logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MATTHIAS HOFBAUER (vl. jm. MATTHIAS LEPSCHY)

Nur a hulzas Kreuz am Freidhouf


Oamol lusti', oamol trauri',
Sou, wia 's Wejda, is mei' G'müat;
Wia a Tog mit lauta Sunnschei'
In da Nocht vull Wulka wiad.

Oamol glückli wia im Himml,
Oamol wia a oarmi Söll,
Kloavazogt und goudvalossn
Und vazweiflt in da Höll.

Und i frog mi öfta sölwa:
"Hot nit olls scho bold a End?
Wou oan 's Lustisei' nit ogeht,
Wou ma 's Traurisei' nit kennt;

Wou koa Glück und wou koa Load is,
Wou oan nix mehr grimmt und g'freut,
Und wou 's Herz sei' heili Ruah hot
Für a Gounzi Ewi'keit.

Nimma lusti, nimma trauri,
Olls fürbei, wos weh hot tau,
Nur a hulzas Kreuz am Freidhouf,
Wou amol wer bet'n kau."

Jen ze dřeva kříž na hřbitově


Jednou smuten, jednou vesel,
jak počasí, zrovna tak,
jak den v slunci promění se
na noc černou, samej mrak.

Jednou štěstí jako v nebi,
jindy zase svízel zlá,
duše Bohem vopuštěná,
až do pekel zoufalá.

Ptávám se často sám sebe:
"Nedošel sem na konec?
Nic do špásu nebude tam,
ani k trudu, divná věc.

Ani radost, ani žaly,
ani štěstí, ani zlost,
srdce si tam v svatym klidu
sladce usne na věčnost.

Nikdáž smuten, nikdáž vesel,
všecko pryč, cos tady žil,
jen ze dřeva kříž na hřbitově,
kdos by se za tě pomodlil."

Der Böhmerwald erzählt (1983), s. 124

Olls hot sei' Zeit


"Kimm zan Fenster!" hot die Meini
G'sogt za mir mit ochtzehn Joahrn.
Sie hot g'sunga, i hon gjuhizt,
Weil ma jung und lusti woarn.

"Renn um d' Hebamm!" hot mei Bäurin
Bitt in d'zwoanzg' und dreissga Joahrn.
D'Kinawiagn, die is nia laar g'wein,
Fleißi han ma Tafn g'foahrn.

"Schau zur Oarwat!" hot ma 's Wei g'schofft,
Oft in d' vierzga, fuchzga Joahrn.
"Siagst denn nit den Schüwl Kina?
Do hoaßt 's hausn brav und g'spoarn!"

"Geh' zan Doukta!" brummt mei' Oldi
Hiatzt in meini sibzga Joahrn
Und sie moant, der kinnt ma hölfn,
Hand a d' Hoar und d' Zähnt valoarn.---

's Kommafensterln in da Maundnocht,
's Kinawiagn mit Stulz und Freud',
Ba da Oarwat longsom old wearn:
Nit woahr, Leut', olls hot sei Zeit!

Všecko má svůj čas


"Pojď sem ke mně!" řekla milá,
vosumnácte jí bylo let,
já když tam pod vokýnkem stával,
juchú, to krásnej bejval svět!

"Běž pro bábu!" ta moje volá,
nám dvacet už, třicet kvetlo let,
v kolíbce bylo pořád plno,
často nám ke křtu bylo jet.

"Hleď si díla!" žena zas přísně,
a že bylo se co otáčet
ve čtyřiceti, padesáti,
aby líp děti se mohly mět.

"A co doktor?" teď bručí stará,
když je nám sedumdesát let,
jako by mně snad někdo mohl
vrátit mý zuby, vlasy zpět.

To vokýnko v měsíčný noci,
ta radost z děcek zas a zas,
při práci se tak dožít stara:
jářku vám, všecko má svůj čas!

Der Böhmerwald erzählt (1983), s. 124

Hlasy domova O básních Matthiase Lepschyho

Hans Watzlik

Se smutkem jsem často cítil, že našemu domovu chybí ještě muž, jakého má sousední Rakousko ve svém Stelzhamerovi: básník, kterému by se stala lidová řeč jeho kraje pracovním nástrojem a látkou jeho tvorby pak prapůvodní život a prostý cit obyvatel té země, lidí z okraje lesů a slatí, lidí spojených tak pevně s tažnou zvěří, s poli a stromy. Moje lítost se proměnila v nejsvětlejší naději, když mi v poslední době přišel na oči svazeček písní Matthiase Lepschyho.
Jako sám hlas země pohnuly mne ty verše. Našel jsem v nich dědictví otců, důvěrná srozuměnost s věcmi a ději domova, vzlet lidového nápěvu, jemný cit pro všechno lidské, šibalství i smtelná úzkost, jemný tichý úsměv za hlubokým tónem domovského stesku, to všechno spolu v líbezném a záslibném divu písně.
Matthias Lepschy je selské dítě... Teprve ve svých osmnácti letech se však dokázal z tísně svého stavu - to už měl ve tváři mladistvý vous - vymanit k latinskému vzdělání, když už znal jak skrytou sladkost milostných vyznání pod dívčiným okénkem, tak i tvrdost polní lopoty. Mohl teď vychutnat všechny strasti opožděného studenta. Suchá právní učenost po něm sáhla - a konečně i úřad pro denní obživu. Jaká pouť divů pro toho tesknivce!
A přišla žena a dítě a smrt se mu vyjevila ve svém úděsném šklebu plašícím znovu a znovu. Tak se dá vysvětlit, že básník mlčí a uzavírá v sobě to, co pochopil a prožil, místo aby to vydal na pospas světu. Jen tu a tam se ozve politická nota, trpce výsměšný rým, v němž ten, který neuhýbal nikdy střetům doby, bičuje národoveckou polovičatost a volá k zápasu.
My však věříme, že nejkrásnější květy vydala Lepschyho poezie nářeční, a chceme doufat, že vyjde ze své lidské sklíčenosti jako ten, kdo znovu našel sám sebe, že se rozpomene na svá křídla a dá znovu zaznít skřivánčímu tónu své duše plné touhy domova nad šumavskými pláněmi tam, kde je Vltava dosud mladá.


Heimat-Stimmen 1913
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1965, s. 158

Ten nadšený ohlas je z pera Watzlikova, tehdy ještě mladého šumavského učitele na samém počátku vlastní literární dráhy. Týká se básnických rukopisů Matthiase Hofbauera, který se dosud psal příjmením Lepschy. Narodil se 1. ledna 1872 v Hrušticích (Wadetstift) nedaleko Frymburka. Lidská sklíčenost, o níž Watzlik píše, se ještě vystupňovala událostmi první světové války a rodinnými neshodami, síla vůle však a tvůrčí nadání zvítězily. Hruštický nářeční autor sáhl znovu po básnické lyře. Zachycoval ve své nářeční tvorbě vesnický život v proměnách ročních období, staré zvyky, pověry a humor, zvláště ale strach o rodnou hroudu, a už pod pseudonymem Hofbauer přispíval do především dnes už zapadlých příležitostných sborníků a tisků. S rostoucím věkem jako by jeho tvůrčí potence ještě rostla, než zasáhla druhá z obou světových válek do života neúnavného muže. Jen láska k věrné ženě mu pomohla překonávat strasti doby. Chtěl korunovat své úsilí vydáním knižního souboru svých veršů a právě Watzlik se měl postarat o uskutečnění tohoto záměru. Právě tehdy však zlomila zpráva o smrti jediného syna na frontě Hofbauerovu duši natrvalo už. Zničen tělesně a duševně, zřekl se napříště zveřejnění svého literárního díla. Žil sice ve Vídni, ale zavítal ještě naposledy v létě roku 1943 na rodnou Šumavu, což byl poslední záblesk světla ve všeobecném stmívání. Úzkost o budoucnost narůstala, bolest ze ztráty rostla v tom tušícím srdci až k poslednímu vydechnutí autora dne 5. května 1945 v boji zmítané Vídni. Autora, jehož básně vlastně známe jen z nadšených ohlasů, nikoli z veršů samých. Zachovalo se jich ostatně podle různých svědectví jen nemnoho, i ty prý však svědčí o tom, že Matthias Lepschy alias Hofbauer náležel a náleží k nejvýznamnějším nářečním básníkům, které Šumava vydala.

- - - - -
* Hruštice / † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam ve frymburské matrice uvádí datum narození, křtu, přípis o vystoupení z římskokatolické církve v dubnu 1920 a o změně jména v červnu 1941, jakož i jména rodičů Mathiase Lepschyho a matky Marie, roz. Lofflerové z Houžné (babička z otcovy strany byla z Volar a ta z matčiny strany z Blatné u Frymburka)
Na slavnosti feriálního sdružení "Hochwald" v Českém Krumlově r. 1925
(sedící zleva: Watzlik, Zettl, Lepschy s celou rodinou včetně tchyně)
Náves v rodných Hrušticích, které zaplavily vody Lipenského jezera - statek zvaný Hofbauer prvý zleva, hned vedle něho rodný statek děkana Petruse Dolzera, také spisovatele (viz i Bernhard Rudolf Pachner)
Podobný pohled dnes (2016)
Několik set metrů od bývalých Hruštic dnes stojí stejnojmenná rekreační osada

zobrazit všechny přílohy

TOPlist