logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FERDINAND VON HOCHSTETTER

Vltava

(1855)

Vlastně přímo v samém srdci Šumavy, tam kde se mohutné horské hřbety táhnou na celé dny cesty daleko, na panství Zdíkov (Groß-Zdikau), při Černé hoře (Schwarzberg) u Kvildy (Außergefild) vytryská v nadmořské výši 3600' (rozuměj: 3600 stop) z rulové skály na prst tenký křišťálově jasný pramínek. Ten nenápadný vodní zdroj bývá označován za pramen Vltavy. Snad je už teď urozeným majitelem onoho panství sveden do kamenné skruže a vedle ní stojí ve stínu nádherných pralesních smrků malá chatka, ve které si může unavený poutník odpočinout po osvěžení čerstvou pramenitou vodou. Pomalu si malý potůček razí cestu hlubokou humusovitou lesní půdou a po několika málo minutách se docela ztrácí ve vrchovišti zvaném tu "Lichte Haide", zcela porostlém nízkou klečí a patřícím k tzv. "Sedmi slatím" (Sieben Filzen), které se na zdejší drsné náhorní planině rozkládají sobě nablízku, odděleny navzájem jen nevelkými partiemi lesa. "Lichte Haide" leží napůl v Čechách, napůl v Bavorsku, právě na rozvodí; z něho odtéká dolů do Bavor řeka Ilz, která se u Pasova vlévá do Dunaje, k severu do Čech pak náš významně rostoucí vltavský tok, při svém prameni zprvu označovaný jako "Schwarzbach", tj. Černý potok. Už po necelé hodině cesty pohání u Kvildy několik lesních pil. Poté co se spojí s Kvildským potokem (Seebach) tekoucím sem od Jezerní slati nad Horskou Kvildou (Innergefild), mění náhle svůj dosud severní směr na jihovýchodní a vstupuje poté do romantického skalního a lesního údolí u někdejšího Vilémova (Wilhelmsthal), nyní podle nového majitele panství nazvaného o kus doleji Františkov (Franzensthal).
Při tomto záhybu vodního toku leží ves Kvilda v nadmořské výši 3250 stop. Krajina je tu natolik nehostinně drsná, že se obdělávat pole nijak nevyplácí. Snad jen oves na slámu se tu místy pěstuje a lidé žijí z chovu dobytka a z práce v lese. To tady se malují na sklo obrázky svatých, které pak, opatřeny po dohotovení černým rámem, najdeme viset na stěně mnohé selské jizby. Jak nás udiví, když sejdeme od vsi s jejími dřevěnými staveními a s dřevěným kostelem, ve všem všudy nesoucí ráz drsné horské dědiny, a hned při vstupu do onoho divokého skalního údolí na levém břehu Černého potoka spatříme pohádkově krásný zámek ze skla a dřeva, tak vzdušně lehký, jako by snad ležel pod italským nebem, obklopený nádhernými pozemky se skleníky a malebnými zahradními budovami. Na protějším břehu s tím obrazem nezvykle ovšem kontrastují skalní balvany poházené tu jako nazdařbůh mohutnými smrkovými kmeny, vyvrácenými předtím vichrem i se svými kořeny; to jako by tu příroda chtěla tváří v tvář lidskému dílu projevit svou moc a nezadatelné právo. A jak trpce jen se dokáže mstít! Odvážný stavebník mezitím už zámek opustil a ten teď stojí pustý a prázdný, jen vítr duje jeho skulinami. Tak zvaná "Hraběcí stezka" (Grafensteig) vede od těchto míst kolem skalních partií na levém břehu, zdobených dosud na nejkrásnějších místech pavilony atd., po půlhodině cesty ke sklárně u kamenného útvaru zvaného "Biertopf" podle podoby s pivním korbelem, jak tu vyčnívá při levobřežním skalnatém srázu toku, zvaného nyní už Teplou Vltavou (Warme Moldau). Teprve čtyři hodiny od svého počátku, tam, kde pod Borovými Lady (Ferchenhaid) zleva přijímá Malou Vltavici (Kleine Moldaubachl), poté získává ten vodní tok definitivně hlavní označení Vltava (Moldau), v německém nářečí zdejšího lidu "Wuldau", podobně jako česky. Tady nabírá údolí horní Vltavy také teprve vlastní ráz protáhlého úvalu a jen na několika málo místech ještě zůstává skalnatou soutěskou, většinou pak roste do šíře a je vyplněno rozsáhlými rašeliništi, tvoříc na 16 hodin daleko až někam k vyšebrodskému okolí přesně ve směru, jímž se táhne celé pohoří, od severozápadu na jihovýchod jdoucí hlubokou a zároveň širokou brázdu, která to vysoké hraniční horstvo dělí od jeho výběžků předsunutých dále do kraje. V nespočetných zákrutech a ohybech vine se líná temnohnědá voda vyšlá z lesů a slatí tou brázdou kupředu a od temných lesnatých vrchů si k ní zprava a zleva razí krátkými příčnými zářezy cestu nespočetné přítoky, horské bystřiny bohaté na pstruhy a spojující se postupně s hlavním proudem řeky. Dva z těchto přítoků blízko obce Chlumu (Humwald) nesou také jméno Vltava, jen s přívlastky "řasná" (Grasige Moldau, také Travná či Slatinná Vltava, dnes Řásnice) a "studená" (Kalte Moldau). Hlavní tok tu dosud ještě podržuje přívlastek "teplá", a to právem, neboť jeho voda během svého pomalého plynutí hodinu cesty dlouhým a půl hodiny cesty širokým rašeliništěm zvaným Mrtvý luh (Todte Au) je o poznání teplejší nežli voda horských přítoků; početná řada pokojných osad vroubí břehy stále širší řeky po celé její dosavadní délce. Horní Vltavu překračuje hlavní poštovská silnice z Čech do Bavor, z Vimperku (Winterberg) do Pasova (Passau). Kus dále po proudu leží Lenora (Eleonorenhain), slavná sklářská osada firmy Meyers Neffe. Hodinu cesty na západ bychom našli hraniční Kunžvart (dnes Strážný, německy kdysi Kuschwarda, v originále ještě dokonce Kuschwarta - pozn. překl.), obec odvozující své jméno od královského strážného hradu zvaného rovněž Kunžvart, jehož ruiny se tyčí poblíž na vysoké žulové skále a shlížejí odtud do horské kotliny na svého jmenovce. Jinak se také vypráví, že to pašeráci, kteří tu užívali někdejší Zlaté stezky ke svým rejdům, pokřikovali prý na hraniční kontrolu: "Kusch Warte!", tj. "kuš, varto!", a odtud německé jméno Kuschwarda. Hodinu cesty od Vltavy nalevo leží městečko Volary (Wallern). Tady žijí tzv. "šumavští Číňané" ("Chinesen des Böhmerwaldes"), zcela svérázný nárůdek horalů, jejichž domy jsou podobně jako švýcarská horská stavení celé ze dřeva, se střechami zatíženými těžkými kameny. Nikdo odtud se nežení ani nevdává do jiné vsi, aniž by sem přivedl svého životního druha odjinud. Dále po toku Vltavy následují osady Pěkná (Schönau), Želnava (Salnau), Horní Planá (Oberplan) a Dolní Vltavice (tady je v originále Unter-Wuldau namísto později úředního Untermoldau - pozn. překl.).
Nesmíme nechat v Horní Plané bez povšimnutí prosté selské stavení. Seděl jsem jednoho krásného rána před ním a kreslil jsem si je do svého náčrtníku. Tu vyšla ze dveří nějaká stařenka, asi tak sedmdesátiletá, a ptala se mě, cože to dělám. Ukázal jsem jí obrázek a ptal jsem se jí na jméno. Řekla "Mayerová", její muž je prý pekař (v originále "ihr Mann sey ein Beck" - pozn. překl.). A když jsem se ptal dál, vyprávěla, že její první manžel byl obchodníkem se lnem a jmenoval se Stifter. To byla tedy matka Adalberta Stiftera a ten dům, jak jsem si už předtím nechal říci od jiných, byl opravdu místem, kde se narodil. V této krajině, kde se vltavské údolí s přítokem potoka Olšiny rozprostře nejšíře, kde se můžeme cítit jako v tiché odlehlé mořské zátoce mezi vysokými horami a temnými lesy Šumavy, kde se mezi Plechým (Plöckenstein), Svatotomášským pohořím (Sankt Thomas-Gebirge) a hodňovskými "jezdci" (Honetschläger "Reitern"), jak se tu říká skupině vrchů Hvězdná (Sternberg), Ochsenberg (tak býval označován, někde i jako Großer Ochsenberg, i na českých mapách - pozn. překl.) a Špičák (v originále Spitzberg, později spíše Spitzwaldberg - pozn. překl.)), střídají v nižších terénních vlnách lesy, pole, luka a pokojné vsi, tady vyrostl básník, tady přijal za své první velké a hluboce poetické přírodní dojmy, tady shromažďoval všechny ty barvy, jimiž nás pak s takovou svěžestí, s takovou snivou něhou a cudnou čistotou zároveň ve svých Studiích přiměl k okouzlení a obdivu.
Pod Dolní Vltavicí se údolí opět zužuje. Lesnaté vrchy se přiblíží až k samým říčním břehům, brzy se však hned rozestoupí v opět projasněném údolí, které nese vstříc běhuté lesní vodě hostinná pole a zelená luka kolem městečka Frymburk (Friedberg). Po druhé pak vstupuje Vltava do stínu lesů, nejprve tak řečeného Jezuitského lesa (Jesuitenwald), pak lesnatého vrchu Luč (Kienberg) a konečně je pohltí propast pod skalnatým mořem Čertovy stěny (Teufelsmauer). Pěnící a vířící vodní spousty se řítí přes malé a velké žulové balvany úzkou skalní cestou, kolem níž se vpravo i vlevo tyčí jakoby uměle navršeny mohutné žulové skalní stěny na pozadí temného lesa. Když se zase vyprostí z té změti skalisek u cisterciáckého kláštera Vyšší Brod (Hohenfurth) a obce téhož jména, tu pak opouští jakoby v posledním vzmachu sil vysoké hraniční pohoří a obrací se přímo na sever šumavským předhůřím dál do kraje.
Lid uvádí onen romantický průlom Vltavy žulovým masívem Jelení hory (Hirschberg) a Luče jednou pověstí v souvislost s vyšebrodským klášterem položeným o půl hodiny cesty doleji. Poté co jeden ze zakladatelů v Čechách kdysi tak mocného rodu Rožmberků, totiž Vok z Rožmberka, založil z vděčnosti za svou šťastnou záchranu ze smrtelného ohrožení v rozvodněném vltavském proudu v roce 1259 klášter na "vyšším brodě" ("zur hohen Furt"), rozhodl se ďábel ten klášter vzápětí zničit. Svolal své pomocníky a navršil té hrozivé noci Vltavě do cesty onu skalní stěnu, aby tak řeku odvedl rovnou na nový klášter a jejími vodami ho rozkotal. Toliko jedna noc mu byla ke stavbě dopřána, než černý kohout zakokrhá. Kohout však zakokrhal a satan se svými tovaryši musel zpátky do pekel, ještě nežli stačil své dílo dokončit. Jeden výčnělek v žulové skalní partii je nazýván Kazatelna (Predigtstuhl). Odtud prý pekelný mistr pobízel své tovaryše ke spěšnější stavbě. A v korytě Vltavy bývá za nízkého stavu vody vidět v balvanech na dně prohlubně kruhovitého tvaru, podle lidového podání stopy spárů ďáblových, jak sem ty kameny snášel a kupil ze všech stran. Tato pověst o Čertově stěně u Vyššího Brodu byla ostatně i převedena do vysoce básnické podoby.
Jiný žulový masív hodinu cesty jihovýchodně od Vyššího Brodu nese pozoruhodné označení "Wiklefskirche", v nářečí lidu "Wikelskirche" (česky opět zřejmě zkomoleně Vyklestilka - pozn. překl.), se vší pravděpodobností místo schůzek a tajných pobožností husitských stoupenců Viklefova učení v patnáctém století.
U Vyššího Brodu odklonem toku řeky k severu začíná už vlastně oblast Dolní Vltavy, prodírající se nyní kolmo napříč vůči původnímu směru úzkým skalnatým údolím. Její proud je nyní splavný pro vory i menší dřevěné lodice. Dříve tu bývalo i hojně perlorodek (,Unio margaritifera') a všude se tady běžně lovívaly. Teď jsou ovšem ti živočichové, milující mělké, písčité a klidné říční břehy, stále vzácnější, poněvadž je jarní záplavy příliš ruší. Stále se měnícím údolím se Vltava vine v nesčetných skalních zákrutech. Podél malebných, tu vystupujících, tu zase odlehlejších břehů se rozkládají vsi a města, na strmých skalinách se tyčí kostely, zámky i staré hradní rozvaliny. Rožmberk a Krumlov, klášter Zlatá Koruna, Dívčí Kámen (Maidstein) se řadí za sebou v působivě proměnlivé scenerii, oživující dějinné vzpomínky tou nejvyšší možnou měrou.
Vysoko na zubatém svorovém skalisku, vybíhajícím daleko do ostrohu nad vltavským řečištěm, spočívá na dvě hodiny cesty daleko pod Vyšším Brodem starý hrad Rožmberk, kdysi náležející tak mocnému rodu téhož jména, s vysokou kulatou věží zvanou Hladová (Hungerthurm). Smělým obloukem obchvacuje Vltava hradní vrch a v jejích vlnách, zlatohnědě se ode dna třpytících ve slunečních paprscích, zrcadlí se domy v údolí seskupeného městečka Rožmberka nad Vltavou. Už tady se vstříc poutníkovu zraku zjeví na severu lesnatý horský vrchol, zdaleka patrný ze všech výšin při řece i z ostatních šumavských svahů. Vltava teče přímo jeho směrem a tam, kde dosáhne jeho úpatí, asi pět hodin cesty za Rožmberkem, leží město Krumlov. Jako by se řeka nechtěla odpoutat od líbezné končiny, klikatí se trojím ohybem (německy "dreifache Krümmung"! - pozn. překl.) mezi rulovými a vápencovými skalinami celým tím městem. Třikrát ji překročíme, jdeme-li z jednoho konce Krumlova na druhý a vždy v jiné okouzlující perspektivě můžeme přitom spatřit na levém břehu té řeky na vysoké strmé vápencové skále, která shlíží vládcovsky na město pod sebou, zámek krumlovských pánů, knížat ze Schwarzenberka. Daleko se tu na skalním ostrohu táhne bohatě členěná stavba, počínající vysokou kulatou zámeckou věží a vzadu spojená nad skalní průrvou trojposchoďovým Plášťovým mostem se zimní jízdárnou a krásnou rozlehlou zahradou. Za tím vším se třpytí obrysy hřbetů Blanského (Plansker) lesa a na jeho nejvyšším bodě, vrcholu Kleti (Schöninger - 3324'), jako světlá skvrna se bělá Josefská věž (Josephsturm - tehdy pouhých třicet let stará kleťská rozhledna - pozn. překl.).
Kdo navštívil Krumlov, vystoupil jistě i na jeho Kleť. Neboť výhled z plošiny oné věže na jejím vrcholu je skutečně velkolepý. Nad zvlněnou pahorkatinou na jihovýchodě a na jihu se na dalekém obzoru táhne řetěz Vápencových Alp (Kalkalpen) od Ötscheru až po Watzmann. Na jihozápadě je tento zářící pás ledovců náhle přeťat temně jednotvárnými hřbety šumavských hor, které se rozprostírají před očima od zříceniny Vítkova Kamene (Wittinghausen) až k Luznému (Lusen) a k Roklanu (Rachel). Když se zrak obrátí na sever a na východ, spatří do daleka kraj s městy a vesnicemi, rovinu kolem Budějovic a Třeboně (Wittingau) s nespočetnými rybníky, které dají vyniknout protikladu rovinaté a hornaté krajiny o to víc, když se v nich při východu slunce odrazí jako v tisíci zrcadlech zářivá tvářnost jitřního nebe, zatímco nad temným lesním pohořím leží ještě hluboký soumrak. Na východ a jihovýchod konečně uzavírá kruh obzoru vysočina na českomoravské hranici (v originále "das böhmisch-mährische Gränzgebirg" - pozn. překl.). V samotném Blanském lese (v originále Planskergebirg - pozn. překl.) však, jak se v kruhu svých lesnatých pahorků prostírá kolem kleťského vrcholu, jako by se v tom posledním předstupni Šumavy ještě jednou opakovala její podoba v malém.
A ještě jednou i Vltava tam, kde přetíná úpatí toho kleťského masívu a opouští Šumavu provždy, vyjevuje všechnu romantiku svého nádherného lesnatého a skalnatého údolí, než pět hodin cesty za Krumlovem vplyne do širé roviny, v níž leží krajské město Budějovice. Až sem jsme ji museli provázet. Dvě hodiny za Krumlovem leží na jejím levém břehu ještě někdejší cisterciácké opatství Zlatá Koruna (Goldenkron). Krásný klášterní kostel je dosud dobře zachovalý, zbylé budovy kláštera jsou proměněny na továrenské objekty. Na klášterním dvoře dosud stojí prastarý strom, ctihodná lípa. Když se zjara na jejích větvích otevřou prvé pupeny, tu se listy nerozvijí docela, ale zůstávají při stopce svinuty ve tvaru podobném toulci. Lidové podání říká, že "strom nosí kapuce", a přičítá to památce mnichů, které dal Žižka právě na něm v roce 1420 pověsit. Ten krutý čin je zbožné víře varováním pro časy budoucí.
O několik říčních zákrutů dál, tam kde se do Vltavy vlévá Brložský potok (Berlaubach), nese výrazně vybíhající rulový ostroh, spojený s vrchem za sebou jen několik sáhů úzkým skalním břitem, na svém hřbetu zříceninu hradu Dívčí Kámen (Maidstein). Podle historických dokladů byl Dívčí Kámen (v originále uvedeno pro vysvětlenou i neexistující místní jméno Mädchenstein - pozn. překl.) postaven v polovině čtrnáctého Joštem I. z Rožmberka (Jodok I. von Rosenberg) jako sídlo dosud neprovdaných rodových dcer. Se šuměním se tříští o skálu vlny řeky, která tady mění svůj dosud západní směr na východní a brzy nato dospívá do budějovické roviny.
Ještě mnohá nádherná místa má Vltava i mimo šumavské končiny na svém daleké pouti až tam, kde smísí u Mělníka své vody s tokem Labe. Města, hrady a zámky se shlížejí v jejích vlnách poté, co ze širé roviny znovu vstoupí do úzkého údolí skalnatých svahů: překrásná Hluboká (Frauenberg), po windsorském vzoru ze žuly nově zbudovaný zámek knížat ze Schwarzenberka, pak Týn nad Vltavou (Moldauthein), Zvíkov (Klingenberg), Orlík (Worlik) a další. Řeka je stále širší, ze všech stran přibírá nové a nové přítoky. A když jsem ji znovu pozdravil z pražského Karlova mostu, sotva jsem tu dceru hor více poznával. Vyrostla a z lesních samot vtáhla slavně do hlavního města země. Opásána na svých bedrech železem a ocelí vrhá milostné pohledy na pradávný Vyšehrad, na pyšné Hradčany! Jen nezapomenutelně temný svit těch očí, které na mne znovu vlaze svitnou z jejích vln, je mi znamením, že vyšla z lesů a slatí, že je to opravdu ona, jak jsem ji poznal, když byla ještě dítětem.


G. Pfligersdorffer, Der Böhmerwald in Schilderungen der Stifterzeit, s. 74-81

Jako bychom snad Vltavu viděli doslova poprvé se všemi jejími krásami tou pěší cestou, podle jejíhož trvání se tu měří všechny vzdálenosti a kterou jsme stihli s jejím autorem vykonat ještě za života Stifterova. Však se také ta kniha, z níž je ukázka převzata, vskutku nazývá Šumava v líčeních Stifterových současníků. Je patrné, že se tu samo pojmosloví a názvosloví teprve vlastně tvoří, že je to pohoří vlastně poprvé objevováno světu, a přesto jsou města i vsi v těch zapadlých končinách pro nás až nečekaně plné života, jako by ve svém velebném poklidu věru nemohly ani tušit, jaký osud jim bude schystán následujícím věkem. Ten text zároveň důkladně stvrzuje a výslovně a opětovně zdůrazňuje šumavský původ té nejčeštější z řek, osu dvojjazyčné kdysi země, dvojjazyčné jako ohon lva ve skoku v jejím erbu. Neboť Ferdinand von Hochstetter, který na jaře a v létě 1853 šumavské končiny proputoval a v augsburském listě Allgemeine Zeitung o tom dva roky nato podal pod titulem Aus dem Böhmerwald řadu podrobných zpráv, nejenže byl sám původem z Bavor, ale stal se pro rakouskou vědu jedním z jejích jmen zakladatelských. Narodil se 30. dubna 1829 v německém Esslingenu a několik let po své šumavské cestě podnikl na c.k. fregatě Novara expedici kolem světa, z níž se vrátil s antropologickými a etnografickými poznatky dodnes prvořadého významu, zejména od protinožců. Na Novém Zélandě se po něm jmenuje hora, na druhém konci zeměkoule v Grónsku záliv Hochstetter-Fjord. Stal se ředitelem vídeňského Muzea dějin přírody a prezidentem rakouské Geologické společnosti. Zemřel ve Vídni 18. července 1884. Pro nás však ten muž stál především u zrodu Stifterova Vítka. Napsal tenkrát: "Kdo z nás ví o té krajině, dodnes náležející spíše soumračné říši bájí než světlu poznání, víc než tolik, co zaslechl v Schillerových Loupežnících?". Když pak právě Adalbert Stifter dostal roku 1855 do rukou Hochstetterův šumavský cestopis, sděluje nakladateli Heckenastovi: "Když jsem četl ono líčení končin, kde se má můj román odehrávat, popadl mě přímo horečný hlad (v originále Heißhunger - pozn. překl.) pustit se do práce na Vítkovi." Věnoval pak to své dítě znejmilejší městu Praze, jistě proto, že k ní míří z rodných míst s jeho Vítkem ta řeka, řeka Vltava.

- - - - -
* Eßlingen (BW) / Kvilda / Strážný / Volary / Horní Planá / Čertova stěna / Vyšší Brod / Rožmberk nad Vltavou / Český Krumlov / horaKleť / Zlatá Koruna / Dívčí Kámen / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Na dvou variantách snímku s geologickým kladívkem (1859)Na dvou variantách snímku s geologickým kladívkem (1859)
S manželkou Georgianou na snímku pořízeném Ludwigem Angererem kolem roku 1861
V roce 1868 na snímku téhož fotografa
Na palubě lodi Novara (1857)
Rodný dům Adalberta Stiftera na jeho kresbě (1853)

zobrazit všechny přílohy

TOPlist