logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

SEPP HOIS

Čemu jsme u nás v Břevništi říkali "Bschlogbruck"

Asi už jen málokdo si s tím slovem bude umět co počít. Bylo to pracovní místo kováře, lépe řečeno podkováře, kde se měnilo "obutí" tehdejších "koňských sil" (šlo o jakési lešení, kde bylo zvíře vytaženo kladkou výš, aby se dalo uvázáno bezpečněji okovat - pozn. překl.). Tady se za pozdních odpolední o masopustních týdnech scházíval mužský dorost ve volných chvílích po vázání košťat, řezání krmení (v originále "Besenbinden" a "Futterhäckseln" - pozn. překl.) a podobných pracích k družné zábavě, šprýmům a rozpustilostem. Wenzel, mistr kovář, stával pak tomu či onomu z nás takříkajíc pod nohama (vyvýšený a někdy i vedle vlastní kovárny zvlášť zastřešený "Bschlogbruck", psaný i "Beschlagbruck" a zvaný také "Schmiedbruck", prý dokonce někde sloužil jako místo schůzí obecního zastupitelstva, viz Google Books, kde je /u hesla "kovárna" v knize Lidová architektura Josefa Vařeky a Václava Frolce/ řeč o tom, že se hovězí dobytek a vzpurní koně poutali do popruhů a zvedali v dnes už jen ojediněle zachované trámové kostře /kleci/ zvané "lisice" - viz i Etymologický slovník jazyka českého, v němž Václav Machek odvozuje výraz od slova "lis" - v krásné literatuře výraz "lisice" uchovává např. Zikmund Winter v románu Rozina sebranec a ve svých Dějinách řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století, kde ovšem užívá pojmu "lišice /dřevěné zábradlo kovářské/"- pozn. překl.). Stačilo špatné slovo a hned se našel trest, třeba šlapání měchů, přirážení kladivem či točení vrtačkou. Také druhého jména se ti tu mohlo dostat, chyběly už jen rohy. Někdo býval odtud po léta znám jako "poslední šumavský medvěd". Ovzduší bývalo většinou plné pachu podkovami přiškvařených kopyt. To se pak v tom kouři poznalo, kdože má slabší plíce. Okovávaný kůň, lhostejno zda "šiml" či "fuksa" (to podle "liščí" barvy srsti - pozn. překl.), často dobře vyzkoušel stabilitu přidržovačovu. Leckterý byl přitom za neřáda a dostal radu, aby jedl víc knedlíků. Všeobecný smích taky probouzelo, když někdo takový pozvedl říkalo se tomu "schweres Eisen" (tj. "těžké železo" - pozn. překl.), které mistr nepozorovaně trochu přihřál a položil stranou, načež ho velel podat.
Když už se sníh pěkně lepil na dřeváky, konávaly se velkolepé koulovačky. Zvláště oblíbeným "náhodným" cílem byla ovšem i kolemjdoucí děvčata. Sněhem jim líčka ještě pěkněji zčervenala. Co jim taková koule dělala na zádech pod košilkou, nedalo se opticky zjistit. Inu rozpustilé mládí.
Jakkoli se od té doby leccos změnilo, večer nastával tenkrát zrovna tak rychle jako dneska. V "udírně" (teď bychom tomu asi říkali diskotéka) bylo už pomalu opravdu tma a byl čas odebrat se do domácího chlíva. Ještě toužebný pohled po zapadajícím slunku s přáním, kdyby se tak člověk sám jako ono mohl později schovat někde tam za Třístoličníkem (v originále "mit dem Wunsch, selbe möchte sich später hinterm Dreisesssel verstecken" - pozn. překl.). Žádný z chasníků, kteří se tu rozcházeli po staveních, v dřevácích a ponožkách vlastnoručně zhotovených a přehrnutých přes kalhoty, přes to nezbytná zástěra (v originále "darüber das ,Blahl'" - pozn. překl.), jistě netušil, že bude pro ně slunce zapadat někde úplně jinde. Krásné večerní červánky prozrazovaly, že bude v noci pěkně mrznout (v originále "ein schönes Abendrot verriet ein gutes ,backen' /gefrieren/ in der Nacht" - pozn. překl.). Po práci ve stáji se hrály u někoho ve světnici karty až po bitky holemi (v originále "Grasoberspiel bis Stockschlagen", "Grasoberspiel" či jen "Grasober" je pak stará bavorská karetní hra, zvaná tak podle zeleného svrška - pozn. překl.), ženy a dívky se zase scházely ke draní peří. Když se někomu zachtělo tropit cosi, posloužila stáj coby separé. Bylo tam teplo a taky - tma.
Ať už od Polné (Stein), Vitěšovic (Kriebaum), Chvalšin (Kalsching) a tak dál - šlo se pěkně do kopce tam k nám. Tady na jižním svahu vrchu Břevniště (v originále Tussetschläger Berg, české jméno Břevniště měla i přilehlá ves německým jménem Tussetschlag - pozn. překl.) 894 metrů nad mořem ležela stavení po našem zvaná následovně (jde o tzv. "usedlostní" jména "po chalupě" - pozn. překl.): Voitl, majitel Herbst (čp. 1 - pozn. překl.); Wenisch, majitel Harsch; Josl, majitel Kitzhofer; Ratschkabaun, majitel Baier; Mauritzi-Wirt, majitel de Carli; Kasparn, majitel Kaspar; Urwandl, majitel Woitsch; Gain, majitel Hammermüller; Schwarzbaun, majitel Faschingbauer; Gain Luis, majitel Schönfellner; Moaxt, majitel Hois; Gain Häusl, majitel majitel Wiltschko; Aubaun, majitel Feirer; Schmied, majitel Harsch; Schindler, majitel Libal; obecní stavení, majitel obec; Heisldori, majitel Bürger; Schmied Werkstatt (tj. kovářská dílna - pozn. překl.), majitel obec; Wenischn Häusl, majitel Harsch; Hauber, majitel Hauber; Viehwaage-Spritzendepot (tj. dobytčí váha a hasičská zbrojnice - pozn. překl.).
Kromě toho 4 pazderny (v originále "Haarstuben /Flachsbrecheln/" - pozn. překl.), jedna kaple, jedna návesní kašna-hasičská nádrž (v originále "ein Dorfbrunnen-Löschteich" - pozn. překl.), jedna lípa a 13 bunkrů -! Výměry pozemků byly od 25 do 40 hektarů. A jejich pomístní jména? Zde krátký výčet: Hofäcker, Hofwiesen, Tulmeräcker, Tulmerwiesen-Holz, Woidl Gruam, Dirkl-Wiesen-Äcker, Großholz, Schneidetschlägerin, Wuitschka, Au-Äcker-Wiesen, Kühberg-Äcker, Böhmlus, Bergwiesen, Ratschker, Steinäcker, Schindler Bühl, Penketitzäcker, Turn, Stranin, Piletitz Holz, Schlagl Holz, Beinbergl, Weisigl-Äcker, Oichsenwoid-Äcker.
Tyto přibližně půlstoletí staré (psáno 1982 - pozn. překl.) vzpomínky z mé malé, dnes už téměř zapomenuté rodné vsi, která byla jako terč vojenských střeleb. V zapovězeném vojenském prostoru (rozuměj Vojenský újezd Boletice původně výcvikový prostor, zřízený hned 19. května 1947 po vysídlení německých obyvatel - pozn. překl.) je někdejší Tussetschlag nepřístupný jako mnoho jiných obcí kolem. Nesvědčí o něm téměř jediný kámen! Jen nemnozí dokážou určit, kde ta ves vůbec stála. Snad by tu dnes mohly fungovat vzdušné lázně. Aspoň si nás tak kdysi dobírali jako nejvýš položenou osadu celé farnosti.
Zdejší obyvatelé, všichni římští katolíci, si při tolikeré práci vždycky našli čas k pravidelné návštěvě kostela. Díky centrální poloze vsi se chodívalo nejen do toho farního v Polné, vzdáleného 4 kilometry, nýbrž i stejně daleko do Vitěšovic či jen o kilometr dál do Jablonce (Ogfolderhaid) nebo Chvalšin (do obou po 5 kilometrech cesty). Sousedská pomoc v nouzi bývala čímsi samozřejmým. Dbalo se o staré zvyky a mravy. Bolest se sdílela pospolně, práce se konala s radostí. Ideologické iluze neexistovaly. To činilo místní spokojenými a dá se říci šťastnými. Věděli ještě, co je to na něco se těšit, uměli se radovat dopředu i nazpátek: to je teprve ta pravá radost! Pro mě je právě tohle příčinou, že dnes opět všichni stojí na vlastních nohou.


Hoam!, 1982, s. 128-130

Josef Hois ("po chalupě" Moaxtn Sepp), zesnulý ve věku 72 let 11. září roku 1994 v bavorském městě Mühldorf am Inn (od roku 1962 tam obýval vlastní dům a byl na tamním hřbitově tam tři dny po svém skonu i pochován za zvuků písně na text Uhlandovy básně o dobrém příteli /ta je i se svým autorem také samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže/), se narodil ve dnes zcela zaniklé vsi Břevniště dne 7. ledna roku 1922. V letech 1986-1991 byl rodáckým zpravodajem farnosti Polná na stránkách měsíčníku "Glaube und Heimat", příležitostně se objevovaly jeho texty i v měsíčníku "Hoam!" Se čtenáři se rozloučil v listopadu 1991 po lehčím záchvatu mrtvice, ještě v březnu 1993 ho však první z uvedených časopisů připomněl snímkem z Květušína při poloprázdném půllitru českého piva. Jeho žena Anni, roz. Seitzová, ho ve smrti předešla o pouhých několik měsíců 30. ledna roku 1994. Zůstalo po nich sedm dětí a jejich vlastní rodiny. Díky některým jiným jeho textům jsem se dověděl, že někdy v letech 1937-1938 pomáhal při výstavbě oněch v předchozí ukázce zmíněných 13 československých bunkrů povozničením. Také o osudech kováře Wenzela Harsche (Wenischen Wenzel) prozradil v jiné vzpomínce na domov, že umřel v Německu 9. srpna 1963, jeho žena Hedwig, roz. Stroblová, pak 20. března 1984 někde blízko Kaiserslautern. Jejich syn Josef, ročník narození 1924, padl 6. července 1943 u ruského Orlu. V digitalizované matrice farní obce Polná na Šumavě jsem našel "mezi válkami" jednoho jediného Hoise v někdejším Břevništi. Johann Hois rodem z Křišťanova (Christianberg) čp. 56, syn tamního chalupníka Franze Hoise a Marianny, roz. Kölblové, se 25. října roku 1921 oženil v polenském kostele sv. Martina s Marií Herbstovu z největšího "tussetschlagského" statku čp. 1. Ženichovi bylo 37 let, nevěstě 24. Porodila muži 12 dětí, z nich poslední byla dcera Pauline Erna, zemřelá ani ne osm měsíců po porodu v červenci roku 1942. V září téhož válečného roku 1942 umírá i Johann Hois. Ušel tak konci války i následnému odsunu. Ta ves se starou kovárnou už nikoli.

- - - - -
* Břevniště / Polná / † † † Mühldorf am Inn (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Svatba Fanni Mauriziové v Břevništi roku 1926 na snímku, který v krajanském časopise doprovází jeho text o zařízení zvaném "Bschlogbruck"
Blahopřání k sestřiným šedesátinám a poděkování jedné krajance za pohoštění s rozhovorem do tři čtvrtě na jednu v noci i s někdejším knížecím schwarzenberským hajným napsal on sám
Osada Břevniště patřila k obci Německé Brzotice a podle seznamu majitelů domů
v roce 1945 měli Hoisovi stavení čp. 8
Břevniště na staré mapě
Břevniště na leteckých snímcích z roku 1947 a 2011Břevniště na leteckých snímcích z roku 1947 a 2011

zobrazit všechny přílohy

TOPlist