logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

ALOIS RAIMUND HEIN

Dopis z Rosenberger Gut

Rosenberger v Bavorsku
dne 10. srpna 1876 dopoledne

Milá, drahá, jediná Katynko (v originále "Käthchen" - pozn. překl.)!
Hřejivý sluneční svit proniká tenkým mřížovím zahradního domku, ve kterém teď vynucuji tyto řádky Tobě na své psavecké jalovosti, když jako nedůstojný representant vyššího básnického poslání vláčím řetěz líné bezmyšlenkovitosti po oněch místech, kde Jeden z Největších, oddávaje se tu letnímu klidu, spřádal svá nádherná přírodní líčení. - Nacházím se ve venkovském domě Stifterově! - Na tomto místě literárně tvořil, maloval a často po celé hodiny sám a mlčky hledě na modravé horské pásmo snil nádherná, většinou asi nenapsaná básnická díla. Deset kroků od mého sídla leží na luční nivě, táhnoucí se k bavorské hornatině, nesoucí v dálném výšinném oparu osamělý obrázek lesního kostelíka, bujný, izolovaně stojící javorový chlumek, který podle informací místních lidí tvořil malebnou básníkovu observatoř, kde bylo každoročně až do roku jeho skonu možno básníka spatřit se štětcem a paletou, jak zachycuje truchlivě vážný šeravý tón blízké plekenštejnské stěny (Plöckensteinerwand) či se ponořuje do studií oblohy a zaklíná do plátna na svém malířském stojanu fantastické formace oblačných kup. Vlídný majitel naší taverny mi dal k dispozici fotografickou podobenku mrtvého Mistra a dovolil mi načrtnout podle ní letmou inkoustovou skicu v záhlaví tohoto listu (dopis opravdu zdobí vlevo nahoře Stifterův portrét Heinovou rukou - pozn. překl.). Právě jsem se vydal kvůli schnutí předchozí strany ven k té javorové houštině, abych usazen na skalisku vedle ní oddal se nepopsatelně líbeznému výhledu na kolem se prostírající a zelenající se krajinu. Nad Plekenštejn (Plöckenstein, dnes na českých mapách Plechý - pozn. překl.) staví se vpředu lesnatý hřbet Taxbergu, kdežto vzadu se obraz uzavírá dalekým pásem Zwiselalmu. Uprostřed tohoto přírodního míru leží poklidná zděná idyla odlehlého Rosenbergerova dvorce a chrání výstup na Třístoličník (Dreisesselberg).
Kdyby se tak člověku ještě dostalo spatřit nějakou z krajin básníkových!
Fotografie, kterou mám před sebou, ukazuje ho v posledních letech jeho pozemského bytí. V očích mu sice ještě spočívá onen záhadný rys poetické zádumčivosti, který se dá pozorovat také na dřívějších portrétech, celek obličeje však vykazuje už onu unavenou rezignaci, jež se stala trvalou souputnicí dlouholeté nemoci. Záviděníhodné paprsky světla, které jí tyto rysy odňaly a dokázaly je svěřit chemickému kouzlu, mi ten pohled ovšem zčásti upřely! - O životních poměrech Stifterových, o zvláštnostech jeho společenských styků a o mnohé osobitosti jeho existence jsem tu hodně vyslechl, poněvadž ho tu v okruhu 4 hodin cesty zná každé dítě a jeden každý (v originále "Jedermann" - pozn. překl.) o něm rád a se zájmem mluví. Domov je tu hrdý na svého syna! -
S přispěním už shromážděného materiálu zamýšlím svou monografii významně rozšířit a dovybavit. Výprava už vůbec přinesla své bohaté plody a *) jedna fatální krůpěj bavorského tmavého piva (v originále "*) ein fataler Tropfen bairischen Braunbiers" v poznámce "in margine" na spodním okraji jedné ze stran dopisu - pozn. překl.) mne rozplameňuje k velkým projektům a k vysokému rozletu. Bohatší umělecká a literární činnost bude mít své nepochybné následky. Možná dokonce zmeškám vlak do Mnichova (München) a pojedu do Horní Plané (Oberplan), abych spatřil Stifterovo rodiště a shromáždil další data. Podle spolehlivého doslechu existuje ještě v Horní Plané jeden básníkův bratr, s nímž se dá hovořit. Spojení jsou navázána všemi směry. Nejlepšímu hornorakouskému lidovému básníku Jungwirtovi vděčím za mnohé poklady (jde zřejmě o Hanse /Johanna/ Jungwirtha /1828-1893/, lineckého rodáka, vyučeného tkalcovského tovaryše a kostelníka u sv. Martina na lineckém Römerbergu, nářečního tvůrce a interpreta, zemřel v 65 letech a pochovaného jako Adalbert Stifter na hřbitově sv. Barbory v Linci - pozn. překl.).
Pokročilá hodina a nezbytnost zdolat ještě výstupem Třístoličník, abych na jeho vrcholu dotvořil už hotové malířské záběry (nedokázal jsem ještě přičinit ani čárku), mne nutí nasadit rapsodický (tj. nesoustavný, torzovitý, úryvkovitý - pozn. překl.) tón a psát holými větami.
Zítra vystoupám na Plekenštejn (4352 stop) a zhlédnu horské jezero, Stifterův památník, Třístoličník, Hochstein, "Seethurm" (?) a "Baptisterium" (?). O všem tom budou následovat podrobné zprávy při další naléhavé nezbytnosti, k níž musí být člověk ovšem donucen (v originále "bei nächster Muße, die erzwungen werden muß" - pozn. překl.). Tvůj nádherný dopis a Tvé vlasy mne stále provázejí a jsou očím, srdci a rtům sladkým "obrňujícím talismanem", tak jako Tvůj kouzelný sonet, který mě nikdy neznaví číst. - Něco Tě nutí psát - Ty nevíš co? - ach Ty milé, nic netušící srdce - já to vím - Tvůj Genius!
Mnoho pozdravů všem a miliony polibků od Tvého vždy věrného Luigiho (jde ovšem o italskou podobu Heinova křestního jména Alois - pozn. překl.).
Zářivá hvězda počíná stoupat; dej pozor, aby se z ní nestal nijaký meteor a nijaká kometa, také nijaká oběžnice jiných, nýbrž klidná, vlídně zářící stálice!
Nevytřes vložený růžový plátek: je z hrobu Stifterova a viděl horské jezero při Plekenštejně, Plekenštejn a nyní i to venkovské sídlo v Bavorsku, vzácná věc.


Adalbert Stifter Institut Vierteljahrsschrift, 1987, č. 1-2, s. 32-33

Je nazýván "arciotcem stifterovského bádání" a jeho životopisnou knihu "Adalbert Stifter, sein Leben und seine Werke" z roku 1904 označil jiný významný stifterolog Gustav Wilhelm (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) za "Bibli velké obce Stifterových ctitelů". Narodil se 1. června roku 1852 ve Vídni jako syn strojvedoucího Severní dráhy rakouské železnice (trať vedla z dunajské metropole do tehdy rakouské Haliče). Po šesti třídách vyšší reálky (Oberrealschule) studoval od podzimu roku 1869 s delšími přeryvy až do roku 1885 na vídeňské Akademii výtvarných umění (Wiener Akademie der bildenden Künste): malbu u Carla Mayera (1810-1876) a Josefa Mathiase Trenkwalda (1824-1892). mědirytectví u Louise Jacobyho (1828-1918) a dějiny umění u Carla von Lützow (1832-1897). Když se u příležitosti Heinových osmdesátin konala zásluhou vídeňského uměleckého sdružení "Segantini" v zimě roku 1931 souborná výstava jeho děl, Hein se vyjádřil o svém uměleckém postoji slovy:

"Za mého mládí působili ještě velcí nazaréni a romantici; Peter von Cornelius (1783-1867), Julius Schnorr von Carolsfeld (1794-1872) a Josef von Führich (1800-1876) stáli na vrcholu své slávy, Moritz von Schwind (1804-1871) tvořil vedle nádherných kompozic pro vídeňský Opernhaus svou pohádku o Meluzině a Ferdinand Georg Waldmüller (1793-1865) se prokázal jako okouzlující znalec selského a dětského světa. Dojmy, které vyplynuly ze studia děl oné doby, stejně jako hluboký vliv vnímavého pozorování obrazů starých holandských mistrů v galerijních expozicích byly pro mne čímsi nesmazatelně trvalým a když se později stal mým učitelem mistr Trenkwald, tvůrce výsostně poetické mariánské legendy pro vídeňský Votivkirche a takříkajíc poslední z nazarénů, bylo ve mně už předtím pevně ukotvené přesvědčení o hodnotě ušlechtilé duchovní náplně uměleckého díla a o jí přiměřeném druhu cílevědomých výrazových prostředků jen posíleno."

>Právě nedatovaný Heinův portrét Adalbert Stiftera, který v roce 1916 získalo město Vídeň, svědčí o trvalé věrnosti ideálu malířova mládí. Svůj první text o Stifterovi zveřejnil Hein pod pseudonymem "Raimund Luigi" už roku 1872 v jednom z čísel vídeňského listu "Neue Adels-Zeitung" (roč. VI., č. 40 z 9. prosince) pod titulem "Am Grabe Adalbert Stiters". Šlo o vylíčení poutě dvacetiletého Heina ke Stifterovu hrobu v Linci. Z Lince se vydal mladý Stifterův ctitel na Šumavu, kde ho po klasikových stopách prováděl Philipp Stifter, synovec slavného spisovatele. Už tehdy Hein pojal tajný plán vydat životopis svého milovaného autora. Původně mělo zamýšlené "Stifter-Album" vyjít k odhalení obelisku nad Plešným jezerem (Plöckensteiner See), ale jak materiál narůstal (Hein vydal v tisku výzvu, aby mu čtenáři pomohli jej shromažďovat), termín slavnostního odhalení (došlo k němu v srpnu 1877) byl zmeškán. Stifterův nakladatel Heckenast, jemuž Hein chtěl svěřit vydání knihy, zemřel roku 1878 v tehdejším Prešpurku a rukopis usnul v Heinově psacím stole na téměř dvacet let. Po roce 1872 působil autor jako volontér a suplent na reálném a vyšším gymnáziu ve 3. vídeňském okrese, od roku 1878 ve stejném služebním postavení v Oberhollabrunnu, v roce 1882 byl jmenován profesorem, přešel tři roky nato na vyšší reálku ve Vídni 15. a roku 1891 na vyšší reálku v 5. vídeňském okrese, kde setrval až do svého odchodu na penzi v roce 1905 po 32 letech školní služby. Rok předtím vydal svůj životopis Stifterův v Praze u Calveho, když předtím vycházel na pokračování v letech 1900-1903 zásluhou Augusta Sauera (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) na pokračování v proslulém periodiku "českých Němců" Mittheilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen (MVGDB). Roku 1912 vyšel životopis jako 5445. svazek proslulé edice Reclams Universal-Bibliothek (Dichter-Biographien 16) v Lipsku (Leipzig). V roce 1927 se Hein pokusil marně o obnovené pražské knižní vydání, u nakladatelství Calve však tentokrát už nepochodil. Selhal i pokus "Literarische Adalbert Stifter Gesellschaft" v Chebu (Eger) z roku 1931 s vyhlášením subskripce (nesešlo se ani 200 zájemců). Dne 4. ledna 1937 Alois Raimun Hein ve Vídni umírá. Soukromý život nijak poklidný rozhodně neměl. Jeho milovaná Käthchen Hinterleitnerová, které psal (tehdy třináctileté!) v létě 1876 ze své cesty na Šumavu onen dopis, který je naší přeloženou textovou ukázkou, a 3 roky nato si ji vzal za ženu, si 11 let nato právě v den svých 24. narozenin pustila plyn a zanechala muže i čtyřletou dcerku Hildu samotné. Hein zůstal 3 roky neženat, ale v roce 1891 uzavřel své druhé manželství s Laurou Lebertovou. Vedle dcery z manželství prvního měl se svou druhou ženou, která zemřela roku 1908, kdy bylo Heinovi 56 let, rovněž dceru Edith. Ve svých 68 letech se pak v roce 1921 oženil potřetí s Emmou Grimmerovou, která se mu předtím starala o domácnost (ta později předala mužovu pozůstalost lineckému Institutu Adalberta Stiftera, založenému v roce 1950). Dva roky předtím se dočkal splnění své dlouholeté iniciativy, když ve Vídni konečně stanula 23. října 1919 Stifterova socha (v parku na Tureckých šancích /Türkenschanzpark/) - už roku 1902 byla také údajně z Heinova podnětu odhalena Stifterova socha i v lineckém Landhausparku). Při té příležitosti prý Hein daroval rakouské školní mládeži velký počet výtisků své práce o šumavském klasikovi v už zmíněném vydání v proslulé lipské "Reclamce". Ta kniha a ty dvě Stifterovy sochy, to byly vlastně vrcholy celého jeho životního snažení. Pět let předtím, než skonal, v roce jeho osmdesátin 1932, mu byl prezidentem Wilhelmem Miklasem (1872-1956) propůjčen stříbrný čestný odznak za zásluhy o Rakouskou republiku. Jejího konce už se nedočkal. Patřil vlastně i se svým Stifterem už do nějakých jiných, starorakousky sentimentálních časů.

- - - - -
* Vídeň (A) / Lackenhäuser (BY) / hora Plechý / hora Třístoličník / Horní Planá / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Ve 24 letech roku 1876
Na snímku z pozdních let
Jeho nedatovaná olejomalba na dřevě nese název Adalbert Stifter a byla od něho získána pro Historické muzeum města Vídně ve válečném roce 1916
Obraz Jablůňka, akvarelová kresba perem z roku 1910, je dnes vlastnictvím soukromého majitele v Linci

zobrazit všechny přílohy

TOPlist