logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

GUSTAV HOKE

K hospodaření s lesy někdejšího zdíkovského panství Thun-Hohensteinů

Dokud vlastnil zdíkovské panství rod Thun-Hohensteinů, směřovalo stálé úsilí majitelů k tomu, aby na základě kvalitního dlouhodobého plánu uspíšili rozvoj naší šumavské domoviny a nejméně po dobu jednoho století zamezili mrhání lidskou prací i prostředky. Až do roku 1846 docházelo k mnohým změnám držení panství a spolu s tím i ke stálému dělení tamních lesních majetků, takže právě ze zdíkovského panství nakonec zbýval poměrně nerozsáhlý areál. Thun-Hohensteinové získali v té době zdíkovskou doménu a zůstali jejími pány téměř 80 let. Zánik monarchie po ztracené prvé světové válce měl i pro zdíkovské panství a tím také pro moje rodné Nové Hutě (Kaltenbach) hluboce negativní následky.
Panství Zdíkov (Groß-Zdikau) - sestávající z revíru Na Lizu (Liz), Pláně (Planie), Nové Hutě, Kvilda (Außergefild) a Bučina (Buchwald) - musel Dr. Jaroslav von Thun-Hohenstein z donucení 30. června 1921 vydat spolu s další doménou Kvasice blízko moravského Přerova k vyvlastnění bez náhrady. Zůstalo mu jen panství se zámkem v severočeském Děčíně (Tetschen).
Panství Zdíkov a s ním i revír Nové Hutě se stal majetkem české Akciové společnosti pro zužitkování lesů a dříví ve Zdíkově na Šumavě (německy Holzverwertung A.G.). Šťastnou okolností přitom jistě bylo, že došlo vlastně jen k výměně nejužší skupiny vedoucích úředníků a staří odborníci zůstali na svých místech, takže mohli zabránit těm nejhorším výstřelkům v pokusech o bezohledné rabování lesních kultur. Tak například v Nových Hutích byla oproti Kvildě a Pláním záměrně pozdržována výstavba lesních cest, aby odvoz dřeva byl ještě nesnadnější a také ovšem dražší, poněvadž novým pánům šlo především o dobré zisky a co nejnižší investice zároveň. Ostatně už sám název nové akciové společnosti je sdostatek výmluvný co do cílů, které si noví čeští páni předsevzali: víc než o lesy jim šlo především o zužitkování dříví! Podle toho pak i jednali. Za akciovou společností stála jako finanční zdroj a ještě víc jako nenasytná kořistnice pražská Živnostenská banka. To od její podpory se odvíjela počešťovací opatření na jazykově německých územích první republiky i sama zlopověstná pozemková reforma. V českých hospodářských kruzích měly právě akcie Živnostenské banky velmi dobrý zvuk.
I česká menšinová škola - provozovaná v myslivně v někdejším Dolním Kaltenbachu (Unterkaltenbach, Neuhütte, místně i "die Hüttn") - spadala do rámce aktivit, jimž poskytovala Živnostenská banka velkorysou podporu.
Obecně vzato byly však skandální manýry kolem rabování někdejšího zdíkovského panství i státotvorně myslícím Čechům stravou trochu příliš silnou. Rozhořely se kolem toho posléze dalekosáhlé politické rozbroje.
Stát proto převzal roku 1929 revíry Kvilda a Bučina do přímého vlastnictví a pro revíry Nové Hutě, Pláně a Na Lizu zavedl nejprve státní nucenou správu, načež je s konečnou platností od 1. července 1937 rovněž zestátnil. Mezitím se ucházel o jejich koupi docela vážně jeden maďarský průmyslník.
Pokud bychom hledali historickou paralelu k negativnímu vývoji, který postihl náš užší domov v letech 1921-1937, byly by to jistě poměry, předcházející nabytí zdíkovského panství v roce 1846 a vyznačující se podobně bezohledným kořistnictvím.
Zestátnění přineslo brzy záblesky pozitivních změn. Kácení se minimalizovalo, lesní cesty se začaly znovu udržovat, do pořádku se dávaly i budovy v majetku lesů. K 1. říjnu 1938 převzala český státní majetek (rozuměj v územích obsazených následkem mnichovské dohody - pozn. překl.) Německá říše a správu zdíkovských lesů převzala bavorská lesní správa v Řezně (Regensburg).
K tomu se váže malá osobní vzpomínka: po obsazení myslivny Na Lizu tvořil říšskou hranici plot přilehlé ovocné zahrady a strom náhle padlý přes cestu!
Po německé porážce roku 1945 ujal se český stát znovu svých starých práv a kdo jako já žije třeba ve Freyungu, vidí téměř den co den těžká nákladní auta z české strany vysoko naložená mohutnými lesními kmeny mířit na západní odbytiště. Ptám se při té podívané často sám sebe, kdo ty stromky, z nichž poražení velikáni vyrostli, asi před lety sázel.
Znovu, zdá se, ubírá těžba a export ze samé podstaty lesního bohatství té země, poněvadž stát tentokrát nutně potřebuje pro svou záchranu zahraniční devízy.


Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald (1980), s. 146

Věru zaujatý postoj přímo čiší z toho ohlédnutí člověka, jemuž zřejmě jaktěživo ležely na srdci staré thunovské panské lesy - právě pro ono citové zaujetí jej ostatně citujeme, i když doba se snad přece jen změnila k lepšímu. Mezinárodně uznávaný vodohospodářský expert a bývalý technický ředitel vodních děl hansovního města Hamburku Dr. Ing. Gustav Hoke pochází ze staré šumavské lesnické rodiny. Narodil se 30. listopadu 1913 v Nových Hutích, přesněji řečeno v myslivně, položené v někdejší jejich místní části Dolní Kaltenbach (Unterkaltenbach), jejíž vlastní německé označení Neuhütte, nářečně "die Hüttn" dalo vlastně český název celému kdysi německy mluvícímu Kaltenbachu. V dnešních Nových Hutích se té "dolní" části obce říká neoficiálně U Studeného potoka. V roce 1912 tam byl do revíru Pláně přidělen jako panský lesník otec našeho autora Franz Hoke (1883-1957). Následujícího roku si hned v lednu vzal za ženu Idu, roz. Nohovou, dceru thunovského kvildského vrchního lesního Nohy, která byla ještě jako slečna Ida Noha učitelkou v Srní (Rehberg). Z manželství se narodily čtyři děti: nejstarší syn Gustl, dcery Ida a Christl a posléze nejmladší syn Reinhard. Už zmíněné novohuťské myslivně se říkalo "G'Schloss", poněvadž opravdu sloužívala šlechtickému panstvu jako lovecký zámeček. Když ale padla monarchie a thunovská doména byla vyvlastněna, nastěhovala se do myslivny česká menšinová škola a Franze Hokeho přeložili do myslivny Na Lizu (starší označení i V lisu) při kraji lesa nad už národnostně českým Zdíkovem. Syn Gustav absolvoval po vychození obecné školy v rodné obci německou státní reálku v Kašperských Horách (Bergreichenstein) a poté dosáhl na pražské německé technice titulu stavebního inženýra. V letech 1939-1941 byl tam odborným asistentem na katedře vodních staveb, než byl povolán k wehrmachtu. Po válce pokračoval v téže funkci jako v Praze ve vědecké a pedagogické práci na vysokém učení technickém ve Stuttgartu, kde roku 1951 dosáhl i doktorátu technických věd. Roku 2001 se ve Freyungu, kde, jak patrno z textu, psal i svou vzpomínku na domov, dožil 88 let.

- - - - -
* U Studeného potoka, Nové Hutě / Na Lizu, Zdíkov / Kašperské Hory

Obrazové přílohy:
(ukázky)

S rodiči před myslivnou na Pláních
S paní učitelkou Travnitschekovou a spolužáky ročníků narození 1912-1914
v kaltenbašské škole je zachycen v horní řadě třetí zleva
Otec Franz Hoke...
... a jeho svatební foto

zobrazit všechny přílohy

TOPlist