaca) - Bolívie - Brazílie (největší vodopády světa na řece Iguazú) - Paraguay - Argentina
  • 1989 - Řím - Reit im Winkl (Horní Bavorsko)
  • 1990 - Jižní Afrika (Johannesburg - Kapské Město - Mys Dobré naděje
  • 1990 - Karlovy Vary
  • 1990 - Lausanne - Ženeva
  • 1991 - Malta in Kärnten (Korutany) - Nizza - Berlín
  • 1992 - Nepál - let podél hřebenů Himalájí
  • 1992 - Egypt
  • 1992 - Praha
  • 1993 - ostrov Malta (ostrov Gozo)
  • 1993 - Maďarsko a Vídeň
  • 1994 - jižní Anglie - Skotsko
  • 1994 - romantická cesta - Špýr (Porýní)
  • 1994 - putování k Plešnému jezeru (Šumava) - Solná komora (Rakousko)
  • 1995 - Mexiko - Kréta - Drážďany
  • 1996 - Jemen
  • 1997 - Andalusie - Alsasko
  • 1998 - jižní Itálie - (Dolní Sasko - Braunschweig - Wolfenbüttel) - Trevír (Porýní) - Spreewald (Lužice)
  • 1999 - Řecko
  • 2000 - Trentino (Itálie)
  • 2000 - Litva
  • 2001 - Sicílie - Polsko (Mazurská jezera - Vratislav) - Burgenland (Rakousko)
  • 2002 - Irsko - Štýrsko - Bavorsko (Řezno - Bamberg)
  • 2003 - Slovensko (Vysoké Tatry) - Vorarlbersko - Švýcarsko
  • 2004 - Itálie (Trentino - jižní Tyrolsko)
  • 2005 - jižní Štýrsko - Istrie (Chorvatsko)
  • k tomu každoroční letní pobyty u mé sestry Resl v Bad Reichenhall a setkání nás ze sdružení Wandervogel v Bavorském lese.

Glaube und Heimat, 2010, č. 6, s. 67-68

Jak spolu ty dvě předchozí textové ukázky souvisejí? Rok a několik měsíců poté, kdy vypočetla pro krajanský časopis své cesty světem, paní Elfriede Holubová, roz. Pranghoferová, 16. listopadu roku 2011 ve městě Lüdenscheid zemřela. Na jejím parte čtu v záhlaví verše Josepha von Eichendorffa v tomto znění (i tady připojuji svůj český překlad a to dvojverší z úmrtního oznámení přepisuji do původního čtyřverší originálu):

Und meine Seele spannte
Weit ihre Flügel aus,
Flog durch die stillen Lande,
Als flöge sie nach Haus.
A rozpřáhla duše moje
svá křídla docela,
jak by do tichého kraje
domů se vracela.

Byla z "tichého kraje" kdysi vysídlena, řekněme rovnou v souvislosti s oběma texty, "vyhnána do svobody". Narodila se v Horní Plané 5. června roku 1923 manželům Johannu a Rose Pranghoferovým. Její rodiče se brali v hornoplánském v kostele sv. Markéty dne 19. listopadu roku 1918 a oddával je tu Matthäus Höfferl, strýc i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže zastoupeného Johanna Höfferla. Ženich Johann Pranghofer, vdovec po Leopoldině, roz. Gariboldiové z dolnorakouského Hainfeldu, narozený v Horní Plané čp. 23 dne 20. května 1879 jako syn Winzenze Pranghofera a Leokadie, roz. Geyerové ze zaniklých dnes Rybářských Domků (Fischerhäuser) čp. 30, byl účetním hornoplánské spořitelny (dům na náměstí čp. 5), nevěsta Rosa Pranghoferová, narozená v Horní Plané čp. 29 dne 2. dubna 1890, byla dcerou truhlářského mistra Johanna Pranghofera a Marie, roz. Webingerové z Horní Plané čp. 114. Dcera Elfriede se Johannu a Rose Pranghoferovým narodila 5. června roku 1923. Měli vedle ní ještě syna Rudolfa, narozeného už v roce 1920 a padlého krátce po své maturitě ve druhé světové válce roku 1941, jakož dceru Rosu, narozenou v roce 1925 a provdanou Oberholznerovou. Friedl Pranghoferová, jak ji v rodném městečku a okolí znali, získala kvalifikaci učitelky mateřské školy a umístění našla v té funkci od listopadu 1941 až do počátku roku 1945 ve dnes téměř zaniklé vsi Hůrka (Stuben), jejíž zbytek je nyní jen místní částí Horní Plané. Zpravodajka rodácké rubriky obou míst na stránkách krajanských časopisů Ingrid Feilová, zastoupená i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, vypráví, jak se jí v poště na začátku jejího publikačního pověření objevil i dopis od její "Kindergartentante", oslovující ji křestním jménem a připomínající jí dávno minulý čas. To právě díky oněm časopiseckým textům víme o paní Elfried to, co nám o sobě prozradila. Její muž Hans Holub, s nímž se seznámila v roce 1946 v Garmisch a kterého si čtyři roky nato vzala, zemřel v roce 1975. V letech 1950, 1952, 1957 a 1964 přišly na svět čtyři jejich děti. Rainer, Regina, Rüdiger a Susanne. Traudl Woldrichová, rovněž i samostatně zastoupená na webových stranách Kohoutího kříže, vzpomíná v nekrologu za svou někdejší hornoplánskou přítelkyní, publikovaném kupodivu až v květnu 2012, že když jí samé (ročník narození 1930) byly 4 roky, přeložili otce na měšťanskou školu v Horní Plané, kde bydlili na náměstí v domě zvaném v místním nářečí "bon Föiwa"(tj. "u barvíře"). "Herma Föiwa", dcera vlastníka domu, zastoupená pod jménem Herma (tj. Hermine) Maulová i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, byla nejlepší přítelkyní Friedl Pranghoferové. O volných odpoledních brávaly učitelovu Traudl s sebou na toulky Horní Planou a ukazovaly jí místní pozoruhodnosti. Bronzový pomník Stifterův (Adalbert Stifter má ovšem rovněž i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) nad osadou, kterého se Traudl vždycky trochu bála, prý obdařily přezdívkou "Schokoladenmann" a tím její strach zahnaly. Až při výpravě někdejších členek hnutí Wandervogel do Litvy na přelomu dvacátého a jednadvacátého století se Friedl a Traudl po drahné době opět shledaly. Psaly si pak a telefonovaly, nu o čem jiném hlavně, nežli o tom tichém kraji, nad nímž kdysi jejich duše poprvé rozprostřely svá křídla do šíra.

- - - - -
* Horní Planá / Český Krumlov / † † † Lüdenscheid (NRW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Podobenka z fotoateliéru Josefa Seidela, pořízená 5. srpna válečného roku 1943 na jméno a adresu Elfriede Pranghofer, Oberplan 5
Tento snímek doprovázel v krajanském časopise vzpomínku Inge Feilové na její "tetu z mateřské školky"
Na snímku s Ingrid Feilovou, zveřejněném v krajanském měsíčníku rok před tím, než v 88 letech zemřela
Dvojice jejích parteDvojice jejích parte
Záznam hornoplánské křestní matriky o narození jejího otce

zobrazit všechny přílohy

TOPlist