logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HANNS GEORG HEINTSCHEL VON HEINEGG

Vermächtnis


Komm, o Heiland, komm und tröste,
Reiche mir das Kreuzesholz.
Denn von ihm sind wir Erlöste,
Da es brach der Sünde Stolz.

Komm und lass es mich umfangen
Dass ich aus dem bittren Tod,
Kann des Lebens Frucht erlangen,
Sei mein Stab in dieser Not.

Sei mein einziges Gewissen,
Wenn die Nacht mein Herz umflicht,
Meinem Geist ein Ruhekissen,
Wenn die Welt ihr Glück verspricht.

Not und Tod muss vor Dir weichen,
Hoffend halte ich mich an.
Ernstes, stummes Kreuzeszeichen,
Segne mich und meine Bahn!

Odkaz


Utěšíš mne, můj Spasiteli,
tím, že mi podáváš svůj kříž.
To jím jsme vykoupeni celí,
to on láme mých hříchů tíž.

Dej mi padnout Ti do objetí,
bych z hořké smrti znovu vstal,
mou oporou být snadné je Ti,
bych věčnosti dar užíval.

Jediným mysli mé buď hnutím,
když noc mi srdce oplétá,
duši buď klidným spočinutím,
klame slib štěstí od světa.

Nouze a smrt je k poražení,
naději vytrvat mi dej.
Vážně a němě ve znamení
kříže mé cestě požehnej!

kathTube - das katholische Medienportal

Es kommen wieder helle Nächte...


Es kommen wieder helle Nächte; Stunden
In denen lang Vergangenes entsteht.
Die Ruhe, ja, ich habe sie gefunden,
Ich habe doch so viel um sie gefleht.

Dies ist mein Pfad, Gott hat ihn wohl gerichtet:
Ich gehe ihn, wenn auch Gestrüpp mich reißt.
Doch da sind sanfte Plätze ausgelichtet,
Darin mich eine Bank verweilen heißt.

Ein Waldessaum, von dort bin ich gekommen,
Ein Stein, vom nahen Blütenduft umhellt.
Schon bin ich ganz aus solcher Welt genommen
Und in ein herbes Ackerland gestel...

Přijdou zas jistě jasné noci...


Přijdou zas jistě jasné noci,
za nichž se ozve, čím jsem žil.
Klid našel jsem, ne bez pomoci,
vím, čím jsem si jej vyprosil.

To je má stezka, Bůh ji dobře řídí,
jdu po ní, byť i trní má mě tnout,
svítit dál čistá místa zrak můj vidí,
kde bude mi tou cestou spočinout.

Znám okraj lesa, od něhož jsem vyšel,
kámen, ovoněn květy samý jas.
Svět, o kterém bych jako zdávna slyšel,
orat na kruté líše je teď čas...

Hoam!, 2015, č. 1, s. 20

P.S. Podle webu Naše řeč je lícha (staročesky lécha) pruh pole o šíři jednoho rozhození zrna rozsévačem, tj. asi čtyři kroky do šířky.

Autor předchozích veršů Hanns Georg Heintschel von Heinegg se narodil na zámku v Kněžicích (Kneschitz) u Sušice (Schüttenhofen), tedy "im Böhmerwald" (také po mnichovské "dohodě" zůstaly ovšem Kněžice mimo říšský zábor a i po 15. březnu 1939 byly součástí tzv. Protektorátu Čechy a Morava), jak často uvádějí německy psané prameny, dne 5. září roku 1919. Vlnařský průmyslník Felix Heintschel (1819-1896) byl v roce 1883 povýšen císařským dekretem do šlechtického stavu (Felix Heintschel von Heinegg je i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže). Rodina vlastnila v Jindřichovicích pod Smrkem (Heinersdorf an der Tafelfichte) továrnu na potiskované a vlněné zboží a v roce 1897 získala kněžický zámek, který dal vídeňský podnikatel Oskar Heintschel von Heinegg počátkem dvacátého století přestavět a v roce 1906 se sem přestěhoval Wolfgang Heintschel von Heinegg se svou ženou Albertinou (Bertie), roz. Hallamovou, kterým se tu o třináct let později syn Hanns Georg. Jindřich Vybíral v časopise Umění, 2012, č. 6, s. 450-470 věnuje zámku v Kněžicích ohledně stavebního zásahu proslulého rakouského architekta Leopolda Bauera (1872-1938), s jehož jménem se na webových stránkách Kohoutího kříže lze setkat při jménech Richarda Kralika a Maxe von Spauna následující pasáž, kterou stojí za to ocitovat v úplnosti:

Zámek v západočeských Kněžicích řadil Bauer mezi své rekonstrukce, ve skutečnosti se však jednalo o velmi razantní přestavbu. Na zakázku vídeňského podnikatele Oskara Heintschela von Heinegg přeměnil skromný a stísněný panský dům na jeho deskovém statku tak, že mezi dvě kolmá křídla vsunul velkoryse dimenzovanou schodišťovou halu, hlavní průčelí akcentoval cylindrickým rizalitem se zimní zahradou a výškovou dominantou areálu učinil osmiboký pavilon připojený visutou chodbou. Dochované kresby naznačují, že než se na jaře 1906 dopracoval k definitivnímu projektu, rozvíjel architekt i poměrně pitoreskní představy s převahou historických či vernakulárních (tj. lidových) forem. Výsledek jeho přemýšlení byl mnohem umírněnější, byť nikoliv prostý historického sentimentu: Nejen zvlněná silueta měkce modelované hmoty, ale i základní myšlenka řešení, dvoukřídlá dispozice s prostorovou dominantou v ohnisku, jasně odkazuje ke vzorům barokní architektury a také altán je parafrází belvedérů téže stylové provenience. Avšak výzdobné motivy jako nápadné štukové věnce pod korunní římsou nebo dekorativní členění oken se okázale hlásí k duchu nové doby. Moderní identitu majitelů manifestoval rovněž vnitřek domu, rozvrhem i zařízením připomínající spíše středostavovské než aristokratické sídlo. Obzvláště schodišťová hala s dynamickým hieroglyfem parapetních mříží ukazuje nezájem o normativní stylistický model, jaký v té době mohl nabídnout architektonický historismus.

V roce 1926 musili Wolfgang a Albertine Heintschelovi von Heinegg své statky v Čechách pro zadlužení prodat a přesídlili se synem a třemi dcerami (jedna z nich, v roce 1912 narozená dcera Marie-Louise, zemřela 18. ledna 1994 až v novozélandském Wellingtonu) do Vídně. Výjimečně nadaný Hanns Georg navštěvoval proslulé rakouské gymnázium Theresianum, na kterém maturoval roku 1937. Poté vstoupil do kněžského semináře Canisianum v Innsbrucku, kde jako člen sdružení "Verband legitimischer Studenten" zažil hned v březnu 1938 za nacistického "anšlusu" Rakouska poprvé zadržen. V červnu následujícího roku 1939 přerušil teologická studia a vrátil se do Vídně v očekávání, že bude povolán k vojenské službě. Rozhodnut k odporu vůči národnímu socialismu, hledal duchovní spřízněnce a připojil se k odbojové skupině "Deutsche Freiheitsbewegung", po vypuknutí druhé světové války přejmenované na "Österreichische Freiheitsbewegung", od počátku vedené řádovým knězem Romanem Karlem Scholzem (1912-1944), rodákem z moravského Šumperka. Heintschel von Heinegg si získal plnou Scholzovu důvěru a stal se v hnutí vůdčí silou. Otto Hartmann, herec vídeňského Burgtheateru, se však projevil jako zrádce a v červenci roku 1940 bylo zatčeno 17 příslušníků odbojové skupiny se Scholzem a Heintschel von Heineggem v čele, načež až do února 1941 následovala zatýkání další až do vyčerpání kapacity policejní věznice. Z bezpečnostních důvodů se ovšem místa jejich pobytu ve vazbě měnila. V té době vznikla i řada Heintschel-Heineggových básní, shromážděným jím samým ve svazku "Der dunkelblaue Kranz - den getreuen Freunden gewidmet" (tj. "Tmavomodrý věnec - věnováno věrným druhům"). Až 22. února 1944 začal ve vídeňském Justičním paláci proces s "velezrádci", který zakrátko skončil Vídni jedenácti rozsudky smrti. Knězi a básníkovi bylo 25 let, když byl 5. prosince sťat gilotinou (její váha činila 45 kg, v pádu ovšem 300 kg, exekuce sama trvala sotva minutu). Den nato byl tajně pochován na vídeňském Ústředním hřbitově (Gruppe 40, Reihe 16, Nr. 28/IV). Příbuzní se o tom nesměli dovědět. Mučedníkovu poslední cestu pod sekyru zachytil evangelický kněz, pastor Hans Rieger, který ho doprovázel k popravě (v cele bylo vězňům před odvedením k popravě povoleno i "Empfang der Kommunion", tj. svaté přijímání) a jehož svědectví v českém přetlumočení připojuji. Básnické dílo Hannse Georga Heintschela von Heinegg bylo posmrtně vydáno v roce 1947 ve Štýrském Hradci (Graz) pod titulem "Vermächtnis" (tj. "Odkaz") s předmluvou jeho přítele Rüdigera Eggertha (básník byl strýcem Eggerthovy manželky). Snad stojí za to poznamenat, že babička Romana Scholze, popraveného 10. května 1944 s 29 jinými téhož večera v sekyrárně vídeňského gestapa, měla ujít poválečnému odsunu z Československa, ale připojila se dobrovolně k transportu svých vyhnaných sousedů. Umřela roku 1961 ve vysokém věku v bavorském Tirschenreuthu.

Stalo se ve Vídni 5. prosince roku 1944 v 18,31 hodin

Hans Rieger

Když se truchlivá eskorta s nástupem té nezapomenutelné prosincové noci dala spoře osvětlenou ledovou chodbou zemského soudu do pohybu, otevřela se ústa mého vzácného přítele a bratra v Kristu naposledy otevřela. Myslil jsem, že chce mluvit se mnou. On ale řekl: CREDO IN DEUM, PATREM OMNIPOTENTEM... Ruce spoutány na zádech, přes horní polovinu těla, odhalenou až k pasu, volně přehozen trestanecký kabát, šel Heintschel von Heinegg smrti vstříc (...) Při plném vědomí se jeho duch modlil slovy: CREATOREM COELI ET TERRAE. Bdělost jeho vědomí nebyla však už obrácena k nám. Neměl už oči pro to, co ho obklopuje, nijaká slova pro mne nebo úředníka, který ho vedl, jeho zrak už mířil nad nás do veliké dálky... ET IN JESUM CHRISTUM, FILIUM EIUS UNICUM, DOMINUM NOSTRUM... V jeho rysech nespočíval výraz strachu ze smrti, nýbrž spíše výraz očekávání a ten dosud vrcholně napjatý duch se teď soustředil na latinsky vyslovované Credo (rozuměj Vyznání víry - pozn. překl.)... CRUCIFIXUS, MORTUUS ET SEPULTUS, DESCENDIT AD INFERNA... Už tu nebylo ani nijakého osobního slova na rozloučenou, nijaký pozdrav milovaným lidem, který mi tak mnohý jiný ještě v poslední minutě předal, všechno to bylo vyřízeno už předtím v cele. Teď vedle mě kráčel jen člověk, jenž už byl na druhém břehu, ještě nežli ho tělesná smrt vysvobodí z muk jeho dlouholetého věznění.
CREDO IN SPIRITUM SANCTUM... Nyní se otevřela těžká křídla kovových dveří, za nimiž stála soudcovská stolice, před níž měl odsouzenec naposledy předstoupit. Jako obvykle zeptal se ho předsedající: "Wie heißen Sie?" (tj. "Jak se jmenujete?" - pozn. překl.)... SANCTAM ECCLESIAM CATHOLICAM..., modlil se tázaný dále. - Rozsudek bude nyní vykonán. - Kati se ho chopili, vedli ho za závěs, oddělující prostor popraviště od soudní místnosti. Položili ho nato na jeho dřevěné úmrtní lože. Tu se zvedl jeho hlas ještě jednou výrazným a zřetelným zvoláním: CARNIS RESURRECTIONEM ET VITAM AETERNAM! AMEN (tj. "kéž se tak stane" - pozn. překl.) zaniklo v tupém nárazu spuštěné, dolů padající gilotiny.


kathTube - das katholische Medienportal


P.S. Latinské citace Apoštolského vyznání víry znějí česky takto:
VĚŘÍM V BOHA, OTCE VŠEMOHOUCÍHO,
STVOŘITELE NEBE A ZEMĚ.
I VJEŽÍŠE KRISTA, SYNA JEHO JEDINÉHO, PÁNA NAŠEHO (...)
UKŘIŽOVÁN, UMŘEL I POHŘBEN JEST, SESTOUPIL DO PEKEL (...)
VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO (...)
SVATOU CÍRKEV OBECNOU (...)
VZKŔÍŠENÍ TĚLA A ŽIVOT VĚČNÝ.
AMEN.

- - - - -
* Kněžice, Strážov / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jeho osobní výkaz z prvého semestru teologické fakulty univerzity v Innsbrucku
Jmenování jeho otce členem vyživovací rady pro okres Sušici v posledním roce první světové války
Čestný hrob na vídeňském ústředním hřbitově
Takto je zastoupen v německém životopisném lexikonu k dějinám českých zemí

zobrazit všechny přílohy

TOPlist