logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF HÖFER

O domácích zvířatech na Šumavě

Sotva spanilá vesna ohlásila svůj příchod a oděla nivy čerstvou zelení, započal při mé domovské vsi na mladoňovských obecních pastvinách (v originále "in meinem Heimatsdorf auf den Plattetschläger Gemeindeweiden" - pozn. překl.) docela čilý ruch. Obecní pastýř (v originále "der ,Hiata' /Gemeindehirt/" - pozn. překl.) se postavil časně zrána prostřed návsi a zadul několikrát mocně do prastarého volského rohu. "Da Hiata geht," (tj. "Pastejř jde." místním nářečím - pozn. překl.) znamenalo to. Byl to signál k vypuštění (v originále "zum ,Oloss'n' /Ablassen/" - pozn. překl.) krav a mladého skotu; jen malá telata a krmní voli zůstali doma, zatímco tažní voli byli užíváni k práci na poli. S bučením vycházel skot postupně z chlévů a seskupoval se v obstojné stádo. Za práskání bičem hnal je pastýř na zelenou pláň do svěžích lučin. Nejkrásnější pastvinou byla velká čtvercová, od potoka Olšina (v originále "vom ,Gejletbachl'/Erlenbach/" - pozn. překl.) až k zalesněnému návrší zvanému "Kühplatte" (tj. "Kraví plošina" - pozn. překl.) stoupající louka, položená proti čelní straně vsi. Když měli koně den odpočinku, směli sem i oni s hříbaty. Pastýřova žena (v originále "das ,Hiatawei' /Weib des Dorfhirten/" - pozn. překl.) měla dozor nad stádem ovcí s kozami a prasaty. Také ona hnala co nejčasněji zjitra mečící, bečící a chrochtající stádo ze vsi na lada nebo na méně vydatná obecní pastviska, skotem opovržená. Tam totiž mohla prasata rýt kolem dokola, jak se jim zachtělo. Jak rozkošný obraz se nabídl v určitém odstupu se nacházejícímu pozorovateli, když se dobytek zčásti popásal, zčásti navzájem otrkával (v originále "die Rinder teils grasten, teils plenkelten (stießen)" - pozn. překl.) nebo polehával, zatímco bujná hříbata bláznivě poskakovala kolem nebo poklusem obíhala celé stádo, vrhala se pak na zem, válela se po hřbetě se zmítajícími se okončetinami. V poledne hnal pastýř domů, ve tři hodiny odpoledne zase ven. Stádo ovcí a prasat zůstávalo často na pastvině i přes poledne. Když byla velká vedra nebo se kolem rozebzučel střeček ovčí (v originále "die Schafbremse", jinak lat. Oestrus ovis - pozn. překl.), shlukly se ovce těsně dohromady, schovaly hlavy či vyhledávaly stín. Skot velice trápil střeček hovězí (v originále "die Ochsenbremse /,Breml'/", jinak lat. Hypoderma bovis - pozn. překl.), zvířata zvedala oháňku do výšky a prchala (v originále ",bieselten', d.h. flüchteten" - pozn. překl.) nezadržitelně někam do nejbližších křovin. - Ohledně rasy náleželi koně velkému, těžkému a vytrvalému českému zemskému plemeni a co do barvy byli většinou hnědáci nebo bělouši (v originále "Schimmel", i v češtině se užíval výraz "šiml" dokonce i pro světlovlasé hochy - pozn. překl.), vzácněji vraníci (v originále "Rappen" - pozn. překl.), ryzáci (v originále "Füchse", i můj strýc neřekl jinak než "fuksa" - pozn. překl.), tygři (v originále "Tiger", skvrnitý bělouš bývá zván i "hermelín", nověji "appaloosa" - pozn. překl.) či grošáci (v originále "Schecken", česky i "strakoši" - pozn. překl.). Skot se vyznačoval méně velikostí a postavou, mnohem více však svou schopností k tahu, jakož i dojivostí. Převažující barvou srsti byla červenohnědá přes hřbet a bílá na hlavě, šíji, břiše a nohou. Zvířatům tohoto zbarvení se u nás říkalo "Kampln", těm jednobarevně červenohnědým jen s bílou skvrnou na čele "Blasln", těm bílým, červenohnědě skvrnitým "Gansln", byly však i výrazy jako "Scheckl", "Schwarzl", "Rückl", "Blösl" (tj. "naháč" - pozn. překl.) atd. - Ovce choval každý z deseti mladoňovských sedláků v bohaté míře, téměř výjimečně však jen ty s černou vlnou, která se k výrobě tkaniny zvané tu "Duradei" (zřejmě podle francouzského výrazu "tiretaine" /od toho i "tartan", tj. označení skotského kroje/ - pozn. překl.), hrubé lodenové látky ze lnu i vlny (anglický výraz "linsey-woolsey" toto její složení jasně naznačuje - pozn. překl.), hodila lépe než ta bílá. - Prasata měla dlouhé nohy a velkou hlavu, protáhlý rypák, silně vyvinuté tesáky a hrubé výrazné ochlupení. Vzácněji se vyskytovala jednobarevná bílá, šedá, červená, hnědá či černá prasata; mnohem hojnější byla ta dvoubarevná, a sice taková, jež měla přední část těla bílou a tu zadní v jednom ze zbarvení výše zmíněných. - Kozy byly chovány jen ve vzácných případech a to jen chudšími lidmi. - Psů, obvykle pořizovaných na hlídání, obvykle střední velikosti a rozmanitých barev srsti, bylo ve vsi jen málo, o to víc ale se dalo napočítat koček, v každém stavení dvě nebo tři. Skrývaly své mladé někde v seníku, takže koťata dorostla a byla objevena, když už dosáhla značné velikosti - Husy a slepice byly téměř v každém stavení, kachny jen jednotlivě a holubi se dali najít u místních chovatelů.
Kolem roku 1857 byly obecní pastviny rozděleny rovnoměrně mezi 10 sedláků. Jeden každý dostal v blízkosti svého stavení menší a dál od něho navenek větší pozemek, dohromady v rozloze asi 6 jiter (v originále "6 Joch", 1 jitro přitom obnáší 5755 metrů čtverečních - pozn. překl.). Jedna část něco přes 8 jiter byla ještě ponechána pro stádo ovcí a prasat až do zrušení funkce obecního pastýře v roce 1891, kdy došel posléze i tento zbytek obecních pastvin rozdělení, takže každému sedláku připadlo ještě 1200 čtverečních sáhů (v originále "1200 Quadratklafter", přičemž 1 čtvereční sáh obnáší 3, 597 metrů čtverečních - pozn. překl.). Stará, rozpadlá už "pastouška" (v originále "Hiatahäusl" - pozn. překl.) byla odstraněna roku 1873 a místo ní tu byl postaven nájemný dům (v originále "ein Zinshaus" - pozn. překl.). Zánik společné pastvy dobytka značil i nové období v životě venkovské osady. Josl (v originále "der Josl", zdrobnělina křestního jména Josef, tzv. "Joslhaus" v Mladoňově čp. 10 byl rodným stavením autorovým - pozn. překl.) měl tehdy ve stavení 1 či 2 koně, 20 až 24 kusů hovězího dobytka, z toho 6 volů a 4 nebo 5 krav, kolem 30 ovcí, 4 prasata a několik husí. Jiná drůbež se zásadně nechovala. Poněvadž každá dospělá osoba byla jako pracovní síla nezbytná, musil být na pasení dobytka zvlášť zjednán "Hiatbua" (tj. "pasáček" - pozn. překl.). Koně už se na pastvu nevyháněli, ale byl jim vyhrazen oplocený kus palouku jako pastvisko a výběh (v originále "als Weide- und Tummelplatz" - pozn. překl.).
Kolem svátku sv. Jana Nepomuckého (v originále "um ,Johanni'" - pozn. překl.) 16. května se začalo s vyháněním dobytka na pastvu. To poprvé skákala zvířata jako blázni kolem dokola a pasáček sám nebyl schopen je zkrotit; vypomoci musili mnohdy velcí lidé. Brzy si ale dobytek navykl na denní vyvádění a zdálo se dokonce, že po něm přímo touží. Tak se stal pasáček plnoprávnou osobou. Práskáním biče (v originále "mit dem Schnalzen der ,Goisl' /Geisel/" - pozn. překl.) a chřestivým hlukem hole zvané "Ringlstecka" (byla to krátká pastevecká hůl, která měla pod rukojetí zavěšeno větší množství železných kroužků, rozeznívaných zatřesením - pozn. překl.) byl takříkajíc držen na uzdě. Byl na tu výzbroj patřičně hrdý; cítil se jako hrdina a ve své hrudi rovnou plál bojechtivostí, zejména když se na sousedním pastvisku ocitl v jeho blízkosti jiný pasáček se svým stádem. S válečným pokřikem "Hui!" vyzývali se hoši ke vzájemnému měření tělesných sil, posilujíce svou odvahu práskáním biče.
Práskalo se (v originále "wird ,getuscht' /geknallt/" - pozn. překl.) pleteným přízovým nebo řemenným bičem (v originále "mit der geflochteten Garn- oder der ,Riemengoisl' /Peitsche/" - pozn. překl.) s přivázanou šňůrkou (slabý konopný provázek, zvaný i "poplítka" či "práskačka" - pozn. překl.) a přízový bič se navíc i potíral smolou (v originále "oft ,gschwejlzt' /mit Pech bestrichen/" - pozn. překl.). Robil se často také obrovitý bič zvaný "Trischgoistl". "Goistlstecka" (tj. "bičová hůl", v čínském bojovém umění zvaná také "tvrdý bič" - pozn. překl.) se u nás říkalo jedlovému kmínku, či také "Triestiner".
Chlapec si většinou v nářečí hlasně prozpěvoval:

"Hila hola ho,
haun jo recht guat Tag do!"

Pod vyjádřením, že má vpravdě "dobrý den" ("guat Tag") rozuměl jistě to, že se mu dobytek drží pěkně pohromadě.
Často se ozval i směrem k sousednímu pasáčkovi:

"Hila hola ho,
N.N. hiat uma do!"

(tj. že má pást dobytek všude kolem /"uma"/ pozn. překl.).
Vyzýval ale mnohdy podobně souseda k potyčce:

"Hila hola ho,
Hui uma do!"

Nebo si ho ještě dobíral slovy:

"Hoaraf, hoaraf,
Da N.N. geht gaunz und goar draf."

("draufgehen (ganz und gar)" znamená "být vyřízen (úplně)" - pozn. překl.)
Známé "Hütbubenliedl" (veršově do češtiny sotva přeložitelné - pozn. překl.) zněly i takto:

"Ulliweil trauri sa
tuat jo koa Guad,
muaß amol lusti sa;
mocht a frischs Bluad."

"Schworzi Taubn, weißi Taubn,
geh mit mir Federn klaubn,
i oder du, der Büffl bist du."

"Hinta da Hulastaudn schreit da Gugu,
Da Jakob hat d' Haubn verlorn, Lena, suags du."

Slovníček: ulliweil=pořád, trauri=smutný, tuat jo koa Guad=nedělá to nijakou dobrotu, amol lusti=jednou veselý, mocht a frischs Bluad=dělá to čerstvou krev, Taubn=holubi, Feder klaubn= škubat peří, Büffl=volek, hinta da Hulastaudn=za bezovým keřem, Gugu=kukačka, hat d' Haubn verlorn=ztratil čepici, suags du=podívej.

I mezi dobytkem bylo ovšem dost bojechtivosti, zatímco se ti, co ho měli pást, dávali do sebe (v originále "sich herumbalgten, gegeneinander losgingen" - pozn. překl.). Když u toho bylo velcí voli, mohlo se to zvrhnout v prudký a nebezpečný střet. Už zdálky se jejich divoké vzrušení projevovalo řevem, hrabáním v zemi, poklekáním a rozrýváním krtin rohy. Když se přiblížili navzájem tak na 6 kroků blízko, vrhli se na sebe mocnými rohy tak, až to jasně zapraštělo; rozběsněni se pokoušeli přetlačovat čely, přičemž jeden nebo druhý či oba zároveň supíce klesli na kolena. Běda však tomu, kdo pod nátlakem povolí nebo ustoupí; je vítězem pronásledován a nárazy ostrých rohů do boků či kýt natolik poraněn, že byly dlouho patrné krvavé rány, jimž se ostražitostí pastevců dalo vyvarovat. Náš největší volek řečený "Falbl" (tj. "Plavák" - pozn. překl.) byl při takovém souboji těžce zraněn do oka. Už napůl vyteklo a zdálo se být ztraceno, díky zručnosti zvěrolékaře Hermanna z Horní Plané (Oberplan) však se podařilo ho po delší péči dát znovu do pořádku. Při zápřeži ve jhu se museli voli určení k tahu vedle sebe vykazovat co možno největší podobností v barvě, postavě i velikosti a když nějakému mladému volkovi rostly rohy nějak nepatřičně, musel mu na ně "rovnač rohů" (v originále "Hörnerrichter" - pozn. překl.) nasadit šrouby (v originále "die Hörnerschraube" - pozn. překl.). Pokojněji než voli se na pastvě snášely krávy. Poohlížely se ovšem na spáslé a "hubenější" už louce po obilném, jetelovém či zelném poli někde v dosahu. Pokud se pasáček někde stranou příliš zabral do nějaké zábavy, vkradlo se jeho stádo ať už "Kamplů", "Ganslů", "Blöslů" či "Rücklů" běžně k polím se "zapovězenými plody" a spěšně požíralo, kam jen tlamami dosáhlo (v originále ",stritteten', d.h. fraßen haftig ab, was zu erlangen war" - pozn. překl.).
Ovce byly umístěny, stejně jako skot a koně, v prostorném, klenutém chlévě, v jehož středu stály velké společné jesle. Rouno mívaly zdejší ovce převážně černé či hnědé, někdy i strakaté, byly plaché, rády ale okusovaly a olizovaly místa, skropená lidskou močí. Pozdě na podzim, po sv. Havlu (v originále "nach Gallus" - pozn. překl.), tj. po 16. říjnu, kdy se bez dohledu směly po libosti pást na všech zelenajících se ozimech, poněvadž "no Gali is nix mehr heili" (tj. "po Havlovi už nic svatého není" - pozn. překl.), proháněly se následujíce vedoucí ovce po okolí často tím způsobem, že večer, když navíc padla hustá mlha, nebyly dlouho vůbec k nalezení. Nasazovaly se jim i proto na šíji zvonce. V zimě byly za slunečných dnů vyháněny ze stáje do dvora a předhazovala se jim hrachovina, na které si horlivě a chřupavě smlsly. Každým rokem zjara a na podzim se ovce vodily k potoku, kde byly vykoupány a vydrhnuty kartáčem, než byly den nato ostříhány.
Když to zrána ve dvoře a v chlévech zase ožívalo, když se rozhlaholily hlasy hovězího dobytka a ovcí, byla rozhodně nejneklidnější prasata: vrhala se prudce na stájové dveře, bez ustání chrochtala a kvičela, dokud se jim nedostalo krmení. Byla tak žravá, že nebezpečí záhuby hrozilo i jejich vlastním selatům, která musela být přes noc chována odděleně. Jedna z prasnic byla však jemnější povahy a vrhla 12 až 15 selat všech barev a odlišení. Byla to opravdu pestrá směs malých originálů: "rotarschige" s přední částí těla bílou a s červeným zadečkem, "grau-, braun- und schwarzarschige", tj. se zadečky šedými, hnědými či černými, skvrnitá i jednobarevná deroucí se a převalující se s kvikotem a funěním sem a tam. Přirozeně nemohla ta stará dobrá svině tolik dětí zdárně uživit; nejmíň polovina z nich postupně pošla a jen ta silnější dokázala obstát.
Poněvadž svoz polních plodin do stodol a sýpek přilákal na ta místa jejich uložení i velký počet myší, chovaly se v domě obvykle dvě kočky. Z nějaké "kočičího pecivála" (v originále "mit einer ,Ofenkätze'" - pozn. překl.) ovšem, která se nechala hospodyní jen krmit a místo chytání myší si raději hověla na lavici u kamen, moc radosti nebylo.

* * *

Poměry, které se tu líčí, byly před padesáti lety (tj. někdy koncem sedmdesátých let devatenáctého století - pozn. překl.) v každičké vsi jižní Šumavy vlastně tytéž.
V každé ze vsí existovala jedna velká pastvina pro celou osadu, jakož i jedno pastvisko pro ovce a prasata, "beránčí pastvina" (v originále ",d' Leimawoid' /Lämmerweide/" - pozn. překl.) a ze dřeva roubená a hlínou mezi kmeny olepená "pastouška" (v originále "Hirtenhäusel /,s Hiattahaus'/"- pozn. překl.).


Waldheimat, 1929, č. 5, s. 73-75

Podomní řemesla v šumavských staveních

Podle běhu dějin začíná venkovanův rok objednávkou osiva pro setí ozimů, a to ještě když jsou žně v běhu. Často už když jednou rukou dobývá plody své práce a potu, musí druhou rukou zajišťovat chléb pro rok příští. On i jeho blízcí se však musí vyzbrojit vším potřebným tak, aby jeho konání vlastní vinou nedoznalo nijaké újmy a časové ztráty. Proto se pořizují součásti oděvu, pracovní nástroje a nářadí už předem na celý rok a pro celý rok. Počátek musí být učiněn na podzim hned po žních. Do domu přicházíval výrobce dřeváků (také "dřevákář", v originále "Holzschuhmacher" - pozn. překl.) "auf die Stör", tj. k provedení podomní práce za mzdu a stravu. Nástroje si nosil ve skříňce s sebou. Štípal v kolně na něho už čekající borové klády nebo špalky (v originále "Föhrenbloche oder Miesel /Kiefernklötze/" - pozn. překl.) na tlustší či tenčí kusy a nosil je do světnice, kde už byla postavena řezbářská lavice (v originále ",Schnitzlbank oder Huizelbank'/Henzelbank/", česky i "dědek"a - pozn. překl.), na které se dal do práce. Vzal si podle starých dřeváků míru vnitřní délky, přenesl ji na kus dřeva, sekerou přitesal hrubý tvar, pořízem ho vylepšil, dutým dlátem a škrabákem (v originále "mit Holzeisen und Schaber" - pozn. překl.) posléze vydlabal a ubral k odpovídající šířce a hloubce. Opakovaným zpracováním nabyla hrubá forma konečné podoby. Hotové páry byly očíslovány rudkou na ten způsob, že tři páry téže velikosti, určené pro pána domu, byly označeny číslicí 1, stejný počet pro čeledína číslicí 2, menší páry pro děvečku atd. číslicemi dalšími. Měl tak dřevákář dobrý týden i víc dost co dělat, aby zrobil pro 6 až 8 osob zásobu obuvi různých velikostí. Dostal ten muž poté svou odměnu obnášející asi 30 krejcarů na den a odebral se k jinému sedlákovi o dům dál. Nové dřeváky byly až do dne prvního použití opatrovány na půdě, mnohdy kvůli doschnutí ponechávány nějaký čas i v udírně. Mnohdy se pobíjely i lodenovými návleky (v originále "Duradeiröhren" - pozn. překl.), aby se s nimi dalo chodit v lese na sněhu, a proti skluzu naspod kováním, cvočky a hřeby.
Brzy po výrobci dřeváků se dostavili, pokud byli objednáni zavčasu, poněvadž měli naspěch (v originále "es ging ihnen ,trawi'/eilig/" - pozn. překl.), krejčí. Tři mužští najednou, každý s kapucí na hlavě (v originále "jeder mit einem Kappel auf dem Kopfe" - pozn. překl.), s krejčovským loktem pod paží, se žehličkou v ruce, vcházeli dovnitř hrdě a vědomi si vlastní důležitosti (vždyť přece "šaty dělají člověka"), kterou dávali svou dřevěnou mírou znatelně pocítit i klukům, dorážejícím na ně pokřikem "Schneider, hepp, hepp!" (zde celkem nevinně užité citoslovce nejasného významu se obracelo nenávistně i běsnícím městským davem, také v Praze, proti Židům, viz Wikipedia - pozn. překl.). Byli to pracovití lidé, přitom vždycky k nějakému žertu náchylní; i ten nejstarší z nich, otec obou ostatních, kteří zůstali neženatí, nic v tom ohledu nepokazil. Jeho oči uměly pěkně šelmovsky zamžourat za velkými brýlemi, jeho ústa tnout notně kousavým vtipem a jeho bezvousý obličej nahnat i hrůzu. Přitom jim šlo jejich počestné řemeslo hbitě od ruky. Braním míry papírovými pásy, které odtrhovali, nebo nití zauzlovanou v místě zjištěné délky, se začínalo, přičemž muži přišli první na řadu. Na stole ležel už připraven celý kus "Duradei" včetně příslušenství (knoflíky, hrubá domácí nit, proužky jelenice). To, co starý na tlusté hrubé ládce křídou předkreslil, ostatní nůžkami stříhali. Potom naviksovali nit kusem vosku, navlekli ji okem jehly, jíž se nato počali horlivě ohánět. Netrvalo dlouho a život (v originále "der Leib" - pozn. překl.), límec a rukávy byly hotovy. Po vyžehlení je bylo ještě potřebí spojit dohromady. Když byly pohromadě mužské "Scheikeln" (tj. kabáty - pozn. překl.) a ženské jubky (v originále "Jacken" - pozn. překl.), přišly na řadu "Leibeln" (tj. "lajblíky", ženské vestičky - pozn. překl.) a nakonec kalhoty a kytlice (v originále "Kitteln", tj. ging ihnen ,trawi'/eilig/ - pozn. překl.). Při vyzkoušení byly kalhoty tak nepoddajně tuhé, že stály samy od sebe a mohlo se do nich jen skočit. Aby knoflíky držely přišity opravdu pevně, byly dírkami v nich místo nitě háčkem protahovány pásky jelenice. Většími zbytky lodenu (v originále "Duradeiflecken" - pozn. překl.) byly obšity děravé ponožky. Závěrem následovalo vylepšení starého nebo vyhotovení nového nedělního oblečení. Při prvém nošení nových šatů bylo u mladých lidí obvyklé, se slovy: "Wolln ma den Schneida auszwicka!" (tj. "Chceme toho krejčího vyštípat!" - pozn. překl.) štípnout toho, kdo je měl na sobě, do paže nebo do zad. Takový týden s krejčími byl asi nejveselejším obdobím celého roku v časech, kdy také velký Rosegger (Peter Rosegger je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) chodil jako krejčí po domech a oháněl se jehlou. Se stejně komickou mimkou, s jakou přišli, hrozíce děvečkám a dětem krejčovským loktem, vraceli se ti tři krejčíci zase nazpátek do svého domku v Květušíně (Quitosching).
Švec, kterému lidé říkali "Motzl-Schuasta" (tj. doslova "Mates švec" - pozn. překl.) a který bydlil v místě, nechodil tu po domech, nýbrž objevoval se v nich jen tehdy, když bylo třeba zhotovit nějaký pár vysokých bot nebo krpců (v originále "Stiefel oder Bundschuhe", což může značit i holinek nebo dětských střevíců či opánků - pozn. překl.). Pak vzal míru s papírem v ruce, vyřízl knejpem z hovězí kůže, rozprostřené na podlaze a sedlákem vždy chované v zásobě, jakož i ze spodkové usně žádoucí kvantum pro vysoké boty nebo polobotky (v originále "Wadelstiefel oder Halbstiefel" - pozn. překl.) - ty naposledy zmíněné bývaly vepředu nahoře zdobeny barevnou ovčí kůží - u žen na opánky či domácí obuv (v originále "Bundschuhe oder Gliederschuhe /Hausschuhe/" - pozn. překl.) a odnesl si pak práci domů do vlastní ševcovské dílny. Čas navíc využil pak pro získávání zakázek po domech ve vsích okolo nás.
Hodně rachotu nastalo, když se objevil brusič pil (v originále ",Sogfeila' /Sägefeiler/" - pozn. překl.) se svou stolicí zvanou "koza" (v originále "mit seiner ,Sitzgeiß" - pozn. překl.) a vsedě na ní pilníkem ostřil zuby v dřevěném svěráku před ním upnuté dvouruční nebo napínací pily (v originále "Schrot- oder Spannsäge" - pozn. překl.), přičemž pila vydávala natolik pronikavý tón, že kočka, jinak tak ráda předoucí a dřímající na lavici u kamen, chvatně prchla a opustila světnici. Naštěstí trvala tato "Störarbeit", tj. výkon podomního řemesla, pouze jeden či dva dny.
Dřevěné nádoby, jako dřezy, koryta, vědra, díže (v originále "Schaffeln, Wannen. Eimer, Sechter" - pozn. překl.) časem chátraly až k nepotřebě. Proto se na pozvání objevoval bednář se svými nástroji (v originále "der Binder mit seinem ,Grecht'" - pozn. překl.). Pustil se do dobře vyschlých, v kolně už připravených borových klád, přiřezal je na delší či kratší špalky a naštípal je do kusů žádoucí tloušťky a šířky. Hoblováním, strouháním a opracováním pořízem vznikaly z nich dužiny a k nim přiměřené okrouhlé spodky. Ze silných dlouhých prutů byl pak nařezány celek stahující a pohromadě držící obruče, pokud nebylo užito namísto těch z dřevěných prutů obručí kovových. Hotové nádoby dosáhly pak obroušením pemzou dokonalé hladkosti.
Také šindelář přicházel, zhotovující střešní šindele štípáním ze smrkového dřeva a pořízem je pak opracovávající a drážkující (také že "falcoval" se říkalo, v originále "und ,ealte' (den Falz machte/ - pozn. překl.).
Ve stavení jako "u Josla" (v originále "beim Josl'" - pozn. překl.), kde obvykle mívali dva koně, musilo být i koňské "náčiní" (v originále "das ,Rossgeschirr'" - pozn. překl.) v dobrém stavu, za kterýmžto účelem se musil čas od času povolat k nám sedlář. Tu byla však místnost brzy pro to dílo malá; každý ze dvou mužů se totiž usadil se svou prací na jednou stoličkua rozložil se s nástroji doširoka na podlahu kolem sebe, zatímco zbylý prostor zabralo řemení, pásy a popruhy, ohlávky, chomouty atd. Sedláři nebyli jinak žádní nudní braši, uměli všelicos šprýmovného vyprávět, dvojhlasně spustit pěknou písničku, ale přesto byli rádi viděni na odchodu, když zase vyklidili světnici, sáhli po cestovní holi a rozloučili se obvyklým "Pfiat Gott!" (tj. "Pozdrav Bůh!" - pozn. překl.)
Když byla na obzoru svatba, musilo se pro člena rodiny, majícího ji třeba i někde v dáli, všechno k jejímu uspořádání nezbytné vybavení zhotovit v rodičovském domě. Stalo se tak skrze jediného muže, který byl zároveň truhlářem, tesařem, lakýrníkem i sklenářem v jedné osobě. Selská světnice se tak na delší čas stala něčím na způsob truhlářské dílny. Potřebná prkna a latě poskytl vlastní les, barvy a kovové součásti jako zámky, pásy, závěsy přinesl truhlář s sebou. Vybrané místo ve světnici si teď nárokovala hoblice (v originále "die Hobelbank'" - pozn. překl.). Náš truhlář, "Zimmerfranzl" z Benetschlagu (dnes zcela zaniklá ves Bláto v boletickém vojenském újezdu - pozn. překl.), jednooký starší muž prostřední postavy, byl vždycky v dobré náladě, měl u stolu hlavní slovo a dovedl polechtat bránici. A stejně tak obratně jako "huby" dovedl užívat i hoblíku. V téže míře, v jaké se u jeho nohou hromadily třísky a hobliny, šla i práce pěkně kupředu. Než uplynulo 14 dnů, měl zcela hotovy (v originále "fix und fertig'" - pozn. překl.) dva šatníky, jednu zásuvkovou skříň, dvě kostry postelí, jeden stůl vedle dvou židlí a dvou truhel. Následovalo natírání křiklavými barvami. V den svatby byly pak kusy zařízení - skříně naplněné šatstvem a prádlem, truhly zase lnem a plátnem - vedle jiného náčiní a nářadí, polštářů a duchen naloženy na vůz a jako "Brautfuhren" (tj. "nevěstiny fůry" - pozn. překl.) se pohnuly s vyšňořenými koňmi směrem k novému domovu. Vpředu se vezl ženich a nevěsta s družičkami, ve druhém voze jeli muzikanti. Ty povozy budily ovšem všude veliký rozruch a přilákaly celé zástupy čumilů. Tesaři měli často i jiné práce v domě, jako třeba pokrýt střechu šindeli, postavit přepážky (v originále "die Lodweint /Zwischenwände/" - pozn. překl.) ve stájích pro dobytek, opravit dřevěná vrata a mlaty ve stodole.
Nevolán se tu a tam dostavil kartáčník s otázkou: "Habt 's Borsten zan verkaf'n, Bürst'n zan bind'n?" (tj. "Máte štětiny a žíně na prodej, kartáče k výpletu?" - pozn. překl.) Na obojí se dalo odpovědět kladně. Prasata oněch časů byla prapůvodní rase s výjimkou zbarvení velice blízká a po hřbetě od uší až po oháňku bohatě porostlá dlouhými štětinami, které se po porážce zvířete třídily podle velikosti, svazovaly do věchýtků a dávaly k prodeji, zatímco na druhé straně velké stájové kartáče byly hojným používáním brzy opotřebovány a žádaly si nového výpletu. Úplně nové kartáče ten muž na své obchodní výpravě nedělal, nýbrž hotovil je doma a nabízel po jarmarcích. - Také hřebenář (v originále "Kammacher /,Kamplmocher'/'" - pozn. překl.) putoval od domu k domu a nenabízel své služby marně. Zejména dokázal všechny skoro už bezzubé hřebeny na vši (v originále "schon zahllose Lauskämme" - pozn. překl.) znovu zrychtovat tak, že byly docela jako nové.
Nakonec nelze opomenout onoho řemeslníka, jemuž krejčí, švadlena a barvíř takříkajíc šli na ruku (v originále "in die Hände arbeiteten'" - pozn. překl.), a tou osobou byl tkadlec. Přicházel obvykle teprve v čase, kdy přadleny skončily se svou zimní prací, předením lnu a ovčí vlny. To utrpěla světnice zase mohutnou proměnu: stůl, lavice a židle byly odstraněny co možno nejdál od jeho pracovního místa: to bylo totiž nadále vyhrazeno obrovskému tkalcovskému stavu a kolovratu (v originále "Spulrad", což v němčině značí i kolovrat i motovidlo /soukadlo/ - pozn. překl.). Pak musel často prostřed světnice stanout velký naviják pro snování příze (v originále "der große Haspel zum ,Schweifen' /Herrichten des Garnes zum Aufziehen im Webestuhl/ - pozn. překl.). "Weber-Martin" z Chvalšin (Kalsching) byl v díle velice zdatný a byl proto i vyhledáván a ctěn. Jako bývalý voják byl vážný a důkladný. Nestrpěl vadné vlákno a jako na povel létal člunek, tj. pouzdro cívky s útkovou přízí či vlnou (v originále ",Schütz'n' /Behälter für die Spule mit dem Enschlaggarne oder der -Wolle/ - pozn. překl.), z jedné jeho ruky do druhé. Při jeho hlučném konání, navíc provázeném i předením kolovratu, nemohlo být slyšet něčí byť i jediné slovíčko, což znamenalo dávat pozor, zda se přece jen nějaká nit nezmotá. Když měl Martin volnou chvilku, vyprávíval dětem nějakou krátkou historku, dával hádanky a učil pořekadla a přísloví. Tou nejmilejší jeho průpovědí, kterou neopomněl nikdy přednést, byla věta: "Fleißige Hände machen bald ein Ende." (také "viele" se říká namísto "fleißige" tj. "Pilné (mnohé) ruce, brzký konec (snadná) práce." - pozn. překl.) A díky píli jeho rukou se z válce stavu (v originále "vom Webebaume'" - pozn. překl.) odvíjel vskutku brzy tu kus lněného plátna, tu kus "Duradei" (tomu hrubému lodenu se německy říkalo i "Tscherke", česky "šerka" - pozn. překl.) a když "Weber-Martin" zas odcházel, chválil každý jeho dobré dílo.
Méně často přicházel "auf die Stör" (tj., jak už zmíněno, na podomní práci - pozn. překl.) kolář k vyháknutí hlavy kola, loukotě, oje, náprav vozu, saní apod., které se pak sušil a teprve pak zpracovával. Často zato se zjevoval dráteník (v originále "der Häfenbinder /,Rasselbinder'/ arbeiteten'" - pozn. překl.), který nabízel ke koupi pastičky na myši, flikoval a nýtoval všechny staré plechové pánve a plechové hrnce. Také ovšem drátoval.


Waldheimat, 1926, č. 1, s. 9-11

Šumavský šat a obuv

Někdejší oblečení selských obyvatel Šumavy nebylo podrobeno nějakým módním bláznovstvím, zato mnohem víc odpovídalo praktickému účelu a požadavku trvanlivosti. Z látek, které přicházely pro zhotovení oděvu v úvahu, to byl v případě mužského šatu hlavně hrubý loden vlastní výroby, zvaný Duradei (francouzsky "tiretaine", tj. vlněná a lněná látka), dále cvilink rovněž vlastní výroby, vydělaná kůže jelení, kozlí a losí, v případě ženského šatu pestře potištěné hrubší či jemnější lněné plátno, z ovčí vlny a jemné příze tkaný a různě zbarvený "cajk" (v originále ",Zuige' /Zeuge/" - pozn. překl.), soukenné a hedvábné látky. Prádlo bylo zhotovováno ze silného lněného plátna a barchetu. Když se vydal sedlák v létě ven na pole, nebyl oděn než režnou košilí, kalhotami z "duradei", párem přes kalhoty natažených ponožek z bílé ovčí vlny, dřeváky a nízkým kulatým kloboukem z hrubé plsti, skoro nikdy nějakou čepicí. Jen při chladném a vlhkém počasí si natáhl i vestu a kabát (v originále "das Leibl und das Scheikl" - pozn. překl.). Týž pracovní oděv nosil i za nejostřejší zimy, jen přes "gatě" (v originále "Gattihousn" - pozn. překl.) z režného lněného plátna nebo barchetu přibyl ještě svrchník a na ruce pár palčáků. Když šel do lesa plného sněhu, byly dřeváky pobity lodenovými návleky (v originále "Duradeiröhren" - pozn. překl.) jako nějaké vysoké boty či holinky. Do chléva si zavázal přes kalhoty modrou zástěru (v originále "ein blaues Fürtuch, das Blahel" - pozn. překl.). Ten "Blahel", jen z jemnějšího režného plátna, nosil mládenec také večer při "chození za děvčátky" (v originále "Menschergehen", přičemž "das Menscherl" bylo lichotné označení malého děvčete - pozn. překl.). Při stavění panáků (v originále "Kornmandeln" - pozn. překl.) měl "stavěč" (v originále "der Mandler" - pozn. překl.) bílou zástěru s "laclem" (v originále "mit ,Latzel'", někdy se v češtině zástěře s laclem říká i zástěra lacl - pozn. překl.). O žních má žnec přes "Duradeihose" připnut pásek (v originále "ein Riemen", česky také řemen - pozn. překl.), zvaný "žnecův řemen" (v originále ",Modream' /Mäherriemen/ - pozn. překl.), za který si dozadu zastrčí pochvu na brousek s vodou a brousek (v originále "das Kimpfel mit dem Wasser und Wetzstein" - pozn. překl.), který do vody namáčí.
V nedělním úboru (v originále "im Sonntagsstaate" - pozn. překl.) jako ve vlastním svém kroji objevuje se sedlák v černých kalhotech nebo kalhotech z kozlí kůže s "padacím mostem" namísto poklopce (v originále "mit Hosentürl statt des Schlitzes" - pozn. překl.). Tyto kožené kalhoty byly na zadní straně pod šlemi a vpředu na ramenou krásně vyšívány. Dole byly těsné a skrývaly se v holinkách. Nebo měly dole skoro až ke kolenům sahající lem z lesklé kozlí kůže, přičemž za chůze se ty kožené části při každém kroku o sebe třely vydávajíce zvuk "pšt, pšt, pšt" (v originále "bei jedem Schritt wetzten in ,pscht, pscht, pscht'" - pozn. překl.). V dobách dávnějších nosili mnozí, kdo si to mohli dovolit, kalhoty z losí kůže (v originále "aus Elch- oder Elentierleder" - pozn. překl.). Tehdy se totiž tato zvířata dosud v Evropě vyskytovala v hojném počtu. Říkalo se těm kalhotám "Ueleinthousn", vlastně "Elenhose", ovšem sešlé na "Elendhose" (tj. "bídné kalhoty" - pozn. překl.). Z bot se nosily ty vysoké až ke kolenům (v originále "Wadenstiefel bis zum Knie" - pozn. překl.), s vepředu nahoře trochu zvýšeným okrajem, zdobeným i střapcem (v originále "mit vorn obenetwas erhöhtem Schild mit Quaste" - pozn. překl.), "Tulei", boční švy s lýtky zvýrazněnými dřevěným kopytem (v originále "das ,Tulei', Seitennähten, durch das ,Stiefelholz' ausgeprägten Waden" - pozn. překl.), nahoře dokola byly vysoké boty zdobeny a modelovány žhavým železem (někde třeba vpředu do tvaru srdce - pozn. překl.). Barva holinek byla černá nebo také červená (ruská juchta). Ten, kdo měl kalhoty dole, jak už zmíněno, s koženým lemem, nosil boty pod nimi, a nebyly to holinky, nýbrž polobotky, zdobené vepředu nahoře žlutou, červenou nebo zelenou ovčí kůží. Podpatky byly opatřeny podkůvkami, na špičce měly boty "Plattl" (tj. "destička" - pozn. překl.) ze železa, přišroubovaného na podešev. Bohatší mládenci nosili i "faldovačky" (v originále "Faltenstiefel'" - pozn. překl.), které sahaly skoro ke kolenům, nahoře měly tuhé "roury" (v originále "steife Röhren", tj. holinky nahoře rovné - pozn. překl.) zdobně prošívané a při kotnících měly na ševcovském kopytě pěkně složené a stlačené záhyby na způsob tahací harmoniky. Kolem roku 1848 nosily se ještě "Kniehosen", tj. krátké kalhoty s dlouhými, nad kolena sahajícími vlněnými punčochami a nízkou domácí obuví s velkými přezkami, na hlavě nízký klobouk z hrubé plsti se širokým okrajem. Před rokem 1848 nesměl sedlák, jak známo, nosit nijaký vous a až do časů císaře Josefa musil být i nakrátko ostříhán, šlechtici a důstojníci naopak nosili copy. "Gscherte" (tj. "ostříhaný" - pozn. překl.) byl povinen pokaždé, když se potkal s vrchností, smeknout klobouk a ukázat tak, že je opravdu ostříhán, tj. poddán svému pánu, z čehož se zachoval dodnes pozdrav smeknutím klobouku.
O nedělích nosil sedlák vždy jemnější košili z "hlazeného" (v originále "aus ,harberner'" - pozn. překl.) lněného plátna, a když už to mělo být skutečně vybranější, byla to košile z koupeného "komorního sukna" (v originále "Kammertuch" - pozn. překl.) s našitým přeloženým límcem, nabíranými rukávy a vyšívanými manžetami (v originále "mit buschigen Aermeln und ausgenähten ,Handbiasln'" - pozn. překl.). Kolem krku míval nějaký různobarevný hedvábný šátek, sepjatý sponou (v originále "seidenes Halstüchel, das ,Brouschtihel' gebunden" - pozn. překl.). Proto také kmotr při biřmování (v originále "der Firmgöd" - pozn. překl.) dával svému biřmovanci jako dárek ke Všem svatým hedvábný šátek na krk, vyšívanou košili z komorního sukna a květovanou sametovou vestu. Když měl na sobě "hladkou" košili, vázal si na ni "Schmiesel", náprsník z komorního sukna, mající nahoře vpředu skládané a vázané vyšívané cípy jako límec, na krku a vprostřed těla uvázaný stuhami dozadu. Na hrudi byl vyšívaný, měl složené záhyby a na obou stranách hrudi ho zdobily iniciály jména a příjmení nositele.
Vesty bývaly z manšestru, později z květovaného sametu a zapínaly se až ke krku. Měly lesknoucí se, velmi početné knoflíky. Přes ni se nosil krátký kabát z modrého sukna, mající vzadu na "tajli" (v originále "auf der ,Viast'/Taille, englisch waist/" - pozn. překl.) fraku podobný ozdobný šev se dvěma knoflíky, který působil jako rozšiřující nášivek (v originále "die Nähte stets als breite ,Uebernähte' gemacht" - pozn. překl.). V lokti měly rukávy kabátu nášivek ve tvaru srdce z lesklé kozlí kůže. Vpředu bylo hodně knoflíků, které se v řadě kolem kapes táhly obloukem dozadu. V zimě se nosíval dlouhý, uvnitř hrubou ovčí srstí podšitý zimník, zvaný "Power". Mnozí mívali zimní kožich (v originále ",Pilz'/Pelz/" - pozn. překl.). Byl celý z ovči srsti, s vlnou zevnitř, na lemu obrouben černou kožešinou, zvanou "Bram" (existuje německé úsloví "Eine Frau ohne Scham /tj. žena beze studu/ ist ein Pelz ohne Bram" - pozn. překl.) na zádech s červenožlutými našitými ozdobami. Kolem krku se nosila velmi dlouhá pletená šála. Hlavu kryla pestrá cípatá čapka, na které seděl nízký kulatý plstěný klobouk. Ti bohatší si později pořizovali sametové klobouky, rovněž kulaté a nízké. Jeden takový klobouk stál 3 zlaté. Mládenci mívali za kloboukem často zastrčenu kytičku (v originále "Sträußel" - pozn. překl.) nebo ptačí pero.
V neděli odpoledne nosili muži místo vysokých bot nové dřeváky nebo pantofle (v originále ",Halbschuhe'/Pantoffeln/" - pozn. překl.) buď se spodkem dřevěnýma svrškem koženým nebo celé z kůže. Místo soukenného kabátu si oblékali barevně pruhovaný "Scheikl" (kabát či kazajka - pozn. překl.).
Ve vnitřní kapse kabátu vězela cestou do kostela vždycky fajfka, jejíž náústek a často i její ozdobné střapce (v originále "die ,Tuleian' /Quasteln/" - pozn. překl.) vyčuhovaly na prsou majitelových ven. V pravé boční kapse kabátu býval váček s tabákem z kočičí srsti nebo prasečího měchýře, čistič fajfky (v originále ",der Pfeifenraumer'" - pozn. překl.) se bimbal volně z kapsy navenek. Kdysi obvyklý žvýkací a šňupavý tabák (v originále ",Boaln' /Tabakkauen/ und Schnupfen" - pozn. překl.) dnes vymizel, tím větší obliby došly zato cigarety.
Stejně prostě oblečena jako sedlák kráčela vedle něho selka s děvečkami s krátkými rukávy svých košilí, v jednobarevné nebo pestře potištěné sukni (zde "Kittel", výraz jinde značící halenu - pozn. překl.), s modrou nebo bíle vzorovanou zástěrou (v originále ",Fiachta' /Fürtuch/" - pozn. překl.) a puntíkovaným šátkem cestou za denní prací. Pro všechny případy nesla si na ruce ještě kacabajku (v originále "Jacke", česky i jupka či kazajka, vídeňští Češi mají výraz "jaknička" - pozn. překl.). Látkou pracovního dne bylo barvené a potištěné lněné plátno, často cvilink nebo drilich (v originále "oft Zwillich oder Drillich /,Drieschlog' genannt/" - pozn. překl.). V létě ke žňovým pracím nosily děvečky častokráte jen do poloviny těla sahající jemnější hladkou nebo hrubší režnou (v originále "harbenes oder rupfernes" - pozn. překl.) košili. Dámské kalhotky byly čímsi neznámým. Přes týden nosily paní a děvečky "Suntihel" (tj. šátek proti slunci - pozn. překl.), napůl přes roh složený a dvěma cípy uvázaný pod bradou, vzadu dolů po zádech visely pak dva cípy, ten větší přes ten menší. Kolem úst se nosil dříve takřka všeobecně tak řečený "Mailtihel" (tj. šátek "přes hubu", slušněji "Mundtuch", tj. "přes ústa" - pozn. překl.), na šíři ruky složený šátek, který se natahoval přes ústa a bradu a zavazoval se nahoře na temeni hlavy. Při jídle se ten šátek jen stáhl pod bradu. Nyní se nosí takový "Mailtihel" už jen při bolení zubů.
K nedělnímu kroji selky a děvečky náležela dříve nabíraná jednobarevná či vícebarevná sukně, soukenná jupka s nabíranými rukávy, hedvábný, nápadně barevný, třásněmi opatřený a až přes ramena sahající šátek, černý polohedvábný, pevně k hlavě přiléhající plena, která měla vzadu dlouhý až daleko pod střed těla sahající cíp, na němž byly bílým hedvábím vyšity iniciály jména a příjmení. Později se nosily i moderní zdobené vlněné nebo mohérové šátky apod. Pak tu byla široká černě monotónní nebo naopak pestře vzorovaná zástěra, která byla v bohatších rodinách o velkých svátcích z hedvábí. Punčochy jsou bílé bavlněné vlastní ruční práce, často s mnoha vzory, zvané "Musterstimpf", také často s vyplétanými copy, "Tutlstimpf", mnohdy míchající modrou a bílou barvu. Ve vyplétání vzorů je dosahováno opravdového mistrovství. Ohledně obuvi nosily paní domu jen šněrovací botky, "Bundschuh", podpatky rovněž opatřeny podkůvkami. Muži šněrovací boty, ve městě obvyklé, nenosili nikdy, poněvadž by byli vysmáti. Když se objevily šicí stroje, dámské šněrovací boty se bíle, žlutě, zeleně a červeně vyšívaly (v originále "ausgesteppt" - pozn. překl.). Boty byly dříve zhotovovány jen u ševce (v originále "beim ,Schuster' /unter ,Schuhmacher' versteht man im Böhmerwald nur den Hozschuhmacher/", tj. s doplňkem autorovým v závorce, že pod pojmem "obuvník" se na Šumavě rozumí výhradně výrobce dřeváků - pozn. překl.) na míru. Většinou se tak dělo z mazané "turecké" kozlí kůže, u děvčat z kůže zvané "Glanzleder" (nemazané lesklé kozlí kůže). Také vyšívané trepky (v originále "gestickte Schlepfer" - pozn. překl.) ze sametu se nosily do kostela, pak i "Gliederschuhe", domácí střevíce, pak takové, které sahaly až ke kotníkům a vpředu se daly krátce šněrovat, řečené "Pariser". Také polovysoké boty (v originále "Stiefletten" - pozn. překl.) byly oblíbeny. V zimě se nosily papuče (v originále ",Potscher', výraz připomínající české "bačkory" - pozn. překl.), muži "Filztiefel" nebo "Pilztiefel" (Pelzstiefel), tj. plstěné nebo kožešinové vysoké boty. Pro doma měli dědeček i babička z cípků látek utkané "Flecklpotscher" (tj. "strakaté bačkory" - pozn. překl.), vycpané koudelí a uvnitř podšité barchetem nebo flanelem.
V zimě ženy nosily ženy rovněž velké černé, širokými květovanými okraji a třásněmi opatřené vlněné svrchní šátky (v originále "Uebertücher" - pozn. překl.) přes hlavu a ramena. zvané "Kitzel" (v nářečí i "kůzle" či "kolouch" - pozn. překl.).
Sukně byly zdobeny kanýrem (v originále "mit Garnier", i v češtině karnýr či garnýr - pozn. překl.) , zvaným nyní po francouzsku "Volant" (i v češtině "volán" - pozn. překl.), pak také příčnými pruhy (v originále "mit ,Queagstroaf' /Querstreifen/ - pozn. překl.). Sukně mívala i jednu kapsu (v originále "auch einen ,Zejga' /Tasche/ - pozn. překl.) na růženec a peněženku. Kolem vespod byla opásána šňůrkou, tak řečenou "Anstoßbandel". Kazajky, na Šumavě namísto "Jacke" zvané "Rock", mívaly na zapínání háčky (v originále "Hafteln" - pozn. překl.). Jako ozdoba byly většinou našívány úzké klikaté stuhy, řečené "Krepinl". Z obvyklých starých materiálů pro ženský oděv lze ještě uvést taft, manšestr, dušest (v originále "der Duschest" - pozn. překl.), "kosmonos" (v originále "der Kosmanos", podle kdysi věhlasné Leitenbergerovy textilky v Kosmonosích u Mladé Boleslavi - pozn. překl.), sukno a jiné textilie.
Dívky nosily v neděli při cestě do kostela v ruce modlitební knížku a k tomu bílý, pečlivě složený kapesník, řečený "Schneuztihel", pěkně vyšívaný, na jednom vyčnívajícím rohu s červeně vyšitými iniciálami jména a příjmení. Do okraje zavinutého kapesníku byla zavinuta kytička, která "recht schön schmeckt" (tj. "opravdu pěkně voní" - pozn. překl.).
Z dětského oblečení mohou být ještě zmíněny dětské čepice, "Kutten" (tj. "kápě" či "kukla" - pozn. překl.) pro malé děti a pro chlapce "Hussinauna" (Hussineinander), trikot spojující kalhoty a kabátek, s rozparkem vzadu "für 's Schneuztihel" (tj. doslova "pro šnuptychl" - pozn. překl.).
Během staletí se kroj Šumavanů sotva nějak znatelněji měnil. Doprava ovšem i vojenská služba venkovských mládenců šumavské oblečení nutně ovlivnily. Jde se teď "s módou" (v originále "nach der ,Moudi'" - pozn. překl.). Dnes už nenosí mladý muž v neděli "Suntagwaunt" (tj. "nedělní šat" - pozn. překl.), nýbrž prostě nějaký "Aunzug" (tj. "oblek" - pozn. překl.), nosí pánský klobouk, mnohdy plyšový, šněrovací boty, kouří sportky (v originále "rauchen Sport" - pozn. překl.), děvčata nosí šaty, jejichž odstupňování se dá vyjádřit označeními: s Werchtagwaunt, tj. ty pro pracovní den, s vorbessere, tj. ty lepší, s Suntagwaunt, tj. "nedělní" šaty "für ulli Feilchta (Feiertage)", tj. pro všechny dny sváteční, s ullabesta, tj. ty nejlepší, snimiž je téměř konec, tj. je řeč jen o "s Stollgwaunt" do chléva, "s Ausgehkload" na vycházku, "s bessa Kloud" pro lepší příležitost atd. Svět kráčí dopředu rychlým tempem a našinec se stává starodávným a staromódním či jak by Šumavan řekl: "oldwealdlarisch", tj. "starošumavským".


Waldheimat, 1925, č. 5, s.72-74

P.S. O oděvu Šumavanů se dá na webových stránkách Kohoutího kříže najít i text Ilse Viehbeck-Veithové, který převzal v mém českém překladu beze změny např. i web Yvonne.cz.

Josef Höfer se narodil 25. června roku 1849 (tj. ani ne rok po zrušení poddanství 7. září "revolučního" roku 1848 císařem Ferdinandem "Dobrotivým") v Mladoňově. Na jeho rodném stavení čp. 10, zvaném Joslhaus hospodařil jeho otec Franz Höfer, syn sedláka Johanna Höfera z Dětochova (Tichtihöfen) čp. 2 a Marie, roz. Hafnerové (v křestní matrice farní obce Polná na Šumavě /Stein/ je psáno její příjmení ještě postaru v přechýlené podobě "Hafnerin"), se svou ženou Elisabeth, manželskou dcerou Wenzla Zodeta, sedláka ve Lštíně (Irresdorf) čp. 9, a jeho ženy Elisabeth, roz. Schacherlové z Mladoňova čp. 10. Kmotrou dítěte se stala Katharina Dichtlová, žena sedláka z Polečnice (Neustift) Ignaze Dichtla. Chlapce ještě téhož dne, kdy se narodil, pokřtil polenský kaplan Martin Boehm, jako manželské dítě byl však legitimizován až sňatkem rodičů dne 4. června roku 1850. Po vychození obecné školy v Polné na Šumavě navštěvoval reálku v Krumlově (Böhmisch Krumau) a po ní učitelský ústav v rakouském Linci. Byl čtyři roky učitelem ve Vyšším Brodě a následně už na několika školách v Dolních Rakousích. Zemřel 14. června 1930 krátce před svými jednaosmdesátinami jako ředitel školy v městysi Gumpoldskirchen. Městys Sankt Martin v okres Gmünd takřka na samé české hranici ho jmenovalo svým čestným občanem. Své vlastivědné příspěvky publikoval v českobudějovickém časopise Waldheimat (vycházel v letech 1924-1933). Už v roce 1921 vydal Anton Schacherl (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) Höferovy vzpomínky knižně pod titulem "Erinnerungen an Heimat und Jugend". Než Josef Höfer skonal, byl už posledním žijícím účastníkem pohřbu Adalberta Stiftera v Linci, kde tehdy, jak už zmíněno, studoval na učitelském ústavu. Dosvědčil to ostatně vzpomínkou publikovanou v 1. čísle Waldheimat ročníku 1928, kterou doprovází reprodukce jedné strany tehdy 60 let starého úmrtního lístku Stifterova, věnovaného později Höferem hornoplánskému muzeu (obě strany lístku jsou rovněž součástí přílohy k překladům Stifterových textů na stránkách Kohoutího kříže).

- - - - -
* Mladoňov / Polná / Český Krumlov / Vyšší Brod / † † † Gumpoldskirchen (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

O něm v soupisu významných osobností Českokrumlovska
Záznam o jeho narození v křestní matrice farní obce Polná na Šumavě
Rodné stavení, starý "Joslhaus" ve dnes zcela zaniklém Mladoňově, na jeho kresbě
Zpráva o jeho úmrtí v budějovickém německém listě
Gumpoldskirchen v Dolním Rakousku, kde žil a zemřel

zobrazit všechny přílohy

TOPlist