logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

IGNAZ HARWALIK

My a Německo*

Když se mluví o vztahu "vyhnanců" a "domácích" nebo když se štváči z obou stran zapletou do debaty a nemohou dojít nijakého konce, přijde mi na mysl jedna malá povídka, kterou pojal Bruno Brehm (ten je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) do své knihy pod názvem "Die größere Heimat" (tj. "Širší vlast" - pozn. překl.):
Jedna mladá povolžská Němka (v originále "ein wolgadeutsches Mädchen" - pozn. překl.) chtělo poznat zem, která byla kolébkou (v originále "das Wiegenland" - pozn. překl.) jejích předků. Jeden přítel stál s ní na Německém rohu v Koblenci (uměle vytvořený výběžek při ústí řeky Mosely do Rýna se sochou císaře Viléma I. /byla za války těžce poškozena a v letech 1953-1990 se stala "památníkem jednoty Německa", v roce 1993 byla však na podstavec vsazena po velkých diskusích původní skulptura z roku 1897, která je připomínkou založení Německé říše v roce 1871 - pozn. překl.) a ukazoval ji Moselu a Rýn. Děvče nedokázalo uvěřit, že ta řeka u jejích nohou má být onen slavný Rýn a vyčetla svému průvodci, že to si snad na její účet tropí špatný žert. Rozešli se ve zlém.
Teprve později se mu mělo stát všechno jasné. Řeka Volha ve vlasti oné dívky byla přece mnohem větší a mohutnější. O Rýně vyprávěla už prabába, která se ještě při něm narodila a odešla odtud kdysi do vzdáleného Ruska. S každým pokolením rostl v těch lidech Rýn jako vytoužený cíl. Stal se v srdcích povolžských Němců (od října 1918 až do září 1941 existovala v rámci RSFSR i autonomní sovětská socialistická republika povolžských Němců, rusky "ASSR Němcev Povolžja" - pozn. překl.) říčním tokem, který svou velikostí a mohutností převyšoval všechny říční toky světa.
Nedělo se to v nás podobně s oním Německem, které jsme nosili my ve svých mladých srdcích? Všude, kde stáli lidé kolem ohně (autor má zřejmě na mysli každoroční slunovratové ohně, zapalované Němci na vrších i v českých zemích - pozn. překl.), šlehala v plamenech vedle lásky k domovu i touha po onom "vnitřním" Německu. Bylo to neskutečné, očištěné, jednotné Německo bezpečí a míru. Mnohé bylo o něm vysněno, vyzpíváno, zidealizováno a ozářeno aureolou.
Když v roce 1938 došlo k "anšlusu" (rozuměj "připojení k ,Říši'", mnozí i z těch nejhlouběji věřících oněměli rozladěním (v originále "verstummt und verstimmt" - pozn. překl.), poněvadž nastalá skutečnost vůbec nechtěla souhlasit s vytouženým obrazem "našeho" Německa. Ti, kdo sem přišli z pověření německé vlády a partaje, nebyli si vědomi zájmů našeho domova, zvláštního postavení německých lidí v hraničních územích. Velkými slovy a pod mnohým komandem se věci ovšem řešit nedaly. Co jen všechno bylo tehdy strženo a zničeno, co jsme v dobré víře a za velkých obětí po celé generace budovali!
Roku 1945 stanul příboj bouře i nad naším domovem, když neblahá válka došla svého konce. Vyhnáni a bez domova, bloudili jsme lesy a sněhy a to Německo, které jsme nesli v sobě, stalo se trpkým odkazem.
Naše velká představa onoho Německa nám poskytla hořké poznání. Měřili jsme svým srdcem a přehlíželi skutečnost. A bezcitnost vůči nám, neporozumění vůči našim bezdomoveckým putováním nás činily ještě zahořklejšími. Tak se rozevřela propast mezi bratry v Říši a námi. My však se zde přese svou nezvratnou víru v náš návrat domů musili zařídit tak, jako bychom měli zůstat provždy. Je proto nezbytné, abychom také platili za nesčetné dobré skutky a této hodnotě dali účinně působit ve spolužití s našimi zdejšími sousedy. Chceme stavět na pozitivních silách v našem národě.
Jeden krajan tady v Horním Švábsku získal krásné bydlení a dokázal si vytvořit i vlastní životní základnu. Byly to první Vánoce v právě uplynulém roce, které náš přítel mohl slavit za příznivých poměrů. "Všichni jsme se," vyprávěl mi, "shromáždili před rozsvícením vánočního stromku a vzpomenuli v té rozjímavé chvíli veškerých lidí, které jsme za těch šest let bezdomovectví potkali a kteří nám pomohli nějakým dobrým slovem či skutkem. Každé z mých dětí mělo co vyprávět; příběh započal tam na Šumavě, vedl dalekou cestou do Horních Bavor a skončil tu v Horním Švábsku. Když na konci té černé hodinky zazářila první světla na vánočním stromě, byli jsme všichni naplněni vděčností za to, že jsme se mohli podílet na mnohém dobrém díle a že jsme přitom potkali tolik lidí dobré vůle."
Každý z nás by měl držet takovou rozjímavou hodinku, hledat kamínky, které nám umožnily znovuvýstavbu jakéhosi vnitřního Německa. Pokud jsou zbudovány tyto mosty, pak nám nesmí být teskno nad návratem domů. Návrat je otázka celoněmeckého postoje. Všechno, co je rozděleno, si zase najde cestu k sobě. Ti největší a nejlepší našeho národa onu vnitřní Říši hledali a opěvali, protrpěli si k ní cestu a umírali pro ni.
Nechte nás být ze všeho ponejprve Němci!


Hoam!, 1952, č. 2, s. 3-4

Vánoce*

Bylo to v prosinci roku 1941 před Moskvou. Sloužil jsem u jedné radistické roty (v originále "bei einer Funkkompanie", autor byl však "Funktruppführer", tj. její velitel - pozn. překl.) a v zimě jsme se nakvartýrovali do jedné vsi v blízkosti Serpuchova (město 99 km jižně od Moskvy na soutoku řek Nary a Oky, na počátku války na ně bylo uskutečněno na 140 německých náletů a svrženo přes 35 tisíc leteckých pum, které zničily více než 500 budov - pozn. překl.). Ve dne v noci jsme konali strážní službu a službu u radiostanic. Ve sporých chvílích volna jsme se chystali na vánoční svátky. Z papíru jsme slepovali hvězdy, ze slámy splétali řetězy a i svíčky jsme měli už dávno připraveny. Jednoho chladného odpoledne v pozdním adventu jsme na saních s koněm (v originále "mit unseren Panieschlitten" - pozn. překl.) vyrazili hlubokým sněhem přes zamrzlou Protvu (řeka v Moskevské oblasti, ústící do Oky - pozn. překl.) do vzdáleného lesa. Našli jsme ten nejhezčí vánoční strom, stejnoměrně ovětvený a rovný přímo jako svíce, jak jsme na to byli z domova zvyklí. Po večerech jsme se nebránili rozjímavým slovům a dali v sobě růst docela novému světu plnému touhy a radosti.
Na Štědrý den časně zrána prorazily však ruské tanky řídce obsazené obranné linie (rozuměj wehrmachtu - pozn. překl.) a probily se palbou do naší vsi. Museli jsme v největším spěchu kvartýr vyklidit a i s radiostanicemi a radistickým vozem ves opustit. Teď nastalo za ledového mrazu mezi čtyřiceti až padesáti stupni pod nulou úděsné putování zavátými silnicemi zatarasenými navíc spoustou našich armádních kolon. Vánoční stromek jsme však měli v autě bezpečně upevněn a když jsme se prodírali kupředu sněhovou vánicí, ta jeho zeleň nám byla odleskem milostiplného času.
Večer se nám podařilo najít přístřeší v jednom nuzném stavení. Když byly rozděleny stráže a prchající už jen jednotlivě míjeli místo, přinesli jsme svíčky a nazdobili stromek. Se srdci plnými dojetí jsme zpívali naše staré německé vánoční písně a nikdo se nebránil slzám. A náhle klečela celá ruská rodina, která s námi byla v místnosti, kolem stromu a stará ruská maťuška se stále znovu pokoušela líbat nám nohy. "Spasibo!", jak často jen znělo to ruské poděkování chudobnou prostorou. Jak nesmyslnou se nám jevila ta strašlivá válka, ta vzájemná oboustranná nenávist! Na několik hodin zmizela všechna nouze a hoře, aby jejich místo zaujalo lidské porozumění a vědomí, že jsme všichni dětmi jednoho Otce tam na nebesích. Nemohli jsme té svaté noci nikdo zamhouřit oka, nebyl to však ani mráz ani hrůzy nastávajícího času samy, kdo nás oloupily o spánek. Bez milosti jsme museli následujícího rána zpátky do kotle, který sevřely čerstvé sibiřské divize kolem naší prořídlé a promrzlé fronty. Strádání, mráz, nouze a smrt měly zdaleka přesáhnout a převýšit všechno, co až dosud lidé vytrpěli.
Nějaká dobrá hvězda mne vedla a já věřím, že to byla hvězda Vánoc...


Böhmwind, s. 44-47

Jméno Vimperk (Winterberg) v těch textech nepadne. A přece se jejich autor narodil 9. února roku 1912 právě tam v rodině malíře skla, který měl co živit početnou rodinu, bohatou právě tak leda na děti. Malý Ignaz, jedna z ratolestí Harwalikových, vychodil ve Vimperku pět tříd obecné školy a tři třídy měšťanky. Vyučil se sazečem. V roce 1935 začal studovat na Státní württemberské uměleckoprůmyslové škole jako dálkový student u profesora F.H. Schneidlera (Friedrich Hermann Ernst Schneidler /1882-1956/, návrhář písma, učitel a kaligraf, na právě zmíněné škole vedl obor grafiky a knižní tvorby /Buchgewerbe/), ve volném čase se věnoval průmyslovému návrhářství. Vedle toho působil jako akcidenční sazeč (tj, sazeč příležitostných tiskovin s vysokými grafickými nároky podle výtvarného návrhu) ve stuttgartských tiskárnách. Absolvoval školu s vyznamenáním a složil roku 1937 ve Stuttgartu i mistrovskou zkoušku u tamní Řemeslné komory. Po návratu domů, kde byl mj. i výrazně spolkově činný (Deutscher Kulturverband, Bund der Deutschen, Deutscher Böhmerwaldbund a Turnverein Winterberg) nastoupil v knihtiskárně Steinbrenerovy vydavatelské firmy ve Vimperku a stal se posléze vedoucím sazárny a v roce 1939 šéfredaktorem Steinbrenerových kalendářů. Poslední kalendáře firmy v letech 1940-1941 byly vydány pod jeho vedením, V té době byl už ovšem Harwalik povolán k vojenské služba. Byl velitelem roty radistů v roce 1941 před Moskvou a 1942 před Voroněží. Po delším pobytu v lazaretu ho čekalo americké a ruské zajetí, ze kterého se mu ovšem nakonec podařilo uprchnout. Po návratu domů následovalo sice vyhnání, ale už v srpnu nástup do knihtiskárny AG Passavia v sousedním Bavorsku, kde se brzy stal faktorem. Vybudoval v tiskárně návrhářské oddělení a přebudoval tvůrčím způsobem i zdejší typografickou práci natolik, že se firma stala co do kvality přední v celém průmyslovém oboru. Vedle své profese vyučoval Harwalik na odborné škole v Pasově (Passau) a v roce 1950 se podílel na vybudování vyšší grafické školy včetně jejích učebních plánů, vybavení dílen a zřízení odborné knihovny. Pět let nato přešel z Biberachu do Tübingen jako podnikový vedoucí knihtiskárny H. Laupp jr., kde se tisklo i v arabštině, řečtině, hebrejštině a ruštině. Roku 1962 získal tiskárnu v Reutlingen. Která v roce 1971 přešla spolu s nakladatelstvím do jeho soukromého vlastnictví. Už od roku 1959 byl v jeho rukou i tisk krajanského měsíčníku "Hoam!" a také první ročníky krajanských šumavských kalendářů vyšly od roku 1964 právě z jeho tiskárny. Zemřel 28. října roku 1985 v Reutlingenu ve věku 73 let. Oč méně byl spisovatelem, o to více knih a tisků vyšlo z jeho rukou. Rodný, kdysi knihtiskařský Vimperk mu dal tu vůdčí hvězdu na cestu.

P.S. Jak vzpomínal na své vimperské a šumavské kořeny, o tom svědčí text z roku 1953, uveřejněný tenkrát na stránkách krajanského časopisu pod původním titulem "Menschen unserer Heimat". Případněji vystihuje jeho obsah název, dodaný k českému překladu kvůli větší místní určitosti.

Ze vzpomínek na mého vimperského děda

Znám ho vlastně jen ze svatební fotografie svých rodičů. Sedí tam ve vší své rázovitosti ve starosvětském svátečním oděvu a na dnešní dobu trochu přece jen velkých botách. Má na klopě připnutu svatební snítku a mezi koleny svírá nezbytné rodinné paraple, tedy deštník (v originále "Familien-Paraplü (Regenschirm" - pozn. překl.). Ty sváteční šaty, které si oblekl na počest synovy svatby, působí k jeho osobě trochu neobvykle, stejně tak sezení u fotografa není asi zrovna jeho způsob existence. Za tou starou vrásčitou tváří se totiž směje mladistvý taškář, vždy připravený zapojit se do dění kdekoli, kde se život jeví z té slunečné strany. Zpěv a veselost byly dvě z jeho vášní, kterých měl víc. Člověka je ovšem třeba brát v úhrnu jeho charakteru a já mám na očích z jeho vzezření a v uších z vyprávění o něm, že byl opravdovým synem své zemské končiny (v originále "ein Richter Sohn seiner Landschaft" - pozn. překl.). Když jsem na svých putováních potkal staré muže jeho věku a dal jsem se s nimi do hovoru, řekl mi nejeden z nich: "Das war noch ein Mann, dein Großvater! Der konnte singen!" (tj. "To byl ještě kus mužskýho, ten tvůj děda! Ten uměl zazpívat!" - pozn. překl.) A v tom slově "zazpívat" bylo něco, co přesahovalo samu zpěvní činnost a co mělo na mysli celého člověka. Jak by také mohl snést tu nepřebernou nuzotu a námahu všeho živobytí v naší kamenité lesní domovině, kdyby v něčem nedovedl najít tu pravou rovnováhu.
Když nám o něm vyprávěli, říkali mu "unser gute alte Nejdl" a to označení nám znělo důvěrněji a přítulněji než snad obyčejné "Großvater".
Ve svém po rodičích zděděném domku žil se svou rodinou poklidně a skromně. Jeho předkové byli vesměs tkalci. Příbuzné měl ve všech velkých statcích kolem Vimperka. Jeho chaloupka byla celá ze dřeva a říkalo se jí "Saurerweber-Häusl. Byla jedna z nejstarších ve městě vůbec. Břevna stavení byla neporušená a suchá a jednou by mohla posloužit jako rezonanční dřevo k výrobě hudebních nástrojů, kdyby už neprokazovala službu tady. Pod široce převislou šindelovou střechou vyhlížela okna jako zřítelnice očí (v originále "wie Augensterne" - pozn. překl.) a stavení stínily mohutné jilmy. Vedle chaloupky však stálo ještě kamenné vodní koryto (v originále "ein steinerner Wassergrand" - pozn. překl.) se stále prýštící čerstvou vodou a větve třešně ptáčnice v její hladině zrcadlily koloběh roku.
Mnoho náruživostí měl náš milý "Nejdl". Spolčen se svými volky byl rok co rok na silnici s povozem. Zakladatel firmy Johann Steinbrener měl v něm svého prvního a nejsvědomitějšího formana. O jeho volcích nesměl nikdo říci křivého slova.
Jednou tak jel městem a volá na něho z arkýřového okna městský lékař Dr. Budde dolů: "Hansi, welcher ist denn der Mank!" (tj. "Hansi, který je ten churavec!" - pozn. překl.) Míněni byli ovšem ti volci. "Nejdl" na to plným hlasem: "Der ist 's, der vom Fensta oba schaut!" (tj. "To bude ten, co kouká z vokna tam nahoře!" - pozn. překl.) Doktor v tom okamžení zmizel za záclonou.
Když jednou prodával vypasené voly a hnal si za ně domů mladší, povídá mu starý Steinbrener: "No, Hansi, do hobts oba jetzt kloani Ochsen!" (tj. "No, Hansi, ty máš ale teď malé voly!" - pozn. překl.) "Ja", opáčil můj "Nejdl", "weil eben die groußn Ochsn am Rathaus drin san!" (tj. "Ba, poněvadž ti velcí jsou doma tam na ráthausu!" - pozn. překl.)
Jako každý starý Šumavák, byl i on vášnivý milovník šňupavého tabáku (v originále "ein leidenschaftlicher Schnupfer" - pozn. překl.) Každé ráno si z hostince "Eiskeller" přinášel svůj lot (tj. asi 17 a půl gramu - pozn. překl.) tabáku, který stával čtyři krejcary.
Návštěva nedělní mše se mu protáhla až do pozdního odpoledne. Jeho poslední štací byl už zmíněný "Eiskeller". Přicházíval odtud s otevřeným rodinným parapletem, o němž už také byla řeč, ve kterém leželo dvanáct hlávek salátu pořízených za dvacet krejcarů. Obě křídla dveří musela být otevřena dokoán, když se vracel se svým ještě pro nedělní oběd nakoupeným tovarem.
Během slavné císařovy návštěvy Vimperka v roce 1905 měl mocnář navštívit i knihtiskárnu firmy J. Steinbrener. Poněvadž četné hromady hnoje podél cesty nedělaly nijaký dobrý dojem, přišel rozkaz, aby byly odstraněny. Náš "Nejdl" však prohlásil: "Wegn dem Kaiser räum i mein Misthaufen net weg!" (tj. "Kvůlivá císaři svůj hnuj pryč nedám!" - pozn. překl.) Plán s císařovou návštěvou knihtiskárny nato padl, pravděpodobně ale z důvodů jiných.
Tak nízká byla světnice toho domku, a přece na její stěně viselo vždycky osm až deset ptačích klícek. To bylo nějakého zpěvu a švitoření! Od křivozobky přes stehlíka, čížka, sýkorku a červenku (v originále "vom Krummschnabel über Stieglitz, Zeisig, Meise und Rotköpfel", přičemž "Rotköpfel" je rakouská varianta německého označení "Rotkehlchen" - pozn. překl.) byli tu zastoupeni snad vůbec všichni lesní zpěváčci. A každý z těch ptáků dostával svou obzvláštní krmi. V krabicích byli k tomu účelu chováni mouční červi, byly chytány luční kobylky, strouhána mrkev a nakupována strouhanka. Jednou měl skřivana lesního (v originále "eine Heidelerche" - pozn. překl.). Když přišel pozdě večer domů, skřivánek se dal do zpěvu. "Nejdl" o něm v hospodě vyprávěl "Postmartinovi", což byl kočí poštovního dostavníku z Vimperka do Kunžvartu (Kuschwarda, dnes Strážný - pozn. překl.), známý tím, že ve městě nikdy neopomněl hrdě rozezvučet svou poštovní trubku. Tenhle "Postmartin" by skřivana rád vlastnil. Když se vracel večer s poštou domů, ptáka si odvezl, jako by šlo s "Nejdlem" o nějakou domluvenou věc. Ten ovšem při návratu zjistil, že skřivana neslyšet. Ani usnout nemohl, jak mu to bylo divné. Probudí babičku (v originále nářečně "die Nahdl" - pozn. překl.) a ptá se, cože s tím ptákem je. Nato mu "Nahdl" řádně vynadá, zač že dal skřivana "Postmartinovi". "Nejdl" vstane z postele, obleče se a vydá se nocí a mhou (v originále nářečně "bei Nacht und Nebel" - pozn. překl.) oněch 20 kilometrů do Kunžvartu, aby si svého skřivana lesního odnesl zpátky.
Co by ten člověk neudělal pro lásku k tomu zpěvavému zajatci, když se hnal vlastně celou noc, aby ho měl zase u sebe doma!
Každý unavený poutník dostal tam v jeho stavení za Pánbůhzaplať (v originále "um Gotteslohn" - pozn. překl.) pobyt a stravu. O martinském trhu (Martinimarkt) nocovali u něj často "Chorvati" (v originále nářečně "Krowoten", mimochodem název "kravata" pro pánskou vázanku má právě u Chorvatů svůj původ - pozn. překl.) či "peprmani" (v originále "Pfeffermänner" - pozn. překl.). S vlasy dlouhými až na ramena a bílými vyšívanými plášti, širokými a volnými, s pytli plnými sladkého dřeva a velice žádaného koření přinášeli s sebou závan širého světa do malé dřevěné šumavské jizby.
Je už teď dávno mrtev náš "Nejdl". Jeho hrob nejspíš zašel, poněvadž jeho potomky rozesel osud daleko do ciziny. Mohutné jilmy jsou prodány a ptáčnice uhynula. Staré dřevěné stavení Češi strhli a resonanční dřevo spálili. Cizí lidé přece nemohou rozumět řeči toho starého domu. Nemohou ve své zlodějské chtivosti ani zaslechnout hlas skrytých pramenů. I ten proud čerstvé vody prýštící do kamenného koryta jistě dávno vyschl. Jakoby i tím "Nejdlovým" skonem odtáhl odtud dobrý starý duch místa, kde nic už nesvědčí o muži, který mi byl svou prapůvodností a životní silou vždycky symbolem šumavských lidí, kterým bych chtěl těmito řádky zachovat památku. Bylo u nás doma víc takových a my o nich chceme vyprávět svýn dětem. Nehodili by se možná do našeho přetechnizovaného a zbyrokratizovaného světa, jsou však pro nás ztělesněním starých časů plných chuti do života a neústupné houževnatosti, plných starosti o bližní, plných lásky i k těm nejmenším stvořením. A právě také v těch nejdrobnějších věcech dokáže být člověk velkým.
Jak často jsme si zpívali jeho zamilovanou píseň - "Im Pfoara sein Goartn steht a Vogelbirlbaum..." (tj. "Ve farním sadu stojí strom plný jeřabin..." - pozn. překl.)

Hoam!, 1953, č. 8, s. 3-4


- - - - -
* Vimperk / † † † Reutlingen (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Vimperská svatba rodičů Johanna a Marie, roz. Iglerové, v zápisu tamní oddací matriky - otec, malíř skla, byl synem majitele domu na Mariahilf čp. 40 Johanna Harwalika a jeho ženy Juliany, roz. Schweiglové z předměstí čp. 82, matka pak dcerou Ignatze Iglera, hostinského na Mariahilfe čp. 124, a Mathilde, roz. Eckerlové z Vimperka města čp. 81 - otec nevěsty, která byla o 16 let mladší než ženich, připojil k záznamu svůj podpis na znamení souhlasu se svatbou "nezletilé" dcery
Jeho úvodník k prvému vůbec číslu krajanského měsíčníku ve vzácné kopii
Původní podoba jeho textu "Vánoce" na stránkách krajanského měsíčníku
v jeho příloze pro mladé z prosince 1956

zobrazit všechny přílohy

TOPlist