logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

OTHMAR HANKE

Především má působit to místo samo

Chci představit obec a lidi, kteří zde žili. Ideologické komentáře jsou zcela vynechány (v originále "ideologische Kommentäre sind völlig ausgeklammert" - pozn. překl.), především má působit to místo samo.


E. V. Rathenböcková, Glöckelberg (Zvonková) - Austellung am Ort der Geschichte (2006)

Othmar Hanke sám, pokud byste chtěli vidět tvář autora předchozích řádek o muzeu v někdejší Zvonkové (Glöckelberg), kde shromáždil množství dokumentů o zaniklé šumavské osadě a jejích lidech (sepsal i její stručné dějiny), vzpomíná na starý Krumlov v dokumentárním filmu o fotoateliéru Seidel s názvem "Včely letěly krásně" (2009) - v režii Karla Čtveráčka jej uvádla Česká televize. Narodil se v tom městě 18. ledna 1936. Rodina Hankeova se ovšem s tehdy pětiletým synkem roku 1941 přestěhovala do rakouského Lince (Linz). Tam také dvacet let nato čerstvý doktor práv Othmar Hanke po juristických studiích na univerzitě v tyrolském Innsbrucku zahájil svou soudní praxi, tam se po dalších třiceti letech (1991) stal i prezidentem Vrchního zemského soudu. Hned po politickém obratu v roce 1989 navázal spolupráci s českobudějovickým krajským soudem a později i s Vrchním soudem v Praze a dalšími českými a moravskými soudy. Za tyto nevšední aktivity, zahrnující vzájemná setkání, odborné semináře a společnou publikační činnost, stal se Dr. Hanke roku 2005 nositelem ceny Gratias agit (tj. "výraz díků"), udělované českým ministrem zahraničních věcí "za šíření dobrého jména České republiky ve světě". Kdyby však českokrumlovský rodák neučinil nic více, nežli že Zvonkové spolu s rovněž lineckým Horstem Wondraschekem a dalšími přáteli "dobrého díla" vrátili kostelu jeho důstojnost a obci její historii (spojenou zejména také s pobyty velkého "rakouského" spisovatele Johannese Urzidila, příběhem zvonů zdejší svatyně, zničených nejprve za požáru v roce 1876 a zrekvírovaných za obou světových válek, v neposlední řadě pak tragickým osudem kněze Engelmara Unzeitiga, "anděla z Dachau" - Unzeitig i Urzidil mají ostatně na webových stranách Kohoutího kříže každý své samostatné zastoupení), bylo by to pro Šumavu cosi zcela zásadního, cosi víc než jen psané slovo muzejního scénáře. Teprve když mi Zdena Mrázková, vedoucí českokrumlovského fotoateliéru Museum Seidel, poslala zprávu o úmrti Dr. Hankeho 27. července 2023 v Linci (měla ji od Horsta Wondrascheka, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže) a také parte, na němž je zesnulý titulován jako prezident lineckého Vrchního zemského soudu (Oberlandesgericht) v.v., poskytla mi laskavě i odkazy na dvě Hankeovy vzpomínky na rodný Český Krumlov a na Franze Seidela, který má rovněž samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže. Ta první ze vzpomínek vyšla v překladu žáků českokrumlovského gymnázia (moje doplňky jsou v závorce označeny jako "pozn. překl.", ačkoli v tomto případě přejímám překlad cizí) na stránkách publikace "(Ne)zapomenuté příběhy" (2012), vzpomínku týkající se Seidelových přeložila "nahrubo" sama Zdena Mrázková, překlad pak "načisto" vypilovala Mgr. Markéta Urbanová, vyučující němčinu na zmíněném českokrumlovském gymnáziu. Obě vzpomínky tu v těchto překladech s díky všem publikujeme. Zbývá ovšem díky těm vzpomínkám doplnit i několik dat Hankeových rodičů a prarodičů. Othmarův otec Julius Wenzel Hanke (*12. února 1893 ve dnes chorvatském Dubrovniku /německy Ragusa/, kde otec sloužil jako c.k. dragoun, †6. srpna 1948 v rakouském Linci), syn "evidenčního kapitána" (v matrice "Evidenzkapitän) Julia Hankeho, zesnulého 20. prosince 1929 před synovou svatbou v Českém Krumlově, Horní brána /dnes Za Tavírnou/ čp. 108, a Emilie, roz. Maček z Nového Bydžova (v matrice "Pitschau"), si 14. února 1931 "bei St. Veit", tj. "u svatého Víta" (oddával je Martin Wierer, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) vzal za ženu Vlastislavu Marii Albinu Grünerovou (*20. prosince 1897 ve dnes ukrajinském městě Tlumač /tehdy v rakouské Haliči/, †8. června 1978 v Linci), dceru okresního tajemníka v.v. v Českém Krumlově Antonína Grünera, zesnulého 10. května 1929 před dceřinou svatbou v Českém Krumlově, Linecká ulice čp. 53, a Albiny, roz. Göhlové z Loun. Ne dost na tom: rodina Grünerova bydlela v Linecké ulici téměř naproti Seidelovu fotoateliéru a díky této instituci se nám zachovaly z roku 1918 podobenky jak Antonína Grünera, tak jeho dcery Vlastislavy, Othmarovy matky.

Ze vzpomínek na rodný Český Krumlov

Milé místo v mých vzpomínkách na Český Krumlov (v originále "an Krumau" – pozn. překl.) zaujímají obě mé babičky, na které asi nikdy nezapomenu. Z otcovy strany to byla Emilie Hanke, roz. Maček (*24. června 1867 v Novém Bydžově, †27. února 1954 v Českém Krumlově – pozn. překl.), z matčiny Albine Grünerová, roz. Göhl (*16. prosince 1866 v Lounech – pozn. překl.). Dědečkové zemřeli už více než sedm let před mým narozením (Antonín Grüner †10. května 1929 v Českém Krumlově, Linecká čp. 53, Julius Hanke †20. prosince 1929 v Českém Krumlově, Horní brána čp. 108 – pozn. překl.). Cesta k jejich hrobům kolem "Pětidomí" (v originále "vorbei an den 'Fünfhäusern'" /také se tam říkalo "Bei den 5 Häusern" nebo "5 Linden", tj. "5 lip"/ – pozn. překl.) byla oblíbeným rituálem obou rodin. "Babička Hankeová", českého původu, mluvila s námi dětmi jen německy, "babička Grünerová" se svými německými kořeny (v Lounech bylo v době jejího narození něco přes 4 tisíce obyvatel, v roce 1921 už přes 12 tisíc, z nichž se jen 65/!/ hlásilo už k německé národnosti – pozn. překl.) se pokoušela s námi mluvit česky.
První léta života jsem strávil s rodiči a starším bratrem v bytě babičky Hankeové, Horní brána čp. 108 (dnes Za Tavírnou čp. 108 – pozn. překl.), v tzv. "Giselaheimu" (také "Giselaspital", někdejší "Giselin špitál" – pozn. překl.).
Během války naši část domu, který měl dvavchody, obývali velmi odlišní lidé. Vedle babiččina bytu žila rodina Niemetzova, jejichž blonďatá dcera Roswitha si se mnou ráda hrála na chodbě. Byl tam houpací kůň s opravdovými koňskými žíněmi, tříkolka a kuličky, které jsme prsty dopravovali do cíle. Vzadu byl byt rodiny Ebenovy. Jejich dva synové (oba, Bedřich i Petr, jsou i samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže – pozn. překl.) byli mnohem starší než můj bratr a já. Říkalo se, že studovali. Později jsem se dozvěděl, že se schovávali – otec byl poloviční Žid. Často jsem chodil do jejich bytu, předvším obdivovat jejich velkého papouška.
Krátce po převratu (v originále "nach der Wende", rozuměj zřejmě "něžnou revolici" – pozn. překl.) jsem se v Horních Rakousích při jednom koncertě v kostele potkal s Petrem Ebenem, jedním ze synů. Když jsem se dal poznat, objali jsme se a on hnd mluvil o mé babičce Hankeové.
Pod námi bydlela jedna rodina, o které se říkalo, že on, manžel, je komunista. Syn, o něco starší než já, byl v Hitlerjugend, kde bylo členství povinné. Hrál na velký buben, násroj, zdobený černými plameny – jak to jen bylo imponující! Po štěrkových silnicích jezdila auta toliko zřídka, takže se velmi dobře hodily ke všem možným hrám. V blízkosti byla kovárna, kde jsem se rád díval, jako se kovali koně a jak oheň ve výhni žhnul a jiskry vysoko létaly.
Křížová hora (v originále "der Kreuzberg" – pozn. překl.) byla ideálním územím pro naše draky, které jsem vyráběl se svým bratrancem. Bezpečné ulice takřka bez dopravy (v riginále "gefahrlose Straßen" – pozn. překl.), a to i ve vnitřním městě, dovolovaly i mně, často dokonce samotnému, toulat se starými českokrumlovskými uličkami, nahoru na zámek, k medvědům a ke kanónům. Město jsem znal jako svoje boty.
Když jsem roku 1963 poprvé po roce 1945 zase přijel do Českého Krumlova, nepotřeboval jsem žádného průvodce. Bylo to, jako bych se vrátil domů. Žili jsme tu kdysi ve velmi skromných poměrech, můj otec byl už několik let bez zaměstnání. Jak mi rodiče později vyprávěli, byl by dostal místo na obci (rozuměj ještě za republiky – pozn . překl.), kdyby se zavázal, že bude své děti posílat do české školy. To odmítl. V roce 1940 (tj. už za války – pozn . překl.) získal místo v účtárně továrny "Hermann-Göring-Werke" v Linci, rok nato i malý byt. Tak se naše rodina ocitla v Linci, roku 1944 jsme se však vrátili do Krumlova (za války se město po pomnichovském záboru německy jmenovalo "Krummau an der Moldau" – pozn . překl.), zase k babičce. Následující měsíce až do našeho odjezdu v červnu 1945, který se podobal spíše útěku, byly poznamenány válečnými událostmi. Když letky bombardérů (rozuměj amerických – pozn . překl.) opakovaně létaly přes město na sever, sirény vyly a my často šli hledat ochranu do modřínového lesa na cestě do Slupence (v originále "nach Lupenz" – pozn . překl.). Naproti Tavírně (v originále "gegenüber der Schmelzhütte" – pozn . překl.) bylo ve městě umístěno malé protiletadlové dělo, které ale nikdy nevypálilo ani ránu. Bombardéry totiž létaly v takové výšce, že byly prostě mimo jeho dostřel. A najednou to přišlo: "Amis sind da!" Část US-Army byla ubytována pod Giselaheimem v učňovské škole (v originále "wurde unterhalb des Giselaheimes in die Berufschule einquartiert" – pozn . překl.). U zdi ke Giselaheimu bylo smetiště, na které vojáci házeli odpadky. My kluci jsme velmi brzy přišli na to, že "amíci" zacházeli se svým jídlem velice velkoryse a často s dobrým úmyslem vyhodili i něco, co bylo ještě docela dobré k snědku. Ne všichni byli však vedeni dobrými úmysly. Několikrát tam vylili i benzin a zapálili ho. Jednou jsem přinesl domů čtyři useknuté kuřecí nohy. Vyvařili jsme je a polévka mi chutnala tak, že ještě dnes dostanu chuť, když si na tu událost vzpomenu. Koncem června 1945 jsme jeli, moji rodiče, bratr a já, na písemné povolení podepsané jedním americkým důstojníkem, na malém náklaďáku do Lince. Stál jsem na nákladní ploše (v originále "auf der Ladefläche", dá se říci i "na korbě" – pozn . překl.), babička a teta mávaly, my jsme mávali jim a já jsem věděl, že babičku už nikdy neuvidím. Jedna velmi určující část (v originále "ein sehr bestimmende Teil" – pozn . překl.) mého dětství skončila.
Mnoho vzpomínek na českokrumlovské manžele Seidelovy mne dojímá ještě dnes, když se vracím v myšlenkách zpátky nebo když stojím v Linecké ulici před domem čp. 272 (tam v Linecké ulici čp. 53 skoro naproti bydlela kdysi, jak už výše zmíněno, babička Othmara Hankeho z matčiny strany Albine Grünerová, roz. Göhlová původem z Loun /Laun/ - pozn. překl.). Když jsme od roku 1963 zase začali navštěvovat starou vlast, zažívali jsme pohostinnost a vstřícnost manželů Franze a "Mitzi" Seidelových po mnoho let. Nejen však my, často skupiny ve čtyřech nebo dokonce v šesti i mnoho dalších lidí bylo vždy přátelsky přijato. Jejich ochota pomoci prospěla i mnohým Krumlovanům, které, pokud to bylo v jejich silách, zásobovali a o které se starali v nemoci. Velmi často jsme s sebou vozili jižní ovoce (hroznové víno, banány). Seidelovi část z toho rozdali dalším spoluobčanům. "Mitzi" Seidelová vařila, František roznášel jídlo třeba až na Latrán, často za velmi nepříznivých podmínek a ne vždy se mu dostalo poděkování.
Především ve Františku Seidelovi byly hluboce vryty zážitky desetiměsíčního věznění gestapem do května 1940 v Linci, o několik málo let později se k tomu přidaly i policejní výslechy v protektorátních Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" – pozn. překl.). Často prý se vracel domů až v ranních hodinách, vyčerpaný a zbrocený potem. Franz a Mitzi, tak se vzájemně také oslovovali, na to občas přiváděli řeč. Františk měl tak respekt, možná dokonce strach před každou "vrchností", ať už byla v uniformě nebo to byl návštěvník, jehož považoval za "výše" postaveného. Život v každodenní šedi komunistického režimu oba manžele velmi zatěžoval a utěšovala je toliko láska ke zvířatům – slepicím, kočce a ke včelám. Nesmím zapomenout na jednu velmi výraznou stopu v mé paměti: totiž na přání Františka Seidela uchovat dědictví po svém otci a nějak a někdy ho předat dalším generacím (v originále "der Nachwelt zu übergeben" – pozn. překl.). Nebylo návštěvy, při které by na tuto starost nepřišla řeč. O tom by se dal napsat celý zvláštní článek.
Kolem roku 1951 jsem se svým bratrancem Helmarem Grünerem začal fotografovat jednoduchým fotoaparátem Box (v originále "mit einer einfachen Box" – pozn. překl.) a, což bylo velmi důležité, také sám filmy zpracovávat. Tedy vyvíjet, fixovat a kopírovat. Od roku jsem už měl opravdový fotoaparát 24x36. Když si František povšiml mého zájmu, vzal mne s sebou na svou přísně střeženou půdu a do bývalého ateliéru. Ukázal mi dosud zachované soubory fotografií, takže jsem si mohl udělat alespoň trochu přehled o díle jeho otce. Abych to shrnul, hledal a našel jsem starou vlast svého dětství, nádhernou, překrásnou Šumavu a "šedou vdovu" po Rožmbercích, ono romantické město Český Krumlov, ve kterém jsem v péči rodičů, obou babiček a dvou tet směl strávit své dětství až do léta 1945.
Josef a František Seidelovi (oba jsou samozřejmě každý samostatně zastoupeni na webových stranách Kohoutího kříže – pozn. překl.) postavili Šumavě trvalý památník, který má větší význam než mnohý do kamene tesaný. Rozsáhlá dokumentace Šumavy je jedinečná, její zachování se podobá zázraku. Zároveň je ale třeba poukázat na to, že tato práce sotva připouštěla nějaké umělecké ambice. František Seidel v jednom dopise píše v tomto smyslu, že zobrazení krajiny je spíše jednoduché, naproti tomu je těžké zachytit ráz a zvyky (v originále "dass die Abbildung der Landschaft eher einfach ist, schwierig hingegeg das Aufnehmen von Art und Brauchtum" – pozn. překl.). Tímto "rázem" je asi míněna povaha obyvatel, tedy německých Šumavanů (v originále "unter 'Art' ist wohl die Art der Bewohner, also der Böhmerwäldler ge meint" – pozn. překl.). Ještě dodává, že cose zde zmešká, už často není možné dohnat (v originále "könne oft nicht mehr nachgeholt werden" – pozn. překl.). Zůstává otevřenou otázkou, jestli tím myslel i práci svého otce.
Mnozí fotografové, ale i mnozí amatéři mají skoro strach sami se postavit před kameru a stisknout spoušť. To tak je a lze to vysvětlit jen povahou nebo výhradami k takovému zachycení sama sebe. Jestli to platí i pro Josefa Seidela, lze objasnit jen poté, najde-li se pro to nějaký důkaz v jeho korespondenci.
Je nápadné, že se Josef Seidel hodně pohyboval nejen po Šumavě, ale časté zahraniční cesty dokládají četné jeho pohlednice ze Švýcarska, Německa a Rakouska. Pokud se zohlední i jeho píle v produkci, zdá se oprávněnou domněnka, že byl rád pryč z domova a že si vůbec neudělal nebo nechtěl udělat čas na to, aby vyfotografoval ještě také i sám sebe.
Josef Seidel vytvořil nesčetnými snímky krajiny a obyvatel Šumavy historicky cennou dokumentaci, která podává svědectví o "staré" Šumavě. Díky četným rozhovorům s "dnešními" obyvateli jsem si všiml, že mnoho z nich má zájem dozvědět se, kdo tu kdysi žil a rozhodujícím způsobem se tak podílel na tvorbě umění a kultury, včetně kulturní krajiny ovšem. V zobrazeních Josef Seidela nacházejí odpověď, která vhodně spojuje minulost, přítomnost i budoucnost s porozuměním a láskou k "šumícímu lesu" (dalo by se říci k "šumem hovořícímu lesu" – pozn. překl.), tedy k Šumavě.
I pro pouhé návštěvníky Šumavy mohou být fotografie obou Seidelů cenným podnětem k tomu, aby si vytvořili niterný vztak k této krajině, lhostejno přitom, odkud jsou. Tento vztah je jako manželství, které vyžaduje rovněž trpělivost a odhodlání: turista ozbrojený fotoaparátem musí, pokud nechce jen rychle cvakat aparátem, trpělivě čekat na dobré světlo a umět najít nejlepší perspektivu. Ještě předtím by ale měl chodit krajinou s otevřenýma očima a teprve pak se dívat do hledáčku nebo na displej. Již českokrumlovskou institucí "Museum Seidel" vydané obrazové publikace působivě uváději do světa Seidelových fotografií a jsou i pro seriózní amatéry doslova "povinnou četbou" (v originále "ein Muss" – pozn. překl.).


(Ne)zapomenuté příběhy (2012) a Museum Fotoateliér Seidel

- - - - -
* Český Krumlov / Zvonková / † † † Linec (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Nekrolog na stránkách krajanského časopisu
Někdejší Glöckelberg na pohlednici Josefa Seidela

zobrazit všechny přílohy

TOPlist