logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

MARTHA HÄRINGOVÁ

Cetvinská hospoda u "hořejšího" Süky

Narodila jsem se 20. května roku 1930 v Cetvinách. Dětství a mládí jsem strávila spolu se šesti svými sourozenci v cetvinském domě mých rodičů. Provozovali hostinec se salonem (v originále "mit Sitzzimmer" - pozn. překl.) a sálem, jakož i malé hospodářství. Můj otec provozoval navíc povoznictví, zpočátku s koňmi, později s nákladním automobilem.
V sedmi letech jsem začala chodit do místní školy, kterou jsem navštěvovala až do roku 1944. Za mých školních let jsem ovšem stejně jako mí sourozenci musela vypomáhat v hostinci a v hospodářství. V naší hospodě a v jejím hospodském sále se během roku konalo množství slavností, schůzí a také několik divadelních představení. Ačkoli to všechno i pro nás děti znamenalo spoustu práce, bývala vždycky spojena i s nezvyklými zážitky a novými okouzlujícími dojmy.
Pokaždé "na Štěpána" (tj. 26. prosince - pozn. překl.) přicházelo po službě Boží mnoho lidí z celé farnosti k nám do hospody. Bylo přitom veselo, poněvadž muži a mládenci měli kapsy plné ovsa a házeli rozpustile zrní ženám a děvčatům do obličeje a do vlasů. Večer při tanci v sále "štěpánování" pokračovalo (v originále "wurde beim Tanz im Saal weitergesteffelt", viz k tomu blíže Č. Zíbrt, Veselé chvíle v životě lidu českého, kde se připomíná, že ten obyčej měl napodobit světcovo kamenování, následkem mělo být však zejména u děvčat, aby byla zdravá, pěkná a brzy se vdala - pozn. překl.), Den poté jsme měly my děti rozsypaný oves sebrat do pytle, ale byl často tak rozšlapaný, že se nehodil ani na krmení slepicím. Během toho svátku měly maminka, několik tet a pomocných sil i s námi dětmi plno práce v kuchyni. Nejčastěji žádanými jídly byl ze strany hostí guláš, plíčky (v originále "Beuschel", lidově se i jinde v Čechách říkalo tomu jídlu "pajšl" - pozn. překl.) a vuřty se zelím.
Na svátek sv. Šebestiána, slavený 20. ledna s velkou pompou, bylo zvláště živo. Nejprve se konalo procesí od kostela ke kapli sv. Šebestiána (přemístěná v roce 1860 kvůli stavbě nového domu čp. 59 z části obce zvané Prägarten na návrší nad Cetvinami, kde obnovena stojí dodnes, viz web Cetviny.cz - pozn. překl.). Mnohdy se musela cesta ke kapli uvolňovat od sněhových závějí a bylo třeba mnoha pomocných mužských rukou. Na náměstí se konalo "šebestiánské posvícení" (v originále "Sebastiani-Kirta" - pozn. překl.) s mnoha kramářskými stánky. Slavnostní průvod s kapelou, spolky (v originále jmenován jen "Kameradschaftsbund", míněn je ovšem nejspíš spolek veteránů zvaný tak dnes v Rakousku a nikoli meziválečné sdružení sudetoněmeckých intelektuálů téhož názvu v Československu, nacisty později zapovězené - pozn. překl.), hasiči, skupinami žen, také tou ve zlatých čepcích (v originále "Goldhaubengruppe" - pozn. překl.) táhl po náměstí nahoru a dolů. Byla to událost, která činila na nás děti veliký dojem. V našem hospodském sále se konal šebestiánský bál (v originále "Sebastianiball" - pozn. překl.), při kterém zábavě a tanci jako by nebylo konce, stejně jako pak při bále hasičském, muzikantském, nemluvě o jiných masopustních taškařicích, jak je přinášel zimní čas.
Každou středu večer se pořádal u nás v hospodě tak řečený "Bürgertag" (česky by se řeklo "sousedská sešlost" - pozn. překl.). Muži a mládenci přišli na kus řeči a zahrát si karty. Často byly všechny stoly obsazeny a bývalo přitom i veselo; někdy mi zase připadalo, že jde o docela vážné věci. Večer, když se zvonilo na klekání, všichni přerušili hru, odložili fajfky stranou, společně spustili modlitbu "Anděl Páně", pozdravili se navzájem Vergelt's Gott (tj. Bůh zaplať - pozn. překl.) a hrálo se dál.
Jednu událost mám ještě docela dobře v paměti. Při jedné takové "sešlosti" prosilo množství hostů naší maminku, jestli by jim neupekla kůzle, které přinesli s sebou. Maminka to udělala a všem velice chutnalo, takže měla radost. Jenže druhého dne rodiče s hrůzou zjistili, že nám jedno kůzle chybí a že to pečené bylo naše. Jindy jsem se nachomýtla k tomu, jak u jednoho stolu hrálo hodně sedláků o ještě více peněz, až jeden z nich prohrál vola a byla z toho hned zas nepříjemnost další.
Jednoho dne při tak řečeném "ranním doušku" (v originále "beim Frühschoppen", ve venkovských oblastech se tak označoval hospodský "štamtyš", pánská stolní společnost v neděli dopoledne - pozn. překl.) několik hostí spolu uzavřelo sázku. Platilo, že ten, kdo si nechá oholit vous, dostane za to padesát říšských marek. Jeden, který zřejmě ty peníze nezbytně potřeboval, byl hned k dispozici. Já musila hned pro holiče, aby se dostavil do hospody. Přání hostí bylo splněno. Když byly vousy dole, poznal postižený, do čeho se dal zatáhnout. Doma se na něj sneslo od jeho paní pravé hromobití. Druhý den byli rodiče dotyčným osočeni, že prý něco takového dopustili. Takových příhod by se našlo víc, kdyby si je člověk dokázal vybavit. Vesměs posloužily k všeobecnému obveselení. Často, když jsme byly my děti při hospodském hovoru, který se nehodil pro naše uši, řekl někdo z hostí: "Hört auf, es sind zuviel Schindel auf dem Dach." (tj. "Přestaňte, je přesmoc šindelů na střeše." - pozn. překl.).
Během posledních let války (rozuměj té druhé světové - pozn. překl.) bylo pro nás děti doma i v hospodářství čím dál víc práce. Oba bratři narukovali a museli na frontu. Otec musil se svým nákladním vozem jezdit v Linci pro jednu velkou firmu a nebyl každý den doma. Brzy nato padl na náš dům veliký smutek, když jsme se dověděli, že náš bratr Hermann padl v Albánii.


Glaube und Heimat, 1987, č. 11, s. 58-59

Zpráva o vysídlení

Konec války a první čas po ní
V posledních měsících války jsme viděli a zažili, jak naší obcí táhnou zástupy žen z východních částí Německa v dlouhých černých kabátech s vozíky a zavazadly na povozech a občas se zastaví k oddechu. Byly to pro nás nezvyklé a nové dojmy. Brzy nato se objevovalo i stále víc německých vojáků, ustupujících před nepřítelem, unavených a vyčerpaných, s jedinou touhou uniknout válce. Po totálním zhroucení opravdu skončila v květnu 1945 a já musila ve svých 15 letech konat službu telefonistky na našem poštovním úřadě. Přitom mě zastihly i první telefonické zprávy, že do Cetvin mají přijít Američané. Netrvalo dlouho a byli tu, pro mě vůbec prví cizí vojáci, které jsem kdy viděla. Nebyli vůbec tak zlí, jak jsme čekali. Dávali nám čokoládu, kterou jsme do té doby vůbec neznali. Sotva jsme si na ně stačili přivyknout, byli zase pryč.

Čas Rusů
Maminka a my sourozenci jsme byli na poli o žních, když jsme slyšeli, že jdou Rusové. Nechali jsme všechno stát a chvátali domů. Náměstí bylo už plné Rusů a vojenských vozidel. Utíkali jsme k nám. Před naší hospodou stál "guláškanon", jako se říkalo pojízdné polní kuchyni, kde se vařilo a vydávalo jídlo pro vojáky. Ti pak pronikli do domů, prohledávali je skrz naskrz a vzali si, co se jim zachtělo. Ze strachu před znásilněním se většina děvčat a žen schovala do sena a do slámy. Také k nám se vedralo spousta vojáků i se svými důstojníky. Obsadili hostinskou světnici, sál, kuchyni a všechny místnosti v domě až na jednu, kde se tísnila celá naše rodina. Šest osob tu na nejmenším prostoru bydlilo a spalo. Malá kamínka nám sloužila i pro přípravu jídla a pití z toho, co nám ovšem Rusové vůbec ponechali. Přece jen se ale někdy stalo, že nám i něco k snědku přinesli. Z naší stáje si vojáci odvedli několik kusů dobytka na porážku. Jak jen jsme se radovali, když po delším pobytu Rusové naše Cetviny zase opustili a my mohli mít svůj dům a živnost s hospodářstvím zase pro sebe.

Čas Čechů
Hned poté, co Rusové odtáhli, dorazilo ovšem do naší obce české vojsko a obsadilo téměř všechny domy v ní. U nás zabrali sál a celé horní poschodí naší patrové hospody. Čeští vojáci rozestavili v sále kovové postele a hledali na ně všude matrace a ložní prádlo. Počínali si jako doma a chovali se k nám i našim rodičům nepřátelsky a zle.
Jednoho dne vtrhli vojáci do domů a shromáždili všechny muže, mezi nimi také našeho otce, k nám do hospodského sálu. Postavili je všechny do řady tváří ke zdi, zatímco jiní vojáci prohledávali bydliště těch, kdo sem byli přivedeni. Všechno, co neslo stopy nacizmu, podobizny Hitlera, vlajky s hákovým křížem atp., bylo pak sneseno k nám do sálu.
Nalezené věci byly ukázány ženám a přivedeným mužům. Ženy je pak musely položit za své muže na podlahu sálu. Byly pak nuceny přihlížet výslechu a bití svých mužů. Po mnoha hodinách, které se nám zdály věčností, byli shromáždění muži a také náš otec vojáky odvedeni a internováni ve sběrném táboře v okresním městě Kaplici. Od té doby se už musila moje maminka obejít bez našeho otce, což pro ni bylo velice těžké. V létě roku 1946 dostala většina rodin našeho městyse na vědomí, že mají opustit všechen svůj majetek a dostavit se následujícího dne se 30 kg zavazadel na osobu (oblečení a jiné) na cetvinské náměstí. Tady byly sestaveny jednotlivé transporty, naloženy na nákladní automobily a přepraveny do sběrného tábora v Kaplici. Pokud někdo donesl více než 30 kg zavazadel, zůstalo to ležet na náměstí. Dobytek z opuštěných usedlostí byl sehnán do velkých stájí a krmen zbylými obyvateli obce (rozuměj nezařazenými do "odsunu" - pozn. překl.), o něco později byl pak ve velkých stádech odehnán do českého vnitrozemí. Žňová úroda opuštěných hospodářství měla být ještě námi svezena. Museli pomáhat všichni, staří i mladí. Mnozí zůstali ležet na poli zcela vysíleni. České brigády dodatečně nasazené to se žněmi nebraly příliš vážně a nejevily o výsledky práce valný zájem. Tak třeba sklizeň brambor se protáhla až do jara následujícího roku. Spousta úrody zůstalo na polích, zarostla a došlo na ni až za rok.
Přes celou zimu jsme museli pod českým dohledem od rána do pozdního večera při skrovné stravě chodit od stavení ke stavení a svezené obilí mlátit pojízdnou mlátičkou. Byla to pro nás nedospělé práce nezvyklá a těžká. Zrní se vršilo v opuštěných staveních ve všech místnostech a komorách až na metr vysoko a čas od času je bylo třeba přehazovat. Nákladními vozy bylo pak odváženo neznámo kam.
Přes všechno přehazování zapařené zrno v některých domech zapařené vzklíčilo a bylo k nepotřebě.
Vzpomínám si ještě, jak moje maminka na mlátičce upadla a způsobila si zranění na hlavě. Musela být ošetřována lékařem v Leopoldschlagu (obec už na rakouském území - pozn. překl.). Jednou, když jsme pracovaly venku, uviděly jsme z dálky, že v naší hospodě hoří. Slamník jednoho z Čechů, ležící blízko kamen, chytil. Někteří sousedé stačili nastalý požár uhasit, jeden z Čechů, který prchal oknem si přitom zlomil nohu.
Na podzim přijel do obce parní stroj a byl umístěn u Gaffalova hostince (tak řečený ",dolejší' Süka" - pozn. překl.), aby sloužil k paření brambor. Pařené brambory byly navršeny v hospodském sále na metr vysoko. Po několika málo dnech se podlaha pod nimi probořila do sklepa, kde už zůstaly navěky.
V roce 1947 dostaly pak příkaz k opuštění majetku další rodiny v naší obci. I ony se měly shromáždit na náměstí a přichystat se k transportu, i je pak nákladní auta se skrovnými zavazadly odvezla. To, s jakým smutkem opouštěli ti lidé osvojený domov, může pochopit jen ten, kdo byl nucen trpět a snášet stejný osud. Opuštěné domy byly postupně Čechy zcela vyklizeny a ponechány zkáze. Pro nedospělé dítě byl tento zážitek ve svém úhrnu nepochopitelný a strašlivý.


Glaube und Heimat, 1988, č. 1, s. 59-60

Očima patnáctileté dívky nabývá ten obraz apokalyptické výraznosti, byť je líčen s prostou věcností. Hospoda "Süka-Korl", česky bychom řekli "Karel Zýka", zašla s celým městečkem na hranici světů. Martha Sükaová se v Německu podobně jako její sestra Luise provdala a jejich "švábští" manželé se stali příslušníky krajanského společenství, které se i po mnoha letech stalo strůjcem obnovy kostela v někdejších Cetvinách. Než Marthin muž Erwin Häring v červenci roku 2001 zemřel, měl prý říci: "Die Einweihung werde ich wohl nicht mehr erleben, bis zuletzt werde ich aber dafür tun, was ich kann." (tj. "Vysvěcení se už asi nedožiju, doposledka ale budu pro to dělat, co můžu.") Jeho posledním přáním byla prý nějaká mariánská píseň. I my, kdo nejsme z Cetvin ani ze Švábska, snad jednou pochopíme, že jsme bratrskými a sesterskými dětmi jediné Matky, ať ji třeba nazýváme každý jiným zemským jazykem. Martha Häringová zesnula 12. ledna roku 2017 v bádensko-württemberském městě Laupheim, zemský okres Biberach, v požehnaném věku 86 let.

- - - - -
* Cetviny / † † † Laupheim (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Nekrolog jejího muže Erwina Häringa, který do krajanského měsíčníku napsala Gerta Schöllhammerová
Její parte
Cetviny v roce 1933, tři roky po jejím narození,
na snímku Josefa Seidela
Další staré pohlednice Cetvin, ta horní také z ateliéru Josefa SeidelaDalší staré pohlednice Cetvin, ta horní také z ateliéru Josefa Seidela
Cetvinský kostel při pohledu z vrchu s kaplí sv. Šebestiána

zobrazit všechny přílohy

TOPlist