logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

HANS HARWALIK

Dvojí předmluva k jedné knize

K prvému vydání (1987)

Vzpomínka je ráj,
z něhož nás nelze vyhnat.

JEAN PAUL

Sestavení domovské pamětní knihy 40 let po vyhnání se zdálo být úsilím, které nemá perspektivu (v originále "ein aussichtsloses Bemühen" - pozn. překl.). Z těch, kdo by mohl přispět svým věděním a bylo mu v roce 1946 40-60 let, žil už jen málokdo schopný poskytnout použitelné informace. Oprávněná otázka, zda se této práce nebylo lze chopit už dříve, musí být zodpovězena tak, že ke shromáždění vyhnanců z Vimperka došlo na podnět pověřence domovského okresu Otto Langa (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) teprve v roce 1976. Vimperský městský výbor (Stadtausschuß), založený v Pasově (Passau), byl zcela vytížen organizačními úkoly. V následujících letech muselo dojít k řešení těch nejnaléhavějších úkolů, jimiž bylo převzetí patronátu městem Freyung, oslavy 500. jubilea povýšení Vimperka na město, zřízení památníku padlých a zemřelých vimperských rodáků, důstojné umístění domovské sbírky (domovská jizba), založení pamětní knihy válečných obětí a rodáků z Vimperka zemřelých po roce 1946.
Josef Bradatsch (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.), který pracoval na dějinách rodného Vimperka, zemřel už v roce 1952. Friedrich Stumpfi (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), šéfredaktor Böhmerwäldler Heimatbrief, napsal pro tento měsíčník množství hojně čtených příspěvků na vimperská témata; k nějaké editorské práci na knize se mu ovšem nedostávalo času a už roku 1981 mu předčasná smrt vyrvala pero z rukou. Farář Hans Hubert Thema (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), zdravotně poškozený pobytem v koncentračním táboře a dlouholetým nuceným setrváním v Československu, byl ve své farnosti Thalberg (v Bavorském lese, byl tam posledním farářem, neboť dnes Thalberg náleží k farnosti Wegscheid - pozn. překl.) zaměstnáván nad své síly; přesto svědomitě a s velkým nasazením nejen zastával svůj duchovní úřad, nýbrž i funkci 1. předsedy zmíněného už vyhnaneckého vimperského městského výboru, která s sebou přinášela mnohočetné povinnosti. Našel si ještě čas shromáždit heslovité noticky o svém milovaném Vimperku, než byl roku 1983 z tohoto světa povolán ode své práce na věčnost.
Sdružení "Heimatsammlung Stadt Winterberg in Freyung e.V." považovalo vydání domovské pamětní knihy (v originále "die Herausgabe eines Heimatbuches" - pozn. překl.) za významný úkol, který by měl dojít realizace co nejdříve. Prohlásili jsme se za připraveny převzít tuto práci takříkajíc i pět minut po dvanácté. Za daných okolností bylo nutno pokud jen možno vsadit na už hotový materiál, jenž byl po ruce. Nabízelo se to, co už bylo o Vimperku napsáno, jakož i články na totéž téma ze tří krajanských časopisů, tj. z "Böhmerwäldler Heimatbrief", z "Glaube und Heimat" a z "Hoam!". Nezbytně vzniklé mezery musily být doplněny dodatečnými texty.
Tento postup práce měl ovšem za následek, že mnohá témata byla i tak pojednávána dvakrát či i vícekrát, mnohdy z rozličných úhlů pohledu, v extrémních případech dokonce z úhlů opačných. Domnívali jsme se, že to čtenář pochopí jako bohatství názorů, především ovšem nás k tomu vedla pieta vůči autorům mezitím už zemřelým, jejichž texty jsme nechtěli měnit nějakými většími redakčními zásahy. Všechny příspěvky až na pouhé dvě výjimky jsou označeny jménem autora, na němž leží i odpovědnost za obsah jeho textu.
Jedna věc musí být řečena jasně:tato kniha není nějakým národopisným či vlastivědným dílem! Má to být vzpomínkový sborník pro naše dosud žijící vimperské spolurodáky a krajany (v originále "für noch lebenden Winterberger" - pozn. překl.), památník práce našich předků a informace potomkům nás vyhnanců. Až na malé výjimky nebyla nějaká vědeckost předmětem či cílem úsilí.
Jsme si vědomi mnoha nedokonalostí, které lze přičíst na vrub ať už krátkosti času, který nám byl l dispozici, absenci zaručených informací, protikladnostem výpovědí či zápisů, nemožnosti obrátit se o radu k domácím kronikám a archivům. Prosíme proto čtenáře o porozumění a ohledy; mohli jsme totiž podat jen to, co nám samým bylo sděleno nebo o čem už někdo něco napsal.
Vzhledem k počtu autorů dochází k rozdílnému způsobu psaní pomístních i vlastních jmen apod.. Jako příklad lze uvést jméno řeky Volyňky, protékající městem. Josef John aj. píší "Wollinka", což vychází vstříc správné německé výslovnosti v tomto případě s přízvukem na prvé slabice, analogicky se slovem Hussitismus, odvozeným od příjmení Husova. Vedle toho se najde pro tutéž říčku i pěkný tvar "die Wolin". Mnozí autoři píší jméno hory Kubani (rozuměj Boubín - pozn. překl.) s ypsilon na konci. Některá příjmení byla našimi autoritami často uvedena v rozličných podobách, takže případné postižené prosíme při nahodilých nesprávnostech o pochopení.
Pořadí, v němž jsou příspěvky uvedeny, nepředstavují nijaké jejich ocenění. Tak byly např. spolky seřazeny abecedně. Krátce před odevzdáním do tisku musely být totiž z technických důvodů připojeny už hotové doplňky, takže se původně zamýšlené neutrální řazení stalo bezpředmětným.
Historický vývoj, který tak neúprosně zasáhl do našich životů, nemohl být ponechán bez zřetele. Těm Němcům, kdo žili ve vlastním Německu (v originále "Binnendeutschen" - pozn. překl.), se snad může jevit až nepochopitelnou věrnost ke společné německé otčině, věrnost nezávislá na tom, zda už se její představitel jmenoval Friedrich Ebert (německý sociálně demokratický politik, prvý "říšský" prezident Výmarské republiky), Hindenburg či Hitler (viz Wikipedia - pozn. překl.).
Tak byla přivítána Mnichovská dohoda (Münchner Abkommen) jako pozdní korektura mírového diktátu ze Saint Germain a náprava nespravedlností dvacetiletí cizí nadvlády (rozuměj zde léta tzv. "první" Československé republiky - pozn. překl.). To, že zdání klamalo, že všechna naděje přišla vniveč v hoři a v slzách, že v konečném důsledku musili Vimperští násilným vyhnáním a ztrátou domova - jako ostatně miliony jiných východních a zahraničních Němců - zaplatit zvlášť těžce za válku, kterou nechtěli, to na podzim roku 1938 nemohli tušit. Čtenářův soud nechť rozhodne, zda se žádoucí objektivity líčení podařilo přinejmenším v něčem docílit.
Mnoha pomocníkům je tu třeba vyslovit dík. Počínaje převozem stohů vázaných ročníků krajanských časopisů do našeho archivu, pokračovala práce vyhledáváním každého z příspěvků na vimperské téma, pořizováním jeho kopie, opisem vybraných pasáží a pečlivými korekturami. Mnoha krajanům náleží poděkování za písemnou či telefonickou informaci, dále těm, kdo stáli radou po našem boku a zejména ovšem autorům, kteří na naše přání přispěli svým cenným textem.
Děkujeme za pochopení pro změny, z redakčního hlediska nezbytné, jakož i za porozumění těch, jejichž příspěvky nemohly či už nestačily být přijaty.
Nechceme nikoho jmenovat; až příliš snadno by mohl být někdo z mnoha pomocníků opomenut. I tady si snad, jak doufáme, můžeme být jisti souhlasem těch, jichž se to týká.
Jedna jediná výjimka však musí být učiněna: reprodukce mnoha vyobrazení byla z větší části bez odměny svěřena panu Hansi Feilovi a jeho synům. To spolu se štědrou finanční podporou Vimperských rozhodující měrou přispělo k tomu, že cena knihy mohla být zachována v rozumných mezích.
Mnohdy ne zrovna uspokojivá kvalita některých vyobrazení se dá svést na podobu originálu.
Ani ten nejlepší odborník nedostane z něj prostě víc, než obnáší. Vzácných amatérských snímků a starých zažloutlých fotografií se prostě nedá zříci a my věříme, že jsme tak činili ve čtenářův prospěch.

Ke druhému vydání (1995)

Myšlence a přání připravit tuto knihu pro druhé vydání jsme rádi vyhověli.
Kniha s obsáhlou prezentací našeho domovského města, s popisem krajiny a lidí, co tu žili a pracovali, nalezla v prvém vydání dobrý ohlas nejen u vimperských krajanů, nýbrž v okruhu daleko širším. Velký zájem vzbudilo její vydání v institucích a knihovnách, takže bylo už brzy rozebráno. Opakovaně byla v poslední době kniha citována vydavateli literatury příbuzného zaměření.
Nově jsme prošli jednotlivé její pasáže a doplnili je tam, kde se nám to jevilo vhodným. Nijaké časově náročné korektury nevyžadovaly autorské příspěvky dosavadního vydání.
Přidáno bylo několik příspěvků nových. Tak jsme považovali za žádoucí pokračovat ve zprávách o našich každoročních setkáních v patronátním městě Freyung, které končily v prvním vydání rokem 1986. Tohoto úkolu se způsobem, který si zaslouží poděkování, paní Irmine Nußbaumová. Zprávy její zásluhou doplněné dokumentují krajanskou sounáležitost a soudržnost vimperských vyhnanců, rozesetých po celém území Spolkové republiky Německo a žijících i v Rakousku, v širším zahraničí a v zámoří, informují o jejich kulturní práci, publikační činnosti, muzejních sbírkách ap. - pro mnoho lidí fenomén zcela neznámý. Tím se rozsah knihy zvětšil o mnoho stran.
Od doby, kdy v roce 1987 k prvnímu vydání došlo, udály se ve střední a ve východní Evropě změny, o kterých se předtím nikomu nemohlo ani zdát: pád socialistické a marxistické ideologie a zánik mnoha komunistických států. Podařilo se sjednotit Německo a osvobodit lidi z ohrožení a strachu, tísnících je po celá desetiletí.
Takřka přes noc byly otevřeny hranice do Československa, odstraněn ostnatý drát a dosud neprostupná a rozdělující "železná opona" se stala náhle průchodnou. Všechny ty události byly radostně přivítány nejen z německé, nýbrž i z české strany. Umožnilo to nám německým Šumavanům a sudetským Němcům vůbec bez překážek a bez obav znovu vstoupit do míst starého domova, který vytvořili "z divokého kořene" (v originále "aus wilder Wurzel" - pozn. překl.) naši předkové, učinili jej obyvatelným a dále jej kultivovali.
Už brzy byly navázány a pěstovány kontakty mezi Němci a Čechy, a to nejen snad s těmi už z dřívějška nám známými, nýbrž i s mladou českou generací. Také na komunální úrovni hledali Vimperští spojení a vedli plodná jednání s českou stranou. Zbývá doufat, že po pádu vnějších omezení zmizí pochopením a dobrou vůlí i vnitřní zábrany a že také na vládní úrovni dojde vzájemnou vstřícností k jejich odstranění v zájmu Čechů i sudetských Němců. To se ovšem nemůže dít cestou přičítání vin jedné straně či jednostranným zřeknutím se nároků.
Je k tomu potřebí čestné a nezaujaté zpracování společných dějin, které nezačaly roky 1918 nebo 1938, nýbrž sahají daleko hloub do minulosti.
Pracujeme na výstavbě evropského domu. Jen poučením z historie se může zrodit nová Evropa, Evropa, v níž všechny národy bez rozdílu budou spolu umět bratrsky a v míru žít; kde si každý národ dokáže vážit svébytnosti, charakteru a jazyka druhých. Nebyl to snad vysoce umělý jazykový zápas (v originále "der hochstillisierte Sprachenstreit" - pozn. překl.) nejbližších minulých století, který navzájem odcizil Němce a Čechy? Nevzešel právě z něj
prapůvodce všeho zla (v originále "die Urübel" - pozn. překl.) v podobě nacionalismu a šovinismu?
Jen poučením z historie lze způsobit, aby byl zachován a ještě upevněn pokojný vývoj Evropy, ve které nebude na prahu třetího tisíciletí pouhou vizí, že tu budou žít všechny národy v opravdové rovnoprávnosti a v opravdové svobodě.
K tomu by ráda přispěla i tato kniha.


F. Pimmer-H. Harwalik (ed.), Winterberg im Böhmerwald (1995), s.7-11

P.S. Pod oběma těmito předmluvami ke knize, z níž pocházejí i další textové ukázka, jsou na rozdíl od nich, majících už opravdu jen jednoho autora, uvedena dvě jména: Hans Harwalik a Fritz Pimmer. Odrážejí vskutku převratnou dobu, kéž jen dále k lepšímu.

Roky 1939-1946: "Sudeten-bayerische Administratur Passau" a "Sudetendeutsche Administratur Passau"

Mnichovská dohoda ze dne 29. září roku 1938 přinesla velké změny jak co do politického členění území, tak co do jeho správního uspořádání. Říšským zákonem ze dne 21. listopadu 1938 bylo formálně provedeno připojení Sudet k Německé říši.
Na základě zeměpisného rozložení nebylo možné sloučit celé Sudety do jediné říšské župy. Proto bylo kompaktní území západních a severních Čech sjednoceno do útvaru pod názvem "Reichsgau Sudetenland" s Konradem Henleinem jako říšským místodržícím a s Libercem (Reichenberg) jako župní metropolí. Zbylá menší území byla pak připojena k sousedním říšským zemím. Jižní Šumava s Krumlovem (v originále "Krummau" - pozn. překl.) a Kaplicí (Kaplitz) připadla k Hornímu Rakousku (přejmenovanému na "Oberdonau"), střední a severní Šumava až k Further Senke (na české straně používán dříve i nyní zeměpisný pojem Všerubský průsmyk - pozn. překl.) k Bavorsku. Tím se stalo naléhavě žádoucím i nové uspořádání církevní správy.
Všechny dosavadní biskupské stolce s výjimkou Litoměřic (Leitmeritz) ležely totiž ve zbytku Československa (až do 15. března 1939 Česko-Slovenska s pomlčkou - pozn. překl.) a tedy vně nového německého státního území. Jinak než u území (rozuměj u území připojených k "Říši" - pozn. překl.) při Trautenau (česky Trutnov - pozn. překl.), Branitz (dnes polská ves Branice ve vojvodství Opole tři kilometry od Úvalna /německy Lobenstein/v okrese Bruntál /německy Freudenthal/ na severní Moravě - pozn. překl.), Schlackenwerth (česky Ostrov nad Ohří - pozn. překl.) aj., která získala německé generální vikariáty či komisariáty a představovala samostatnou jurisdikci, nominálně však náležela ke svým dosavadním diecézím, byla provedena organizace šumavských vikariátů, přiléhajících k Hornímu Rakousku a k Bavorsku. Tak byly i německé vikariáty (děkanáty) českobudějovické diecéze odděleny novou státní hranicí od svého biskupa.
Ke dni 15. listopadu 1938 jmenoval biskup Šimon Bárta z Českých Budějovic (Budweis) nejprve opata cisterciáckého kláštera Vyšší Brod (Hohenfurth) Tecelina Jaksche (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), a poté, co byl opat gestapem zatčen, řeholníka téhož opatství Dr. Dominika Kaindla (je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ke dni 24. listopadu 1938 biskupským komisařem "pro německá území českobudějovické diecéze" (v originále "für die deutschen Gebiete der Diözese Budweis" - pozn. překl.). Předtím požádal biskup o převzetí tohoto úřadu některé světské (tedy nikoli řádové - pozn. překl.) kněze, mj. také vimperského děkana a vikáře Msgre. (dnes se i v češtině dává přednost zkratce Mons. - pozn. překl.) Dominika Brunnera, který však pro své stáří a zdravotní stav nabídku odmítl.
V dopise z 2. prosince 1938 řezenskému biskupu Buchbergerovi (Michael Buchberger žil v letech 1874-1961 a byl 74. biskupem v Řezně /Regensburg/ od roku 1928 až do své smrti - pozn. překl.) stěžoval si Dr. Kaindl, že českobudějovický ordinariát nijak nereaguje na jeho podání a zprávy a že se patrně o odstoupená území vůbec nestará: "Durch die Ernennung eines Generalvikars für diese Gebiete sieht Budweis die Sache als vorläufig erledigt an." (tj. "Jmenováním generálního vikáře považují Budějovice věc za prozatímně vyřízenou." - pozn. překl.) Dr. Kaindl si stěžuje i na to, že z Budějovic mu propůjčené plné moci podle CJC (tj. podle kodexu kanonického práva - pozn. překl.) can. 368/369 jsou ke zvládnutí církevně duchovenského nouzového stavu (v originále "zur Bewältigung des kirchlich-seelsorglichen Notstandes" - pozn. překl.) nepostačující.
Pro sudetoněmecké farnosti na Šumavě nastala obtížná a nepřehledná situace nejen snad z hlediska církevního práva a pastorace, nýbrž i z hlediska ekonomického zajištění a s tím spojeného problému kněžských platů.
Zdlouhavá a houževnatá jednání církevních míst s říšským komisařem Henleinem, s papežskou nunciaturou v Berlíně a se zemskou vládou v Mnichově vůčihledně situaci ještě ztěžovala.
Předseda biskupské konference ve Fuldě kardinál Bertram (žil v letech 1859-1945, zemřel na zámku Jánský vrch v Javorníku, kde byl i pochován, až v roce 1991 byly ostatky přeneseny do katedrály ve Vratislavi /dnes polská Wrocław/ - pozn. překl.) poukázal v pamětním spise Svatému stolci ze dne 4. března 1939 na naléhavý požadavek řešení církevní organizace v Sudetech.
Na základě zákona z 25. března 1939 o novém uspořádání územních poměrů, který vstoupil v platnost dne 14. dubna roku 1939, převzalo Bavorsko (Land Bayern) pro vládní okres Niederbayern-Oberpfalz (tj. Dolní Bavorsko-Horní Falc - pozn. překl.) část Šumavy a Českého lesa hraničící s východním Bavorskem do své správy. Teď bylo načase aktivně jednat i v otázce církevního uspořádání německé části českobudějovické diecéze.
V této záležitosti se od počátku ujal vedoucí role pasovský biskup Dr. Simon Konrad Landersdorfer OSB (vl.jm. Josef Landersdorfer /Simon je jeho benediktinské řádové jméno/, žil v letech 1880-1971, biskupský úřad v Pasově /Passau/ vykonával v letech 1936-1968 - pozn. překl.). Už v listopadu 1938 vedl v Římě rozhovory s kardinálem státním tajemníkem Pacellim (pozdější papež Pius XII. v letech 1939-1958 - pozn. překl.) v záležitosti církevních problémů s hraničícími Sudetami. Po návratu z Říma informoval okamžitě biskupa Buchbergera v Řezně.
Když byla státní organizace uzavřena a k 1. červenci 1939 se staly říšské právo a bavorské zemské právo závaznými, uvolnila se cesta k dalším krokům. Papežský nuncius v Berlíně vyrozuměl biskupa Landersdorfera, že se na něho českobudějovický biskup obrátil s prosbou ohledně připojení některých farností k německému území, aby vybavil pasovského biskupa zplnomocněními apoštolského administrátora. Požadavku biskupa Bárty z 19. srpna 1939, aby převzal administraci se všemi zplnomocněními k 1. září 1939, nemohl biskup vyhovět. Nebyl totiž k dispozici souhlas říšské vlády. Pasovský biskup pokládal za nutné otevřenou otázku nabízených farností projednat s poradcem nuncia Carlo Collim dne 3. září 1939 v Pasově. Biskup Landersdorfer odmítl správu nabízených farností jako zmocněnec českobudějovického biskupa a žádal si potřebná zplnomocnění přímo od Apoštolského stolce. Mimoto existovala otázka platnosti bavorského konkordátu pro sudetská území připojená k Bavorské Východní marce (Bayerische Ostmark bylo nacistickým označením říšské župy zahrnující Dolní Bavorsko, Horní Falc a Horní Franky, v roce 1942 pak dostala označení Gau Bayreuth - pozn. překl.). Musilo být vyjasněno, zda konkordát platí také pro tato území, dále zda byla doručena část českobudějovického náboženského fondu, aby Pasov mohl převzít agendu platů pro přičleněné duchovenstvo a vypořádat naléhavé mzdové problémy. Biskup Landersdorfer vyjádřil své zklamání, pokud by k takovému vypořádání nemohlo dojít, poněvadž Pasov se může správy ujmout teprve tehdy, pokud bude v této věci jasno.
Dne 6. října roku 1939 sdělil pasovský biskup biskupu Bártovi do Českých Budějovic, že s účinností od 15. října 1939 přebírá jurisdikci "juxta normas a Nuntio Apostolico" (tj. "podle předpisů apoštolského nuncia"). Informoval Mons. Spannbauera (i on je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) z Kašperských Hor (Bergreichenstein) a pověřil ho, aby dal úředně ve známost převzetí tří děkanátů "Bergreichenstein, Winterberg und Prachatitz" k 15. říjnu 1939 do správy biskupství Pasov. Pasovský ordinariát se už předtím zabýval výstavbou této administratury a Mons. Spannbauer - arcikněz a vikář - byl podstatným zprostředkovatelem mezi biskupským ordinariátem v Pasově a duchovenstvem oněch tří vikariátů. Dne 26. října 1939 informoval Mons. Spannbauer biskupa Landersdorfera, že nastaly těžkosti, které převzetí zdržely. Nuncius Orsenigo (Cesare Orsenigo žil v letech 1873-1946 a byl papežským nunciem v Nemecku od roku 1930 až do 8. února 1945, kdy před postupující Rudou armádou opustil proti vůli papežově svůj úřad v Berlíně a uchýlil se do Eichstättu, kde 1. dubna roku 1946 zemřel - pozn. překl.) telegrafoval 22. listopadu 1939 pasovskému biskupovi, že problémy mají být nyní vyřízeny a on bude moci co jen možno brzy určené farnosti. Dne 27. listopadu 1939 potvrdil biskup Bárta plnou jurisdikční pravomoc nad duchovenstvem i lidem a poukázal na to, že ke správě převzaté děkanáty jsou nyní součástí českobudějovické diecéze už jen "de nomine" (tj. podle jména), dokud Svatý stolec nerozhodne jinak.
V pastýřském listě ze dne 26. listopadu 1939 oznámil pasovský biskup duchovenstvu a věřícímu lidu, že s účinností od 1. prosince 1939 přebírá na žádost biskupa českobudějovického správu tří děkanátů "Bergreichenstein, Winterberg und Prachatitz". Připomněl však také, že jde jen o druh hostitelského poměru, poněvadž právně náležejí jako předtím k českobudějovické diecézi.
Biskup Landersdorfer nařídil, aby spravované území po dobu trvání tohoto právního stavu uvádělo jako své církevněúřední označení "Sudeten-bayerische Administratur Passau". Dne 10. ledna 1940 sdělilo státní ministerstvo vyučování a kultu (v originále "das Staatsministerium für Unterricht und Kultus" - pozn. překl.) biskupskému ordinariátu v Pasově, že výnosem říšského ministerstva pro církevní záležitosti (v originále "Erlaß des Reichskirchenministeriums", oficiální název říšského ministerstva zněl však "Reichsministerium für kirchlichen Angelegenheiten" - pozn. překl.) ze 4. ledna 1940 má pasovským biskupem převzatá část českobudějovické diecéze nést po dobu trvání toho právního stavu označení "Sudetendeutsche Administratur Passau".
Vimperská farnost, která až do založení českobudějovické diecéze císařem Josefem II. v roce 1785 náležela k pražské arcidiecézi, podléhala nyní biskupovi v Pasově. Přijetí do svazku pasovské diecéze bylo uvítáno duchovenstvem i věřícím lidem.
Se třemi vikariáty českobudějovické diecéze převzal Pasov 59 571 duší. Vikariáty a členily takto:


Kašperské Hory
Prachatice
Vimperk

celkem
Farnosti
13
8
8

29
Duchovní
17
1318663


44
Duše
19741
18663
21167

59571

Po 30 letech požehnaného působení rezignoval k 1. červenci roku 1939 pro své stáří prelát Mons. Dominik Brunner, vimperský děkan a vikář. Nový děkan Isidor Gabriel (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) byl uveden do úřadu dne 1. června 1940.
Od října roku 1938 bylo uprázdněno místo druhého kaplana při děkanském kostele, které až dosud zastával český kaplan Zídek. Za jeho nástupce určil biskup Simon Konrad (rozuměj Simon Konrad Landersdorfer - pozn. překl.) mladého duchovního Hanse Schönbergera.
Byl to prvý bavorský kaplan, který nastoupil svou službu při děkanském kostele.
Biskup Simon Konrad Landersdorfer OSB přijel na biskupskou vizitaci a k biřmování do Vimperka poprvé v červnu 1940. Obyvatelstvo města a okolí mu připravilo radostné přijetí. Na sta dětem, mladým i dospělým věřícím z celého vikariátu uděloval biskup po dva dny v děkanském kostele svátost biřmování. Bylo to už 12 let poté, co tu došlo k poslednímu biřmování z rukou českobudějovického biskupa. Druhou svou návštěvu spojenou s udělováním svátosti biřmování uskutečnil pasovský biskup hned následujícího roku 1941.
Následkem narukování katechety Franze Matschla a přeložení prvního kaplana došlo k nástupu dalších bavorských kněží do vimperské duchovní služby. Josef Peter dostal příkaz k odchodu do Vimperka v roce 1941 a když byl kaplan Schönberger rovněž povolán do zbraně, následoval na jeho místo Ferdinand Deindl.
Mladí duchovní vyučovali na školách náboženství. Ujímali se duchovní péče ve vsích a samotách náležejících k děkanskému kostelu a konali pravidelně večerní bohoslužby ve venkovských kaplích.
Týdeník "Passauer Bistumsblatt" byl v rodinách oblíbenou četbou, než byl držiteli moci jeho vydávání zastaveno (stalo se tak údajně z "úsporných důvodů" - poslední číslo vyšlo 30. května 1941 - pozn. překl.).
Pasovský diecézní zpěvník a modlitební kniha zároveň pod názvem "Lob Gottes" (tj. Chvála Boží - pozn. překl.) obohatila svými texty církevní a náboženský život vimperského společenství. Kaplan Schönberger se ujímal zejména výchovy ministrantů a ve svých liturgických snahách pořádal už tehdy bohoslužby s německými mešními texty a nácviky nových kostelních písní.
Nádavkem k farní duchovní péči a školní službě vzal na sebe kaplan Deindl v letech 1944-1945 i duchovní službu ve vojenském lazaretu. Také v církevním životě existovala mnohá omezení a nátlaky, kterým bylo třeba se podřizovat. Jak mi ovšem Deindl za jednoho z mých pozdějších rozhovorů s ním po roce 1946 sdělil, poskytovali příslušníci místního stranického vedení duchovním opakovaně pokyny a upozornění na chystaná sledování a akce "Kreisleitung" NSDAP či gestapa.
Oba kaplani Deindl a Peter byli v létě roku 1945 biskupským ordinariátem povoláni zpět do Bavorska poté, co se českobudějovická kapitulní konzistoř hned 11. června 1945 obrátila na pasovského biskupa o navrácení administratury. Byl dosazen český děkan. Jako jediný německý duchovní zůstal děkan Gabriel až do svého vypovězení v červnu roku 1946.
Dne 10. ledna 1946 sdělil papežský státní sekretariát biskupovi z Pasova, že ze strany Svatého stolce už nestojí nic v cestě tomu, aby pod pasovskou jurisdikcí stojící šumavské farnosti byly předány nazpět českobudějovické diecézi.

Literatura
Josef Hüttl (také samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.): Die sudetendeutsche Administratur Passau 1939-1946; Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien. Königstein/Taunus 1976
Slapnicka, Harry (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.): 200 Jahre Diözese Budweis; Ostbairische Grenzmarken, Passauer Jahrbuch für Geschichte, Kunst und Volkskunde. Passau 1986


F. Pimmer-H. Harwalik (ed.), Winterberg im Böhmerwald (1995), s.205-209

Vimperské děkanství a vikariát

Vimperské děkanství zahrnovalo nejen území města s téměř 5000 převážně katolickými obyvateli. Vsi kolem v okruhu mnoha kilometrů k němu patřily rovněž. I z osad vně jazykové hranice byly k městské farnosti příslušné jednotlivé domy a usedlosti. Rozlohou poměrně velké území opatrovali tři duchovní. Vedle regulérní duchovní péče jim byla svěřena i výuka náboženství na přespolních vesnických školách. V odlehlých vsích, jako byla např. Vyšovatka (Scheiben) či Veselí (Wessele), musili kněží mnohdy konat cesty k zaopatření umírajících bez povozu.
K děkanství (městské farnosti náležely:

  1. město Vimperk s místními částmi Adolf, Zámecký okres (Schloßbezirk) a Městská lada (Stadthaiden)
  2. Boubská (Busk) s domovními čísly 41, 46, 47, 49
  3. Lipka (Freiung) s místní částí Windflach
  4. Pravětín (Gansau) s mariánskou kaplí kromě domovních čísel 24 a 25, která patřila ke Korkusově Huti (Korkushütten),
  5. Skláře (Glashütten) bez domovního čísla 18, které patřilo ke Korkusově Huti
  6. Michlova Huť (Helmbach) s kaplí sv. Anny
  7. Klášterec (Klösterle) s kaplí Svatého kříže
  8. Křesanov (Křesane) s kaplí Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Mariina
  9. Modlenice (Modlenitz) s kaplí Svaté rodiny
  10. Hrabice (Rabitz) s kaplí Panny Marie Lourdské
  11. Solná Lhota (Salzweg) bez domovních čísel 17, 20, 25, 30, 34, 35, 37, 38 a 39, která patřila ke Korkusově Huti
  12. Vyšovatka
  13. Švajglova Lada (Schweigelhaid) jen s domovními čísly 6, 7 a 8
  14. Trhonín jen s domovním číslem 21
  15. Veselí s mariánskou kaplí kromě domovního čísla 21, které patřilo ke Korkusově Huti
  16. Cejsice (Zeislitz)
Vesnické školy byly v Lipce, v Pravětíně, ve Sklářích, v Michlově Huti, v Klášterci, v Křesanově, ve Vyšovatce a v Cejsicích.
K vimperskému vikariátu příslušelo šest farností, jedna expozitura a jedna administratura. Šlo o osady z období tzv. druhé kolonizace:
  1. Kvilda (Außergefild)
  2. České Žleby (Böhmisch Röhren)
  3. Knížecí Pláně (Fürstenhut)
  4. Nové Hutě (Kaltenbach) - expozitura
  5. Korkusova Huť
  6. Strážný (Kuschwarda)
  7. Nový Svět (Neugebäu)
  8. Horní Vltavice (Obermoldau)

F. Pimmer-H. Harwalik (ed.), Winterberg im Böhmerwald (1995), s. 210

Vimperský klérus

Po smrti děkana Michaela Sturanyho přišel 1. listopadu 1909 do Vimperka jako nový správce farnosti páter Dominik Brunner. V roce 1929 byl tu ustanoven vikářem. Do období jeho zdejšího působení spadají těžké časy dvacátých a třicátých let. Děkan Brunner byl arciknězem
českobudějovické diecéze a používal titulu monsignore a čestný papežský prelát. Ke dni 1. července 1939 odešel na odpočinek. Stál v čele vimperské duchovní správy po 30 let. Roku 1943 slavil ve svém děkanském kostele zlaté kněžské jubileum. Po vysídlení převzal v bavorském městě Vilshofen (od listopadu 2004 Vilshofen an der Donau - pozn. překl.) správu Gerhandingerského beneficia a v roce 1953 mohl v kruhu četných duchovních a mnoha svých někdejších kaplanů oslavit vzácné jubileum diamantového jubilea svého kněžství. Zemřel 8. září 1960 v požehnaném věku 91 let a v 68. roce svého kněžství ve Vilshofen, kde leží i pochován na místním hřbitově.
Po prelátu Brunnerovi následoval jako prvý rodilý Vimperčan Isidor Gabriel. Byl předtím farářem v Kunžvartu (dnes Strážný - pozn. překl.), kde v kritických dnech podzimu 1938, kdy větší část mladších obyvatel jeho farnosti uprchla do Bavor, vytrval u svých starých a nemocných a neopustil je. Nastoupil svůj úřad za těžkých časů národního socialismu, které už byly poznamenány válkou. Dne 1. července roku 1940 byl ustanoven děkanem. Jeho působení v této roli bylo ovšem krátké a trvalo jen do léta 1945, kdy byl nahrazen českým knězem. Páter Gabriel se vždy projevoval jako hluboce zbožný, dobrotivý duchovní pastýř. Po svém vypovězení se stal provizorem (v originále "Pfarrverweser" - pozn. překl.) v Kirchberg im Wald a později děkanem děkanství Regen. V roce 1971 odešel na zasloužený odpočinek, působil však nadále jako kněz v charitním domově pro seniory ve Freyungu. Za své zásluhy byl roku 1974 jmenován čestným papežským prelátem. Dva roky nato mohl oslavit zlaté kněžské jubileum. Horlivý pastýř duší skonal dne 5. května 1982 v 79 letech věku a v 57. roce svého kněžství. Leží pochován na hřbitově své farnosti Kirchberg im Wald.
Jako učitelé náboženství působili na vimperských školách:
katecheta Josef Schwarzmeier (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.)
katecheta Ferdinand Mathe (je rovněž samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) od roku 1903
katecheta Franz Matschl od roku 1935
Jako kaplani působili při děkanském kostele:
kaplan Johann Nepomuk Unger (i on má na webových stranách Kohoutího kříže své samostatné zastoupení - pozn. překl.) kolem roku 1930
kaplan Franz Glimsche (ten je také samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v letech 1930-1936
kaplan Augustin Maly kolem toku 1935
kaplan Ludwig Jilek (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) v letech 1936-1941
kaplan Hans Schönberger v letech 1940-1941
kaplan Josef Peter v letech 1941-1945
kaplan Ferdinand Deindl v letech 1941-1945
Z vimperského děkanství vzešli následující kněží:
Wenzel Krycha, narozený v Křesanově, vysvěcen roku 1913 v Českých Budějovicích, zemřel jako farář v Bližejově (Blisowa), okres Horšovský Týn (Bischofteinitz);
Ottomar Rausch (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), narozen v roce 1903 ve Vimperku, vysvěcen roku 1926 v Českých Budějovicích, děkan ve Chvalšinách (Kalsching), naposledy farář ve farní vsi Preying (dnes místní část obce Saldenburg v Bavorském lese, zemřel v roce 1956, pochován v Pasově;
Isidor Gabriel, narozen roku 1903 ve Vimperku, vysvěcen 1926 v Českých Budějovicích, děkan a vikář ve Vimperku, čestný papežský prelát, naposledy farář v Kirchberg im Wald, zemřel v roce 1982, pochován v Kirchberg im Wald;
Friedrich Feyrer, narozen 1907 ve Vimperku, vysvěcen 1932 v Českých Budějovicích, 1956 farář v Eschlkamu (Horní Falc), 1967 pomocný kněz (v originále "Kommorant" - pozn. překl.) ve Strahlfeldu (viz Wikipedia - pozn. překl.), zemřel 1968;
Franz Fuchs, narozen 1910 v Pravětíně, vysvěcen v Českých Budějovicích roku 1935, učitel náboženství v Českém Krumlově, pohřešován od roku 1941. Poslední zpráva o něm pochází ze Stalingradu (dnes Volgograd - pozn. překl.). Byl prý zraněn na nohou a měl se mu podařit únik ze "stalingradského kotle" (v originále "aus dem Kessel" - pozn. překl.), vrátil se však kvůli záchraně jednoho otce rodiny nazpátek;
Johann Hubert Thema (zmíněný už jednou z předmluv v úvodu textových ukázek - pozn. překl.), narozen v roce 1910 ve Vimperku, vysvěcen roku 1936 v Českých Budějovicích, administrátor v Šitboři (Schüttwa), v letech 1941-1945 vězněn v koncentračním táboře v Dachau, naposledy provizor v Thalbergu, kde v roce 1984 také zemřel a je pochován;
Rudolf Sellner, narozen 1913 ve Vimperku, vysvěcen 1940 v Praze, v letech 1954-1980 farář v dolnobavorském Dietersburgu, zmřel v roce 1985 a je pochován v Pfarrkirchen (Gartlberg).
Kněží z administratury Korkusova Huť u Vimperka:
Johann Grill, narozen roku 1908 ve Veselí, vysvěcen v roce 1935 v Českých Budějovicích, farář v Srní (Rehberg) a v Děpolticích (Depoldowitz), zemřel 1946 v české vazbě v Klatovech;
Anton Grillinger, narozen 1919 v Korkusově Huti, vysvěcen roku 1948 v bavorském Pasově, v letech 1951-1966 farář ve vsi Germannsdorf (od roku 1972 část dolnobavorského města Hauzenberg - pozn. překl.), v letech 1966-1991 farář v Neukirchen am Inna děkan pro děkanát Pasov-jih (Passau-Süd), 1974 katedrálním kanovníkem (Domkapitular) pasovského dómu, čestným papežským prelátem, od roku 1991 žije na odpočinku v dolnobavorském městysi Fürstenzell (zemřel v březnu 2004 a je pochován na Innstadtském hřbitově města Pasov v kanovnickém hrobě /Domherrengrab/ - pozn. překl.);
Josef Pimmer, narozen 1922 v Korkusově Huti, vysvěcen 1951 v Pasově, v letech 1959-1981 farář v hornobavorské obci Erlbach, v letech 1981-1991 farář v obci Haiming, která je stejně jako Erlbach součástí zemského okresu Altötting, biskupský duchovní rada, diecézní kněz pověřený duchovní péčí o mentálně postižené, od roku 1991 kanovníkem kláštera (v originále "Stiftskanonikus" - pozn. překl.) u sv. Ruperta v Altöttingu (zemřel tam v prosinci 2009 a je v křížové chodbě kláštera i pochován - pozn. překl.).


F. Pimmer-H. Harwalik (ed.), Winterberg im Böhmerwald (1995), s. 210

Narodil se 30. května roku 1929 ve Vimperku. Jenom kdyby se rozhodující měrou jako jednatel vimperského rodáckého spolku zasloužil o dvojí vydání domovské pamětní knihy o Vimperku, která je v mnoha ohledech nejlepší z mnoha podobných už svou vnější podobou, odkazující na místní knihtiskařskou tradici, sahající až do středověku, měl by Hans Harwalik jistě mezi šumavskými autory čestné místo. Doplnil však ten vzpomínkový a historický sborník i antologií vimperských básníků a prozaiků pod titulem Böhmwind (1989) a do tria zpěvníkem Lieder von daheim (1993). V roce 2005 oslavil v Pasově se svou ženou Thesi zlatou svatbu.

- - - - -
* Vimperk

Obrazové přílohy:
(ukázky)

S někdejší vimperskou starostkou Stanislavou Chumanovou
Při pamětním kameni u Aleje smíření na místě někdejší Huti pod Boubínem (Tafelhütte) v roce 2002 se zástupcem jihočeského hejtmana Karlem Vachtou
O své zlaté svatbě roku 2005 v Pasově s manželkou Thesi
Obálka (1995, Heimatsammlung Stadt Winterberg, Freyung) 2. vydání jeho a Pimmerovy knihy
Vimperská madona z kostela Navštívení Panny Marie bez druhotných doplňků a s nimi i s Jezulátkem kryta kovovým rouchemVimperská madona z kostela Navštívení Panny Marie bez druhotných doplňků a s nimi i s Jezulátkem kryta kovovým rouchem

zobrazit všechny přílohy

TOPlist