logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

INGOMAR HEIDLER

Těsně před zánikem

Cesta mne dovedla až sem do výše takřka tisíce metrů nad mořem, než se začala náhle svážet prudce dolů a jen o chvíli později se mezi listnatými korunami otevřel pohled na zlatavě zelenou, zřejmě čerstvě posečenou louku. A já věděl, že tam na levém jejím dolním okraji dosud stojí můj rodný dům. Zajíždím pod stromy, okamžik se zdráhám podstoupit to shledání. Vidím, jak z údolí stoupají závoje mlh a táhnou vrcholy stromů. Teprve teď pohlédnu dolů ke dvorci. Jsou z něho vidět jen střechy. Jako v dávné vzpomínce se jasnou šedí strmé břidlicové krytiny s nízkou polovalbou nad štítem odrážejí od svého okolí. Už dávno jsem vystoupil z auta, pobíhám sem a tam, užívám si toho, co vidím, ustupuji pár kroků stranou pod krápající listnatý příkrov skupiny buků, které tu stojí při křižovatce tří cest a nechávám celý ten obraz vstoupit do duše. Ano, tak nějak jsem si to vlastně představoval, i když temný štít jednoho z nájemných domků (v originále I-Häusl, tj. Inwohnerhäusl - pozn. překl.) už chybí. Kolikrát jen jsem měl v rukou ty snímky a akvarely strýce Pepiho, pokaždé s pocitem, že to tu nikdy nebudu moci spatřit. Nebylo tak těžké vybavit si tu představu z paměti, poněvadž tam tkvěla poměrně pevně. Byl jsem tenkrát čtyř- až pětiletý kluk, když jsem tu běhával kolem. Jako by to bylo dnes, vidím ve vzpomínce návrat z jedné vyjížďky v sedle bělouše se strýcem Pepim, který mne často brával s sebou, abychom tak spolu koňmo brousili až do večera po širém okolí dvorce. Svýma malýma rukama jsem se držel křečovitě bujné koňské hřívy a celý blažený vnímal pach zvířete i jeho postroje.
Pár sýkorek štiřikal v šumění deště a nad střechu vzlétlo s tleskotem křídel hejno holubů a zamířilo k lesu. Teď už jsem nechtěl váhat. Pod velkým javorem a za trnkovým křovím bylo moje auto celkem skryto zvědavým pohledům - v každém případě jsem blíž ke dvorci v něm už jet nechtěl. Zdálo se mi náhle nezbytné vykonat tu poslední část cesty pěšky tak, jak jsem rodné místo před 46 lety opouštěl.
Teď zblízka byly teprve patrné škody, o kterých jsem už věděl. Jejich skutečný rozsah jsem však mohl na vlastní oči spatřit teprve poté, když jsem se mokrou travou dostal až k samotnému stavení. Vstříc mi hleděly smutné černé otvory po někdejších oknech, zatímco kolem v hustých provazcích šuměl nekonečný liják. Byla to vlastně ta pravá nálada, kterou podobný okamžik vyžadoval. Smavý sluneční svit bych si vlastně teď ani nedokázal kolem představit. Až k oknům dosahaly houštiny kopřiv, okenní rámy chyběly stejně jako prahy dveří a šindele na vnějším ostění. Jen nahoře při prvním patře se dosud zachovaly a zdobně shlížely dolů ke mně. Přes zápraží, kde stékaly krůpěje deště po troskách sesuté pavlače a vyrvaných domovních dveřích, vstoupil jsem dovnitř chalupy.
Na tom prahu jsem často sedával s naším psem Ringelem. Pozoroval jsem odtud slepice, hledající v hnojišti červy, nebo jsem mohl s respektem sledovat babiččino počínání v selské zahrádce. Hned při záspí pleskala voda do kamenného koryta, které tu ovšem teď také chybí. Musím dávat pozor, poněvadž všude se válejí kusy kamene a dřeva. Jsem ve stavení uvnitř. To byla kdysi domovská říše kluka ze Šumavy, nekonečný pramen objevů, východisko tolika kouzelných dobrodružství. Prostor celého toho domu mám dosud živě zakotven v paměti, ačkoli z jeho vnějšího obvodu až na pár zbytků zdí vlastně nic nezůstalo. Pohled mi zabloudí nahoru až ke střešním krokvicím. Stojím u domovního vchodu a vidím před sebou dřevěné schody do komor v patře a k malé pavlačové světnici, odkud býval tak nádherný výhled přes louku zvanou Ebenwies dál až k vrchu Sedlo (Haidlberg). Z velkých domácích kamen nezůstalo nic víc než hromada černé suti. Přímo odtud se vcházelo do kuchyně, kde vládla babička a kde jsme jídávali. Okno vysoko nahoře ve stěně osvětlovalo její prostor. Vedle vpravo byla komora, která vždycky přímo dýchala pohodou. Vzpomínám, jak se tam všichni sesedali po denní práci, tety pletly nebo předly vlnu a my děti jsme přihlížely. Tady, v místnosti, do níž ze zadního kouta vedle dveří sálala velká kachlová kamna, jsem přišel na svět. Chybějí mi slova, která by vyjádřila cit, který se ve mně v té chvíli rozhostil.
Muselo to být nádherné světlo, které mě přivítalo do života tehdy 1. října 1940, poněvadž dvorci choulícímu se k severovýchodnímu úbočí hory Křemelná (Kiesleiten), se rozhodně nemohly vyhnout paprsky podzimního slunce, putujícího přes ně až do navečera. Až pak se rozloučilo trochu náhleji, když se přehouplo jakoby rázem přes Křemelnou a brzy nato zalilo kraj kolem bledé světlo luny.
Jdu dál prostorami domu. Kopřivy hledí zvenčí dovnitř okenními otvory beze skel i rámů. Komůrka, kde se spalo, směrem k zápraží. Na zdech jsou ještě patrné vrstvy barev, jimiž bývala vymalována. Po žebříku, který tu ještě zůstal stát, stoupám k malé pavlači na straně k jihu, nad kterou se zvedá štít se zdobně propracovanými šindeli, v každé řadě jiných tvarů. Také do stříbrna zářící střešní šindele jsou odsud vidět. Jsou zatím docela v pořádku, jen už místy přece jen zarůstají mechem. Pohled bloudí k někdejší stodole a dál k lukám a lesům. To on alespoň zůstal týž jako před všemi těmi lety.
Když jsem o něco později vstoupil do stáje, připomněl se mi ještě docela přesně ten teplý pach, kterým kdysi dýchala i řinčení dobytčích řetězů. Býval jsem tu často už proto, že jsem musel pomáhat při dojení, jakkoli můj podíl spočíval jen v tom, že jsem držel krávu za ocas, než teta Angela nadojila plnou dížku. Někdy si neodpustila namířit žertem prudký čůrek mléka z cecíku přímo na mně.
Na stodole chybějí vrata, které vedly od prasečího chlívku rovnou na mlat. Pod krovy hnízdí vlaštovky, konipasové a čermáčci se prohánějí opuštěnými prostorami. Jsem celý mokrý od kopřiv, sahajících až k bokům, jimiž zarostl dvůr a jimiž se teď musím prodírat, když si chci prohlédnout stavení i odzadu. Nahoře ve stráni dosud stojí třešňové stromy, které sázel ještě můj dědeček. Na vysoké břidlicové střeše, která tu dosahá téměř až k zemi, jsou patrné stopy po botách nějakého drzého vetřelce. Míří k malé zvoničce, pokryté šindelem, která zeje nápadnou prázdnotou. Kromě chybějícího zvonu vypadá kupodivu jinak celkem v pořádku.
Pak se vracím zpátky k "české straně" dvorce, odkud jsem vlastně přišel. Kapradí výšky dospělého muže bují pod břízami mohutných kmenů, které mají teď, když ustal déšť, větve smutně splihlé. Odtud byl nejkrásnější pohled na dvorec. Snímky strýce Pepiho mě vždycky znovu uváděly v nadšení. Jen stanoviště, odkud byly pořízeny, bylo nesnadno uhádnout, myslím si, že skutečně musil lézt i na stromy, aby odtud uviděl stavení tak, jak na snímcích vyhlíží. Odtud člověk také pochopí, s jakým důmyslem je vestavěno do terénní vlny svahu, jak logicky se otevírá příjezdové cestě, která v krásném ohybu končí přímo před jeho čelním vstupem. Dříve v těch místech stávaly ještě dva nájemné domky a malá kaple, o jejichž někdejší existenci svědčí už jen hromada prken a klád pod stromy, vyrostlými mezitím do přímo závratné výše.
Na plochém lučním svahu k "české" straně se ještě mezi mraky vynoří slunce. Dole v údolí Vydry táhnou cáry mlh podél lesnatých svahů a zachycují se o vrcholky stromů. Na dolejším okraji louky pode mnou svítí zářivou červení kmeny borovic. Pohled volně putuje dál a hloub do pahorkovité krajiny kolem Hartmanic a Kundratic, ztrácející se teď v jasu večerního slunce. Často jsme tu bosky běhávali při pasení krav s kluky, pamatuju se, že to byli Ambros a Herbert. Už vyhánění stáda byl zážitek. Jednou přeskákala dobytčata i dětský kočárek, který stál na záspí před chlívy a ve kterém klidně spal můj malý bratříček. Zaplaťpánbůh se tenkrát nic nestalo.
Na Sedle teď spočívá plné sluneční světlo. Vidím bělat se stěny chalup vsi Svojše (Zwoischen). Na silnici z Kvildy (Außergefild) a Horské Kvildy (Innergefild) do Kašperských Hor (Bergreichenstein) je živo, jezdí tam jedno auto za druhým a dalekohledem rozeznám i jednotlivé kusy dobytčího stáda na sytě zelené louce při ní.
Na pár minut se octnu v tichu lesa, ještě celého mokrého deštěm. Snad jsem doufal, že tu najdu pár hub. Les je celý rozrytý podivnými haldami, příkopy a výmoly. Slunce se naposledy prodere stromy. Při okraji lesa narazím na zbytky pastevního ohrazení. Jistě by bylo omylem domnívat se, že by mohlo snad pocházet ještě z našich časů tady.
Dlouho setrvám při výhledu z návrší, ponořen do teskné krásy krajinné scenerie, probíraje se záplavou oživené paměti. A stále znovu se vrací můj pohled ke dvorci, jako bych snad opravdu věřil tomu, že se západem slunce za Křemelnou rozžehnou se světla v komůrkách za vybitými dnes okny, že zvonce krav ohlásí jejich večerní návrat z pastvy, že se na našem dvoře zase jako zázrakem ozve Ringelův štěkot. Je však ticho všude kolem. Ticho hlubší a hlubší. Ani ptačí hlas tu neslyšet, ani větérek nepohne listy. Zavládla večerní chvíle. Jak často ji mohl pocítit nejen za oněch dávných dnů kdokoli, kdo usedl jako teď já venku tady.
Je srpen a dny jsou dlouhé. Chci vyčkat s odjezdem, až se kolem setmí. Nepřipadá mi zatěžko vyhlížet tu konce dne. Zelená stěna lesa už tak jako tak pomalu černá nadcházejícím šerem. Nad údolím Vydry (Widratal) leží teď modravá tma, zatímco zalesněná kupa vrchu Sedlo je nadechnutá dosud barvou růžovou. Pak zajde i tohle světlo. Obrysy se rozplývají. Dere se mi na mysl všelicos. Co by bylo, kdyby byl statek dosud obydlen? Byl bych tady vítán? Ten klid, který tu momentálně panuje, by zmizel. Auta by pojížděla dům od domu. Zaplašuji ty myšlenky: jsem vlastně rád, že tomu tak není, že tu můžu být sám.
Napadá mě i leccos jiného, věci dost divoké. Postavit to všechno znova, nově to zařídit. Kdo by sem ale šel? Snad tak ještě k letnímu pobytu leda. Dalo by se to vůbec koupit nebo získat do vlastnictví? Jen proto, aby dům zůstal. Rekreační bydlení, penzion, lyžaření v zimě, turistika v létě? To by ale znamenalo pořád kolem sebe mít cizí lidi. Zaslouží si to ten starý selský dvorec? Musel by sem přijít pravý sedlák, dobytek na pastviny a do stájí a lidé. Z nás už by to sotva kdo mohl být. Sedlačení jsme se, i když nás přitahuje, dávno odnaučili.
Naposledy se ohlédnu od okraje lesa nahoře zpátky a vidím už jen hory v nočních temnotách, na jejichž pozadí se třpytí světlá valbová střecha dvorce. Vidím, jak se tulí ke svahu, snad aby se skryl zvědavému zraku, poněvadž místo, kde mi bylo dáno se narodit, je až příliš krásné, aby nebudilo závist. Tak se mi do paměti jeho obraz a obraz okolní krajiny vtiskl navždy, tak víc než pětačtyřicet let dřímal jen v mé paměti jako živá skutečnost.
Zastavil jsem pak ještě jednou nahoře na Malém Babylonu (Kleinbabilon) a díval se přes vlny temných lesů, táhnoucí se pod rudým nebem večera. Pomalu a tiše jsem pak nechal vůz sjet směrem k Dobré Vodě (Gutwasser). V Nové Hůrce (Neuhurkental) seděla tenkrát ještě u vytažených závor v domku stráž, která mě buď neviděla či nechtěla vidět... (Šlo ovšem zřejmě v onom roce 1992 jen o hlídače parkoviště, vzniklém v dnes už zbořeném vojenském areálu - pozn. překl.)
Když jsem jel tam na Šumavu podruhé od první návštěvy po letech, nepřipadalo mi mnoho věcí tak nových a spíš jsem si všímal toho, co mi předešle uniklo. Byly to louky podél Vltavy (Moldau) s bujnou přerostlou travou, vítr, co obracel listí olšin při březích řeky světlejším rubem navrch. Hnědavé vody plynuly bystře do nížin. Krávy se pásly kolem řídce roztroušených chalup, tulícím se ke shlukům ovocných stromů.
Tentokrát jsem už u Kvildy (Außergefild) odbočil směrem k Filipovým Hutím (Philippshütten). Obklopil mne chladivý stín lesa, z něhož jsem vyjel až na horské louce s výhledem od cesty, podél které leželo několik málo filipohuťských chalup (dnes tam penzionů značně přibývá - pozn. překl.). Nikde nebylo živé bytosti. Temné mraky visely nad krajinou, táhly dál k východu a nedaly mezi sebe proniknout slunci. Při okraji silnice bujelo moře vrbic po prsa vysokých.
Pak jsem byl brzy už zase v údolí Vydry, při jejímž břehu jsem krátce zastavil. Spěchá mezi velkými oblými balvany v úzkém korytě dál na sever. Silnice ji sleduje až k Antýglu (Antiglhof) a pak se prudce zvedá k výšinám u Srní (Rehberg).
Znovu jsem překročil u někdejší osady Zelená Hora (Grünbergerhof) hranice vojenského (rovněž někdejšího - pozn. překl.) prostoru, hned nato jsem opět zastavil při návrší u Velkého Boru (dnes zaniklý Großhaid), odkud je nejkrásnější pohled k údolí Vydry a na Křemelnou. Hluboko zdola sem proniká šumění vody, lehký mlžný opar pokrývá hluboký terénní zářez řeky, z něhož stoupají po obou stranách temné lesnaté stráně. Dál k severnímu obzoru se tu otevírá pohled na věže hradu Kašperk (Karlsberg).
Paseky v lesích před Prášily (Stubenbach) jsou zarostlé vysokou travou. Prášily samy leží téměř zakryty ve stromech. Cesta obcí je dosud lemována rozpadlými domy, na jejichž fasádách jsou patrné trhliny od štítu až k zemi a mezi nimi zírají na tebe strnule vytlučená okna (i tady dnes ovšem kvete čilý stavební ruch - pozn. překl.). Jen na okraji obce, přiléhající k horskému svahu, stojí pár novějších domů, obydlených tím málem zdejších obyvatel.
Nad širou plání při Hůrce (Hurkenthal) krouží modrým nebem káně. Prášilský potok (Stubenbach) zurčí jako kdysi přes hnědavé oblázky směrem k někdejšímu Frauentalu (osada neměla české jméno - pozn. překl.). Tam, kde kdysi stávala ves jménem Glaserwald (ani ta neměla odlišné české označení - pozn. překl.), užívám si nádherného rozhledu na lesnatou horskou krajinu.
V Dobré Vodě tentokrát nechám auto a vyložím z něj své kolo. Vezmu si na cestu malou svačinu, něco k pití a do postranní brašny strčím i věci na fotografování. Teď zamířím už známou cestou nahoru, ale při odbočce k Velkému Babylonu jedu na kole přímo dál směrem ke Stodůlkám (Stadeln). Dnes je krásný den. Sluncem zalitá svážná planina se pode mnou táhne daleko až k Frauentalu (v originále je uveden přilehlé k němu lesnaté návrší opět jen s německým označením Frauenwald - pozn. překl.). Tam dole, kde se les zvedá k horskému úbočí, tuším tok Křemelné (Kieslingbach). Vzadu se tyčí k modrému letnímu nebi bavorsko-české hraniční hory. Kolem dokola mě je záplava květů. Motýli přeletují z jednoho na druhý a z blízkého lesíka zvoní ptačí hlasy.
Cesta pozvolna klesá k místům, kde kdysi stávaly domy obce Stodůlky. Nic už nesvědčí o tom, že tu kdysi všechno kvetlo životem. Divoce bující tráva, pár ovocných stromů a víc nic. Dole na dně údolí svítí proud Křemelné, než se ztratí v lese, jak plyne níž až ke svému soutoku s Vydrou.
Vydám se teď cestou směrem k Zadním Paštím (Hinterwaid). V loužích se zrcadlí jasná nebeská modř. Co je však zvláště nápadné, je čerstvá stopa po automobilových pneumatikách. Měl bych dávat pozor a zmizet v lese, pokud se odněkud vynoří nebo někde stojí a pozoruje mě. Několikrát se mi zdálo, že jsem zaslechl zvuk motoru, ale pokaždé jsem se mýlil. Na jedné kamenné hrázce u Zadních Paští jsem udělal krátkou zastávku a dal putovat očím po drsné kráse krajiny až naproti k Sedlu (Sattelberg), kde se zdá jeden statek ještě hospodařit, kolem mě pak po lučních květech, stromech a keřích, jimiž putuje tichý závan větru.
Cesta teď téměř splývá s lukami, v nichž je už sotva patrná někdejší vozová stopa. Tachometr na mém kole ukazuje mezitím 15 kilometrů. Ocitl jsem se skoro docela na východní straně hory Křemelná. Cesta vede v ostrých serpentinách nahoru až k pasece, na níž stojí prastará jedle. Ještě malý kus lesa a tam, kde cesta dosahuje svého vrcholného bodu a hotoví se znovu velkým obloukem lehce klesat dolů, zve k odpočinku malá skupina stromů. Odtud se nabízí nejkrásnější pohled na Velký Babylon. Téměř ve stejné výšce, oddělen jen zalesněným úvalem Pěkného potoka (Wunderbach), leží dvůr přímo proti. Těsně se přimyká k šumavským svahům na pozadí temných lesů při hřebeni hory Křemelná. Široko daleko není vidět nijakého lidského sídla. Sedím tu dlouho mezi pokroucenými kmeny buků, jimiž se prodírá řezavý vítr, v němž se chvějí i zlatě kvetoucí náprstníky, modré zvonky a rudé slzičky Panny Marie. Divokým lesním jahodám, svítícím červeně v trávě, nedokážu odolat. Zrak se však znovu a znovu vrací ke dvorci. Je takřka kol dokola obklopen lukami, jen směrem "do Čech" stíní svážnou pláň skupina stromů.
Pár set metrů dál, když jsem překročil Pěkný potok, odvádějící své vody rovněž do údolí Vydry, usedám na okraji lesa výš nade dvorcem ve vysoké, hnědavé trávě. A znovu se přede mnou prostírá pohled na rodné končiny. Tady stojí to ctihodné šumavské stavení, stěny pokryty šindelem léty ztmavlým do hluboké hnědi, jasně zářící břidlicovou valbovou střechou opadající téměř až k zemi kolem sebe.
V mé vzpomínce stojí dosud obydlen mnoha lidmi. Jak často se dalo to hemžení před stavením pozorovat z dřevěné pavlače ve štítě. Průzračně čistý hlas zvonku ze střechy nám ohlašoval poledne i večerní klekání. Rychle se však vracím nazpět do skutečnosti, která mi snad díky dnešnímu počasí připadá snesitelně lehká. Slunce se sice už delší dobu skrývá za šedou clonu mraků, ale je sucho a dá se projít i kolem domu houštím kopřiv, vysokých téměř po ramena. Mohu tak uvidět dvorec i z jeho jižní, dolní strany, kde dříve bývala malá selská zahrádka. Na kmeni jednoho ze stromů překvapím ve změti větví spící užovku, která tu s vyrušením věru nemohla počítat. Dlouho ji upřeně pozoruji a závidím jí náhle ten klid kolem, kde dávno utichla lidská činnost. Teprve když se chci prodrat dál, prudce sebou kmitne a zmizí v zeleni.
Kousek opodál slyším zurčet vodu hlubokým příkopem do malého, bahnitého rybníčka, v jehož hladině se odráží šedivá obloha a kus střechy domu. Obejdu kus lesa pod dvorcem a obdivuju mohutnost jeho kamenných zdí, na nichž se chvějí zlaté náprstníky a modré zvonky ve větru, zatímco les šumí bez konce dál svou prastarou píseň.
Stojím před starým dvorcem a loučím se s ním. Chtěl bych se sem vracet, snít tu své dětské vzpomínky. Naposledy se dívám přes jeho střechu na Radkovský (Rogauerberg) a Sedelský vrch. Nechám pohled bloudit nad temnými lesy, nad horami, daleko se modrajícími až k nejzazšímu obzoru a do mysli se mi neodbytně vkrádá stesk: jaká jen asi budoucnost čeká to místo tady?

P.S. Uvedený úryvek je zhruba polovicí celého popisu cesty za rodnými místy, uvedeného navíc verši následujícího znění:

Mein letzter Wunsch


Grad nur einmal, wenn ich wieder
Z'rück könnt hin zum Heimatland.
Wo man sieht nur Berg und Wälder,
Wo ich g'spielt mit Stein und Sand.

Wo als kleiner Bub ich g'lernt hab,
D' Heimat lieben und 's Vaterhaus.
Und wo d' Wälder ewig rauschten,
S' Wasser plätschert hat vorm Haus.

Wo in warmen Sommernächten
Am Bankerl g'sessen sind die Leut,
Und aus alter Zeit erzählt hab'n,
Die zurück g'legn ist so weit.

Einmal noch möcht' ich dort wandern,
Einmal noch am Bach entlang,
Noch einmal hör'n die Wälder rauschen,
Noch einmal seh'n mein Heimatland.

Mé poslední přání


Aspoň jednou kéž bych mohl
podívat se domů k nám.
Uvidět horu a lesy,
stěnu snů k mým dětským hrám.

Kde jsem se co chlapec učil
mít rád ten kraj, rodný dům,
kde les věčnou píseň šuměl,
pramen zurčel k oblakům.

Letní tmou se hovor nesl,
na lavičce sedli si
lidé před dům k vyprávění,
ten čas nikdo nevzkřísí.

Aspoň jednou se tam vrátit
cestou podle potoka,
uslyšet ten šum a v srdci
domov sevřít zhluboka.

Böhmerwäldler Jahrbuch 2000, s. 129-140

Autor toho textu se opravdu, jak v něm sám na sebe prozrazuje, narodil na den přesně 1. října 1940 v tom dnes už věru neexistujícím stavení, jehož situaci popsal těsně před zánikem. Poněkud bizarní je skutečnost, že své zprávě, jejíž podstatnou část tu uvádím v českém překladu, dal podtitul Opatrné přiblížení se domovu a věnoval ji svému otci. Navíc vyšla v krajanském kalendáři zřejmě už ve chvíli, kdy rodný dům vzal za své. To ten můj na soběslavském náměstí dosud naštěstí stojí. Proč o tom píšu? Následoval jsem totiž Ingomara Heidlera téhož roku 1940 měsíce října o pouhých jedenadvacet rán později ve svém příchodu na svět, ale při četbě oněch řádek se cítím mnohem, mnohem ještě starší, starý jako ta stále dávnější vina nás lidí na nenávisti, ničící i po svém zdánlivém zániku všechen svět, jehož je šumavský dvorec Velký Babylon jen stálým, nekonečně varovným předobrazem. Zanikl na samém konci zanikajícího století a nijaká nová svoboda mu nepodala ruku na pomoc. Louka a les mu vyšly vstříc a jdou mu i dál blíž naproti. Když vyšel krajanský kalendář na rok 2000, stal se ten právě zaniklý šumavský kdysi tak hrdý selský dvorec alespoň součástí šumavské literatury.

- - - - -
* Velký Babylon

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Náčrt průčelí a boku dvorce Velký Babylon,
pořídil Pavel Hubený (viz i Josef Haas)
Sklizeň sena při "Velkém Babylonu" na snímcích, které daroval
redakci krajanského šumavského kalendářeSklizeň sena při "Velkém Babylonu" na snímcích, které daroval
redakci krajanského šumavského kalendáře
Kravský výběh na statku Velký Babylon a setba obilí na přilehlé polnosti na snímcích, které rovněž daroval krajanskému šumavskému kalendářiKravský výběh na statku Velký Babylon a setba obilí na přilehlé polnosti na snímcích, které rovněž daroval krajanskému šumavskému kalendáři
Kříž z dvorce Velký Babylon na Křemelné
Dvorec Velký Babylon na snímku z roku 1992, kdy dosud stál

zobrazit všechny přílohy

TOPlist