logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ HOFFELNER

"Bartlmei-Kirtag" u nás doma

Kdopak by nemyslel v těchto letních srpnových dnech na náš krásný farní kostel sv. Bartoloměje v Malontech (v originále ovšem Meinetschlag - pozn. překl.), kde jsme se jako společenství věřících každé neděle setkávali navzájem? Přes půl tisíciletí se tam naši předkové modlili k Bohu. Už roku 1364 je v "Maynalihschlag" připomínán duchovní jménem "Jakob von Sobieslau" (tj. "Jakub ze Soběslavě" - pozn. překl.). I když bylo místní jméno naší domovské obce mezitím i počešťováno - 1384 se píše "Menoslav" - byla a zůstala přece vždy německy mluvící vsí. Kostel stával (rozuměj od 17. století - pozn. překl.) pod patronátem hrabat Buquoyů. K malontské farnosti patřily dále osady Brettern (dnes Desky - pozn. překl.), Jarmirn (dnes Jaroměř - pozn. překl.), Ludwigsberg (dnes zcela zaniklé Ludvické Hory - pozn. překl.), Radinetschlag (dnes Radčice - pozn. překl.), Uhretschlag (dnes Meziříčí - pozn. překl.) a Zirnetschlag (dnes Bělá - pozn. překl.). Odtud odevšad se cestou hodinu i více trvající věrně ubírali každou neděli či svátek tamní lidé sem do Malont k domu Páně.
Jak je patrno ze snímku, který byl pořízen v roce 1976 (na těchto webových stranách je umístěn jako příloha textu učitele Wilhelma Richtera - pozn. překl.), došlo od dob našeho vyhnání v interiéru našeho farního kostela k některým změnám. Byl pořízen nový oltářní stůl a odstraněna prostřední řada lavic. O kostel je pečováno, postranní stěny jsou do výše oken opatřeny novou omítkou. Zbylá výmalba zůstala ještě jako kdysi. Zcela vlevo je na záběru vidět část kazatelny při mariánském oltáři, uprostřed pak hlavní oltář s obrazem patrona našeho kostela sv. Bartoloměje (v originále "Bartolomäus" - pozn. překl.). Po levé straně hlavního oltáře stojí socha sv. Filipa (v originále "Philippus" - pozn. překl.) a po pravé straně sv. Jakuba (v originále "Jakobus" - pozn. překl.). Napravo vidíme oltář sv. Linharta (v originále "Leonhardi-Altar" - pozn. překl.). Socha sv. Jana Nepomuckého (Johannes von Nepomuk), která na snímku není zachycena, která kdysi stávala v kapli na návsi vedle obchodu Guschelbauerových, nachází se nyní ve výklenku stěny pod kostelní kruchtou (v originále "unterhalb der Männerempore" - pozn. překl.). Také zvnějšku je kostel pěkně renovován.
Pokud na den 24. srpna připadla neděle, pak o ní, jinak o neděli následující konávalo se u nás v Malontech bartolomějské posvícení. V lidové mluvě se 24. srpnu říkávalo "Mohnsterzkirtag" (tj. "posvícení s makovými škubánky" - pozn. překl.). Podle dávné tradice přicházely toho dne na stůl škubánky s mákem či nudle s mákem (Mohnnudeln). Na "bartolomějskou neděli" ovšem maminka podávala něco "svátečnějšího": nejprve hovězí polévku, hovězí či vepřové maso se zelím a houskovými knedlíky (Semmelknödeln). To byla přímo slavnostní hostina pro nás, navyklé jinak opravdu jednoduché a skrovné stravě!
V neděli před tou naší posvícenskou se konalo v sousední Bělé posvícení jejich, řečené "Zirnetschäger Kirtag". V malém tamním kostelíku, zasvěceném sv. Filipovi (svátek má 23. srpna), byla sloužena mše, kterou provázeli svou hudbou muzikanti z Malont a okolí. Kramářské boudy, kolotoč a nezbytná tancovačka se staraly o pobavení dětí, mladé chasy i dospělých.
Dny po posvícení v Bělé byly pak v Malontech už plny napjatého očekávání, zejména mezi námi dětmi. Téměř každodenně jsme chodili "nahoru do vsi" (v originále "ins Oberort" - pozn. překl.) a počítali už vztyčené prodejní stánky kramářů. Koncem týdne už byl ve večerních hodinách uveden do provozu kolotoč. Často to bylo tak, že jsme ještě musili pást krávy a z "horní" vsi už zaznívaly od kolotoče tóny flašinetu (v originále "die Werklmusik vom Ringelspiel" - pozn. překl.). Rozumělo se samo sebou, že jsme pásli co nejblíž stavení; chtěli jsme být jak jen možná rychle s dobytkem zpátky ve chlévě. Rodiče často láteřili: "Nemusíte být přece všude, neděle nás vyjde sama dost draho". Aby bylo dost drobných k mání, museli jsme hodně šetřit a zkusit si i vedle něco přivydělat. V červenci a v srpnu byly školní prázdniny, takže jsme chodili trhat borůvky a brusiny a sbírat houby. U obchodnice Fanni Moutschkové jsme mohli své úlovky rychle prodat a od otce samozřejmě navíc káplo na posvícení také pár drobných.
V neděli byla kolem desáté za spoluúčasti dechové kapely slavnostní mše. Zpěvačky a zpěváci na kůru dali s muzikanty bohoslužbě slavnostní ráz. Po mši už se dalo obchůzkou stánků a jízdami na kolotoči tu a tam utratit první peníze. Mezitím se i do Pauliho hospody dostavili i ti tancechtiví a kapela zahájila tu místy opravdu bujnou část bartolomějské neděle.
Po polední pauze se dál vyhrávalo svižnými nápěvy a sál brzy sotva stačil pojmout všechny taneční páry. K posvícení se scházeli hosté zblízka i zdaleka, dokonce z Rakouska tu byli návštěvníci; malontské posvícení na sv. Bartoloměje bylo prostě široko daleko známým a oblíbeným svátečním cílem. Bylo tomu tak i proto, že se ve venkovských oblastech u nás od Velikonočního pondělí až do žní nekonávaly nijaké taneční zábavy. Říkalo se: "Wenn das Korn auf den Feldern wächst, darf nicht getanzt werden" (tj. "Dokud roste obilí na polích, nesmí se tancovat" - pozn. překl.). Takže se o našem posvícení muselo ledacos vydatně dohnat a všechno se v kole točilo, vrtělo a hopsalo až do pondělního poledne.
My děti jsme vyrazily "nahoru do vsi" hned po svátečním posvícenském obědě. Co jen tu bylo všeho na prodej; zboží pro domácnost, nářadí pro polní práce, textilie všeho druhu, sladké pečivo a cukroví. Pamlskům vůbec platil náš přední zájem: ať už to byly první kyselé okurky rovnou ze sudu, blumy a hrušky, hned vedle zase stánek s hračkami a "štěstíčky", karusel s dřevěnými osedlanými koňmi, střelnice, řetízkový kolotoč (říkalo se mu taky "schupfertes" tj. "odstrkovací", to kvůli oblíbenému vířivému odstrkování a roztáčení jeho závěsných sedátek v letu) a ovšem houpačky. Spousta "bosňáků", podomních obchodníků (nazývaných německy "Bauchladenverkäufer" proto, že nosili svůj "obchod na těle" doslova na vlastním břiše či zádech) s levným zbožím nejrůznějšího druhu, nabízelo tu své "Billige-Jakob-Wäre" (tj. "levné jakubské, tj. poutní zboží" - pozn. překl.). Kolotoče byly tehdy dosud na ruční pohon a také kolovrátek (flašinet, německy "Werkl" či "Leierkasten") se musel točit rukou. Rozptýlení tu bylo věru habaděj. Hlavně žaludek spořádal všechno dohromady: tu kremrole, tu kyselá okurka, tu medovina a hrušky, s tím vším v břiše na kolotoč a houpačky a tak dál kolem dokola. Že trávicí ústrojí někdy vypovědělo službu, je samozřejmé. A té žízně k tomu, hašené limonádou s bublinkami (Gracherl). Čas rychle ubíhal a hotovost se valem tenčila. Jediným jistým dobrodiním byla skutečnost, že toho dne nám otec opravdu bezpodmínečně odpustil povinné pasení dobytka.
Stávalo se i to, že v čase před "Bartlmei", tj. před svatým Bartolomějem, panovalo většinou deštivé počasí a úroda nebyla proto ještě docela "pod střechou". Jako z udělání bylo přitom na posvícenskou neděli to nejkrásnější počasí. Tu nezbylo nic jiného, než nechat celého posvícení a jít svážet obilí. Žně a "denní chleba" byly přece jen to ze všeho nejdůležitější. Snad i tím krásnější je vzpomínka na onen radostí naplněný čas.


Glaube und Heimat, 1976, s. 441-443

Franz-Pöschko-Preis

V červnu 1991 byla na Pedagogickém odborném semináři ve Schwäbisch Gmünd poprvé udělena cena, nazvaná Franz-Pöschko-Preis. Franz Pöschko z Bělé (Zirnetschlag) čp. 51 (po chalupě se tam říkalo u Pascherů) se rozhodným způsobem podílel na vybudování semináře a byl tam činný po třiadvacet let. Cena, jejíž vznik inicioval Fred Eberle, má svým názvem připomínat "učitelskou osobnost, která se velice zasloužila o učitelské vzdělání".
Franz Pöschko zemřel dva měsíce předtím 15. dubna 1991 ve württemberském Heubachu u zmíněného už Schwäbisch Gmünd ve svých 68 letech po dlouhé těžké nemoci. K hrobu, nad nímž dvě trubky zanotovaly Hartauerovu šumavskou hymnu, doprovodilo jeho rakev mnoho někdejších vyhnanců i domácích lidí. Zemřelý zanechal po sobě vedle manželky Gertrud i dceru Margaritu a syna Martina, jakož i dvě vnučky. Ve Schwäbisch Gmünd působil jako ředitel Pedagogického odborného semináře pro tělesnou a pracovní výchovu (Pedagogisches Fachseminar für Sport- und Werklehrausbildung = PFS). Předtím, než tu na 23 let zakotvil, učil od roku 1947 na Schillerově škole (Schillerschule) v Heubachu. V červenci 1980 mohl pak oslavit už 40 let činné pedagogické služby. Dvanáct dnů před svým odchodem do penze v červnu 1988 utrpěl těžký srdeční záchvat, jehož následkem bylo ochrnutí na pravou stranu těla a porucha řečového centra mozku. Jako by té rány osudu nebylo dost, musel se vzápětí podrobit žaludeční operaci, při které mu zjistili rakovinný nádor. Až do smrti o něho žena pečovala u nich doma. I Franzově sestře Irmě uštědřil osud tvrdý úder nejen v podobě automobilové nehody v mladých letech, která natrvalo poznamenala její dolní končetiny, ale po náhlé smrti manželově ve stáří pouhých 34 let jí později předčasně v témže věku opustil i syn. R.I.P. = Odpočívejte v pokoji.


Glaube und Heimat, 1991, č. 9-10, s. 58

Snad je pochopitelné, že práce dopisovatele krajanského časopisu sestává právě z podobných, mnohdy neveselých "osobních" sdělení. Franz Hoffelner ji konal v letech 1964-1992 a předchozí zpráva je vlastně jednou z posledních z jeho pera. Když 28. května 2006 slavil coby ctihodný "Altberichterstatter" své devadesátiny, připomněl to farní komitét na stránkách Glaube und Heimat jubilejní gratulací za všechny dobré rodáky z Malont (Meinetschlag) a okolí. Tam v Malontech se Franz Hoffelner ("po chalupě" Solzer-Franzi) v čp. 66 totiž onoho válečného roku 1916 narodil, odtud brzy po záboru Sudet a Šumavy k "říši" narukoval 1939 do té druhé z obou světových válek, z níž se vrátil vlastně na samém sklonku roku 1944 především ke svatbě se svou milovanou Theresií, roz. Janko, u nich tam doma řečenou "Jogein-Resi", k narození dcery Veroniky už v roce následujícím, aby rok nato ti tři s ostatními všemi putovali neblahým "odsunem" daleko do vyhnanství. Mladá rodina se ocitla 1946 v hesenském Büdingen-Büches na severovýchod od Frankfurtu nad Mohanem, kde si v Aal 1 postavili vlastní dům. V roce 1953 se jim narodil ještě syn Gottfried. Franz Hoffelner se vedle rodiny a práce ve velké továrně na krmiva věnoval s láskou i psaní pro krajanský měsíčník, k čemuž po třicet let téměř shledával podklady i v jihočeských archivech, zejména ovšem v Třeboni. Roku 2000 byl spolurodáky za tu záslužnou práci pro uchování paměti rodných míst jmenován dokonce čestným občanem Malont. Jak mi sdělila vnučka jeho bratrance Franze Zdiarskyho (ten má na webových stranách Kohoutího kříže i své samostatné zastoupení) Nadja Bucheltová, zemřel Franz Hoffelner dne 20. ledna roku 2013 v hesenském městě Büdingen, jehož místní částí je Büches, kde bydlil a kde je i pochován.

- - - - -
* Malonty / Bělá, Malonty / † † † Büches, Büdingen (HE)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

V devadesáti letech
Hans Spörker (vlevo) mu předává jmenování čestným občanem Malont
22. dubna 1937 narukoval Franz Hoffelner, zde jediný stojící, v Kaplici do československé armády
S manželkou Theresií o zlaté svatbě roku 1994
Parte

zobrazit všechny přílohy

TOPlist