logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

GEORG HILPERT

Vzpomínky na moje mládí v rodné Šitboři


Poněvadž jsem při vyhlášení druhé světové války chodil ještě do školy, je pochopitelné, že moje ohlédnutí se bude většinou týkat třicátých let dvacátého století. Přese své mládí jsem musel, jak všichni moji školní kamarádi, v roce 1943 obléknout vojenskou uniformu (v originále "den grauen Rock anziehen" - pozn. překl.). Z mého pozdějšího zajetí (v dubnu 1945) jsem byl propuštěn teprve koncem roku 1948 tam, kde jsem i nyní domovem (rozuměj bádensko-württemberskou obec Seckach, kam bylo po válce odsunuto na 22 tisíc vyhnanců z dnešního Domažlicka - pozn. překl.). Tady bych nerad dal opomenout skutečnosti, že nikdo z mých přímých školních kamarádů ročníku 1925 nepřežil válku, resp. její následky v poválečném Československu (v originále "die Nachkriegsfolgen in der CSSR" /!/ - pozn. překl.).
V září roku 1931 započala moje školní docházka. Nastoupil jsem do jednotřídky v rodné Šitboři. Byli jsme v tom ročníku 4 hoši a 2 děvčata: Maria Rothmeierová, Maria Käßová, Otto Lang, Georg Lang, Josef Steinbach a já. Později k nám přibyl Josef Kohout. Vyučování bylo rozděleno na 6 dní v týdnu. Po 4. třídě odešli mnozí, včetně mě, do Ronšperka (rozuměj dnešní Poběžovice - pozn. překl.) na jeptiškami vedenou a učitelsky jimi zajišťovanou měšťanku. V Ronšperku existovala kromě německé obecné a měšťanské školy i jedna česká škola a škola učňovská.
Sezónně omezeným příznakem byla pro Šitboř na jaře zřizovaná štěpnice (v originále "die Pflanzschule" - pozn. překl.). Vždycky před Velikonocemi, když roztál poslední sníh, byl kus země mezi horní a dolní vesnickou cestou a mezi Wirtsimmerovými a Fleischhackerovými (jde o usedlostní jména stavení čp. 9 a čp. 16 - pozn. překl.) přeorán a oset jednotlivými rolníky. Vysévalo se jen zelí a tuřín. Celé to místo bylo pak oploceno prkny. Každý rolník tu měl vykázaný prostor. Během pěstitelské sezóny (v originále "während der Pflanzzeit" - pozn. překl.) přicházeli pak sedláci z blízkého i širšího okolí (i z českých usedlostí) a kupovali šitbořské výpěstky. Dá se klidně říci, že byly široko daleko oblíbeny, snad i pro svou větší odolnost díky výsevu do drsnější půdy. Pro šitbořskou omladinu bylo její oplocení k selské nevoli vítaným tělocvičným nářadím k přelézání. Odnesly to ovšem začasté klukovské kalhoty.
O Velikonocích, přesněji v pašijovém týdnu, nadešel především pro mužskou mládež krásný obyčej. Od Zeleného čtvrtku. kdy se odmlčely kostelní zvony, vystoupili na scénu kluci s hrkačkami a řehtačkami (v originále "die Rumpel- und Ratschenbuben" - pozn. překl.) a zvěstovávali během svého tažení obcí jak procitnutí, tak i jiné události jako poledne, klekání, mši, modlení apod.. Po návratu zvonů chodily pak děti od domu k domu a odnášely si jako vítězné trofeje (v originále "und holten das Dankeschön ab" - pozn. překl.) barvená vejce nebo i peníze. To se pak všechno dělilo mezi koledovníky.
Zvyk velikonočních hnízdeček s vejci jako jarní dekorace a velikonočních zajíčků byl jednotlivými rodinami vysoce ceněn, přirozeně s ohledem na stávající a tehdejší poměry. Slavnost Vzkříšení o velikonoční neděli naplnila kostel do posledního místečka. Procesí, jdoucí kolem rybníka při škole (Schulweiher), štěpnice a návesního rybníka (Dorfweiher), provázel dobrovolný hasičský sbor a hudební kapela. Všechna okna, která průvod míjel, byla ozdobena hořícími svícemi.
Na Bílou sobotu šli pak chlapci a dívky, jimž bylo 9 a 10 let, k prvnímu svatému přijímání.
Byl to pro celou farní obec slavnostní den, pro děti pak skutečně sváteční událost, nikoli snad pro dary k té příležitosti obdržené, nýbrž pro skutečnou výjimečnost dne.
O několik týdnů později se konala procesí (obchůzky) do polí (v originále "die Flurprozessionen" - pozn. překl.). Ta měla vždy ještě dobrou účast. Pokročme teď o kus dál do času prázdnin. Letní prázdninové tábory pro mládež, jaké jsou dnes kdekoli obvyklou nabídkou, svého času ještě vůbec neexistovaly, přinejmenším ne všude. Ani jsme je nijak nepostrádali. Během letního koupání (v originále "während der Badesaison" - pozn. překl.) měl v Kielerbauerově rybníce (v originále "Kielerbauerweiher", na novějších mapách rybník jméno nemá - pozn. překl.) nad obcí, měl každý možnost se ve vodě dosyta vyrejdit. Dá se myslím říci, že se tu za mého mládí naučil plavat snad každý z nás. Někteří jednotlivci sem dorazili i s nějakým plavidlem, obvykle to byly necky na praní, a křižovali na nich rybník. Díky přírodnímu běhutému přítoku nebyla v něm často voda zrovna příliš teplá. Mělký přístup ze břehu umožňoval každému, i neplavci, smočit se v ní.
V obci samé jsme měli ještě 3 rybníky. Ten jménem Drohtweiher byl z nich asi ten nejmenší a nejšpinavější, větší byly oba už zmíněné rybníky Dorfweiher a také Schulweiher přímo pod školou. Všechny tři byly ovšem ke koupání méně příhodné, plavit se po nich na pramici či v neckách se ovšem dalo rovněž. Nemělo by se zapomenout, že celou tu trojici rybníků napájel právě Kielerbauerweiher, důležitý i pro hasiče při požárech, ke kterým tu také docházelo.
Také kopec zvaný Eichenbühl byl oblíbeným místem našich her. Poměrně rovná plochá při kříži se hodila na klukovskou kopanou. Jako na vhodné hřiště nelze zapomenout ani na plácek u vážního domku (v originále "am Waaghäusle" - pozn. překl.) a v té době vyklizená a travou porostlá štěpnice. V její blízkosti u zmíněných už Wirtsimmerů stála prastará lípa. Před ní spočíval velký, mnoho tun těžký kámen. Podle staré pověsti ho sem donesl v zástěře a tady odložil nějaký obr. Když už jsme se octli na tomto místě, rád bych něco povyprávěl o tom, jak jsem se poblíž učil jezdit na kole. Několik kamarádů mě postrkovalo vsí na bicyklu mého otce. Udrželi balanc až k rybníku pod školou a pak jsme to zkoušeli dolů Wirtsimmerovou cestou. Po několika metrech jsem zjistil, že jsem na tom kole ponechán sám bez jakékoli opory. Zcela ztuhlý v křeči jsem se řítil k rohu stavení Michelbaurových (dodnes existující čp. 10 - pozn. překl.). Naštěstí jsem seděl pevně, kolo se krátce odrazilo nazpět a padlo i se mnou k zemi. Z předního kola byl ovál (v originále "das Vorderrad war ein Ei" - pozn. překl.) a já byl samá odřenina. Nesl jsem kolo s pláčem domů (jak to zpíval Peter Alexander: Der Papa wird 's schon richten... /tj. "Táta už to zařídí..." ve své písni z roku 1981, která byla s jiným textem a melodií variací na 13 let staré kabaretní zpěvní číslo Helmuta Qualtingera, vysmívající se původně rakouskému protekcionismu a nepotismu - pozn. překl./, což se také stalo). Několik týdnů později k nám dorazil na návštěvu můj bratranec Franz z Vlkanova (v originále "aus Wilkenau" - pozn. překl.), samozřejmě na kole. Díval jsem se na ně kradmo, což on hned pochopil. Nabídl mi, abych se projel na zkoušku. Posadil jsem se, rozjel a po nějakých stech metrech jsem se bez pádu vrátil. Jízdě na kole jsem se teď už nijak dál učit nemusel.
Během letních měsíců musely mnohé děti pomáhat v rodičovském hospodářství, ať už venku na poli nebo kdekoli doma (v originále "im Haus und Hof" - pozn. překl.), všude bylo práce až dost. Na volno po práci (v originále "der Feierabend" - pozn. překl.) se ale v selské usedlosti nezapomínalo. Vždycky se našel čas pokouřit si faječku na lavici na zápraží. Přitom nebyl v celkovém vybavení usedlosti ani zdaleka takový pokrok jako dnes. Krmit se třeba mohlo jen za dne, poněvadž až do roku 1937 nebylo v obci elektrické světlo. Ani vodovod jsme v Šitboři neznali. V obci bylo jen málo zdrojů vody, největší z nich pod návesním rybníkem u Brixenů (v originále "beim Brixen - Bauer" - pozn. překl.). Vedle pump bývalo napajedlo (v originále "eine Tränke" - pozn. překl.). Aby se nošení vody ulehčilo (dělo se s dřevěným nosníkem přes ramena se dvěma či i třemi štoudvemi na něm zavěšenými), vodil se větší dobytek k napajedlu. Zvířata se ve stáji odvázala a jedna vůdčí kráva odvedla ostatní k napajedlu a nazpátek. To se mohlo samozřejmě dít toliko v létě. V zimě napajedla zamrzla a i tak by na sněhu a ledu byla pro zvířata cesta příliš nebezpečná. V Šitboři bylo jen několik rolníků s koňmi. Většina měla v zápřahu krávy. Byli ovšem i chalupníci bez povozu jen s jednou krávou či jednou až dvěma kozami. I kozy potřebovaly krmení, takže podívaná na mnohou ženu vlekoucí se s proutěnou nůší, vrchovatě naplněnou travou či senem, byla ve vsi něčím velmi obvyklým. Tráva byla většinou vyžínána srpem v příkopech při silnici či na mezích. Kdo by to ještě dnes uměl? Také dřevo a jehličí bylo na kárách, vozících a také jen v nůších na zádech dopravováno domů, často opět ženami, poněvadž muži byli za prací mimo domov. Týkalo se to přirozeně jen některých stavení, ale nechci to ponechat beze zmínky. Když byli muži zaměstnáni v blízkém okolí v lese, kamenolomu či na jiných místech, přinášely jim ženy čerstvý oběd až na samo pracoviště.
Byli jsme národnostní menšinou (v originále "ein Minderheitenvolk" - pozn. překl.) v cizím státě. Kromě lesa nějakým bohatstvím kraj kolem zrovna neoplýval. Také pracovními příležitostmi rozhodně nikoli. Mnoho řemeslníků odcházelo už v této době do Čech nebo do Bavor, zejména jako zedníci.
Ve mnou vzpomínaných letech sedláci i chalupníci shromažďovali obilí a polní plodiny do stodol a teprve po vykonané sklizni nebo i v mezičase mlátili zrno z klasů. Poněvadž se ještě mnohde žnulo kosou, opatřenou dlouhou dřevěnou či kovovou rukojetí (v originále "mit Sense und Wurf", přičemž se rukojeti regionálně porůznu říkalo "Worb", "Wurf, "Sensenbaum", "Sensenstiel" či Sensengriff" - pozn. překl.), potřeboval zemědělec slaměná povřísla (v originále "Bindestroh" - pozn. překl.). Zejména žito poskytovalo dlouhou slámu. Mlátilo se cepy na mlatě cepy ve tříčtvrtečním nebo čtyřčtvrtečním taktu (v originále "im Dreier- oder Vierertakt" - pozn. překl.). Vydávalo to krásnou ozvěnu. Neponičená sláma byla pak přes zimu uchovávána v teplé stáji a připravena tak pro příští žně. Ostatní obilí bylo mláceno, a to v celodenních nasazeních. Menší nebo i větší mlátičky byly postupně k dispozici téměř v každém stavení. Jejich pohonná síla byla ovšem různá a tím i množství, které za den byly schopny zvládnout. Nejmenší mlátička byla ruční a dva muži točili klikami mláticího bubnu, do kterého třetí vkládal po malých troškách obilí. Další vymožeností byl žentour. U nás byl tažený dvěma kravami. Někteří sedláci měli větší žentoury s benzinovým motorem, to pak byla příšera navlas podobná lokomobile (v originále "Ungetüme wie Walzen" - pozn. překl.). Když někdo položil ruku na zapalování, mohli všichni utvořit ruku v ruce při práci dlouhého hada a jen ten poslední v řadě dostal při mlácení na hnacím kole ránu. Nebyla nijak silná, ale cítit byla. Oběť, která se postavila na konec řady, se vždycky našla. Poněvadž ty motory mohly prostřednictvím řemenů pohánět vlastní stroj a pohybovaly se na kolečkách, mohly být používány i k jiným účelům, třeba ke štěrkaření. Později se mlácení dělo téměř výhradně elektromotory.
Na jaře resp. v létě během senoseče začínal pracovní den velice časně. S čerstvě naklepanou kosou se tráva, dokud na ní ještě ležela rosa, sekla nejsnadněji. Bylo často vidět 5 nebo 6 žneců či žneček v řadě vedle sebe. Jak tu pak chutnala snídaně s čerstvým, do chladu odstaveným mlékem. Jakmile vystoupilo slunce výš, ženci či žn0ečky v práci ustali a v senoseči se na příhodných místech pokračovalo sekačkami s koňskou či kravskou zápřeží. Sekačky byly pořizovány postupně a používaly se i při sklizni obilí.
Poslední prací na polích bylo setí ozimů. Předtím byla pole zvláčena branami a plevel s bramborovou spálen. Při vláčení nalezené brambory se opékaly či spíše upražily na ohníčku jako lahodná svačinka (v originále "eine gute Zwischenmahlzeit" - pozn. překl.). Byly z toho celé černé nejen ruce, nýbrž často celý obličej.
Pomalu nadešla zima, ještě předtím jsme ale 6. prosince nebo o nejbližší neděli slavili naše mikulášské posvícení (kostel v Šitboři byl zasvěcen sv. Mikuláši - pozn. překl.). Byl to poslední posvícenský církevní svátek v celém kalendářním roce. Nejen kostel byl slavnostně vyzdoben, i po domech se konaly přípravy. Čekali se příbuzní zblízka i zdáli a kromě slavnostní pečínky nesměl chybět legendární koláč zvaný "Schmierkouchen" (placka z kynutého těsta pokrytá sladkou krupičnou pomazánkou, chodský tvarohový koláč s rozinkami má se specialitou určitou podobnost - pozn. překl.). O sváteční neděli samé stávaly poblíž vážního domku kryté prodejní stánky pro velké i malé. V kostele hrála zase jednou hudební kapela. O Vánocích se konala obvyklá půlnoční mše (v originále "Christmette um Mitternacht" - pozn. překl.), na kterou byla pro přespolní cesta, vedoucí zčásti lesem, daleká a obtížná. Chodilo se ve skupinách, někdy i s několika lucernami, jejichž světýlka ohlašovala, jak se průvod obci blížil a po mši zase vzdaloval. Sníh toho času, pokud si dokážu vzpomenout, ležel po kraji vždycky.
Po prudké sněhové chumelici, vršící všude vysoké závěje, musel si leckdo cestu od domovních dveří ke stáji, ke stodole či na silnici osobně prohrabat lopatou. Mnohdy bylo třeba nasadit lidi i na odklizení sněhu ze silnice na Ronšperk nebo ještě častěji do Vlkanova (zejména při kopci zvaném Föhrerhügel), aby se stala sjízdnou. Pro omladinu se nasýtalo dost příležitostí k lyžování i sáňkování. Oblíbenými místy byl už zmíněný Eichenbühl či lokalita jménem Drieft. Také rybníky v obci byly většinou zamrzlé a dalo se na nich bruslit. Nevím, zda to ještě vůbec nazvat bruslením, ale mnozí, a já k nim patřil, ohnuli jen silný drát a narazili ho konci do spodku zimních dřeváků (v originále "unter die Schuhe mit Holzsohle" - pozn. překl.). Byla to v každém případě dobrá a především laciná pomůcka. Samozřejmě docházelo opakovaně k tomu, že se ten či onen "želízky" zaryl či přímo prolomil do ledu. Zvlášť nebezpečná byla místa na okraji hladiny při přítoku vody do rybníka. Na návesním i školním rybníce se často sekal led pro pivovary. Leckterý odvážlivec se pak vydal na nějaké zbylé kře po jinak leduprosté rybniční hladině. Před příchodem mrazů se musely vesnické studny ochránit zavinutím pump do slámy, aby nezamrzly a aby voda tekla i za té nejtužší zimy. Nerad bych opomněl skutečnost, že v návesním rybníce byli nasazeni kapři. Rybník byl pak vždycky na sklonku podzimu vypouštěn, ryby vyloveny a dno odbahněno.
Pro ženy a dívky nastal v zimě čas záplatování, pletení, draní peří a paličkování. Právě to naposledy zmíněné paličkování bylo v našem kraji typickou domácí prací. Kvůli družné zábavě se ženy, eventuelně i muži shromažďovali střídavě v různých selských usedlostech, aby práce lépe ubíhala. Vyměňovaly se při ní mnohé novinky. Škole odrostlá omladina se odděleně scházela v tak řečených "Hutschenstuben" (někde se užívá i výraz "Besuchstube", tj. návštěvní místnost - pozn. překl.). Většinou to bylo po celou zimu v jednom stavení. Také tady děvčata pletla a paličkovala a přítomní mladíci hráli karty. To ovšem nikoli snad celý večer. Tahací a foukací harmonika, také gramofon byly většinou po ruce. Hrály se společenské hry, zpívalo se a tančilo, vlastně spíš učilo tančit. Taneční kurzy přece neexistovaly. Cesta domů se pak nastupovala společně. V každém případě dodnes rád na ty chvíle vzpomínám. Často se vyskytli návštěvníci odjinud nebo se naopak šlo do jiné vsi. To ovšem nekončilo vždycky pokojně. Z vyprávění vím, že to v dřívějších dobách, které sám nepamatuji, bývalo ještě horší. Moje vzpomínky spadají přece až do období druhé světové války. Čas od času se některý učitel pokusil nacvičit se svými žáky nějaký divadelní kus. Vzpomínám na představení u hospodského (v originále "beim Wirt" - pozn. překl.) a jednou v blízkém Mnichově (v originále "in Münchsdorf" - pozn. překl.). Také ty zůstaly pro všechny zúčastněné trvale v paměti. Návštěva byla pokaždé obrovská. Kino v Šitboři nebylo, jen v sále hotelu "Hubertus" v Ronšperku. V neděli odpoledne jsme se vydávali tam i nazpátek. Poněvadž za války museli k armádě už chlapci od 17 let, nemohli večerní představení ani filmy mládeži nepřístupné vidět. Policie měla svého času přísný zrak. Jednou mě povolávací lístek k wehrmachtu zachránil před vyhozením.
Z mého nejranějšího mládí si ještě dokážu vzpomenout, že v komoře mého dědečka býval k vidění tkalcovský stav. Pracovalo se na něm jen málo. Tkalcovské povolání bylo už v té době převálcováno továrními výrobky. Můj otec v zimě soustruhoval paličky na paličkování a pro vlastní potřebu části pracovních nástrojů a pracovního nářadí. Jistě se tak dělo i v mnoha jiných staveních. Dá se říci, že to byla těžká, ale i krásná doba. Tatínek při dobývání kamení a štěrku na kopci Girgnbühl nádobu s nástroji a s hroty kopí z římských dob. Ty předměty se dostaly do zámeckého muzea v Ronšperku. Poněvadž se při následných vykopávkách už nic nenašlo, byl to nejspíš hrob nějakého vojáka, který tu zahynul při průchodu krajem a do hrobu byly s ním uloženy tatínkovy nálezy.
Místy se na polích pěstoval i len. Ten se po sklizni lámal a v zimě byl ženami spřádán a později zpracováván na lana. Především se zhotovovaly vazáky na telata, postroje do tahu a lana k upevnění tak řečené pavuzy (také "pabuzy" /mylným změtením s výrazem "pavéza" pro označení bojovníkova štítu/, v originále "zum Befestigen des Wischbaumes" - pozn. překl.), určené pro zabezpečení fůry obilí či sena před sesutím, k bočnicím povozu.
Jak už jsem zmínil na začátku svých zápisků, byla ves Šitboř elektrifikována teprve v roce 1937. Podle existujících dokumentů vyšplhaly se náklady na téměř 85 tisíc československých korun. Rok předtím vznikl z místních obyvatel spolek, který pak vypracoval své stanovy a rozhodl se pro elektrifikaci. Dálkové vedení vedlo už léta podél osady do Vlkanova. Sousední vsi byly připojeny. Přesto byli mezi místními mnozí, kdo se zalekli blížících se nákladů. Před dokončením elektrifikace bylo tu mnoho hádek a různic. Pak byli ovšem všichni rádi. Po záboru Sudet mělo dojít i ke zbudování vodovodu. Na přetřes přišly vlastní vodní zdroje nebo dálkové vedení, které mělo probíhat pod Mlýnským potokem (v originále "unterhalb des Mühlbaches", jde o levostranný přítok řeky /potoka/ Pivoňka - pozn. překl.). Kvůli neblahé válce k tomu už nedošlo. Tak zbylo i po našem vyhnání něco na práci i pro naše české nástupce.


Schüttwa : unsere Heimat (1990), s. 154-158

Autor předchozích řádek Georg Hilpert se narodil dne 19. září 1925 v Šitboři čp. 52 (Schmigung), tj. ve stavení tam až dosud stojícím, zemřel v bádensko-württemberské obci Seckach 7. července roku 1982. Jeho otec Josef Hilpert (*18. října 1899) padl ve válce na ruské frontě v uniformě wehrmachtu 11. května 1942, matka Anna, roz. Käßová (*3. dubna 1897), zemřela v Seckachu 21. března 1980. Děd z otcovy strany Heinrich Hilpert (*5. dubna 1863) zemřel v obci Schlierstadt (od roku 1975 část města Osterburken ve spolkové zemi Bádensko.Württembersko), jeho žena Barbara, roz. Schürrerová (*19. září 1867 ve dnes zaniklém Valtířově /Waltersgrün či Waldersgrün/), zemřela "už" v Šitboři 12. května 1925. Už vím, proč mě ta Šitboř (původně snad Ješitboř či Újezd Šitboř) tak uchvacuje: prožil jsem část dětství v blatské Vlastiboři, rodišti mé matky, po jejíž předčasné smrti v blízké Soběslavi 1949 se sirot ujala její sestra a otec, nezapomenutelný děda Komárek. Už nevím, jestli jsem dostal ránu od mlátičky (před řezačkou trávy nás ale vždycky varovali), zato se výborně pamatuji, jak jsme celé hodiny vysedávali za volantem wehrmachtem či spojenci před vlastibořskou chalupou čp. 58 odstaveného a postupně vybrakovaného vozidla jménem Kübelwagen a pokračovali v tažení jím prohraném. Prohráli jsme ovšem taky, jak jinak, byť toho bylo tolik na práci.

- - - - -
* Śitboř / Poběžovice / † † † Seckach (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jeho rodný dům v Šitboři čp. 52 v záznamu ze stránek rodácké pamětní knihy...
... a na současném snímku (2016)
Záznam o svatbě jeho děda Heinricha ze šitbořské oddací matriky
Úmrtní lístek jeho otce

zobrazit všechny přílohy

TOPlist