logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

WOLF-DIETER HAMPERL

Hamperlovi z Horní Falce na výpravě po stopách předků z Čech

Počátkem května roku 2017 uspořádalo společenství rodin (v originále "Familienkreis" - pozn. překl.) hornofalckých Hamperlů výpravu do domovských končin své rodové větve v Čechách (v originále "in die Heimat der böhmischen Hamperl" - pozn. překl.). Historicky je to tak, že v roce 1650 jakýsi Simon Hamperl zakoupil v Riedu blízko městyse Stamsried v bavorské Horní Falci (v originále "in der mittleren Oberpfalz" - pozn. překl.) statek, a to za jeden jediný zlatý. Neví se, odkud sem tento muž jménem Hamperl vlastně přišel, ale v té době jsou Hamperlovi doložitelní jak ve Starém Sedle, tak v Borovanech na Tachovsku (v originále "sowohl in Altsattel als auch in Turban im späteren Kreis Tachau im südlichen Egerland " - pozn. překl.). Mohl tedy pocházet odtud.
Hornofalčtí Hamperlovi se až dosud setkali už několikráte. Jednou se dostavilo na 65 osob. Po jedné informaci o Hamperlech z Čech ve Stamsriedu došlo k této výpravě právě s východiskem odtud. Šestnáct Hamperlů ze široce rozvětveného rodu odstartovalo na exkurzi tady, ve Waidhausu přistoupilo ještě šest dalších.
Naším prvním cílem bylo Staré Sedlo (v originále "Altsattel, tschechisch Staré Sedlo" - pozn. překl.). Tam jsme nejprve zajeli k domu čp. 7, který kdysi patřil Josefu Hamperlovi. Dnešní majitelé nám ukázali desku v podlaze s iniciálami "JHA", značícími "Josef Hamperl Anna" – Anna byla Hamperlovou manželkou – a připojili se pak k našemu průvodu do kostela, který nám byl otevřen zásluhou pana Josefa Novotného. Viděl jsem kostel krátce po jeho renovaci a čerstvá barva nástěnných fresek a bílá omítka byla i teď zakryta závěsem. Obrazy z bočních oltářů jsou už restaurovány a stojí opřeny o oltářní mensu. Velké sochy na hlavním oltáři dosud chybějí. V kapli sv. Kateřiny jsem vysvětloval epitafy zde pochovaných Švamberků (v originále "Schwanberger" - pozn. překl.), mezi nimi i Adama ze Švamberka, který zemřel v roce 1590 a zavedl sem reformační luteránskou víru.
Na hřbitově nacházíme velký dosud stojící náhrobek při zdi proti zbořeništi někdejšího hospodářského dvora s nápisem "Stefan und Margaretha Hamperl aus Groß Wonetitz (tj. "z Bonětic" - pozn. překl.). Vlevo doleji nás náhrobek informuje, že Stefan Hamperl přišel na svět dne 13. února roku 1848 a zemřel dne 12. srpna 1922, vpravo doleji pak stojí psáno, že Margaretha Hamoerl přišla na svět 28. ledna 1850 a zemřela 9. března 1923. Také podobenky na porcelánovém oválu se dochovaly. Jiná deska, ležící na "stěně" z částí náhrobků vlevo od hlavní lodi kostela při obvodové hřbitovní zdi, nese nápis "Hier ruht Wenzel Hamperl aus Kleinwonetitz (tj. ,z Bonětičky‘ - pozn. překl.), geb. 20. Feber 1897, gest. 23. März 1915." Ten malý kámen je obrostlý mechem. Hamperlové pilně fotografují a provází je krásné počasí. Ves dělá pokroky, hostinec a četné statky s koňmi oživují její vzhled.
Podle rodácké pamětní knihy "Heimatbuch Altsattel", kterou vydal roku 2000 Stefan Riederle (*1962 v Bad Cannstadt, žije v Ichenhausen, působí v ekumenické sociální stanici v Günzburgu - pozn. překl.), je podle berní ruly z roku 1654 ve Starém Sedle doložen jistý Girzyk Hammer (Hamperl), v soupise poddaných z roku 1658 zřejmě týž Georg Hamperl, "½ Neubaur", 28 let starý. Podle tereziánského rustikálního (poddanského) katastru z roku 1748 žili ve Starém Sedle Georg, Michl a Mathes Hamperlovi. Ve stavení čp. 7 žil až do vyhnání Josef Hamperl (*1882, †1951, jeho žena Anna se podle genealogického serveru My Heritage, kde je i podobenka jmenovaného, ve Starém Sedle narodila 8. března 1891 - pozn. překl.). Byl sedlákem, měl dvě děti a vrátil se z první světové války domů jako invalida. Amputovali mu levou ruku, ta pravá byla po zranění poškozena.
Na zpáteční cestě jsme projeli Boněticemi a Bonětičkou. Obě osady jsou zachovány jen zčásti. Hamperlových usedlosti čp. 12 a 13 v Bonětičce a čp. 21 v Boněticích se mi už nepodařilo nalézt.
Pak jsme navštívili Borovany. Prohlédli jsme si ve své struktuře dobře zachovanou ves typu "Angerdorf" (česky se označuje ten typ jako "ves ve tvaru oka", mající uprostřed tzv. "Anger", tj. palouk či náves v majetku celé osady - pozn. překl.) s dosud rovněž stojící tu kovárnou a se dvěma návesními rybníky. Při soše sv. Jiří (v originále "an der Statue des ,Girch‘ /Georg/, popis památky i se snímkem, dokumentujícím její současný stav viz databáze Památkový katalog - pozn. překl.) jsme vystoupili. Na tomto místě byla instalována tabule na kameni, opatřená českým a německým textem, připomínajícím prvou zmínku o vsi v roce 1015 a na slavnost k tisíciletí její existence, konanou přede dvěma roky (rozuměj v roce 2015 - pozn. překl.). Stojí tam psáno i to, že ves byla v letech 1850-1963 samostatnou obcí a že od té doby náleží k Boru u Tachova (v originále "es seither zu Haid gehöre" - pozn. překl.). O vyhnání německých obyvatel v roce 1946 ani slova. Pomníček vpravo vedle, který dal zřídit sedlák Josef Kettner roku 1927 na památku svého syna, padlého dne 2. května 1915 v první světové válce, byl podstatně upraven tak, že nápis na něm je nyní v českém jazyce a pod ním je obrázek poslední večeře Páně.
Vydali jsme se vsí ven kolem mariánské kaple, o jejíž renovaci se zasloužili Josef Hamperl a kanovník Wenzeslaus Schmied, ke stavení čp. 3 krejčovského mistra Andrease Hamperla. Tento prvý patrový dům v Borovanech dal postavit můj dědeček Andreas Hamperl v roce 1931. Andreas Hamperl se vyučil v Drážďanech (Dresden) krejčovskému řemeslu, které pak provozoval tady v Borovanech.. Jeho první žena zemřela na španělskou chřipku. S ní se mu narodily dvě děti: dcera Marie a syn Josef (otec autora textu - pozn. překl.). Z druhého manželství pak vzešli syn Anton a dcera Hildegard Hamperlovi. Andreas Hamperl se po vyhnání ocitl ve městě Rain am Lech (blízko ústí řeky Lech do Dunaje - pozn. překl.), odstěhoval se pak ke svému synovi do Weidenu v Horní Falci (tam chodil autor textu, Andreasův vnuk, do gymnázia - pozn. překl.), postavil dům a zemřel tam dne 8. května 1974 ve věku 95 let. Dům v Borovanech má nyní nová větší okna a nachází se i jinak v přestavbě. Před domem kvetla vlevo velká krásná hrušeň.
V Borovanech je v prvním soupisu rustikální půdy v Čechách, tj. berní rule (Catastrum dollare) z roku 1654 doložen na čp. 4 jistý Johann Hamprl (!). v Katastru z roku 1713 jsou v Borovanech zaznamenáni Petr Hamprl (čp. 10), Jakob Hamprl (čp. 12), Franz Hamprl (čp. 13), Franz Hamperl, majitel čp. 15 a Adam Hamperl (čp. 16). V roce 1946 byli Andreas Hamperl (čp. 3) a jeho bratr Georg (čp. 42) se svými rodinami násilně vysídleni do americké okupační zóny Německa. V Kosově (v originále "in Gossau" - pozn. překl.) jsme našli bahnem téměř zanesený Hamperlův rybník (v originále "Hamperlweiher" - pozn. překl.) a statek Hamperlhof čp. 9, načež se jelo do Boru u Tachova na oběd ve starém panském domě říšských knížat zu Löwenstein.
Naším dalším cílem byla osada Valcha (v originále "Walk", dnes je ves částí městyse Stráž u Tachova - pozn. překl.), odkud pochází náš místní pověřenec (v originále "Ortsbetreuer" - pozn. překl.) Erwin Hamperl. Prohlédli jsme si místo, kde kdysi stával mlýn jménem Teufelsmühle. Odtamtud vzešli předkové proslulého patologa profesora Herwiga Hamperla. Mlýn byl srovnán se zemí a ani po božích mukách s nápisem "Hamp 1740" už neexistuje nijaká stopa.
Na hřbitově ve Stráži u Tachova (v originále "in Neustadtl" - pozn. překl.) jsme nalezli při zdi úplně vzadu vpravo náhrobek z černého mramoru s nápisem: "Anna Hamperl, geb. Lutz 1834-1902. Josef Hamperl 1833-1908. Auf Wiedersehen!" Kámen dodala jedna vídeňská firma. Kovový kříž je pryč. Jinak působí hřbitov velice úpravným dojmem. Mohli jsme spatřit ještě několik starých německých hrobů, o něž i dnes pečují příbuzní tu pochovaných, také počeštěný hrob mé babičky (rozuměj Marie Wolfové, roz. Häringové, jejíž dcerou byla matka autora textu Anna Hamperlová, roz. Wolfová - pozn. překl.), dva romské hroby a hrob dvacetiletého Francouze, kterého stihla smrt dne 4. května 1945. Tentokrát tu chyběly čerstvé květiny.
Kolem třetí hodiny odpolední jsme dorazili k následujícímu svému cíli, totiž k loretě v Boru u Tachova. Tamní mariánské poutě bývaly těžištěm náboženského života našich předků. Přátelsky vstřícně nám bylo otevřeno. Hned u vchodu stála konstrukce, která dávala tušit renovační práce. Vysvětloval jsem během chůze ambity malby na stěnách, postup restauračních zásahů a obnovu poutí po roce 1990. V mariánské kapli jsme se zastavili se společným zpěvem písní "Segne Du, Maria" a "Meerstern, ich Dich grüße". Byla to nepřipravená májová pobožnost, která všechny dojala.
Margarete Ostová, jedna dáma z naší cestovní výpravy, která přišla na svět v Ostrově (v originále "in Ostrau" - pozn. překl.) a dnes bydlí v dolnobavorském Pockingu, navštívila borský farní kostel, kde byla pokřtěna. Pak jsme zajeli do jejího rodného Ostrova, kde nám ukázala svůj rodný dům, náležející kdysi Windirschovým. Paní Ostová byla celá šťastná, že může ještě jednou spatřit rodnou ves a ukázat ji své neteři. Babiččin kroj darovala 8. května našemu muzeu ve Weidenu. Také kříž s dojemným příběhem k tomu. Srdečný dík!
Pak jsme nastoupili cestu domů do Stamsriedu. Bylo mi velkou radostí moci svým hornofalckým příbuzným z rozvětvené rodiny Hamperlových ukázat domov Hamperlů v Čechách. Bohužel šlo jen o hroby a někdejší stavení předků, poněvadž mateřštinou hovořící lidé toho rodového jména byli jako Němci před 71 lety (psáno v roce 2017 - pozn. překl.) z krásné domovské končiny vyhnáni.
Zajímavá je skutečnost, že všichni hornofalčtí Hamperlové pocházejí z jednoho statku v Riedu blízko města Cham, který Simon Hamperl, jak už zmíněno, koupil v roce 1650 za jeden zlatý. Domnívám se, že tehdy opustil svůj domov v Čechách následkem zmatků třicetileté války a vycestoval odtud do Horní Falce.


Sudetendeutsche Zeitung, 2017, č. 22, s. 27-28

Výstava o zaniklých osadách

Počátkem listopadu (rozuměj roku 2016 - pozn. překl.) byla v berlínském Kronprinzenpalast zásluhou nadace Centra proti vyhánění (v originále "Stiftung Zentrum gegen Vertreibungen /ZgV/" - pozn. překl.) otevřena výstava "Verschwunden – Orte, die es nicht mehr gibt" (tj. "Zmizelé – Osady, které už neexistují" - pozn. překl.).
Poněvadž zmizelé vsi někdejšího Tachovska (v originále "im ehemaligen Kreis Tachau" - pozn. překl.) slouží na výstavě jako příklad za více než 2400 zaniklých osad tzv. Sudet (v originále "für die mehr als 2400 untergegangen Ortschaften des Sudetenlandes" - pozn. překl.), jel jsem do Berlína na její zahájení. Kromě toho jsme Rosa Dobnerová a já financovali část filmu, který byl promítán na výstavě jako její součást.
V březnu 2015 mi přišel dopis od Eriky Steinbachové MdB (tj. Mitglied des Bundestages /člen Spolkového sněmu/ - pozn. překl.), předsedkyně Centra proti vyhánění a čestné prezidentky Svazu vyhnanců (v originále "BdV-Ehrenpräsidentin" - pozn. překl.), ve kterém mne informovala o plánované výstavě a získávala mne k účasti. Poněvadž jsem v roce 2006 publikoval knihu "Die verschwundenen Dörfer des ehemaligen Bezirks Tachau im südlichen Egerland" (druhé vydání 2008), zaslal jsem jeden výtisk do centrály nadace v Bonnu. Rok nato se mi ohlásil Wilfried Rogasch, kurátor plánované výstavy. 32 zmizelých osad na někdejším Tachovsku mělo sloužit jako "pars pro toto" (tj. "část za celek" - pozn. překl.) za více než 2400 zaniklých osad tzv. Sudet. To mi přirozeně způsobilo veliké zadostiučinění. Předal jsem Rogaschovi do Mnichova více než stovku originálních fotografií. Kromě toho jsem měl zajet s filmovým týmem do oblasti zmizelých osad a natočit tam krátký film.
Dne 1. srpna 2016 jsem odjel do obce Georgenberg, místní část Hinterbrünst, na bavorsko-české hranici a ubytoval jsem se tam ve venkovském hotelu Kastanienhof. Tam jsme se měli večer sejít a domluvit se ohledně natáčení. Tým však dorazil z Oppeln teprve pozdě v noci. Shodli jsme se na schůzce u snídaně příštího dne v šest hodin ráno. Vedoucí týmu Roland Urbanczyk, jeho zvukový technik David a novinářka Marie Baumgartenová tedy už byli tady a my se skutečně kolem sedmé hodiny ráno vydali přes Waidhaus a Rozvadov (v originále "Roßhaupt" - pozn. překl.) do katastru někdejších Nových Domků (v originále "nach Neuhäusl", blíže o lokalitě viz Wikipedia - pozn. překl.), našeho prvního cíle. Nebe bylo bohužel celé šedé, lehce mžilo. Prvním místem natáčení byl nehezký betonový památník, připomínající pád železné opony dne 23. prosince roku 1989 (ministři zahraničí ČSSR a SRN Jiří Dienstbier /1937-2011/ a Hans-Dietrich Genscher /1927-2016/ tu přestřihli dráty hraničních zátarasů - pozn. překl.).
Jeli jsme pak po silnici s několika málo dosud stojícími domy nazpátek ke kostelu (viz o něm blíže opět Wikipedia - pozn. překl.). Tady se oba muži prodrali sakristií beze střechy do interiéru někdejší farní svatyně a filmovali, také nahoře v krovu věže. Následně jsme šli na hřbitov a pořídili tam hodně záběrů. Nespokojili jsme se tím však a David odstartoval ze silnice dron, který se vznesl nad zpustlou a divoce zarostlou končinu někdejší vsi Nové Domky a natáčel situaci sám. Zvláštní krajinné snímky byly pořízeny i na východním svahu vrchu Přimda.
Naším příštím cílem byl hřbitov ve Stráži u Tachova. Marii Baumgartenovou zvláště zaujal příběh hrobu rodiny Wolfovy. Před ním jsem poskytl rozhovor a vyprávěl v něm o své babičce (rozuměj z matčiny strany - pozn. překl.) Marii Wolfové, která tu byla pohřbena roku 1931, a také o tom, jaké změny hrob doznal po roce 1970. Dnes jsou na náhrobku z černého mramoru přišroubovámy dvě skleněné desky se jmény Marie Tesařové a Josefa Tesaře, zakrývající někdejší nápis "Grab der Familie Wolf" a "Marie, geb. 15. 7. 18986, gest. 1. 10. 1931". Na krycí náhrobní desce jsou ještě patrny stopy páčení. Pravděpodobně sem byly přeneseny ostatky z hrobu Tesařových, ležícího naproti. Člověka se dotýká už sama skutečnost, že se netěší úctě klid zesnulých. Převzetím hrobu včetně náhrobku musil navíc hřbitovu vzejít prospěch a německý nápis bylo povoleno učinit nečitelným. Takže nyní odpočívají v jednom hrobě tělesné pozůstatky mé babičky a mé tety Marie Wolfové (tedy i babiččiny jmenovkyně - pozn. překl.), která byla zastřelena roku 1945 při přechodu hranic a jejíž jméno nebylo na náhrobku uvedeno, spolu s ostatky Marie a Josefa Tesařových. Poté, co mi byla před lety koupě hrobu odepřena, nechtěl jsem už nadále učinit další pokusy o jeho nabytí. Patří teď jedné české rodině, ale já vím, že tam stále ještě leží moje babička, pro kterou tam stále znovu kladu květiny.
Pak jsme jeli k blízkému Novému Mlýnu (v originále "Neumühle" - pozn. překl.), kde moje babička přišla na svět a ten mlýn si přinesla do manželství. Dnes je tam dosud v provozu pila (adresa zní: pila Nový Mlýn, Souměř, 348 02 Bor u Tachova – Stráž /obec Stráž, okr. Tachov - pozn. překl.) s jedním rámem (v originále "eine Säge mit einem Gatter" - pozn. překl.); strojní mlýn, velká stodola a vedlejší stavení byly strženy už v době před rokem 1968. Obytný dům byl využíván k jiným účelům. Promluvili jsme se správcem a on nám dovolil, abychom tu před mým rodným domem natočili interview (autor textu uvádí na webové stránce nositelů "Egerländer Kulturpreis", tj. "Chebské kulturní ceny" jako své rodiště "Zummern bei Tachau", tj. Souměř, dnes místní část obce Stráž u Tachova - pozn. překl.).
Odpoledne jsme se vydali k někdejšímu Reichenthalu (rozuměj dnes zaniklé Hraničky - pozn. překl.). kde nás už očekávala Rosa Dobnerová s rodinou Schmidtových a jinými Reichenthalskými. Také tady jsme natočili, co nám vyprávěla naše pětadevadesátiletá paní Rosa o své zmizelé domovské vsi, o svém rodném domě, o svém dětství a mládí tady, ale také o trpkých zkušenostech z doby před vyhnáním a při něm. Tým se nato vydal do divočiny a filmoval.
Tak se podařilo za ten den, naplněný prací, natočit množství materiálu, který Roland Urbanczyk zpracoval na folmový dokument, rozhodně stojící za vidění. Promítá se v přilehlé prostoře berlínské výstavy, do níž je zabudován jako jedno z médií. Trvá 29 munut a informuje o zaniklých osadách ve Východním Prusku (v originále "in Ostpreußen" - pozn. překl.) a na někdejším Tachovsku. Dá se říci, že osud našeho domova tak upoutal množství diváků nejen snad v Berlíně, nýbrž i na jiných místech Německa, kde byl později uveden s putovní verzí výstavy. Pro náš Heimatkreisverein je to velkým úspěchem a to bylo vlastní příčinou, proč jsem do Berlína i se svou rodinou k zahájení výstavy odjel.
Slavnostní akt se odehrál ve druhém patře paláce korunního prince (v originále "Prinzregentenpalais", má ovšem být "Kronprinzenpalais" a jde o známou budovu na třídě Unter den Linden vedle berlínské opery - pozn. překl.); přítomno bylo více než 300 zainteresovaných osob. Hovořili Erika Steinbachová a Wilfried Rogasch. Připomněli pád německé kultury ve střední a východní Evropě jako následek vylidnění celých oblastí po druhé světové válce (v originále "Entvölkerung nach Zweiten Weltkrieg" - pozn. překl.). Kurátor Rogasch v líčení koncepce výstavy a její realizace pasáži výslovně ocenil i naši spolupráci.
Ve velkém výstavním prostoru byla celá stěna věnována zaniklým osadám na Tachovsku a v celých Sudetech, ale i v jiných souvislostech byly použity záběry z našich domovských končin. Zejména podrobná byla ovšem informace o zániku téměř všech osad ve dnes ruském regionu kolem Královce (v originále "um Königsberg", tj. kolem dnešního Kaliningradu - pozn. překl.). Také zkáza měst Královec a Kostřín nad Odrou (v originále "und Küstrin", rozuměj dnešní polský Kostrzyn nad Odrą - pozn. překl.), mnoha panských sídel a šlechtických zámků ve Slezsku, Pomořansku (v originále "in Schlesien, Pommern" - pozn. překl.) a Východním Prusku tu nalezla výraznou dokumentaci. Jen tušit se dají enormní ztráty na prostorách a fondech knihoven, galerií a uměleckých sbírek, na vzácných zámeckých zařízeních. Ruiny a devastované hřbitovy široko daleko. Také jednotlivé příklady obnovy však byly na výstavě zachyceny. Zvláštní kubus s podobenkami a krátkými životopisy upozornil na nám všem známé osobnosti, pocházející z někdejšího německého Východu.
Mnoho vyhnanců z domova strávilo celé hodiny prohlídkou zajímavých panelů a vyhledávalo setkání a rozhovory s krajany. Také tisk byl zastoupen množstvím zpravodajů. Na odpolední tiskové konferenci jsem se i já mohl věnovat aspektu zaniklých osad na sudetských územích. Výstava je k vidění až do 8. ledna roku 2017, než se vydá na cestu ve své putovní podobě. Výstavní katalog lze získat na adrese Centra proti vyhánění ve Wiesbadenu.


Sudetendeutsche Zeitung, 2016, č. 51-52, s.15

Zapomenutý barokní sochař ze Stráže u Tachova

Velký syn Stráže a Tachovska (v originále "der große Sohn von Neustadtl" - pozn. překl.) byl bezpochyby jedním z nejnadanějších sochařů západních Čech ve druhé třetině 18. století. Jeho práce se nemusejí bát srovnání s těmi, jež vytvořil Johann Carl Stilp (1668-1735, blíže viz Wikipedia - pozn. překl.), v Chebu usedlý rodák z Waldsassenu, či s těmi plzeňského rodáka Ignaze Platzera (1717-1787, blíže viz opět Wikipedia - pozn. překl.)
Jeho původ a jeho životní data teprve čekají na jednoznačné vyjasnění. V berní rule pro Stráž u Tachova (v originále "von Neustadtl, tschechisch Stráž u Tachova" - pozn. překl.) z roku 1654/1655 nacházíme jméno Nikolaus Artschlag, jehož nositel byl zedníkem a majitelem domu bez pozemkového jmění. Ve druhém registru plátců daní z let 1580 až 1700) se připomíná vdova Eva Artschlagová. Artschlagové tedy bydlili ve Stráži u Tachova už nejméně od roku 1654. Zdá se, že sem připutoval po třicetileté válce.
Podle strážské kroniky sem Andreas Artschlag přišel z Bavor, snad z Horní Falce jako tolik jiných. Buď se to určení "z Bavor" vztahuje na jeho předky nebo Andreas Artschlag následoval zde už usedlé Artschlagovy jako jejich příbuzný.
Tento Andreas Artschlag byl tvůrcem nadmíru umělecky hodnotné sochy sv. Jana Nepomuckého na strážském náměstí, která hledá široko daleko nějakou, jež by se s ní dala srovnat. Podle chronogramu byla instalována roku 1722, tedy sedm let přes svatořečením českého zemského patrona. Dvě další Artschlagovy práce v kameni byly ve Stráži u Tachova k vidění ještě koncem 19. století: socha sv. Jana z Boha v sakristii zdejšího kostela a nedokončená socha Krista na hoře Olivetské.
Známějším než otec se stal jeho syn Johann Christoph. První listinná zmínka o něm pochází z roku 1749. Dne 13. listopadu onoho roku uzavřel borský farář (v originále "der Haider Pfarrer" - pozn. překl.) Josef Schmidt a sochař Johann Christoph Artschlag, "Junggeselle aus Neustadtl" (tj. "tovaryš ze Stráže u Tachova" - pozn. překl.) prvý kontrakt ke zřízení hlavního oltáře v děkanském chrámu města Bor u Tachova (v originále "in der Haider Dekanalkirche", rozuměj kostel sv. Mikuláše v Boru u Tachova - pozn. překl.). Musel hlavní oltář zbudovat "nach dem Würzburger Rieß sammt allen Zihradten, Laubwerkm auß Schnitt, Schilder, Figuren et cetera aufs reinlichste und Zihrliste" (tj. "podle würzburské předlohy včetně všech cirátů, listoví, profilů, štítů, figur etc. co nejryzeji a nejzdobněji" - pozn. překl.), nikoli jen povrchně. Dohoda mířila až na ty maličkosti.
Už roku 1745 předložil Artschlag model hlavního oltáře, v němž asi farář Schmidt našel zalíbení. Dne 18. května 1747 daroval Theodor zu Löwenstein, patronátní pán, kostelu tři lipové stromy pro oltářní řezby a sochy na něm.
V roce 1749 mohl být zřízen volně stojící tabernáklový oltář, do sv. Mikuláše oltáře dobudovány. Artschlag obdržel za vydařenou práci 270 zlatých, splácených po částech. Čtyři oltářní světci mezi volně stojícími sloupy, sv. Jan Nepomucký a sv. Jan Křtitel, sv. Josef a sv. Václav jsou spolu se sochami sv. Josefa a sv. Antonína z Padovy na pilířích, obou s Jezulátkem na rukou, a také s králem Davidem absolutními mistrovskými pracemi Artschlagovými, majícími význam přesahující daný region.
Pro pilíře v borském kostele vytvořil Artschlag ještě sochy sv. papeže Řehoře a sv. Rocha, jakož i skupinu Maří Magdaleny, Veroniky, Josefa z Arimatie a Bolestné Matky Boží, kromě toho velmi elegantní boční oltáře a balustrády na emporách.
Také kamenná socha sv. Jana Nepomuckého ze zámeckého mostu a několik soch borské Lorety mu byly připsány.
Základů své umělecké zdatnosti zřejmě Johann Christoph Artschlag nabyl v otcově strážské dílně (v originále "in der väterlichen Werkstatt in Neustadtl" - pozn. překl.). Ve svých tovaryšských letech musel ovšem vandrovat široko daleko a tak propojuje i ve svém díle bavorské a české vlivy. Zda byl Artschlag ve svém školení podporován borským panstvím Löwensteinů, jak to v tehdejších časech lze častěji pozorovat, není známo. V každém případě vytvořil v blízkém okolí svého rodného města a na území löwensteinské knížecí domény velký počet významných skulptur, oltářů a kazatelen: jako např. velké oltářní figury kostela v Bernarticích (v originále "in Pernartitz, tschechisch Borovany" - pozn. překl.), zbudovaném v roce 1739, stejně jako tabernáklový oltář v Nové Vsi (v originále "in Neudorf, tschechisch Nová Ves" - pozn. překl.). To od něho nejspíš pocházejí také obě barokní sochy sv. Ignáce a sv. Zikmunda v sakristii hřbitovního kostela sv. Jana Křtitele ve Stráži u Tachova z doby někdy kolem roku 1735 (v (v originále zřejmě tiskovou chybou 1870 - pozn. překl.), stejně jako zcela vynikajícím způsobem vyřezaná figura Jana Křtitele ve strážském farním kostele (je zasvěcen sv. Václavu - pozn. překl.).
Připsány byly Johannu Christophu Artschlagovi hlavní oltář a kazatelna kostela (Nanebevzetí Panny Marie - pozn. překl.) ve Starém Sedle, vytvořené kolem roku 1740, hlavní oltář kostela (sv. Jakuba - pozn. překl.) v Brodu nad Tichou (v originále "in Bruck am Hammer, tschechisch Brod nad Tichou" - pozn. překl.), zařízení oltáře kostela (sv. Anny - pozn. překl.) v Částkově (v originále "in Schossenreith, tschechisch Částkov u Tachova" - pozn. překl.) z doby kolem roku 1740, kostela (sv. Markéty - pozn. překl.) v Hošťce (v originále "in Hesselsdorf, tschechisch Hošťka" - pozn. překl.) z doby kolem roku 1744, kostela (sv. Kateřiny - pozn. překl.) ve Svaté Kateřině (v originále "Sankt Katharina, tschechisch Svatá Kateřina" - pozn. překl.), kazatelna kostela (Jména Panny Marie - pozn. překl.) v Otíně (v originále "in Ottenreuth, tschechisch Otín" - pozn. překl.) z doby kolem roku 1740, oltáře s akantovými rámci kostela (sv. Martina - pozn. překl.) v Racově (v originále "in Ratzau, tschechisch Racov" - pozn. překl.) a sochy sv. Petra a sv. Ondřeje při oltáři kostela (sv. Vavřince - pozn. překl.) v Ovesných Kladrubech (v originále "in Habakladrau, tschechisch Ovesné Kladruby" - pozn. překl.).
Práce Johanna Christopha Artschlaga zdaleka převyšují produkty venkovského baroka. Tomuto zapomenutému umělci dlužno věnovat větší pozornost a respekt, jeho dílo je třeba podrobit důkladnému rozboru. Dodnes zdobí zčásti devastované a vyloupené farní kostely západních Čech.


Sudetendeutsche Zeitung, 2017, č. 37, s.16

Zpustlé poutní místo Svatá Apolena u Přimdy

Před nedávnem jsem objevil jeden článek Josefa Sticha, někdejšího krajanského místního pově Velkých Dvorců (v originále "Ortsbetreuer von Großmaierhöfen" - pozn. překl.), o léčivém prameni ve Svaté Apoleně u Přimdy (v originále "in Sankt Apollonia bei
Pfraumberg" - pozn. překl.) a jeho působení na osoby, postižené očními chorobami, bolestmi
zubů a dnou.
Stich píše (v originále ovšem německy - pozn. překl.): "Dá se předpokládat, že před novou podobou poutního místa Svatá Apolena tu už nějaká kaple stála. Dne 21. července roku 1580 totiž podle jednoho záznamu majitele statku v Milově u Přimdy (v originále "nach einer Aufzeichnung der Mühloher Gutsbesitzer" - pozn. překl.) Waldvogela (švamberský úředník Hans Thomas Waldvogel, řečený Janko, koupil v roce 1575 mlýn Lohenmühl a pak i další mlýn a pozemky v okolí, při cestě do Prahy byl roku 1604 zastřelen - pozn. překl.) "ein Stück Fischwasser so aus der Neudörfer Lohe von Sankt-Apollonia-Kapell herunterfleußt" (tj. "kus rybnaté vody sem dolů přitéká z lesa a mokřin při Nové Vsi /výraz ,Lohe‘ může tu mít význam ,les‘ či také ,mokřina‘/ od kaple sv. Apoleny" - pozn. překl.). Měla tu snad stát už koncem 13. století. A poněvadž kolem roku 1650 se tu říkalo "Alte Wüst" (tj. "Stará pustina" - pozn. překl.), zdá se být oprávněnou domněnka, že tu v dřívějších dobách stálo několik obytných stavení. Od roku 1675 náležela Svatá Apolena k panství Velké Dvorce a hrabata Novohradští z Kolowrat (v originále "die Grafen Kolowrat" - pozn. překl.) měli nad kostelíkem patronát.
Zvlášť uctívána byla léčivá voda pramene vedle kostelíka. Hlavním poutním dnem bylo pondělí svatodušní. Kvůli naději v zázračné uzdravení proudilo až zdaleka k tomuto místu stále větší množství nemocných, především s onemocněními zraku. Tehdejší majitel panství, říšský hrabě Georg Maxmilian von Lindelo, dal proto studnu rozšířit, vyzdít a zastřešit, kapli pak podstatně zrenovovat. Dne 10. prosince 1670 byla arciděkanem znovuvysvěcena ke cti sv. Apoleny. Při přestavbě se narazilo na železnou obětní skříňku; také pěkná hrobka byla objevena. Kosti v ní byly považovány za ostatky zakladatelky původní kaple.
Hrabě Lindelo dal svatyňku vyzdobit a dosadit sem kněze. Pořízeny byly i tři nové oltáře; na jednom z nich stál stříbrný relikviář s kostmi sv. Apoleny, ochránkyně před bolestmi zubů. Ze tří zvonů nesl ten největší vyobrazení Matky Boží, stejně jako sv. Apoleny, sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého. Johann Perner je ulil roku 1730 v Plzni.
Jmění poutní kaple bylo značné. V roce 1739 činilo 4438 zlatých, z čehož 4158 zlatých bylo uloženo u panství Přimda-Velké Dvorce, 98 u pozemkových vlastníků na Přimdě a 184 na jiných místech. Mnohé vzácné obětní dary odkazují k úspěšným uzdravením a jsou zaznamenány v pamětní knize kaple jako to z roku 1715, provázené jménem Magdaleny Ritterové z Boru u Tachova, z roku 1728 se jmény Thomase Rucha a Johanna Bayera z Tachova a z roku 1732 se jménem Juliane Engelové z Tachova.
V roce 1769 se nacházel v borském špitále šedesátiletý rolník a podkovář Bartolomäus Fickh z Vysočan (v originále "die Grafen Kolowrat" - pozn. překl.), který už po devět let trpěl slepotou. Vyzkoušel už mnohý prostředek a obrátil se na každého léčitele v okolí, aby se mu vrátil zrak, všechno marno. Tu měl v noci sen, že by se měl ke splnění své touhy znovu vidět vypravit ke staré opuštěné kapli u Málkova (v originále "bei Molgau" - pozn. překl.). Pěšky o holi dal se svou ženou vést k malé zpustlé svatyni, u jejíchž zdí se pomodlil a vložil do jednoho stromu obětní dary. Požádal o hlt čerstvé vody z pramene, který tu kdysi vyvěral, ale dobře jinak známé místo se nepodařilo najít. Tu začal Fickh nedaleko kaple hrabat rukama v zemi a v malé prohlubni brzy vytryskl stroužek vody a zaplnil ji. Opatrně nabral vodu do dlaně, napil se jí a omyl si jí oči. A hleďte, slabý svit se dostavil. Po osmi dnech přišel znovu, pokračoval v omytí očí, které nato prohlédly docela. Farář Adam Crautner, starosta Johann Stricker a kostelník (v originále "Kirchenvater" - pozn. překl.) Georg Trompeter uzdravení dosvědčili.
Ze Schönsee v Horní Falci se na Přimdě usadil hostinský Sebaldus Hopfer. V nejlepším mužském věku ho postihla oční choroba, proti níž se všechny prostředky ukázaly neúčinnými. Tu se dověděl o zázračném uzdravení Bartolomäuse Fickha. Dal se odvézt ke kapli, předložil tu Bohu svou naléhavou prosbu a omyl se vodou, načež došlo ke znatelnému zlepšení. Z vděčnosti dal rozšířit malou jamku při prameni, který nato zesílil svou mocnost.
Místo se rychle stalo známým a poutní ruch svěřen duchovním. Od roku 1670 jsou doložena následující jejich jména: poustevník Johann Strebendorfer; z kláštera v Kladrubech (v originále "vom Kloster Kladrau" - pozn. překl.) Benedikt Sirtl, Georg Jockles, Ernst Pinks, Wolfgang Stuchlik, Adalbert Ziwnowsky, Daniel Kantner, Josef Mosig, Lotrenz Winnitzer, Friedrich Plodek, Franz Schmerlzer, Josef Nadler, Johann Anton Frank; pak Andreas Kalmberger, 1752-1768 Michael Spann a následně až do roku 1798 Klemes Winnerl a Franz Heinzmann. V hospodářské knize Velkých Dvorců je kolem roku 1770 uveden bez bližšího časového údaje ještě poustevník Jakob Bauer, jehož pozůstalostí disponovala vrchnost. Stejně jako poutě k borské Loretě zesvětštil císař Josef II. asi i zdejší poutě.
Ve zmíněné hospodářské knize a listináři panství Velké Dvorce z doby kolem roku 1770 se často uvádějí dary, určené kapli sv. Apoleny. Tak jí odkázal jednou hrabě Lindelo 56 zlatých a jistý Dietrich Heller čtyři zlaté. Panství Velké Dvorce věnovalo každoročně kapli, resp. kaplanům a poustevníkům ke svatodušním svátkům určité množství dřeva, tak v roce 1767 sáh tvrdého polenového dříví. Výtahy z účtů lesního úřadu opětovně dokládají taková darování. Z mnoha sousedních obcí, zejména z Málkova , přispívali mnozí sedláci obilnými snopy k obživě kaplanů.
Vnitřní zařízení kostelíka s jeho vyřezávanými oltáři a skupinou Ukřižování bylo kdysi velice slušné. Ve třicátých letech dvacátého století bylo zařízení po částech vydáváno, došlo však i ke krádežím. I samotný obraz sv. Apoleny doznal poškození. Na základě stavebního chátrání nebyl už kostelík užíván pro bohoslužebné účely."

V letech po vyhnání německého obyvatelstva zanikla stavení malé osady Svatá Apolena (v originále "Sankt Apollonia" - pozn. překl.), kaple se stala ruinou. Za mé první návštěvy roku 1990 neměla ani věž, ani budova kaple nijakou střechu. Mohl jsem vstoupit dovnitř, nenašel jsem však jediný zbytek zařízení nebo oken a dveřních ostění. Horní části zdí byly zborceny, všude se vršily hromady kamení. Poměrně dobře byla uchována západní strana s někdejším vstupním portálem. Násilné vyrvání kamenných obrub z dolních oken a obruby studny uspíšily rozpad. Nyní stojí už několik let před zříceninou informační tabule s dvojjazyčným textem o historii Svaté Apoleny. Přede dvěma lety mne poprosil jeden plzeňský student, zda bych ho nemohl zásobit materiálem pro diplomovou práci o Svaté Apoleně, kterou právě píše. Všechno, co jsem ohledně toho tématu měl v ruce, jsem mu zaslal, bohužel dodnes bez jakékoli odpovědi.


Sudetendeutsche Zeitung, 2017, č. 25, s.16

Za útěku z babiččina a jeho rodného mlýna při Souměři do hostince Kreuzwirt ve Waidhausu za staronovou bavorskou hranicí zřejmě v nepřítomnosti otcově byly autorovi německých originálů předchozích řádek pouhé dva roky. V jím mnoho let nato do značné míry koncipovaném muzeu bavorského Weidenu, města, kde vyrůstal a také maturoval, jsou uchovány jako doklad německého osudu ve dvacátém století dva příběhy. Jeden patří německému komunistovi, ten druhý chlapcovu otci Josefu Hamperlovi (*23. října 1911 v Borovanech, †15. září 2000 ve Weidenu). Muzejní stránky nás informují, že v jeho případě šlo o nacionálně založeného mladého učitele, který za mobilizace roku 1938 odmítl službu v československé armádě, vstoupil do oddílů tzv. Freikorpsu a za války dokonce bojoval v řadách zbraní SS. V americkém zajetí prošel převýchovou, po níž byl v rámci denacifikace tzv. "rozhodčí komisí" (Spruchkammer) označen za pouhého "souběžce" (Mitläufer) a mohl opět vstoupit do školských služeb. V roce 1977 mu byla dokonce rozhodnutím zemského rady okresu Neustadt an der Waldnaab udělena čestná penze (Ehrenpension). Jeho syn Wolf-Dieter se po maturitě na humanistickém gymnáziu ve Weidenu věnoval studiu mediciny a působil v hornobavorském Trostbergu jako chirurg. Do důchodu odešel v roce 2010. O rodu Hamperlů leccos řekl ve svých textech: příjmení samo se prý odvozuje od německého "Heimbrecht", tj. "ve svém domově skvělý". Domovu je věnována většina tiskem vydaných prací pana doktora Hamperla. Už roku 1984 vydal s Aquilou Rohnerem uměleckohistorického průvodce "Böhmisch-oberpfälzische Akanthusaltäre", který vyšel v roce 1999 v nově opraveném vydání, pravděpodobně i na základě větších možností návštěv českých lokalit. Roku 1990 vyšla pod otcovým a jeho jménem kniha "Turban und Gossau" s podtitulem "Geschichte zweier Dörfer im Bezirk Tachau" o 264 stranách, doplněná v roce 2006 už jen jím titulem "Was bleibt. Geschichte der Dörfer Turban und Gossau, Bezirk Tachau" o 182 stranách. V letech 1996-1997 sestavil obsáhlý dvojdílný sborník (480+255 stran) "Vertreibung und Flucht aus dem Kreis Tachau im Egerland 1945-1948", který má ve svých fondech i Jihočeská vědecká knihovna. Věnoval ji svým prarodičům, jimiž byli z otcovy strany Andreas Hamperl (*19. července 1879 v Borovanech, †8. května 1974 ve Weidenu) a jeho první časně zemřelá žena Margaretha, roz. Bäumlová, kterou Wolf-Dieter nemohl pamatovat (byla ovšem matkou jeho otce Josefa) a po jejímž skonu na španělskou chřipku po první světové válce se dědeček 24. dubna 1923 v Bernarticích znovu oženil s Katharinou, roz. Langovou (*24. dubna 1889 v Novém Mlýně, †22. dubna 1965 ve Weidenu), z matčiny strany pak Anton Wolf (*10. října 1888 v bavorské vsi Hagendorf u Waidhausu, †28. prosince 1973 v městysi Tännesberg u Weidenu) a Maria Wolfová, roz. Häringová (*15. července 1896 v Novém Mlýně, †1. října 1931 rovněž v Novém Mlýně). Tam v Neumühle se narodila nejen babiččina dcera Anna, nýbrž roku 1943 i Annin syn Wolf-Dieter, který se stal nejen spolkovým kulturním referentem (Bundeskulturwart) sdružení "Bund der Eghalanda Gmoin e.V. (Bund der Egerländer) a zastupujícím spolkovým předsedou téhož sdružení a v nové volbě i stvrzeným členem předsednictva ústředního Sudetoněmeckého krajanského sdružení.

- - - - -
* Souměř, Stráž u Tachova / Borovany, Bor u Tachova / Staré Sedlo / Nové Domky, Rozvadov / Hraničky / Stráž u Tachova / Svatá Apolena, Přimda / Přimda

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Snímek z roku 1950 zachycuje rodinu Josefa Hamperla, propuštěného na Velikonoce 1947 z amerického zajetí, před domem ve Waidhausu - malý Wolf-Dieter stojí před otcem
Pozdrav k jeho 75. narozeninám na stránkách ústředního krajanského listu
Obálka jeho knihy (1999) z mnichovského nakladatelství Schnell & Steiner

zobrazit všechny přílohy

TOPlist