logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JOSEF HAMMER

Velikonoční obyčeje ve vsích z okolí Kaplice

Pasáčci hovořívali v postním čase velice často o zhotovování "palmových ratolestí" a jejich nošení. Taková "palmová ratolest" vznikla vazbou jednoletých lískových výhonů, větviček jívy s kočičkami, větviček modřínu a dubu, těch ještě se starým olistěním, jakož i jehličnatých větviček jedlových a jalovcových (v originále "aus Tannenreisig und aus Segenbaum" - pozn. překl.). "Segen- (Seven-) baum" jak se tu jalovcovému keři říkalo, býval pěstován při mnoha staveních jen za tímto účelem. Dlouhé lískové pruty byly svázány do jakéhosi vějíře, který se do špice stále více zmlazoval. Na konci svazku byly už jen dva nebo dokonce už toliko jeden prut. Na vrcholu byl připevněn pěkný kříž, tvořený z jedlových výhonků. Vrchol byl přizdoben stuhami z hedvábí či barevného papíru. Celá "palmová ratolest" byla šest až osm metrů dlouhá. Na Květnou neděli (v originále "am Palmsonntag" - pozn. překl.) se octla v rukou nějakého pasáčka či jiného z výrostků, aby byla nesena do kostela v celém "lese" jí podobných. Každý z nosičů si svou hrdost zakládal na tom, že jeho "palma" je ta nejdelší, resp. nejvyšší ze všech. Za jeho námahu s nošením se mu dostalo i odměny, a to podle velikosti selské usedlosti od hospodáře dvanáct až osmnáct vajec, od hospodyně peníze. Když se s "palmou" vracel z kostela, musel s ní třikrát obejít stavení a modlit se přitom. Poté byla svěcená už teď "palma" prostrčena oknem světnice a domovními dveřmi odnesena zase do stodoly, kde zůstala až do Zeleného čtvrtka. Toho dne byla všechna její vazba rozpletena a rozebrána až na poslední proutek kromě toho vrcholového, který ovázán stuhami stanul vetknut do trávníku na zahradě nebo na louce při stavení (v originále "oder in die Hauswiese" - pozn. překl.). Ostatní lískové pruty byly uprostřed své délky proříznuty nožem a do otvoru zastrčena větvička "kočiček" a do kříže napříč i větvička jalovcová. Tyto dlouhé pruty byly pak za časných ranních hodin Velkého pátku vsazovány na obilná, tj. žitná či pšeničná pole nebo na jeteliště (v originále "in die Korn-, Weizen- und Kleefelder" - pozn. překl.). Zvyk měl připomínat muka Ježíše, přivázaného vojáky ke sloupu a v noci z Velkého pátku na Bílou sobotu (v originále "in der Nacht vom Karfreitag auf den Karfreitag", což je nesmysl, poněvadž Kristovo ukřižování připadá samozřejmě na Velký pátek - pozn. překl.) bičovaného pruty (šlo ovšem za časů římské okupace Judeje spíše o biče s koženými řemínky, na jejichž konci byly vpleteny kovové kuličky či ostré úlomky kostí, viz k tomu blíže webové stránky Pastorace.cz - pozn. překl.).
Když byl na Bílou sobotu před kostelem "svěcen oheň", nosili si ho lidé domů (na zapálených svících či přímo ve žhavých uhlících z obřadního ohně - pozn. překl.) a zapalovali jím louče, které pak i s popelem z uhlíků našly místo v rozích polí, kam byly vsazeny už zmíněné lískové pruty. Na Velký pátek a na Velikonoční neděli musí rolníci "chodit nakropit" (v originále "mussten die Bauern (ein) "sprengen gehen" - pozn. překl.). Rozumí se kropení žitných a pšeničných polí svěcenou vodou.
Kostelní zvony zahlaholily na Zelený čtvrtek v 9 hodin naposledy. Šumavané říkali, že měly uletět pryč (rozuměj "do Říma" - pozn. překl.) a vrátí se teprve v sobotu rovněž o deváté hodině. Ty tři dny byly hodinou slávy pro kluky s řehtačkami (v originále "die große Zeit der Ratschenbuben" - pozn. překl.). Ve větších osadách se sdružovali do houfu, který na Zelený čtvrtek od kostela počínaje zaplnil zvuky řehtaček okolní ulice. To se opakovalo v poledne a večer. Na Velký pátek museli být hoši už v pět hodin ráno na místě před kostelem. Je pozoruhodné, že sotva kdo z nich někdy zaspal. Téhož dne se řehtačky rozezněly i ve 3 hodiny odpoledne (v čas odkazující ke Kristovu ukřižování - pozn. překl.). Na Bílou sobotu ráno jejich role skončila.
Ve vsích se hoši s řehtačkami shromáždili u vesnické zvoničky a začali s řehtáním při ní. Obvykle se ujal vedení ten nejstarší z nich. Na jeho povel i řehtání ustalo za obvyklé průpovědi:

"Wir ratschen, wir ratschen den Englischen Gruss,
dass jeder Christ weiß,
dass er beten muss."
(tj. "Hrkáme, hrkáme Zdrávas Maria,
že ví každý křesťan,
že se modlit má." - pozn. překl.)

Pak se řehtačky rozezněly znova. Od zvoničky se táhlo k vesnickému kříži nebo ke kapli a dál od stavení ke stavení. Za řehtání se hochům dostalo odměny, ve městech a městysích peníze, ve vsích vejce a peníze. Na Bílou sobotu se daly vejce a peníze dohromady. Peněžní suma byla zapsána do knížky a závěrem bylo všechno rozděleno mezi účastníky obchůzky, což se ovšem mnohdy neobešlo beze sporů. Někteří z hochů byli toho názoru, že víc by měl dostat ten, kdo má větší řehtačku, s čímž ostatní nebyli nijak srozuměni. Lakomí sousedé si uřízli od "hrkačů" nemalou ostudu a bývali "ausgetragen", tj. veřejně prozrazeni.
Selky měly na Bílou sobotu plné ruce práce. Pro každého z dospělých se pekl koláč, zvaný tu "Wacker". Pak se ovšem došlo na barvení vajec, na každého člena rodiny vyšlo tak šest až čtyřiadvacet kusů. Pasáček měl nárok na deset vajec, pacholci a děvečky na osmnáct až čtyřiadvacet co do počtu. Mnohá selská usedlost musela na Velikonoce vydat dohromady "svátečních" 150 vajec.
Děvčata pořizovala pro své nejmilejší "velikonoční balíček" (v originále "Osterpakel" - pozn. překl.). Byla to jakási "protislužba" za výlohy, které s nimi mládenci během masopustu při tanci měli. Takový "paklík" obsahoval šest až dvanáct vajec, barvených nebo škrábaných "kraslic" (v originále "Eier, gefärbt oder gekratzt 'Scheckel'" - pozn. překl.). Na "šekelech" (jistě zajímavá je skutečnost, že jednotkou izraelské měny je šekel /něco přes 6 Kč/ - pozn. překl.) stávaly psány i delší průpovědi jako:

"In Suchentul und Pschenitz
san d'Menscha scho wenig.
Wer kann do dafüa?
Oba Buabma gibt 's gnua."
(tj. "V Pšenici a v Suchdolu
je už lidí pomálu.
Kdopakže na tom vinu má?
Mládenců dost bejt se tu zdá." - pozn. překl.)

anebo (česká místní jména v pokusu o překlad následujícího německého originálu označují dnes téměř zaniklé osady nebo jen malé části obce Rožmitál na Šumavě - pozn. překl.):

"Kerschbam is am Berg,
Liebesdorf in Tol,
Wie's in Zellesreith Menscha gibt,
san s' nit übaroll." (tj. "Třešňovice na kopečku,
Hněvanov zas v oudolí,
v Sedlíkově co je lidí,
nevidíš po vůkolí." - pozn. překl.)

K tomu bývala přiložena kovová nebo kožená pouzdra na cigarety s tabákovým zbožím. Také dýmky a krásně háčkované váčky na tabák nebo cigaretové špičky bývaly darovány. Nebylo nijakou vzácností, že mládenec dostal i krásnou hedvábnou košili a kravatu. Tenhle "paklík" si musel obdarovaný vyzvednout osobně v noci z Velikonoční neděle na Velikonoční pondělí pod okýnkem milované. Neměl o tom ovšem nikdo vědět. Našli se samozřejmě i závistivci, když někdo od děvčete dar v podobě velikonočního balíčku dostal a jiný nikoli. Mohlo se přihodit, že nějaké děvče pro určitého mládence "paklík" přichystalo a on si pro něj nepřišel. Mládenci si z takové nešťastnice tropili žerty a radili jí, aby prodalo svůj balíček v úterý po Velikonocích na trhu s kraslicemi v Dolním Dvořišti (v originále "am Osterdienstag auf dem 'Scheckelmarkt' in Unterhaid" - pozn. překl.).
Také muži měli svá velikonoční potěšení. Viděli rádi na slavnosti Vzkříšení množství uniforem. V Dolním Dvořišti v nich vyrukovalo četnictvo, finanční stráž a železniční úředníci ve dvourohých kloboucích i s kordíkem u pasu, kromě toho několik hasičských sborů se svými veliteli: Karl Schmid ("Hauswagner", který už leží pochován v Bavorsku), sbor z Certlova (v originále "die Wehr von Zartlesdorf", po válce bylo místní jméno změněno na Rybník - pozn. překl.), jemuž stál v čele Matthias Lackinger ("Greger"), ti z Trojan (v originále "die von Trojern" - pozn. překl.) a jejich velitel Josef Lackinger ("Bauernschneider") a ti ze Suchdola, kterým velel Josef Kappl ("Altrichter"). Každý hasičský sbor si zakládal na tom, aby to při povelu "Helm ab! Zum Gebet!" (tj. "Přilby sejmout! K modlitbě!" - pozn. překl.) opravdu klaplo.
Při hrách s vejci dospělí rádi dávali rady. "Pekalo" se, tj. ťukalo se jedním vejcem o druhé, "zasekávaly" (v originále "eingeworfen" - pozn. překl.) se do vajec mince a ty, co v nich zůstaly vězet, patřily tomu, kdo je házel. Naraženému vejci se říkalo "Schmederling". Také "kutálení vajec" (v originále "Eierrennen", spíše je ovšem užíván výraz "Eierrollen", viz k tomu názorně zde - pozn. překl.) bylo častým zvykem. Vejce se nechala kutálet po násadách dvou do trávy opřených hrábí, hřebeny křížem přes sebe. Když kutálející se vejce narazilo na jiné už v trávě ležící, náleželo majiteli toho už skutáleného předtím.


Hoam!, 1952, č. 4, s. 3-5

Vzpomínky jednoho krajana z někdejší samostatné obce Suchdol

Pokud my starší Šumavané (pisateli bylo v roce zveřejnění textu v originále 65 let - pozn. překl.) nezanecháme nijaké písemné záznamy, bude naše mládež za dvě desítky let (rozuměj už sedmdesátá léta dvacátého století - pozn. překl.) vědět o našem domově jen málo. Proto jsem se rozhodl sepsat něco o své domovské obci.
Když jsme byli v letech 1945 a 1946 vyvlastněni a vyhnáni, ztratilo se i množství cenných zápisů a listinných dokumentů, např. pozemkové archy, seznamy daňových poplatníků, jednotné výměry, spořitelní knížky apod.. Mnozí krajané byli zoufalí a svou nouzi vyjadřovali slovy: "Jetzt sind die Toten zu beneiden, denn die haben seine Ruhe." (tj. "Teď se dá závidět mrtvým, poněvadž ti mají svůj klid jistý." - pozn. překl.) Není divu, že z naší malé obce (pisatel německého originálu byl jejím posledním "říšskoněmeckým" starostou - pozn. překl.) o 402 obyvatelích (podle Pfohlovy příručky Orientierungs-Lexikon /1927/ měl Suchdol 445 obyvatel, z toho 427 německé národnosti - pozn. překl.) za pouhých 6 let těsně po válce zemřelo 17 lidí, kteří jsou už pochováni v Německu a v Rakousku. Ve druhé světové válce padlo z obyvatel příslušných k naší obci 26 mužů a 8 je jich nezvěstných (mezi nezvěstné náleží i pisatelův syn a jmenovec Josef - pozn. překl.). To byla vysoká a krvavá daň.
Vodní poměry:
Obcí protéká řeka Malše, bohatá na pstruhy (v originále "die forellenreiche Maltsch" - pozn. překl.). Ta zčásti i tvoří hranici mezi obcemi Suchdol a Všeměřice (v originále "zwischen Gemeinden Suchenthal und Schömersdorf", přičemž Suchdol je dnes součástí obce Bujanov /německy "Angern"/ a žije zde /podle sčítání lidu 2001/ trvale 34 obyvatel /evidováno je přitom v roce 2009 22 adres/, ve Všeměřicích, které jsou dnes pouhou místní částí Dolního Dvořiště, trvale žijí pouze dva obyvatelé /opět podle sčítání lidu 2001/, ačkoli ve vsi je /2009/ evidováno 31 adres - pozn99. překl.). Z potoků stojí za zmínku ten, který tvoří hranici mezi Suchdolem a Dolním Dvořištěm a má německé jméno "Krammerbach" (v originále "der Krammerbach bildet die Grenze zwischen Suchenthal und Unterhaid" - pozn. překl.); dále ten, co přitéká od osady Pšenice, má německé jméno "Tiefwiesenbach" (v originále "der Tiefwiesenbach, der von Pschenitz kommt" - pozn. překl.) a při "říšské" silnici se spojuje s potokem zvaným "Einsiedlerbach" (v originále "er vereinigt sich bei der Reichstraße mit dem Einsiedler Bach" - pozn. překl.); také je tu potok německy zvaný "Zibetschläger Bach" (česky by se řeklo "Přibyslavský potok", má však na mapách české jméno Hněvanovický potok, poněvadž na místě někdejší osady Přibyslav jsou už jen místy stromy zarostlé pastviny - pozn. překl.) a ten rovněž s německým jménem "Stiegesdorfer Bach" (česky dnes na mapách Zdíkovský potok - pozn. překl.), mající toto své označení od toho, že tvoří hranici mezi osadami Nažidla a Zdíky (v originále "bildet die Grenze zwischen Einsiedl und Stiegesdorf"; posléze potok německy zvaný "Katzenmühlbach" u Svinihlav (v originále "in Zwinelag", což je německé místní jméno osady Svinihlavy, dnes zcela zaniklé - pozn. překl.). Všechny potoky ústí do už zmíněné řeky Malše.
V obci je celkem šest rybníků. Sám Suchdol má tři, osady Nažidla, Bujanov a Svinihlavy (v originále ovšem "Einsiedl, Angern und Zwinelag" - pozn. překl.) po jednom.
Pozemková výměra obce Suchdol činí 1069 hektarů. Z toho připadá na pole 540 hektarů, na louky 217 hektarů, na lesy 220 hektarů, na pastviny 50 hektarů, na stavební erár 9 hektarů, na silnice a cesty 17 hektarů. Těleso železniční trati má výměru 36 hektarů. Od roku 1918 náležela naše železniční trať Československým státním drahám, od 1. října 1938 až do 8. května 1938 železničnímu ředitelství v Linci (to ovšem už podléhalo správě Německých říšských drah /DR/ - pozn. překl.). V naší obci se nacházely dvě železniční zastávky Suchdol-Pšenice a Bujanov-Rožmitál na Šumavě (v originále "zwei Eisenbahnhaltestellen in Suchenthal-Pschenitz und in Angern-Rosenthal" - pozn. překl.).
Osadami Suchdol a Pšenice vede v délce 5 kilometrů "říšská" silnice Linec-České Budějovice (v originále "die Reichstraße Linz-Budweis" - pozn. překl.). Sedm a půl kilometru dlouhá obecní silnice odbočuje z "říšské" silnice, dotýká se osad Suchdol, Pšenice, Bujanov, Svinihlavy, Šimákův Dvůr (v originále ovšem toliko německá místní jména /tedy i "Schimakenhof"/ - pozn. překl.) a ústí do silnice, vedoucí z Rožmitálu na Šumavě přes Michnici a Michničky do Kaplice (v originále "aus Rosenthal über Michnitz-Bonnesdorf nach Kaplitz" - pozn. překl.).
Domy:
Ke dni 15. května měla obec Suchdol (v originále ovšem i nadále toliko německá místní jména - pozn. překl.) co do počtu domů: v Suchdole 27, v Nažidlech 15, ve Svinihlavech 17 a v Bujanově 36, tedy celkem 95. Z toho bylo 7 železničních strážních domků. Obecná škola stála v Bujanově, tři hostince fungovaly v Suchdole, jedna prodejna lahvového piva v Nažidlech. - Hrad Louzek (v originále "die Burg Lauseck"/ - pozn. překl.) byl už dlouho zříceninou.
Církevní život:
Naše osady náležely hned ke třem farnostem. Ve všech farních obcích působily poštovní úřady. Suchdol byl přifařen k Dolnímu Dvořišti. Posledním německým duchovním byl děkan P. Werner Jascha (*8. října 1886, †3. října 1963 ve věku 77 let v hornorakouském klášteře Reichersberg - pozn. překl.). Bujanov a Svinihlavy náležely k farnosti Rožmitál na Šumavě a posledním zdejším německým farářem byl P. Severin Gottsmich (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Obě fary spravoval cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě (v originále "Stift Hohenfurth" - pozn. překl.), jehož opatem byl P. Tezelin Jaksch (rovněž on má své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Svinihlavy, Nažidla a Šimákův Dvůr byly součástí farnosti v Kaplici, kde byl posledním děkanem P. Schützner (Franz /v originále omylem "Johannes"!/ Schützner je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Tato farnost byla podřízena prelatuře v Českém Krumlově (v originále ovšem "Prälatur Krummau" - pozn. překl.).
V obci se nacházely na návsích Suchdola, Bujanova a Nažidel tři velké, asi čtyři metry vesměs vysoké žulové kříže, pět velkých dřevěných křížů a 16 zděných a kamenných božích muk s litinovými kříži. V říjnu 1945 byla v naší obci a v několika obcích sousedních ta boží muka povalena a litinové kříže zuráženy.
Požární ochrana:
Dobrovolný hasičský sbor (v originále ovšem "Freiwillige Feuerwehr" - pozn. překl.) v Suchdole měl 45 vycvičených příslušníků a vlastnil benzinovou stříkačku o 12 koňských silách od firmy Flader ve Vejprtech (v originále "von der Firma in Weipert" - pozn. překl.). Stála 75 000 Kčs (v originále ovšem "Ktsch" - pozn. překl.). Tento sbor byl ustaven roku 1929. - Dobrovolný hasičský sbor v Bujanově měl 36 členů a benzinovou stříkačku o 12 koňských silách od firmy Rosenbauer z Lince (v originále "in Linz" - pozn. překl.). Obě stříkačky byly dvojspřežné. Od zemského hasičského svazu (existoval samostatný Německý zemský hasičský svaz pro Čechy /Deutscher Feuerwehrlandesverband für Böhmen/ - pozn. překl.) dostala obec pro oba sbory příspěvek ve výši 10 000 Kčs. Všechno zbylé hradila obec. Sbory si zbudovaly i dvě hasičské zbrojnice.

Německá pomístní jména obce:
Suchdol:
Bergfelder, Pschenitzlüsse, Gartenfelder, Tiefwiesen, Pschenitzwiesen, Lus, Ideck, Grabenholz, Scheibenfelder, Mühlfeld, Brennterwald, Birkenwald, Steinhügel, Brennterwiesen, Stierwiese, Gemeindewiese, Maltschingwiesen, Gmoa(n), Petzkawald, Petzkawiesen, Krammerwald, Krammerwiesen, Hammerschmiedfeldern, Hammerschmiedwiesen, Maxireid, Pusterholz, Pusterfelder, Reiderfelder, Simandlreid, Untersreid, Truschka, Heiger, Schaunwinkel, Tabor, Distenfelder, Distenwiesen, Erlhoferfelder, Urbanireid, Alte-Eisenbahn-Wald, Alte-Eisenbahn-Feld, Gwonten, Klenkerwald, Kleines Ackerl, Wurschkawiesen, Wurschkawald, Wurschkafelder, Steffbaumschule, Liebesdörfler.
Nažidla:
Am Mautnerstand, Hanzelbauerfelder, Hanzelbauerwiesen, Hanslbauerleichten, Hanslbauer mit Wald, Wirtleichten mit Wald, Wirtfelder, Wirtwiesen, Amrischenflur, Riesterschmiedfelder, Riesterschmiedwiesen, Riesterschmiedwald, Zacherflur, Moarxtenflur, Lauseckerhofflur mit Feldern, Wiesen und Wald, Zimmermannfelder, Zimmermannleichten mit Wald und Wiesen, Müllerlüsse, Mautnerflur.
Bujanov:
Pschenitzer Felder und Wiesen, Ziebetschläger Flur, Hoaschbür, Stiegesdörfler Flur, Zigeunerat.
Svinihlavy:
Guserfelder, Guserwiesen, Guserlerberg mit Wald, Bergbauernflur, Grieslbauerflur, Franzl-Moasch mit Flur, Schustermoasch mit Berg und Feld.
Šimákův Dvůr:
Bergfelder, Mittlere Felder, Mittlere Wiesen, Untere Flur, Katzenmüllerwiesen, Katzenmüllerweide.
Naše obec měla roku 1945 bonitní třídu od 1 do 6. Jak je to s bonitou dnes, pisatel těchto řádek neví; ví však přesně, že ten kus země je jeho domovem a že domov je toliko jeden.


Hoam!, 1956, č. 10, s. 26-27 a č. 12, s. 22-23

Josef Hammer se podle archu sčítání lidu z roku 1921 narodil dne 24. července roku 1891 ve Vídni. Jeho žena Katharina, roz. Mauthoferová, se kterou se oženil 13. dubna 1920, podle téhož pramene přišla na svět 22. března roku 1892 a my seznáváme ze záznamu křestní matriky farní obce Rožmberk nad Vltavou, že se narodila v Sosnici (Oßnitz) čp. 2 tamnímu rolníku Mathiasi Mauthoferovi a jeho ženě Evě, roz. Spitzenbergerové z Nažidel čp. 1. Manželé Hammerovi měli spolu 5 synů, z nichž Josef se stal od roku 1945 nezvěstným. Katharina Hammerová zesnula už v roce 1947 po operaci na klinice v Heidelbergu, ve městě, kde je i pochována. Poté, co se vlakem odsunu ocitla v září 1946 sedmičlenná rodina nejprve v tranzitním lágru "Klinge" u obce Seckach (zemský okres Neckar-Odenwald), strávila už bez zesnulé 13 let v prázdném sále jedné školy města Neckargemünd, než se v září roku 1960 přestěhovala v Neckargemünd do vlastního "třírodinného" domu. Ostatně dejme promluvit nekrologu krajanského "pověřence domovského okresu Kaplice" (Heimatkreisbetreuer Kaplitz) Hanse Pinnera (má také své samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) za Josefem Hammerem "starším" deset let poté roku 1970 napsanému, aby osvětlil v milosrdném světle Vánoc jeho životní pouť vcelku. Některá data se snad budou opakovat, ale stojí za to si je utvrdit v naší děravé zemské paměti.

Na Boží hod vánoční*

Hans Pinner

Dne 25. prosince 1969 zemřel po dlouhé těžké nemoci v 78 letech života Josef Hammer, někdejší starosta a krajanský obecní důvěrník domovské obce Suchdol (v originále "und Gemeindebetreuer der Heimatgemeinde Suchenthal" - pozn. překl.). Byl pochován 30. prosince na hřbitově v Neckargemünd. Jeho manželka Katharina, roz. Mauthoferová, předešla zesnulého na domov věčný už 31. prosince roku 1947 v 55 letech svého krátkého života. Byla pochována na horském hřbitově v Heidelbergu. Zemřelí zanechali po sobě čtyři syny, z nichž syn Josef je od roku 1945 trvale pohřešován. Krajan Hammer obhospodařoval doma usedlost o 25 hektarech pozemků (podle sovětského vzoru byl po válce považován i v ČSR rolník s výměrou nad 15 hektarů za tzv. "kulaka", jehož bylo třeba "rozkulačit" /neuvěřitelný český výraz/ - pozn. překl.) a byl železničním úředníkem. Působil doma jako okresní předseda Křesťanskosociální lidové strany (Christlichsoziale Volkspartei) pro okres Kaplice a byl bez jakékoli odměny (v originále "ehrenamtlich" - pozn. překl.) činný i v mnoha spolcích. Také po vyhnání se zapojil do veřejného života. Byl předsedou místní skupiny Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft /SL/) v Neckargemünd, členem krajanské rady domovského okresu Kaplice a důvěrníkem (pověřencem) své domovské obce Suchdol (činný byl třeba i v zemském výboru Křesťanské unie vyhnanců pro severní Bádensko - pozn. překl.). Za předsednictví krajana Hammera byl v zahradě ruiny hradu Reichenstein při městě Neckargemünd 9. srpna roku 1953 vysvěcen tzv. "Ostlandkreuz" (krajanský památník, vztyčovaný na mnoha místech i jinde a zvaný též "Kreuz des deutschen Ostens", tj. "kříž německého Východu" - pozn. překl.). Starosta města Neckargemünd mu tehdy při té příležitosti vyslovil dík a uznání. Josef Hammer byl nositelem zlatého čestného odznaku SL. Patří mu i nyní slova vděčnosti za desetiletí aktivního působení ve prospěch svých krajanů, kteří mu uchovají čestnou památku.


Hoam!, 1970, č. 3, s. 94


- - - - -
* Vídeň (A) / Suchdol, Bujanov / Sosnice, Horní Kaliště / Kaplice / † † † Neckargemünd (BW)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Arch sčítání lidu z roku 1921 pro stavení čp. 3 v Suchdole s manželi Hammerovými
Částečně přestavěné stavení čp. 3 v Suchdole na snímku ze zimy 2019
Suchdol dnes

zobrazit všechny přílohy

TOPlist