logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

KARL GEORG REGINALD HERLOSSSOHN (vl.jm. HERLOSS)

Mein Vaterland


Nach Böhmen zieht mich 's hin, ins schöne Land,
Das lieblich noch aus meiner Kindheit Träumen
Voll schöner Bilder mir entgegen lacht.
Dies schöne Land, das seine hohen Berge
Wie treue Wächter schützend rings umstehn,
Mit seinen goldnen Saaten, grünen Thälern,
Den Rebehügeln an dem Elbe-Strand,
Und seinen ernsten schattenreichen Wäldern
Und seiner Königsstadt am Moldaustrom -
Es ist ein glücklich Land! o lasst mich ziehen
Ins theure heißersehnte Vaterland!

Moje otčina


Do Čech mne táhne to, v tu krásnou zem,
jež dosud líbezně z mých dětských snění
se usmívá mi nádherou svou vstříc.
Ta krásná zem, kterou vysoké hory
jak věrní strážci obstupují kol,
má zlaté lány, zelená údolí,
viničné svahy labským nad břehem,
a také vážné lesy plné stínu,
město králů nad řekou Vltavou --
Šťastná to zem! Kéž v otčinu mi přáno
dojít, k níž vroucí tužbou pojat jsem!

P.S. Ty verše uvádějí hned pod záhlavím budějovického listu "Der Löwe" jeho první číslo z 22. dubna památného roku 1848. To datum mimochodem značí i zrod místního periodického tisku vůbec.

Das letzte Lied


Und glaubt ihr wirklich, dass ich
Schon mein letztes Lied gesungen,
Dass der Quell der Harmonieen,
Dass das Saitenspiel verklungen?

Nein, doch nein! So lang noch Blumen
Auf dem Feld', im Walde sprossen
Und so lang' beim Becherklange
Lustig singen die Genossen,

Und so lang noch Herzen lieben,
Herzen noch im Gram vergehen,
Und so lange Sonn' und Sterne
Immer leuchtend auferstehen,

Und so lang' sie noch erklingen
All' die Nachtigallenzungen,
Ist die Leier nicht zerbrochen,
Nicht mein letztes Lied erklungen!

Poslední píseň


Vy snad věříte, že mou
poslední píseň už zcela
skýtá mi zdroj harmonií,
že hra harfy odezněla?

Ne, přece ne! Pokud květy
pučí na poli a v lese,
pokud při pohárů zvuku
zpěv mých druhů rozlehne se,

dokud srdce hoří láskou,
dokud srdce hynou v stesku,
dokud slunce a pak hvězdy
září nám tu v podnebesku,

dokud slavičími hlasy
zní to kolem, být by měla
rozbita snad moje lyra?
Ne, má píseň nedozněla!

P.S. Podle reprezentativní publikace Dr. Adolpha Kohuta (1848-1917), bratra známějšího Alexandera Kohuta (1842-1894), vrchního rabína a orientalisty (oba byli rodem z Uher) "Berühmte israelitische Maenner und Frauen in der Kulturgeschichte der Menschen", vydané v Lipsku ve dvou dílech roku 1900 a 1901, napsal autor, zařazený Kohutem mezi významné židovské autory německého jazyka, tuto báseň krátce před svou smrtí do alba H.J. Landaua.

Z románu Poslední Táborita

"Ať si! vždyť jsem na to byl připraven. Ať si kujou; avšak já je přece přemohu. Od Plzeňáků a od Budějovických nemohl jsem nic jiného očekávati. Těch již nelze napraviti, jsou zatvrzelí, papeženští podrobeni německému vlivu a rejdům šlechty, zkrátka oddáni mým nepřátelům. Když jsem porazil Němce u Domažlic (Taus) a jásala všechna země, ve všech chrámech zaznívaly díky k nebesům, že jsem odvrátil porobu od vlasti, byli plzeňští a budějovičtí jediní, kteří po službách Božích shasli svíčky a hodili na zem, volajíce: 'Anathema sit! /tj. 'Buď proklet!/ Běda! běda! Jiří je kacíř a lupič trůnu!"
---
Ludmila seděla večer samotna ve své komnatě v Budějovickém zámku (v německém originále ta věta zní: 'Lidmila saß am Abend allein in ihrem Closet auf dem Budweiser Schlosse.' /!/) Před chvílí odložila mrzutě harfu do kouta; hra nechtěla se jí dnes dařit, co chvíli praskla některá struna, a to vše její nevrlost rozmnožovalo anebo spíše ji budilo. Sklopila hlavu na ruku, černé kadeře splývaly v bujné hojnosti po krásném plném, úbělovém lokti; hleděla k červenající se obloze večerní, jež barvila růžově anebo zase rudě široké jezero, okolní pahorky a vrchy a oddávala se těžkomyslnosti, která jí předváděla obrazy minulosti.
Rytíř Španberk (v německém originále "von Spannberg", přídomek zřejmě fiktivní podle dolnorakouské obce Spannberg v okrese Gänserndorf), její manžel, vstoupil do jizby.
"Tak samotna a zamyšlena?" otázal se kvapně a lhostejně. "Přirozeno, že moje choť nudí se na této pusté tvrzi, kde není vyhlídky k radosti, leč snad k bouři. Kacířský král sem táhne a chce zkusit svou tvrdou hlavu na tomto kamení. Avšak nebudete se dlouho soužit v této samotě. Musím zítra odtud vytáhnout. Mohlo by se přece stát, že by Husité dobyli hradu a Rožmberk, váš ujec, nechce, aby v tom případě všichni spojenci byli zajati. Potřebuje místa - nevykládám mu toho ve zlém; neboť ženské a zahálející diváci darmo překážejí. Sám chce se o to pokusit. My, Gutenštejn, Šternberk a ostatní potáhneme k Hradišti do Moravy, Rakouskem. Tam máme před sebou - a mimo tj. ta tvrz nedobytná. - Chystejte se, zítra časně ráno musím vytrhnouti."
"Tak na kvap - beze všech příprav?" otázala se Ludmilazvolna se k němu obrátivši.
"Tak rychle a na kvap," opětoval s jistou přísností, "jak okolnosti toho žádají. Žijeme zde ve válce a nestrojíme se k hodům. - Rád věřím, že tento vážný čas, ta vyjednávání, ty starosti a záměry se vám nelíbí!"
"Jsem-li vám obtíží," pravila chladně a pokojně, "proč jste mne nenechal v Praze, jak jsem si přála?" -
"Kde je muž," zamračil se, musí být také žena, toliko u něho jest její místo. Budeme snad bojovati pro dvě rozdílné strany, vy v Praze, oddaná srdcem králi a kališníkům, já zde pro čistou víru a práva krále Matiáše?"
"Dala jsem vám svou ruku, rytíři Španberku," odvětla hrdě, "protože tomu chtěli moji příbuzní a Bůh je můj svědek, že jsem až dosud své povinnosti se nezpronevěřila. Vy můžete se mnou zacházet jako se svou služebnou; ale panovat nesmíte nad mým přesvědčením, nad ním je toliko Bůh pánem."
"Vím, velmi dobře vím," zvolal Španberk, kvapně přecházeje jizbou, "že tento podnik, toto povstání není vám po chuti, protože směřuje proti kacířům - chtěl jsem říci proti vašim souvěrcům. Vaše srdce posud lpí na učení husitského kněze, který vás vychoval. - Měla byse vzdáti takového směrum jenž prozrazuje toliko duševní slabost. Jenom na té straně, které jsem já podal své rámě, možno mi sebe a vás povýšit. Mimo to stojí váš ujec (rozuměj Rožmberk) v čele několika příbuzných a bojuje s námi."
"Ne však šlechetný Hradecký (v německém originále 'edle Neuhaus')," odpověděla, "jenž mne vychoval a jemuž tolik jsem povinna!"
"Připojil se zase ke králi," prohodil Španberk nedbale, "protože dostal choutku, ještě jednou zahráti si na vůdce proti Němcům. To však je lhostejno. Česká země, jak jest nyní, jest mladý, divoký, marnotratný a nerozvážný člověk, který potřebuje poručníka. Chceme dáti mu poručníka katolického, mocného, spřáteleného člověka. Ty prostopášnosti musí přestati; husitství nemůže se déle udržeti, proto musí býti v čas vypleněno, jako nákaza na stromě, aby se dále nerozžírala."
"Kdybyste byl v této zemi zrozen a naší víry," odvětila bez výčitky, "jinak byste mluvil a něco takového ve svém Německu od Čecha netrpěl. Od lidí, kteří šlechetně nemyslejí, může neštěstí nadíti se toliko posměchu."

P.S. Román Der letzte Taborit oder Böhmen im 15. Jahrhundert (2 svazky, 1834) je časově nejstarší z autorových prací, věnujících se českým dějinám a obírá se dobou "husitského krále" Jiřího z Poděbrad. Sebrané spisy Herloßsohnovy vyšly německy ve 12 svazcích, česky v 8 svazcích. Úryvek přebírá český překlad v textové úpravě prof.Dr. Františka Páty (1885-1942), významného pražského knihovníka Národního muzea a literárního historika.

Narodil se v Praze 1. září 1804 a zemřel v Lipsku 10. prosince 1849. Byl synem pražské matky a rodáka z německé vsi na Žatecku a po svém narození byl pokřtěn v pražském kostele sv. Mikuláše ještě jako Karl Borromäus Herloß (Karel Sabina ho ve svém Nástinu životopisném k 8. dílu Herlošových Veškerých spisů /!/ jmenuje výhradně Karlem Herlošem, po něm pak i Karlem Šebestiánem Herlošem i jiní čeští autoři). Teprve přidáním substantiva -sohn k původnímu příjmení vznikl pseudonym "Georg Karl Reginald Herloßsohn", pod nímž publikoval. Wurzbachův lexikon rakouských osobností ve velmi zevrubném jeho životopise zmiňuje hned úvodem, že není známo, proč je všeobecně považován za Žida. Studoval v Praze a ve Vídni za velice skromných poměrů a po studiích působil v rodné Praze jako domácí učitel. V jedenadvaceti letech (podle Wurzbacha se šesti groši hotovosti v kapse) odešel do Lipska, kde založil roku 1830 časopis Der Komet, který redigoval až do roku 1848. Už roku 1831 získal čestný doktorát univerzity v Jeně a věnoval se v dalších letech už téměř jen literární a redakční činnosti. Jeho liberálně laděné práce na témata českých dějin mohly vycházet skutečně jen mimo Rakousko a Jan Máchal se v souborné práci Česká literatura XIX. století zmiňuje o vlivu, jaký měl třeba na Karla Hynka Máchu "Herlošův" článek z almanachu Mefistofeles na rok 1833, kde se autor (podle konceptu z Prahy dodaného) pateticky rozepisuje o dávné české slávě a českých bojích za svobodu. Je tu z něho citováno několik úryvků:

"Vítej mi, pravěká Praho, stověžaté posvátné město, druhdy sídlo vznešených králů. Oh, každý kámen zde jest mohylou zvěstující dávné myšlenky a skutky. Prázdné tvé paláce trudné jsou upomínky na bývalou tvou velikost! Vlny Vltavské tu vídaly vládce hodné národu vznešeného, vídaly národ, jenž byl hoden čestného místa v dějinách světa. Odtud vylétla svítící bílá labuť, Jan Hus... Tvá víra, ó vlasti, byla tehdáž svobodna, a vy, bratří moji v Bohu, jste byli první, jižto krváceli pro věc člověčenstva, pro velkou, všeobecnou svobodu! - Musili jste dokrváceti, neboť nepřátel vašich bylo více nežli písku v moři... vše se činilo, abyste se zhloupli, národnost vaše se potlačila, abyste vězni zůstali, samostatnost se vám vzala, aby rameno vaše schromlo! - Ó ta ramena, kterak byla silná! Kterak bojovala v Italii a v Polsku, v Německu - a u Kressy po boku slepého krále! A ze všech těch staletých bojů, porážek a vítězství pro právo, víru, pravdu a svobodu - co vám zbylo?"

Proto také se obracel jeden z nejplodnějších spisovatelů své doby v řadě historických románů, které v českých překladech vycházely pak až hluboko do třicátých let dvacátého století, zejména k době husitské (v raných svých dílech líčil husity jako krvelačnou sběř, později je oslavoval) a jejím dozvukům, ale také k válce třicetileté a k osobě Valdštejnově. O jihočeských reáliích (Herlossohn má i román o Rožmbercích /český překlad vyšel pod názvem Páni z Růže/, který se v jižních Čechách vlastně vůbec neodehrává a husité jsou v něm ještě složkou negativní) sice velké potuchy neměl, vyhnout se jim však nemohl. To jen na vysvětlenou "budějovické" kapitoly z díla Poslední Táborita. Už tím však, že Husa a husitství učinil takříkajíc svým hlavním tématem, zaslouží si v "šumavské" německé literatuře své čestné místo. Odtud odněkud z jižních Čech se sbíraly prameny i německé reformace. "Dnes pečete hus, ale zítra přijde labuť!" (viz k tomu webová stránka Martin Luther)

- - - - -
* Praha / České Budějovice / † † † Lipsko (SA)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záhlaví budějovického listu Der Löwe z 22. dubna 1848 s jeho básní
Hrob na hřbitově "Neuer Johannisfriedhof" v Lipsku (Leipzig), městě, které má po Herloßsohnovi pojmenovánu dokonce i jednu ze svých ulic
Jeden z prvních jeho literárních pokusů je podle Arnošta Krause v jeho díle "Stará historie česká v německé literatuře" (1902) věnován příběhu o rytířích z Blaníku, kteří prý "jak vypravuje lid", bojovali proti husitům, vůdcem pěti set jezdců, kterí mají zachránit Čechy, je pak jeden z pánů z Růže

zobrazit všechny přílohy

TOPlist