logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

LUDMILLA HIMMELOVÁ

Co zůstává? Jedna žemle a hrnek teplého mléka!

Anna Margarethe Heinzová, roz. Kirschnecková (*3. července 1862), byla dne 18. října roku 1897 uložena k poslednímu odpočinku. Byla ženou Antona Wolfganga Heinze (*30. října 1865), svého času učitele a ředitele obecné školy v Klíčově (v originále "in Glitschau" - pozn. překl.). Z jejího sotva desetiletého manželství přišly na svět čtyři děti. Dcera Marie zemřela jen několik dnů před ní. O mnoho víc se o Anně Margarethe Heinzové říci nedá. Její děti byly při jejím úmrtí dosud příliš malé, než aby se později na svou předčasně zesnulou matku dokázaly dobře rozpomenout. Vdovec Anton Heinz se oženil ještě jednou. Jeho druhá žena, křestním jménem Margarethe jako ta první, byla dětem, které s sebou muž do manželství přivedl, stejně jako těm, které měli spolu, starostlivou matkou. Existují však 120 let staré, mezitím značně zažloutlé papíry, zpravující nás o lékařské péči o Annu Margarethe a také o jejím křesťanském pohřbu.
Byla nemocná častěji. Její lékař Dr. Wilhelm Steiner (Lestkov/ Josefova Huť /v originále "Leskau/Josefihütte" - pozn. překl./) vystavil dne 4. května roku 1895 účet na 17 zlatých a 50 krejcarů za pět návštěv doma u pacientky po 3 zlatých a 50 krejcarech (pro srovnání: měsíční plat c.k. úředníka činil přibližně v téže době 25 zlatých, zedníka o 10 zlatých více - pozn. překl.). Správa c.k. nemocnice v Praze, kam byla přijata, vyúčtovala dne 5. června 1895 za 22 dnů (od 30. března do 20. dubna 1895) lůžkové péče 18 zlatých a 48 krejcarů (1 zlatý = 60 krejcarů - pozn. překl.). Lékárník od Zlatého orla v Tachově (v originále "zum Goldenen Adler in Tachau" - pozn. překl.) potvrdil dne 24. října roku 1897, že by měl za medikamenty dodané pro pacientku v letech 1887-1897 obdržet celkem 96 zlatých.
Za její pohřeb kvitoval dne 18. října 1897 farář z Brodu nad Tichou (v originále "in Bruck am Hammer" - pozn. překl.) za kněze, kostelníka a ministranty příjem pěti zlatých, jakož i jednoho zlatého a patnácti krejcarů za výkrop rakve a ostatků dcerky Marie dne 7. října 1897. Regenschori, muzikanti a zpěváci byli obmyšleni deseti zlatými. Truhlář obdržel za jednu hnědě lakovanou rakev 15 zlatých. Hrobníkovi bylo za vykopání obou hrobů vyplaceny tři zlaté a 70 krejcarů. Jednu fakturu vystavil Siegmund Strauss v Tachově dne 17. října 1897 za čalounění, stuhy, věnce a pentle. Tachovský řeznícký cech vypsal potvrzenku o tom, že dne 31, října 1897 přijal deset zlatých za pohřební vůz. Jakkoli tyto doklady svědčí i o velké bolesti a žalu, jsou dnes historicky významnými dokumenty z časů Chebska v rámci zemí Koruny české (v originále "aus der Zeit des Rgerlandes im Kronland Böhmen" - pozn. překl.).
Anna Margarethe Heinzová byla mou prababičkou. Zůstává v mém srdci. Její dcera Brigitta Margarete Heinzová se provdala za Franze Himmela z Himmelova mlýna při Studánce (v originále "von der Himmelmühle in Schönbrunn" - pozn. překl.), mého dědečka. I v tomto roce vzpomenu svých předků podle starého obyčeje v předvečer Dušiček požitím jedné žemle a vypitím hrnku teplého mléka. Jedna svíce přitom zvlášť svítí za mou prabábu Annu Margarethe Heinzovou, roz. Kirschneckovou.


Sudetendeutsche Zeitung, 2017, č. 43, s. 16

Mše svatá, kardinál Meisner a muzicírování v Českém lese

Už léta jezdívám jako krajanská místní pověřenkyně někdejších německých obyvatel obce Studánka (v originále "Ortsbetreuerin von Schönbrunn" - pozn. překl.) k posvícenské mši svaté v tachovském kostele Nanebevzetí PannyMarie (v originále "zum Patroziniums-Gottesdienst an Mariä Himmelfahrt nach Tachau" - pozn. překl.). I letos jsem podstoupila dlouhou cestu z hesenského města Hochheim am Main do Tachova (cesta v délce kolem 400 km trvá přibližně 4 hodiny - pozn. překl.), abych se mohla účastnit slavnostní bohoslužby v arciděkanském kostele.
Pod velkým křížem jsem zažehla svíci a pomodlila jsem se za naše zemřelé, zejména za ty, kdo byli povoláni na věčnost od posledního patrocinia. S vděčností jsem vzpomněla Erny a Toniho Kassekertových, dvou lidí širokého srdce, kteří stejně jako tu na zemi jistě ani tam nahoře na nebesích nedokážou být dlouho jeden bez druhého.
Ani Karl Kugler už nedlí mezi námi. Helene Kunzová, roz. Übelakerová ze Studánky čp. 88, rovněž zemřela v uplynulém roce. Franz Weis ze Studánky čp. 124 (dům s tím číslem dosud stojí na svém místě - pozn. překl.) dorazil do posledního domova v lednu. V takovém momentě sílí slova papeže Benedikta XVI.: "Wer glaubt, ist nie allein." (tj. "Ten, kdo věří, není nikdy sám." - pozn. překl.)
V kostele byla slušná návštěva. Vedle jiných investic byly lavice vybaveny vyhřívanými polštáři. Slavnostní mši svatou celebrovali pražský emeritní pomocný biskup Karel Herbst (v letech 1975-1986 působil jako čistič výkladních skříní, od roku 2002 byl po 14 let světícím biskupem pražským - pozn. překl.) a tachovský farář Václav Vojtíšek (rodák z Klatov - pozn. překl.), mši doprovázela varhanní hudba a chrámový sbor. Na faře patřilo k tématům hovoru při stole úmrtí kardinála Joachima Meisnera (1933-2017, rodák ze slezské Vratislavi, od roku 1980 biskup berlínský, jmenovaný pro východ Německa papežem Janem Pavlem II., měl velice blízko k Čechám, kde chtěl prý v důchodu žít, proslavil ho východoněmecký výrok z roku 1987, že "nechceme následovat žádnou jinou hvězdu, než tu betlémskou" - pozn. překl.). Jako vzpomínku na patrocinium jsem dostala darem fotografii (v originále "ein Foto als Geschenk" - pozn. překl.).
V následujícím týdnu došlo na Chebsku k setkání s rodinou Ade a Alfreda Schweimerových ze Studánky čp. 81 (ten dům už nestojí - pozn. překl.). Někdejší Schönbrunn doznal mnohých změn. Hodně starých stavení bylo strženo, jiná byla přebudována, vzniklo také spousta nových. Krásná ves, ztrácející ovšem stále více svůj původní charakter.
Alfred Schweimer byl ve svých devíti letech poté, co válka skončila, odvezen se svou maminkou bez předchozího varování na jednom žebřiňáku ze Studánky do Pavlíkova (v originále "von Schönbrunn nach Pabelsdorf" - pozn. překl.). Pamatuje si tu dlouhou jízdu a noční příjezd do vsi (Pavlíkov /do roku 1950 Pavlovice/ je dnes jen místní částí obce Třemešné - pozn. překl.), kde musili pracovat u jednoho českého sedláka. Z Pavlíkova byli přepraveni do tabákové továrny v Tachově, odkud bylo započato vyhnání. Otec byl tehdy dosud v ruském zajetí a teprve o rok později nalezl svou rodinu ve městě Schwanebeck (v dnešní spolkové zemi Sasko-Anhaltsko - pozn. překl.). Nynější výprava do Pavlíkova zastínila dávné vzpomínky.
Navštívili jsme Kladruby a Stříbro (v originále "Kladrau und Mies" - pozn. překl.). Po zámku Kynžvart (v originále "Schloss Königswart" - pozn. překl.) nás prováděl jeden mladý muž s dobrou znalostí němčiny. Vyprávěl jen o časech, kdy panství vlastnil kníže Clemens Wenzeslaus Nepomuk Lothar von Metternich-Winneburg zu Beilstein (rodu Metternichů patřil Kynžvart v letech 1630-1945 - pozn. překl.). Mnohokráte připomněl zámek Johannisberg v regionu Rheingau, patřící rovněž ke knížecím majetkům. Na konci prohlídky jsem v prostoru zámecké kaple mladému průvodci pověděla, že jsem poslední tu na zámku žijící knížecí pár, tj. Paula Alfonse von Metternich-Winneburg (1917-1992, byl i známým automobilovým závodníkem a prezidentem německého autoklubu - pozn. překl.), pravnuka velkého státníka, i jeho ženu, paní Tatianu Metternich-Winneburg (1915-2006, roz. Tatiana Ilarionowna Wassiltschikoff, byla i malířkou a spisovatelkou, autorkou knih "Bericht eines ungewöhnlichen Lebens" /1976/, "Was wird aus Russland? – Eine dornige Weg in die Demokratie" /1992/ a cestopisu "Pfauenthron/Peacock Throne" /2002/, knížecí manželství zůstalo však bezdětné a rodová větev tak vymřela - pozn. překl.) svého času na zámku Johannisberg mohla poznat. Vdechli tam zchátralé stavbě nový život poté, co zámek Kynžvart zabral československý stát. Kněžna Tatiana byla členkou krajanského sdružení Eghalanda Gmoi z‘ Wiesbaden und Rheingau a jako "Fahnenpatronin" (tj. "patronka korouhve" - pozn. překl.) darovala sdružení nádhernou "Gmoifahne".
Zakončením našeho malého setkání byl koncert "Le rendezvous de chasse" v jízdárně Tachov-Světce (v originále "in der Reitschule Tachau-Heiligen" - pozn. překl.). Německo-český soubor lesních rohů "Corni di Egra" (se sídlem ve Waldsassen a v Chebu - pozn. překl.) a hornofalčtí hornisté, řečení Oberpfälzer Parforce Hornbläser nabídli velký program lidové a sakrální lovecké hudby z Čech, Německa, Francie a Rakouska. Čtyři trubači na alpský roh z řečeného souboru obohatili dechový koncert k poctě svatého Huberta. Nadšení posluchači vyjádřili svou vděčnost bouřlivým potleskem. Za přídavku "Ein Jäger aus Kurpfalz" (známá německá lidová píseň - pozn. překl.) jsem už pocítila, jak se těším na Český les v jeho pestrobarevné nádheře, ohlašující blížící se podzim.


Sudetendeutsche Zeitung, 2017, č. 40, s. 16

Řekla toho o sobě a také o jiných poměrně dost. Datum a místo narození autorky předešlých textů mi však nadále zůstávají utajeny. Pro náš účel však bohatě stačí, že je rodáckou pověřenkyní někdejších obyvatel obce Studánka (August Sedláček ji uvádí jako Šomprun, české místní jméno bylo stanoveno až vyhláškou z roku 1947, v letech 1980-1990 byla ves jen místní částí Tachova), která má dnes i vlastní znak a prapor, a to v červenomodrobílých barvách. Na věkovitou nádheru Českého lesa, natož pomezí někdejších zemí Koruny české je to u vsi s polovičním počtem obyvatel oproti těm původním stále málo.

- - - - -
Studánka / Tachov / Světce, Tachov

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Doklady k textu o její prababičce
Studánka u Tachova na snímku z roku 2014
Znak obce Studánka...
... a města Hochheim am Main, kde žije

zobrazit všechny přílohy

TOPlist