logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF HANIKA

"Do kolečka" / "Umadum"

Také tu (rozuměj v "horyjší" hospodě chodského Mrákova /původně Mrdákov, ale na nátlak farářův přejmenován "mravněji", německy zván ovšem nadále "Mrdaken"/ - pozn. překl.) jednotlivými páry tančený "Umadum" (= "um und um") s rychlou otočkou na místě, tedy tanec Chody nazývaný "do kolečka" a kdysi ze všech vůbec nejoblíbenější s bezpočtem samostatných dudáckých nápěvů, je společným statkem německy mluvících obyvatel jižního Chebska (v originále "Südegerländer" - pozn. překl.), Chodů i dál k jihu ještě sousedících s nimi jazykově německých zase Šumavanů (v originále "und der südlich anschließenden Böhmerwäldler" - pozn. překl.). Pro naposledy zmíněnou oblast Šumavy líčí tuto taneční formu Josef Rank (je jako klasik šumavské německé literatuy i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.): "Der beliebteste Tanz ist der Ländler. Er wird auf steirische Weise getanzt von denen, die im Rondeau sich bewegen, allein innerhalb des Kreises stellen sich zugleich so viele Paare auf, als nebeneinander Platz finden, um sich herumdrehen zu können. Dieses Herumdrehen geschieht taktmäßig so, daß ein Takt zu einer ganzen Wendung hinreicht, und der Schluß jedes Taktes wird durch einen Stampf und gleichzeitifgea Senken des Paares markiert. Mit diesem eigentümlichen Tanz ist ein häufiges Aufschwingen der Tänzerinnen verbunden und man nennt das 'af oan Eartl tanzen'". (tj. "Nejoblíbenějším tancem je tu ländler. Je po štýrském způsobu tančen těmi, kdo se pohybují v kole, uvnitř kruhu se pak postaví zároveň tolik párů, aby našly navzájem místo točit se dokola. Toto otáčení děje se do taktu na ten způsob, že jeden takt stačí k plnému obratu a závěr každého taktu je označen dupnutím a současným poklesem tančícího páru v kolenou. S tímto osobitým tancem je spojeno časté vyzdvihování tanečnic a říká se obecně tomu způsobu i 'af oan Eartl tanzen'" - pozn. překl.). Zatímco zde se zdá být zahrnuta starší a původní taneční forma "auf einem Örtl" (tj. otáčení na jednom a témže "místečku") do novějšího "Steirisch" ("štajryš" i "landler" odpovídají českému pojmu "sousedská" - pozn. překl.), tančily se i jihochebský "Umadum" i chodské "do kolečka" na vlastní krátké čtyřřádkové melodie (se zpívanými texty). Přitom jsou chodské a jihochebské nápěvy rozlišné, jsou ovšem známy navzájem a hned po vyslechnutí následujícího chodského popěvku např. jsem mohl říci, že je bavorského původu ("Schnaderhüpfl"):

:Do kolečka:

Kováři, kováři,
kovyj mi šavličku,
já si s ní pojedu
pro Hančičku.

Naopak jako cizí, "český", cítím nápěv tento:

:Do kolečka:

Ha, ty svatyj Vavřenečku,
stojíš na pěknym kopečku,
vycházejí panny z tebe
jako handělové z nebe.

Taneční typ "do kolečka" je českými badateli (Otakar Zich) považován za typický pro jižní Čechy. Největší podíl a nejkrásnější nápěvy má v tom ohledu Budějovicko, následují po řadě Klatovsko, Domažlicko, Táborsko, Prácheňsko a Berounsko. Oblast rozšíření tedy zřetelně vyznačuje východní předpolí domova bavorského kmene (v originále "ein östliches Vorfeld bairischen Stammestums" - pozn. překl.). V každém případě si zasluhuje tato stará forma lidového tance "auf einem Örtl" - "Umadum" - "do kolečka" zvláštního zkoumání.
Na tanec "do kolečka", u bavorských sousedů vytlačovaný mladšími formami, jsou chodská děvčata hrdá a bavorskému způsobu tance se vysmívají v jedné písni ("praporcký Něnkyně" jsou tam v ní zřejmě Němky z národnostně smíšené obce Prapořiště /Braunbusch/ - pozn. překl.), zpívané ovšem k "sousedské", tedy na melodii "ländleru":

:Sousedská:

Karak ty praporcký Něnkyně tancujú,
karak ty praporcký Něnkyně dú?
Praporcká Něnkyně tancuje po prkně,
haž se ji sukničky vodhazujú!

Povjim, jak praporcký Něnkyně tancujú,
povjim, jak praporcký Něnkyně dú:
Haž šecky spodničky, porvazky, punčošky,
haž šecky sukničky vokazujú.

Ptala se Něnkyně, ptala se Čechyně,
karapa vy to tu tancujete?
Tupáme z nožičkú, točíme v kolečku,
Tak vy to, Něnkyně netrefíte.

Fešní bavorští hoši ovšem, kteří chodívali do chodských vesnic k tanci a výskáním i jódlováním "diaholariadi..." nejen roztáčeli a zamotávali hlavy, ale také začasté dobývali srdce mladých Chodek, dokázali se doslova vloudit i do jejich nočních snů, jak o tom vypovídá text k jednomu takovému "štajryš" (také "štajdyš"), provázený i jódlováním:

:Sousedská:

Ach, mamjičko, mámo, já vám něco povjim,
co se mji na dnešek v noci zdálo:
dýá holaryjádyty hůala
hůala holáryjádyjá hůala.

Spala sem na seně, přišli tam dvá ke mně,
Voni mji sukničku rozvázali:
dýá holaryjádyty hůala
hůala holáryjádyjá hůala.

Buly to štajdyše, tajče ha pajryše, -
Bulo tancuvání (mjiluvání) haž do rána!
dýá holaryjádyty hůala
hůala holáryjádyjá hůala.

Tak to štýrské, německé a bavorské "diaholariaditi" znělo onomu děvčeti z tance a jódlování až hluboko do sna.

P.S. Úryvek z Hanikovy knihy "Volkskundliche Wanderungen zu den Chodenbauern" (tj. "Lidopisná putování k chodským sedlákům" na s. 16-20), vydané roku 1943 Sudetoněmeckým ústavem "pro výzkum země a lidu" v Liberci (Sudetendeutsche Anstalt für Landes- und Volksforschung in Reichenberg), sice prozrazuje neobyčejné autorovo vcítění (až do toho nejhlubšího "in eroticis") ohledně problematiky německo-české kulturní spojitosti, nezapře však dobu svého vzniku třeba kapitolami "Das rassische Schönheitsideal im Volkslied" (tj. "Rasový ideál krásy v lidové písni") či "Hundsköpfe, Psohlavci. Deutsche Führer des Chodenbauers" (tj. "Psohlavci, Hundsköpfe. Němečtí vůdcové chodských sedláků"), zcela v duchu nacistické rasové pavědy (viz dále o Nadaci Reinharda Heydricha, která ji "rasovými měřeními" i prakticky uváděla "v život"), propagující nadřazenost nordické rasy a podřazenost Čechů německé "vyšší" kultuře.

O lidovém kroji

V protikladu ke krajinám s potlačeným selstvím trvají svobodnější a tím i sebevědomější selská společenství na nošení kroje silněji. Tak byl v chebské oblasti sedlák na svůj mužský kroj, zejména pak na své volné černé koženky (tj. kožené kalhoty, v originále "Lederhosen" - pozn. překl.), velice hrdý. Nepřiznával podle jedné zprávy z roku 1812 nikomu právo takové kalhoty nosit; jen řemeslníci ve vsi, pokud byli selské krve, směli nosit ty kalhoty "nach egrischem Landschnitt" (tj. "podle chebského venkovského střihu" - pozn. překl.), ovšem jen barvy hnědé, neboť černá barva byla vyhrazena opravdu jen skutečným sedlákům. Přesto i tady byl kolem roku 1880 s krojem konec.
Pro české okolí Plzně (Pilsen) kolem roku 1850 podle soudobých zpráv platí, že kroj v plné jeho nádheře lze už nošený spatřit toliko o svatbách. Podobně tomu bylo i v českém vnitrozemí, zatímco ve východních oblastech Čech mizí kroj už před rokem 1850 a v českých jazykových územích na severu a severozápadě země dokonce ještě dříve. Naproti tomu se na českém jihozápadě nošení kroje udržuje až hluboko do druhé půle 19. století na Blatech (rozuměj soběslavsko-veselských - pozn. překl.) a na Táborsku. Dodnes živý je selský kroj v chodských vesnicích kolem Domažlic (Taus). Podobný, vcelku paralelně směřující a odstupňovaný vývoj se dá vykázat v jazykově německých oblastech západních Čech od Krušnohoří (Erzgebirge) přes Poohří (Egergraben), Karlovarsko (Karlsbader Gegend), Mariánskolázeňsko (Marienbader Gegend), okolí Stříbra, Plané u Mariánských Lázní a Boru u Tachova (Mies-Plan-Haider Gegend) a Horšovotýnsko (Bischofteinitzer Gegend), přičemž těžiště krojového života či živého dosud kroje třeba hledat víc a víc stranou hlavních cest směrem k jihu, v odlehlém koutě širší chebské oblasti, kde domácí kroj přestál světovou válku a v malých společenstvích dosud žije nadále, takřka bok po boku s posledními českými kroji v zemi.


Das Böhmen und Mähren-Buch (1943), s. 320

Je poměrně bizarní, že hovoří-li se v předchozím textu o společné zemi, děje se tak pod neblahou patronací Nadace Reinharda Heydricha pro vědecké bádání (1942-1945, více o ní viz práce Jiřího Němce Pražská věda mezi Alfredem Rosenbergem a Reinhardem Heydrichem), jejímž byl Josef Hanika předním činitelem, navíc v knize nakladatelství Volk und Reich, působícího v okupované Praze (a také v Amsterdamu, Berlíně a Vídni), tehdy hlavním městě nacizmem znetvořeného Protektorátu Čechy a Morava. Kus před Hanikovým příspěvkem figuruje na stránkách reprezentativní Das Böhmen und Mähren-Buch stať univerzitního profesora Bruno Schiera pod názvem Flur, Siedlung und Hausbau in Böhmen und Mähren. Tématu západočeského kroje jako v pasáži, kterou uvádíme v překladu na ukázku, se ovšem Hanika věnoval už před válkou titulem Die Erforschung des westböhmischen Volkstrachten, vyšlým nákladem Spolku Šumavského muzea v Horní Plané. Jistě to bylo i tím, že hornoplánský Dr. Gustav Jungbauer (je i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže), který edici "ve prospěch Šumavského muzea" vedl, byl vědeckým kolegou Hanikovým a ten po jeho smrti roku 1942 převzal katedru národopisu na pražské německé univerzitě. Více o tom nekrolog už zmíněného Bruno Schiera ve sborníku Bohemia (1963, s. 457-466, tom velezáslužném počinu sdružení Collegium Carolinum v mnichovském nakladatelství Oldenbourg i s podrobnou bibliografií, kterou pro nedostatek místa nepřebíráme), ve svém textu (v bibliografii nikoli) ovšem zamlčující zcela osudovou kapitolu druhé světové války a nacizmu. Mlčení ovšem má také svou výpovědní hodnotu.

Památce Josefa Haniky
*30.10.1900 Stříbro (Mies) - †29.7.1963 Mnichov (München)

Bruno Schier

Šťastné okolnosti způsobily, že jsem směl Josefa Haniku naposledy navštívit ještě 26. června 1963 v jeho mnichovském bytě. Nesl už ve tváři rysy poutníka mezi dvěma světy. Ještě jednou vyvstal před naším duchovním zrakem společný zážitek Čech a Prahy. Znovu v nás ožilo naše prvé setkání na posledním spolkovém sněmu rakouského hnutí Wandervogel v srpnových dnech roku 1918 ve zdech hradu pánů z Růže v Českém Krumlově (v originále "auf dem Schloß der Rosenberger zu Krummau" - pozn. překl.) a opětovně nás vtáhla do svého kouzla dobrodružství našich divukrásných studentských let na Alma Mater Pragensis. Počínaje na podzim roku 1923 dozorčí službou ve starém semináři pro německou filologii v Křižovnické ulici (Kreuzherrengasse), provátém ještě zcela duchem Augusta Sauera a Josefa Nadlera, až do mého odchodu z Prahy v květnu 1934 byly naše životní osudy zvláštním způsobem navzájem propojeny. V říjnu 1927 jsem ho vystřídal jako asistent německého semináře a na podzim 1937 byl zase on mým nástupcem ve vedení druhé národopisné docentury na naší zemské univerzitě v Čechách. Ze společného pozorování osudů jazykové a kulturní hranice, které jsme měli neustále na očích při svých poutích po příhraničních oblastech a jazykových ostrovech, ale i v pražském všedním životě, rostly před námi ty nejvýznamnější podněty k naší národopisné práci. Jak tomu u mladých vědců často bývá, dověděli jsme se o interpretaci proměnlivých německo-slovanských vztahů daleko víc jeden od druhého a od svých stejně zaměřených věkových vrstevníků nežli z literatury. Dlouho před mým povoláním do Lipska (Leipzig) v květnu 1934 našel každý z nás obou svou vlastní cestu labyrintem německo-slovanských kulturních propojení, aniž by snad nekriticky propadl interpretačnímu způsobu toho druhého. Nepříznivé životní okolnosti zbrzdily často dokončení Hanikových vědeckých záměrů; když ale byla pražská fakulta na podzim roku 1942 donucena předčasnou smrtí Gustava Jungbauera nově obsadit místo profesora národopisu, bylo mým pevným rozhodnutím zříci se návratu do Prahy právě ve prospěch přítelova nástupnictví po Jungbauerovi.
Rozvoj a mnohdy bolestné zrání jeho vědecké osobnosti jsem měl příležitost představit ve druhém svazku této ročenky v laudatiu k jeho šedesátinám. K tehdy v něm připomenutým hlavním dosaženým výsledkům vybojoval v posledních měsících života na neúprosném osudu ještě cenný článek "Der gotische Maskenruf tul tul am Hof zu Byzanz und römisch talassio" (tj. "Gótský pokřik tul tul na byzantském dvoře a římské talassio" - pozn. překl.) a konečně už posmrtně zveřejněný příspěvek do jím spoluvydaného souborného díla "Volkskunde der europäischen Völker" (1963) v mnichovském nakladatelství Iro-Verlag, který se tam objevil pod názvem "Beharrung und Wandel der deutschen Volkskultur" (tj. "Setrvalost a proměna německé lidové kultury" - pozn. překl.). V obou těch pracích nalézá zvláště zřejmý výraz široké rozpětí jeho badatelských záměrů stejně jako veškerý půvab jeho vědeckého podání, jeho jazykového a myšlenkového stylu. Jeho odchodem ztrácí německý národopis svého nejvýznamnějšího krojového badatele, od něhož jsme směli očekávat nejen dokončení práce o sudetoněmeckých lidových krojích, nýbrž i souhrnné vylíčení krojového bohatství všech středoevropských etnik. Krátce před smrtí se dočkal ke své radosti 1. dubna 1963 na mnichovské univerzitě založeného semináře pro německou a srovnávací etnologii, jehož byl z téhož rozhodnutí Bavorského státního ministerstva vyučování a kultu jmenován i odpovědným ředitelem.
Obzvláště mu leželo na srdci vydání příruční knihy sudetoněmeckého národopisu (v originále "die Herausgabe des 'Hausbuches der sudetendeutschen Volkskunde'" - pozn. překl.). Daleko nejobsáhlejší část mého posledního rozhovoru s ním byla věnována tomuto plánu, který předložil o Vánocích roku 1961 vědecké společnosti Collegium Carolinum a jemuž platila i starost posledních měsíců jeho života. V temném tušení své mizející pracovní síly mne tenkrát prosil, zda bych mu neulehčil převzetím redakce a dokončení pasáže, věnované historii sudetoněmeckého národopisu; byl si přitom vědom povinnosti podržet ve vlastních rukou svěřený mu oddíl o lidovém kroji. Teprve smrt ho i této starosti s konečnou platností zbavila.
Životní cesta Josefa Haniky jako by symbolicky odrážela sudba celé jedné generace. Z organického životního společenství středoevropských národů starého Rakouska vzešlý, důvěrně obeznámen s lidovou tradicí a kulturním dědictvím německého i slovanského kulturního okruhu, byl jako mnozí z jeho věkových vrstevníků připraven poskytnout své vědomosti o nesnázích, přednostech a možnostech německo-slovanského sousedství ve prospěch budování nové perspektivní symbiózy mezi Západem a Východem. Ve všech jeho projektech a pracích byly vždy přítomny oba národy, trvale od věků obývající českou zemi. Bylo to jeho pevné přesvědčení: nepodařilo-li se to nijakému jinému pokolení, musí právě tato nastupující generace po první světové válce započít s budováním osudového přemostění mezi Němci a Čechy, nemá-li být Evropa vehnána do nové katastrofy. Radikalizace "národního státu" a "státního národa" ovšem zhatila tuto naději v samém jejím zárodku.
Přesto, že byl svou znalostí země a jazyka všestranně vybaven k úspěšnému působení na Západě, setrval Hanika roku 1945 u vědomí svého asociativního německo-českého úkolu v Praze a byl zuřivě zaslepenou masou vyhaněčů uvržen po nevýslovném mučení do vyhlazovacího lágru. Poté, co doslova po jeho boku zemřel hlady archivní ředitel Dr. Prochno a tělesná váha samotného Haniky klesla na polovinu svého předválečného stavu, byl donucen nosit na zádech metrákových nákladů a zcela tím pohřbít zbytky svých tělesných sil. Teprve když nemoc hrozila koncem, podařilo se přezkoumáním a konečným prokázáním jeho neviny dosáhnout i Hanikova propuštění a tím i záchrany jeho života. Nadlidská utrpení, jimž byl podroben, staly se ovšem hlavní příčinou jeho srdeční nemoci, které dne 29. července 1963 po dlouhých letech statečného odporu podlehl.
Tragika tohoto jednotlivého osudu zastupuje ovšem, jak už řečeno, sudbu celé jedné generace. Vedle mizivé menšiny politicky nezodpovědných horkých hlav (rozuměj zřejmě opravdu přesvědčené nacisty - pozn. překl.) postihlo zločinné vyhnání právě ono lidské společenství německého Východu, které stálo prostorovým sousedstvím, pokrevní spřízněností a pospolnými kulturními znaky (v originále "durch Blutsverwandschaft und kulturelle Gemeinsamkeiten" - pozn. překl.) západním Slovanům obzvláště blízko a zdálo se tím být i povoláno dovršit ono konečné smíření Západu a Východu, které představuje základní životní otázku celé Evropy. Chtěli bychom doufat, že jejich oběť nebyla marná!

Münster / Westphalen (Vestfálsko) 1963


- - - - -
* Stříbro / Český Krumlov / Mrákov/ † † † Mnichov (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Medailon, otištěný k jeho úmrtí v oficiálním orgánu krajanského sdružení
Vazba jednoho ze svazků ročenky Bohemia s jeho bibliografií
Byť jen letmý pohled do soupisu jeho prací svědčí jak o šíři badatelského záběru, tak o vazbách Hanikových se šumavskými kolegy
Obálka a titulní list (1942) českého překladu protektorátního přednáškového cyklu pro učitele národních škol, kam je zahrnuto i jeho pojednání o lidové kultuře "českomoravského prostoru"Obálka a titulní list (1942) českého překladu protektorátního přednáškového cyklu pro učitele národních škol, kam je zahrnuto i jeho pojednání o lidové kultuře "českomoravského prostoru"

zobrazit všechny přílohy

TOPlist