logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

WILLI HOCHREITER

Für die Pensionäre


Gerade war ich noch ein Kind,
allein wie schnell die Zeit verrinnt.
Der Schulweg war oft a schwerer,
host glaubt du musst in d Schul nur wegen dem Lehrer.
Die Mutter sogt lern fleißig dann wirst wie Er so gscheit,
aber dann hot er uns nur dauernt gfrogt!
Und in d Schul neihocka den ganzen Tog,
wegen ein bisl Bildung das is a Plog.
Hots amol a Watschn gebn,
host du denkt das ghört zum Lebn.
Wies Schulgehn aber war zu End,
hat der Ernst des Lebens schnell begonnen,
und e mans Leben schon genießen,
ist die Wende schon gekommen.
Die Lebenswende fangt mit 50 an,
schnell vergeht die Zeit bis zur Pension.
Auf einmol falln die Zahne aus,
am Kopf kommt das Knie schon raus!
Nun bin i schnell zum Doktor grennt,
der mi e schon lange kennt.
Er hot ghorcht obs Herz noch pumpt
und hot sogt es ist noch gesund.
Hat mit verschriebn a sechs Pilln
und i soll mi nit vakühln.
Das Spaziern mit an Hund,
und a Garten der wär auch recht gsund.
Das Ungeziefer bringt mi dann auf Trapp,
abends bin i meistens schlap.
Kommt mei Frau vom Kegeln spät
sogt sie jetzt komm ins Bett.
I hob mi greit und schrei jetzt kimmi,
dann liests mir vor im Bet tan Krimi
Wie wir endlich schlofn ein zu zweit,
träuma von der Hoamat und der Jugendzeit.
Drum bleib fröhlich und bescheiden wirst zu 70,
bei Bier und Wein und alles gibt sich,
und wenn du langsam weiter machst,
dann wirst du 80!
Kannst das Lebenschiff noch mit 90 steuern,
wirst mit 100 Jahren im sichren Hafen sein.

Něco pro penzisty


Už když mně let bylo jen málo,
všecičko rychle utíkalo.
Do školy jsme kus cesty měli,
vlekli jsme se tam stejnak jen kvůli učiteli.
Maminka říkala: Uč se pilně, ať si chytrej tak jak von!
Proč na nás potom míval otázek milion?
Navíc celý den sedět člověka nebaví,
vzdělání asi bude důvodem únavy.
Pohlavek taky není zrovínka dobrota,
ale holt i to patří ke škole života.
Jak ze škamen však člověk vypadne,
teprve pozná, jak jde život trpce,
sotva by sis měl začít užívat,
je náhle v půli a jde to s ním s kopce.
V padesáti ten obrat počíná
a do penze je slabá hodina.
Najednou zuby skoro vypadají,
po hlavě pak i kolena jsou v háji.
Běhám se vším taky hned k doktorovi,
dlouho mě zná, co asi dneska poví?
Poslechne, zda ti srdce ještě bije,
a řekne ti, že zatím celkem žiješ.
Pilule na předpis ti celý život změní,
hlavně se ale vyhni nachlazení.
Se psem si vyjdi občas na procházku,
zahradničení měj za hlavní lásku.
Těch komárů ale, když vyjdeš na ven,
k večeru jsi pak celý jaksi znaven.
Když žena z kuželek se vrací,
na lože mám jít za ní bez orací.
Těším se, volám: "Zatepli mi!"
Ona mi čte pak v loži krimi.
Když konečně usneme svorně oba,
snívá se mně zas domov, mládí doba.
Zůstaň šťasten s málem do sedmdesáti
pivo s vínem k žití sílu dá ti,
stačí pak konat trochu pomaleji
a za chvilku k osmdesátce přejí!
V devadesáti když pak vládneš žití lodi,
k přístavu sta let už tě hladce doprovodí.

Glaube und Heimat, 2004, č. 1, s. 23

P.S. Snad by tu to "žertovné" rýmování ani být nemuselo, kdyby nedoprovázelo slovo na rozloučenou s tím, kdo je pod ním podepsán. Opustil totiž tento i při vzpomínce na domov a dětství jistě nelehký svět ve svých nedožitých 65 letech.

Valdovský umrlčí vůz

Bylo to nejspíš někdy za časů třicetileté války (v originále "in der Zeit des Schwedenkrieges" - pozn. překl.). Švédský nepřítel sice nevkročil na cesty, které vedly k zapadlé vísce Valdov (Waldau), zato do vsi přišel jiný zloduch v podobě morové rány. Rychle zardousila svou prvou oběť a chopila se brzy i druhé a třetí. Jeden z obyvatel vsi měl ve stáji pár černých volů. Ta tažná zvířata, už svou barvou oznamující nadešlé neštěstí, zapřáhl rolník do vozu a jel s prvním mrtvým do údolí. Brzy došla řada na druhého a rychle nato postupně na ty zbylé, kdo ve vsi žili, neboť smrt kráčela od stavení ke stavení a žádala si jeden život za druhým.
Ten vůz s černým volským spřežením mířil znovu a znovu umrlčí cestou dolů do údolí (v originále "immer wieder den Totenweg hinab ins Tal" - pozn. překl.) ke hřbitovu. Jen jednomu morová nákaza nedýchla na srdce; to sedlákovi, jemuž patřil pár černých volů. Brzy byla šumavská ves (v originále "das Waldbauerndorf" - pozn. překl.)ještě tišší než kdy předtím, poněvadž celá vymřela až na formana těch mrtvých. Také jeho zachvátila posléze tak podezřelá horkost a slabost, jak to viděl u jiných a skvrny a boule na jeho kůži mluvily jasně, jak to s ním vypadá. Tu se vzchopil ze svých posledních sil, postavil vůz před dům, zapřáhl úzkostí celé znejistělé voly, položil se sám na vozová prkna, popohnal zvířata k chůzi a nechal je jít. Poněvadž věděl, jak rychle koná mor svou práci, odporučil se milosrdenství svého Vykupitele, než pozbyl smyslů. Černí voli táhli vůz pomalu krok za krokem horskou silničkou dolů k městysi (rozuměj Vyšší Brod /Hohenfurth/ - pozn. překl.), jak byli navyklí. Tu přicházeli lidé a viděli známého umrlčího formana (v originále "Leichenfuhrmann" - pozn. překl.), který ležel mrtev ve voze; umrlčí odvoz si obstaral sám sobě.

Historická poznámka k příběhu o umrlčím voze z Valdova:
Prvá zmínka o vsi Valdov se datuje ke dni 25. února roku 1293, kdy ji Jindřich z Rožmberka (v originále "Heinrich von Rosenberg" - pozn. překl.) dává svému služebníku Ulrichu Gusnerovi (snad "von Gusen", v listině samé je řeč o "villa in Waldawe", viz Regesta II., č. 1604 - pozn. překl.). O tom, jak se dostala do vlastnictví vyšebrodského kláštera, zprávy chybějí. Jistě mu náležela už kolem roku 1400. Kolem roku 1528 byla ves téměř opuštěná, buďto kvůli moru nebo v důsledku vzpoury proti klášterní vrchnosti. Když Christoph Knoll rezignoval proto na svou opatskou hodnost, byly valdovské pozemky obhospodařovány rolníky z Petřejova (Bretterschlag), Čižkrajic pod Chobolkou (Schlag am Roßberg), Bystré (Schild), Studánek (Kaltenbrunn) a Kamenné (Stein) - viz vyšebrodský urbář (česká jména dostaly až na Studánky vesměs zaniklé vsi až po druhé světové válce - pozn. překl.). Mor zuřil v jižních Čechách roku 1221, 1551, 1570, 1558-1585 a později. Třicetiletá válka (v originále "der Schweden- oder Dreißigjährige Krieg" - pozn. překl.) začala roku 1618. Příběh o umrlčím voze se mohl udát i později než v letech právě uvedených nebo se, což je lehce možné, přihodil naopak dříve, jen byl pak obyvateli vsi přesazen do doby pozdější. Pověst a historie by vzájemně souhlasily, kdybychom přijali vročení někdy kolem roku 1528.


Glaube und Heimat, 1985, č. 1, s. 43-44 a č. 2, s. 43

P.S. Text pověsti i s historickou doložkou je jen nepatrně upravenou součástí 18. pokračování cyklu lidových vyprávění pod názvem "Heimgarten-Abende", tj. něco jako "Sousedské večery" (v tomto případě 7. večer), publikovaného v českokrumlovském "církevním listu pro českobudějovické biskupství" Glaube und Heimat od roku 1926 Zephyrinem Tobnerem, zastoupeným i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Pod jeho jménem figuruje pověst z dnes zcela zaniklého Valdova i v souboru pověstí z někdejšího okresu Kaplice (Kaplitz), který přetiskl Georg R. Schroubek, rovněž samostatně zastoupený na vebových stranách Kohoutího kříže ve sborníku Deutsche Kulturlandschaft an Moldau und Maltsch(1986), a to pod pořadovým číslem 50.

Willi Hochreiter, dlouholetý rodácký zpravodaj diecézního krajanského časopisu Glaube und Heimat (to snad do jisté míry opravňuje i skutečnost, že čerpal z ročníků meziválečného českokrumlovského předchůdce a jmenovce toho periodika, navíc z textů jednoho z vyšebrodských cisterciáků, správců Hochreiterovy rodné farnosti), se narodil 30. června roku 1920 ve Studánkách. Dne 24. dubna 1985 zemřel po dvou operacích a krátké těžké nemoci v bádensko-württemberské obci Deggingen a byl tam i pochován. Ve zprávě o jeho skonu vyslovuje se na stránkách zmíněného krajanského měsíčníku soustrast jeho ženě Marii a sestře zesnulého Marii Propostové. Celý ten tichý kraj kolem starého kláštera děkuje všem, kdo ho pár slovy připomenou, jako to dělal po léta Willi Hochreiter v Glaube und Heimat. Ano, víru a domov to značí.

- - - - -
* Studánky / Valdov / Vyšší Brod

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Pozornému oku lze zahlédnout na tomto šindelem ještě krytém valdovském stavení dokonce oválnou modrou tabuli osady
Valdov na dvou snímcích pořízených v roce 1935Valdov na dvou snímcích pořízených v roce 1935
Renovovaná boží muka při zaniklém Valdově
Lesní louka "Na Valdově" připomíná svým označením zaniklou ves, z níž zůstalo pár roztroušených kamenů a stará třešeň vpravo nad bílými balíky sena

zobrazit všechny přílohy

TOPlist